Značka Hvězdných válek se od odkoupení společností Disney potýká s poněkud rozpačitými výsledky. V posledních letech produkční rozhodnutí The Walt Disney Company často tlačily tvůrce k volbě až příliš bezpečných cest. V nich se sázelo na návraty známých postav, opakování osvědčených motivů a zaplňování prázdných míst mezi jednotlivými epizodami. Seriál Andor pod vedením showrunnera Tonyho Gilroye ale před třemi lety ukázal, že toto univerzum má stále co nabídnout. Totéž platí pro jeho druhou sérii, ve které znovu převládá politická linie protiimperiálního odboje nad fantasy prvky této ságy.
Andor definitivně vyměňuje prvky vesmírné fantasy za vážnost a špínu vzpoury.
Hvězdné války byly vždy fenoménem, který dokázal diváky vtáhnout spíše kombinací vypůjčených motivů než originalitou. Původní film z roku 1977 propojoval mystické prvky různých náboženství s výkladem archetypální struktury mýtu a poutě hrdiny. Podobně eklekticky postupoval duchovní otec série George Lucas i na poli estetických vlivů. Nová naděje tak nabídla neotřelý mix filmů Akiry Kurosawy, westernů či brakových sci-fi seriálů jako Flash Gordon.
Kvůli této různorodosti inspirací se ale Hvězdné války vzpíraly jednoznačnější interpretaci, která by v nich našla koherentní sdělení. Příběh o boji rebelie proti dusivému útlaku Impéria v čele s císařem a ikonickým Darthem Vaderem vybízel k politickému čtení. Poslední dobou i kvůli Lucasovým prohlášením převládá přesvědčení, že v základu stála protiválečná alegorie k válce ve Vietnamu. Původní trilogie ale nabízela možnost i odlišného čtení. Po revoltě šedesátých let a krizích let sedmdesátých měly původní Hvězdné války nabídnout především krotkou zábavu o boji dobra se zlem a tím i návrat ke ztracené morální jednoznačnosti.
Filmy pracovaly s ikonografií autoritářských režimů, jako byly třeba nacistické uniformy Impéria. Ty ovšem představovaly jen jeden z dílků postmoderního spletence různých odkazů, a byly tak spíše oporou pro eskapistickou podívanou, ve které není prostor pro vážnost a dilemata skutečného světa. Přenesením konfliktu do vesmírných prostorů se válčení proměnilo v odosobněný spektákl. Nepřátelé s výjimkou Dartha Vadera a hrstky velitelů působili trochu jako anonymní masa, zatímco destrukce celých planet na straně odboje či Impéria představovala spíše příležitost k demonstrování speciálních efektů než scény se skutečnou závažností.
Tuto politickou linii nedávno prohloubila první řada seriálu Andor. V popředí tak nestál mýtus o hrdinovi a rytířích Jedi, ale samotný odboj vůči fašistickému režimu Impéria. Především ale došlo ke zdařilé revizi dřívějšího zpracování galaktického konfliktu. Díky pozornosti ke konkrétním osudům na obou stranách střetu i větší morální ambivalenci nabídl Andor vyspělejší podívanou, která nerezignovala na divácky vstřícnou zábavu, ale současně ukázala, kam až sahají její možnosti.
Kronika odboje
První série se ponořila do různých cest k radikalizaci tváří v tvář autoritářskému režimu. Cassian Andor (Diego Luna) nebyl navzdory nesouhlasu s imperiální nadvládou přesvědčeným odbojářem. Toho z něj udělal až útlak Impéria, které ho bez náležitého procesu připravilo o svobodu. Každá z postav získala díky náležité scénáristické péči uvěřitelnou motivaci k rebelii proti Impériu. Tento empatický přístup ale poprvé obsáhl i řady Impéria. Kromě bezskrupulózní zaměstnankyně bezpečnostního aparátu Dedry Meero (Denise Gough) se série zaměřila i na policistu a úředníka Syrila Karna (Kyle Soller). Jakkoliv jeho snaživost i oddanost Impériu působily směšně, jeho až úzkostlivá potřeba řádu ve svém životě i ve společnosti poprvé umožňovala pochopit ty, kteří stojí na druhé straně konfliktu.
Nová série se soustředí na stupňující se útlak ze strany Impéria a rebelii, která je již plně v pohybu. Zatímco Cassian se přesouvá mezi jednotlivými misemi pro odboj, jeho partnerka Bix (Adria Arjona) je traumatizována kvůli mučení imperiální policií a ilegálně se skrývá na odlehlé planetě. Dedra je pověřena přísně tajným úkolem na planetě Ghorman, který je zástěrkou pro získání surovin pro stavbu Hvězdy smrti. Žije se Syrilem, který je na rozdíl od jejího chladného pragmatismu naivně přesvědčen o tom, že Impérium jedná v zájmu vyššího dobra. Senátorka Mon Mothma (Genevieve O´Reilly) mezitím provdává svou dceru kvůli získání finanční podpory pro aktivity odboje a později se stává nejvýraznějším hlasem odporu ve vysoké politice.
Kvůli rozhodnutí tvůrců zakončit seriál druhou řadou je dvanáctidílné vyprávění zhuštěno do čtyř oddělených bloků po třech epizodách. Každý tento celek zachycuje nejdůležitější události jednoho ze čtyř roků před událostmi původních Hvězdných válek. Namísto kontinuálního příběhu tak seriál vypráví jakousi kroniku odboje. Kvůli tomu však v některých dílech poprvé vázne tempo. Úvodní díly prvních dvou částí totiž představují trochu rozvleklou expozici, která sleduje dění na různých planetách. Tuto počáteční nerozhodnost však brzy nahrazuje mistrná gradace třetího a šestého dílu, která dokáže díky paralelnímu střihu pospojovat i jinak nesouvislé linie. Extatický tanec na svatbě a střet s imperiálními vojáky nebo přepadení odboje a demontáž odposlouchávacího zařízení tak působí jako zdánlivě nesourodé, ale přitom vždy související díly téže skládačky.
V příliš blízké galaxii
Rozmáchlejší ponoření do dějin rebelie umožňuje zachytit odboj ve všech jeho odstínech či podobách. Akčnější díly střídají machinace vysoké politiky, špionážní thriller zase vyvažuje dění v řadách Impéria, které chce využít vzpouru jako záminku k většímu útlaku. Stále ale převládá zájem o osudy jednotlivých postav a to, čeho jsou kvůli odboji ochotny se vzdát či dopustit. Tímto důrazem na složité kompromisy Andor připomíná proslulé filmy o odboji jako Bitva o Alžír nebo Armáda stínů. Rebelie se stává skutečně revolučním hnutím, které se v čele s postavami jako Luthen (Stellan Skarsgaard) dopouští kroků, jež jsou současně morálně zavrženíhodné i politicky pochopitelné.
Andor tak definitivně vyměňuje prvky vesmírné fantasy za vážnost a špínu vzpoury. Jako součást univerza Hvězdných válek je však stále odsouzen k tomu, že spoléhá na odkazy na to, co již známe. Tentokrát ale tyto aluze směřují především ke světové politice. Některé díly tak připomínají osudy nelegálních uprchlíků, další rozhádané aktivisty bez centrálního vedení, v jiných zase propagandistické televizní vysílání působí jako variace na americké Fox News. Politická relevance ani kvalita umění však nikdy nespočívá jen v hromadění odkazů na události a jevy skutečného světa.
Showrunner Gilroy i scenáristé jednotlivých částí ale tyto zprvu nahodilé momenty proměňují do funkčních prvků propojeného celku. V nejsilnějších scénách navíc seriál tuto popisnost opouští pro působivé momenty, které vystihují rozpoložení postav v rebelii. Kroužící kamera kolem senátorky Mon Mothmy zachycuje vnitřní rozpolcenost plynoucí z přetvářky a odlišného vystupování mezi různými skupinami. V hypnotickém monologu zase extremistický vůdce rebelů Saw Gerrera (Forest Whitaker) přirovnává závislost na jedovatých plynech k přitažlivosti odboje a vůni budoucí svobody. Jakoby rebelie vyžadovala i určitou iracionalitu, která ji bude udržovat v chodu.
Obohacení místo doplnění
Ve druhé polovině série mizí i sebemenší zaváhání. Především epizody osm a devět představují vrchol nejen seriálové produkce zasazené do světa Hvězdných válek, ale celkově tohoto univerza od původní trilogie. Násilné potlačení pokojné demonstrace je natočeno s civilností, která této sáze chyběla. Zatímco dříve měla krutost fašistického Impéria ilustrovat destrukce celé planety, tentokrát úkrok k menšímu měřítku a konkrétnímu znázornění politického násilí dosahuje daleko silnějšího účinku.
Díky podobným scénám Andor navozuje dojem zlomových událostí, aniž by na to diváky didakticky upomínal. Pouhé propojení kamery s hlediskem jedné z postav vede ke strhující scéně, ve které jsme svědky toho, jak se dosavadnímu sympatizantovi Impéria hroutí světonázor. Následující epizoda, v níž se reflexe těchto událostí přenáší do galaktického senátu, vychází z jednoduché, ale stále relevantní premisy. Občanskou odvahu někdy představuje jen popis objektivní reality, který v tomto případě spočívá v označení údajné obrany před násilnou vzpourou za genocidu.
Zkracující se rozestup mezi závěrečnými díly a děním Nové naděje či spin-offu Rogue One, kde je Andor vedlejší postavou, by mohl jinak silné epizody ohrozit častým prokletím této frančízy. Nové filmy i seriály totiž často zůstávají ve stínu již zažité ikonografie a událostí předchozích dílů. Smutným údělem Andora by tak bylo pouhé vyplnění prázdných míst, které vedly k původní trilogii. Seriál tak ale ani v posledních momentech nepůsobí. Nevyhnutelně směřuje ke známým událostem, není ale jejich pouhým doplněním. Díky komplexnímu rozpracování dříve jen naznačeného prvku rebelie totiž dokáže změnit jejich význam a tím odhalit, že potenciál tohoto fikčního univerza sahá možná dál, než se ještě před pár lety zdálo.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás