Rozpad amerického snu. Brutalista je velkolepým dílem i obětí vlastních ambicí

Každý rok se objevují snímky, které provází pověst filmové události už dlouho před premiérou. Brutalista, třetí režijní počin Bradyho Corbeta, si věhlas nevysloužil jen cenou za nejlepší režii na festivalu v Benátkách nebo deseti oscarovými nominacemi. Už okolnosti jeho produkce vyvolaly pozornost. Po finančně neúspěšném snímku Vox Lux se Corbet se svou životní i tvůrčí partnerkou Monou Fastvold rozhodli napsat příběh odehrávající se v poválečných Spojených státech. Snaha pracovat mimo studiový systém a kontrolu producentů však vyvolávala pochyby nad financováním takto náročného projektu.

Pokud měl Brutalista vyústit v dekonstrukci amerického snu, pak tento záměr ztroskotává na tom, že byl od počátku až příliš zřejmý.

Corbetovi se přesto podařilo natočit rozsáhlé dílo, které včetně přestávky uprostřed filmu trvá přes tři a půl hodiny, za pouhých deset milionů dolarů. Dlouhá stopáž a použití klasického filmového materiálu v širokoúhlém formátu Vistavision, který se naposledy používal v 50. letech, pomohlo vzbudit dojem, že Brutalista bude návratem k výpravným historickým dramatům. Často tak padala srovnání s podobně rozmáchlým druhým dílem Kmotra, zatímco Corbet označoval za inspiraci díla Luchina Viscontiho. Práce s mýtem amerického snu zase upomínala na historická dramata Paula Thomase Andersona Až na krev či Mistr. Jsou však podobná přirovnání potvrzena výsledným dílem, nebo šlo jen o zdařilou PR kampaň?

Cesta za lepším

Úvodní scéna, ve které kamera sleduje, jak neznámé postavy zmateně procházejí potemnělými útrobami lodi až na prosvětlenou palubu, jako by svou gradací pověst novodobé klasiky potvrzovala. Vyhublý Lászlo Tóth (Adrien Brody) nadšeně vyhlíží newyorské pobřeží, zatímco rozkmitaná kamera zachytí sochu Svobody. Místo aby se tyčila k nebi, však památná socha jen narychlo prolétne záběrem v šikmé poloze. Nezvyklé snímání legendárního symbolu, který si řada přistěhovalců spojovala s nadějemi na lepší život ve Spojených státech, tak avizuje rozpor mezi očekáváním a realitou.

Lászlo se po příjezdu vydává do Filadelfie za svým bratrancem Atillou, rovněž maďarským židem. Zatímco Lászlo se nadále snaží udržet svou kulturní a náboženskou identitu, Atilla zvolil cestu úplné asimilace. Zjišťujeme, že Lászlo byl dříve úspěšným architektem s uměleckým zázemím v Bauhausu. Během vypomáhání v Atillově podniku se objeví příležitost rekonstruovat knihovnu místního podnikatele Harrisona Leeho van Burrena (Guy Pearce). Toho moderní přestavba knihovny nejprve vyděsí a dělníky s Lászlem ze svého pozemku vykáže. Jakmile však zjistí, že je jeho nová knihovna velebena v místním tisku a že Lászlo je v Evropě uznávaným architektem, rozhodne se být vstřícnější a rázem se mění v mecenáše se zájmem o umění i osud maďarského architekta, kterého angažuje v projektu monumentální stavby na památku své zesnulé matky.

Vyprávění se drží Lászlovy perspektivy. Díky kamerovým jízdám i výraznému soundtracku Daniela Blumberga se dokážeme napojit na jeho rozpoložení, když si pozvolna zvyká na nové prostředí. Rozmáchlá stopáž není na překážku diváckému zážitku. Brutalista je povětšinou divácky vstřícný a v lineárně se odvíjejícím vyprávění přehledně představuje jednotlivé motivy. Zpočátku zdůrazňuje především kontrast mezi snahou prosadit se ve Spojených státech a vazbami na minulost. Zkušenosti s válkou a holokaustem Lászlo nepopisuje, přesto jej nadále provázejí jako trauma, kvůli kterému propadá závislosti na heroinu. K minulosti ho však poutá i jeho žena Erzsébet (Felicity Jones), které se spolu s neteří Zsofií nepodařilo odejít z Evropy. Opakující se montáže, ve kterých Lászlovu práci doplňuje voiceover z korespondence s Erzsébet, zdařile přibližují toto vnitřní napětí a patří k nejsilnějším momentům z filmu.

Průhledné konflikty

Díky konexím podnikatele Harrisona se nakonec podaří příjezd Erzsébet a Zsofie do Spojených států zařídit. Obě ženy jsou ovšem podobně jako Lászlo poznamenány válkou. Erzsébet kvůli hladovění trpí řídnutím kostí a je odkázána na invalidní vozík. Zsofia zase od konce války mlčí, jako by v traumatické zkušenosti ztratila část vlastního já. Neustávají ani pochyby, jestli v Americe jako židovští emigranti najdou své štěstí.

Postupně se dostává do popředí samotná architektura. Film nás provádí vývojem projektu od malého modelu přes zablácené stanoviště až po rozestavěnou konstrukci. Lászlova koncepce brutalistní budovy, která namísto zdobnosti klade důraz na velkolepé měřítko i kvalitu materiálu, je vylíčena jako nekonvenční vize, jež je konzervativním okolím přijímána jen pozvolna.Právě díky blízkosti k protagonistovi ji ale film dokáže prodat.Scéna, kdy Harrison a Lászlo jedou pro materiál do italského kamenolomu, působí přechodem od zamlžených celků k taktilním detailům mramoru bezmála hypnoticky.

Tyto momenty však ustupují zájmu o vztah mezi Lászlem a Harrisonem, potažmo mezi umělcem a mecenášem – a ten scénář podává dost neobratně. Snahu o sofistikované líčení Lászlova talentu tak brzy střídá poněkud laciná scenáristika (jako v případě postav konstruktéra a místního architekta, jejichž průměrnost a rutinérství stojí v cestě geniálnímu umělci). Nakonec i samotný Lászlo, jemuž Brodyho snaživý projev zprvu propůjčuje živelnost i uvěřitelnou rozervanost, se postupně mění v omšelý archetyp vizionáře nedoceněného okolím.

Podobnými nedostatky trpí i závěrečný akt, ve kterém gradují doposud potlačované konflikty mezi postavami. Dvě stěžejní scény, které znázorňují momenty ponížení i odplaty, si vypomáhají lacinými metaforami, které vyznívají příliš doslovně. Kvůli jednoduché charakterizaci některých postav navíc konflikty příliš negradují. Čeká Lászla v Americe vděčné přijetí, nebo je pouze tolerován díky svým schopnostem? Má Harrison coby mecenáš umění o jeho talent skutečný zájem, nebo ho chce jen využít? Tyto otázky by mohl snímek zajímavě rozvíjet, kdyby je scénář okatými náznaky nevyčerpal příliš brzy. Pokud měl Brutalista vyústit v dekonstrukci amerického snu, pak tento záměr ztroskotává na tom, že byl od počátku až příliš zřejmý.

Sebeoslavné dílo

Epilog, který nás přenáší až do osmdesátých let, do filmu vrací potřebnou ambivalenci. V něm Brutalista konečně dokáže provokovat diváky a probudit v nich otázky po tom, co doposud sledovali. Byl na poslední chvíli odhalen umělcův záměr, který celou dobu zdařile skrýval? Nebo jsme naopak svědky toho, že i v momentu Lászlova ocenění je jeho dílu připsána interpretace, nad kterou nemá kontrolu? Tato závěrečná tečka, která vyčnívá jak použitím moderní hudby, tak změnou obrazových formátů, ale svou obtížnější uchopitelností působí jako z jiného filmu.

I přes občasnou doslovnost je Brutalista v něčem přece jen důmyslný. V příběhu i chování postav se totiž zrcadlí okolnosti vzniku snímku a tvůrčí rozhodnutí samotných filmařů. Díky této sebereflexivitě se z Brutalisty do jisté míry stává film vyprávějící o sobě samém. Podobně jako Lászlem navržená brutalistní budova je i výsledný snímek kolosálním dílem, jehož struktura zůstává jasně přehledná. Protagonista dokáže ocenit práci s hrubým a zdánlivě nevhodným materiálem, stejně jako tvůrci natáčejí snímek na anachronický, ale stále podmanivý filmový formát. Corbetovo odhodlání realizovat takto velkolepý film mimo studiový systém se zase odráží v kritice Harrisonova mecenášství, které se ohání podporou talentu umělců, ale ve skutečnosti je jen jejich přivlastněním a využitím.

Přestože je tato vrstevnatost v dílčích momentech zajímavá, v celkovém vyznění působí poněkud rozpačitě, jako by se tvůrci sami chtěli pochválit za svou uměleckou odvahu. Samozřejmě ne každý film o umění musí směřovat ke kritice mýtu geniálních umělců, jako tomu bylo v případě tematicky spřízněného, a přesto odlišného snímku Tár. Brutalista ale ve vztahu ke svému protagonistovi přece jen působí poněkud romantizujícím dojmem. Je v mnoha ohledech působivý a zaslouží si obdiv. Některé ambice ale film spíše okázale prezentuje, než že by je dokázal zcela naplnit.

Autor je filmový recenzent.