Izraelský ministr obrany Jisra‘el Kac ve čtvrtek prohlásil, že okupační vojska zatím zůstávají na svých pozicích na dobu neurčitou. Jeho prohlášení čteme s Mayou, třicetiletou pracovnicí v neziskové organizaci nad ranní kávou v libanonském městě Tripolis.
„Pamatuješ si, jak se dřív snažili dokázat, že tam někde byl Hamás nebo Hizballáh?“ zvedá oči od svého telefonu žena původem z jižního Libanonu. „To byly časy, co?“
Následně vzpomínáme na začátek genocidy v Gaze a první vybombardování nemocnice Al-Ahli, při kterém bylo zavražděno na pět set pacientů a lidí, kteří ve zdravotnickém centru hledali úkryt. Regionem tehdy otřásl šok. V Bejrútu vyšly do ulic desítky lidí, kteří v nich několik dní protestovali, dokud nebyli rozehnáni libanonskou armádou.
Západní média se následně několik dní věnovala zevrubné rekonstrukci útoku, ve snaze rozsoudit, zda raketa přiletěla z Izraele, či od Hamásu. V dubnu 2025 se kruh systematické destrukce zdravotního systému v Gaze uzavírá na stejném místě. Obnovená nemocnice Al-Ahli, poslední plně fungující středisko v pásmu Gazy, je nyní opět pod izraelskou palbou. S podrobnými analýzami se již nikdo neobtěžuje.
Jednoduché a nenákladné ohlášení bombardování zřejmě utěšuje západní publikum natolik, že vnímá ničení lidských domovů a životů jako akceptovatelné, až humánní.
Česká televize k napadení nemocnice vydala krátkou zprávu, ve které pouze shrnuje repetitivní izraelskou propagandu: Hamás v budově něco plánoval a Izrael zároveň předem ohlásil, že ji bude bombardovat, tudíž je všechno v pořádku a důkazy samozřejmě není nutné dodávat.
Hlášení shazování bomb na civilisty představuje jeden z nejgeniálnějších propagandistických nástrojů všech dob. Na pomyslné hierarchii za ním není dlouho nic a až pak papírová brčka, jednoznačně vynález uhelné lobby.
Jednoduché a nenákladné ohlášení bombardování zřejmě utěšuje západní publikum natolik, že vnímá ničení lidských domovů a životů jako akceptovatelné, až humánní. Kromě mnoha dalších problémů takové jednání odvádí pozornost od převážné většiny útoků, které probíhají bez jakéhokoliv varování.
Dobrovolná účast novinářů na šíření izraelského narativu navzdory skutečnosti, že jim jejich oblíbenec v posledním roce vyvraždil nejvíce kolegů v historii, zůstává zatím nevysvětlitelnou záhadou.
Čtvrteční prohlášení, které oficiálně potvrzuje pokračování v okupaci – neboli jazykem západních médií, „setrvání na pozicích a rozšíření kontroly“ – by v paralelní realitě, kde ještě něco znamená mezinárodní právo, mohlo působit jako šokující zpráva. V realitě, kterou jsme nuceni obývat, je to ale jen rétorické prohlášení a finální sbohem hře na falešné příměří.
Příměří se pro nezájem odkládá
Po téměř dvou letech masakrů, během nichž IDF zavraždila převážně v Gaze, ale i na zbytku palestinského území, v Libanonu a Sýrii desetitisíce lidí, se podařilo uzavřít dvě dohody o příměří. Úmluvy uzavřené na přelomu roku obsahovaly mimo jiné zastavení bombardování i stažení vojenských jednotek z Gazy a Libanonu. Vyjednavači si však nyní pravděpodobně říkají, že mohli zůstat doma, nebo jít raději na procházku.
Krátké příměří sice přineslo obyvatelům Gazy a Libanonu alespoň chvilkovou úlevu, mezitím však Izrael zaměřil svou ofenzivu na Západní břeh a zároveň rozšířil své působení na novou část Sýrie.
Nicméně i na územích, kde měla příměří oficiálně platit, jsou zaznamenány stovky případů jeho porušení ze strany Izraele. V Gaze byly zavražděny další a další stovky lidí a podstatná část území anektována.
Izrael dohody nedodržuje, jednoduše protože nemusí. Až na několik málo států globálního Jihu není nikdo, kdo by se mu v jeho jednání pokoušel zabránit. Maledivy zakázaly vstup do země izraelským občanům, Bangladéš naopak vlastním občanům cesty do Izraele. Jižní Afrika u mezinárodního soudního dvoru obvinila Izrael z páchání genocidy. Bohaté arabské státy občas něco odsoudí, jinak hlavně doufají, že jim situace nenaruší byznys. Evropa má dny svojí slávy dávno za sebou a už jen přešlapuje na místě a modlí se, aby ji nenapadlo Rusko a Spojené státy za Grónsko aspoň něco zaplatily. A přímo USA již nelze považovat pouze za hlavního sponzora, ale přímého účastníka probíhající genocidy.
Fanatická podpora České republiky, kterou neotřáslo ani izraelské hlasování proti odsouzení ruské agrese v Ukrajině, se momentálně dá vysvětlit už jen jediným způsobem. Političtí představitelé obdivují, že se současným obyvatelům Izraele podařilo z různých koutů světa přesunout ke Středozemnímu moři a doufají, že by podobná strategie mohla fungovat pro zabrání Chorvatska. To by u Českých občanů, dlouhodobě nešťastných z absence přístupu k moři, mohlo znamenat cenné politické body.
Ač jsou všechny momentálně okupované státy provázány historií i společným agresorem, situace má značná lokální specifika. Jak tedy falešná příměří probíhají v Sýrii, Gaze a Libanonu?
Syrská arabská nárazníková republika
Západ se obecně o Sýrii moc nezajímá, pokud tedy není nutné se občas performativně postavit za práva menšin a zajistit, aby odsud proudilo maximum ropy a minimum uprchlíků. V podobném duchu se nese i momentální spolupráce některých států Evropské unie s Ahmedem Šarou. Nový syrský prezident, dříve známý pod válečným jménem al-Džaulání, prošel nejvíce fascinující proměnou tisíciletí, o které Hollywood snad brzy natočí celovečerní film. Bývalý bojovník Al-Káidy vyměnil uniformu za dobře padnoucí oblek a se značně zkráceným plnovousem se nyní snaží vyjednat zrušení sankcí uvalených na Sýrii.
Pád diktátora Bašára Asada vyvolal zcela zaslouženou euforii, propuštění tisíců uvězněných a mučených lidí a příslib svobodnější budoucnosti. Současně byl po převzetí moci novou vládou v přímořských oblastech spáchán bezprecedentní masakr na alavitském obyvatelstvu. Praktiky zabíjení vyhánění nesunnitských obyvatel z jejich domovů se v mnohém neliší od těch sionistických.
Pokračující izraelské útoky zůstávají mimo pozornost nejen západních států, ale zdá se, že do značné míry i nové syrské vlády. Nálety probíhaly už na začátku genocidy v Gaze, kdy byly v zemi opakovaně zasaženy různé cíle, včetně letišť. Izraelská armáda nicméně využila dny po svržení Asada k zabrání nové oblasti na syrském území, větší než celé pásmo Gazy. Ta má sloužit jako nárazníkové pásmo a byla připojena k již okupovaným Golanským výšinám, jejichž zabrání bylo ospravedlňováno podobnou rétorikou. Narativ nárazníkových pásem se pro mezinárodní veřejnost ukazuje jako zcela přijatelný a možná se tak Izrael bude rozšiřovat, až dosáhne Velkého Izraele, území mezi Nilem a Eufratem, které zahrnuje dnešní Jordánsko, Irák a část Egypta i Saúdské Arábie. A pak se uvidí, co dál. Nakonec možná z celého světa bude jedno velké nárazníkové pásmo.
Staronová genocida
Krátce po pádu režimu Bašára Asada se objevil další důvod k oslavám. V Gaze bylo v polovině ledna vyhlášeno příměří a vyčerpaní přeživší se začali vracet z trosek svých domovů. Naděje na klidnější budoucnost však netrvaly dlouho a Gaza se v současnosti nachází v zatím možná nejagresivnější fázi genocidy. Denně jsou zabíjeny desítky lidí a celé oblasti vymazávány z mapy. Město Rafah na hranici s Egyptem, jehož bezpečnost měla být kdysi podle USA červenou linií, kterou Izrael nesměl překročit a na niž za pomoci masivního šíření AI vygenerovaného obrázku „upíral oči“ celý svět, nyní prakticky přestalo existovat.
Na začátku března Izrael zablokoval dodávky potravin, vody, paliva a léků, což výrazně zhoršilo již tak kritickou humanitární krizi v oblasti. Amnesty International tuto blokádu označuje za zločin proti lidskosti. Lékaři bez hranic dodávají, že z Gazy se stal masový hrob pro Palestince i všechny, kteří jim pomáhají.
Související článek:
Kromě toho prudce zrychluje přímá okupace dalších oblastí. Izrael nyní, především prostřednictvím oblíbených nárazníkových zón, kontroluje více než 30 procent území Gazy. Pokusy o obnovení příměří selhávají, protože Izrael trvá na tom, že v obsazených oblastech zůstanou jeho vojáci, a naopak požaduje úplné odzbrojení Hamásu.
Izrael odmítl i návrh Hamásu na propuštění všech zbývajících rukojmí zajatých během útoku 7. října 2023. Těch by mělo být v Gaze drženo ještě téměř padesát devět. Právě osvobození rukojmích bývalo stěžejním pilířem obhajoby izraelské aktivity. Zbytky narativů se hroutí na všech frontách.
Izrael a Hizballáh
Kdyby Izrael neměl Hizballáh, musel by si ho vymyslet. I Libanon se v mnoha ohledech vrací v čase na začátek genocidy v roce 2023. Nicméně tentokrát na značně pobořených kulisách a víceméně bez Hizballáhu.
Od začátku příměří, kterému v zemi málokdo řekne jinak než „takzvané příměří“, Izrael zabil již přes sedmdesát civilistů. Útoky jsou stejně jako v době před eskalací cíleny převážně na jižní části země a občas údolí Bikáa. Zasažen byl už i Bejrút, nad nímž se v minulých dnech ozval také sonický výbuch a na oblohu se vrátil také nechvalně známý špionážní dron.
IDF svůj poslední útok na hlavní město z konce března vysvětluje dvojím způsobem. V zasažené budově měl sídlit sklad dronů Hizballáhu a současně se jednalo o odplatu za rakety vypálené z libanonského území v předchozích dnech. Celá záležitost měla značně performativní charakter. Útok na budovu v blízkosti dvou škol v hustě zalidněné oblasti byl nahlášen s „dostatečným předstihem“ a předcházelo mu varovné ostřelování. Pozornosti tak uniklo bombardování vesnice v jižním Libanonu – samozřejmě bez varování.
Hnutí Hizballáh, které se ke svým útokům zpravidla hlásí, popírá vinu na ostřelování, které by poskytlo ospravedlnění bombardování, a libanonské složky jeho původce stále vyšetřují. Uvidí se tedy, jak dlouho bude ještě Izrael moci narativ cílení na Hizballáh používat. Současný generální tajemník libanonského hnutí Naím Kasim v pátečním projevu prohlásil, že odmítá úplné odevzdání vojenského arzenálu libanonské armádě a že nemůže garantovat nekonečnou trpělivost vůči izraelské agresi. Navzdory mnohým pochybám se ale spíše zdá, že hnutí v souladu s úmluvou o příměří plně předalo kontrolu nad oblastí jižně od řeky Lítání právě libanonské armádě. Tato dlouhodobě podfinancovaná organizace tak má být nyní zodpovědná za ochranu země před jednou z nejsilnějších armád na světě.
Debaty o možném uzavření míru se státem Izrael se nyní napříč Libanonem staly ještě nepřijatelnější, než by tomu bylo před několika měsíci. Stejně tak značně povadla podpora hnutí Hizballáh. To však dále drží silnou pozici právě v jižním Libanonu, tedy oblasti, kterou izraelská agrese zasahuje nejsilněji nejen v současnosti, ale po dlouhá desetiletí. Právě jejich vesnice a části měst jsou nyní opět neobyvatelné.
Nabízí se tady také otázka, kdo ponese odpovědnost za stamilionové náklady na obnovu. Ten, kdo by ji nést rozhodně měl, se k takovému úkolu nepřihlásí a pokračujícími útoky možnosti obnovy zároveň zásadně omezuje. A to i ve světle skutečnosti, že nikdo netuší, jak dlouho může situace ještě trvat. Není totiž vyloučeno, že to bude navždy.
Bezpečnost místních – stejně jako lidí v okupované Palestině a Sýrii – by měla být výchozím bodem všech debat o budoucnosti regionu.
To bychom se ale museli přesunout do již zmíněné paralelní reality. V té naší budeme dál přihlížet pokračujícím masakrům a přemýšlet, jak přesně se nám vrátí, že jsme dopustili, aby se genocida stala novou každodenností.
Autorka je spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás