Nejnovější izraelská vize pro Gazu má jméno: Koncentrační tábor

Před dvěma týdny zveřejnil pravicový izraelský novinář Jinon Magal na X následující text: „Tentokrát hodlá IDF evakuovat všechny obyvatele pásma Gazy do nové humanitární zóny, která bude upravená pro dlouhodobý pobyt, bude uzavřená a každý, kdo do ní vstoupí, bude nejprve prověřen, zda není terorista. IDF tentokrát nedovolí, aby podlé obyvatelstvo evakuaci odmítlo. Každý, kdo zůstane mimo humanitární zónu, bude obviněn. Tento plán má americkou podporu.“

Ještě téhož dne vydal izraelský ministr obrany Jisra‘el Kac video, v němž naznačil něco podobného. „Obyvatelé Gazy, toto je vaše poslední varování,“ řekl. „Útok letectva na teroristy Hamásu byl jen prvním krokem. Další fáze bude mnohem tvrdší a zaplatíte za ni plnou cenu. Brzy bude obnovena evakuace obyvatelstva z bojových zón.“

Ještě se uvidí, zda je armáda – nebo dokonce vláda – ochotna zajít tak daleko. Téměř jistě by to vedlo k úmrtí všech rukojmích, což by mohlo mít velké politické důsledky.

„Pokud nebudou propuštěni všichni izraelští rukojmí a Hamás nebude z Gazy odstraněn, Izrael zakročí bezprecedentní silou,“ pokračoval Kac. „Dejte na radu amerického prezidenta: vraťte rukojmí a odstraňte Hamás, a otevřou se vám další možnosti – včetně přesídlení do jiných zemí pro ty, kteří si to přejí. Alternativou je úplné zničení a devastace.“

Paralely mezi oběma výroky zjevně nejsou náhodné. I kdyby se Magal o novém izraelském válečném plánu nedozvěděl přímo od Kace nebo nového náčelníka generálního štábu armády Ejala Zamira, lze důvodně předpokládat, že se o něm dozvěděl z nějakých jiných vysoce postavených vojenských zdrojů.

Další předzvěstí, na niž upozornil novinář Joav Zitun z izraelského zpravodajského webu Ynet, byly výroky brigádního generála Ereze Wienera. Ten po nedávném propuštění z armády za špatné zacházení s tajnými dokumenty napsal na Facebook: „Mrzí mě, že po roce a půl ,tlačení káry do kopce‘, když už se konečně zdá, že jsme se dostali do finále a boje naberou ten správný směr (což se mělo stát už před rokem), nebudu u kormidla.“

Jak poznamenal Zitun, Wiener není obyčejný důstojník. Předtím, než byl propuštěn, hrál klíčovou roli při plánování armádních operací v Gaze, v níž prosazoval zavedení plné izraelské vojenské vlády. Jestliže Wiener, který byl údajně zapleten do úniků informací krajně pravicovému ministrovi Becalelu Smotričovi, říká, že „boje naberou správný směr“, lze si odvodit, jaký směr má na mysli. To zároveň odpovídá zjevným přáním náčelníka generálního štábu Zamira, jakož i podrobnostem plánu útoku, které údajně unikly do Wall Street Journal na začátku minulého měsíce.

Spojení všech těchto bodů vede k poměrně jasnému závěru: Izrael se připravuje na násilné přemístění veškerého obyvatelstva Gazy – prostřednictvím kombinace příkazů k evakuaci a intenzivního bombardování – do uzavřené a pravděpodobně oplocené oblasti. Každý, kdo se ocitne mimo její hranice, bude zabit a budovy ve zbytku enklávy budou pravděpodobně srovnány se zemí.

Tuto „humanitární zónu“, jak se Magal diplomaticky vyjádřil, kde armáda hodlá zahnat do kouta dva miliony obyvatel Gazy, lze bez servítek shrnout do pouhých dvou slov: koncentrační tábor. To není hyperbola; je to prostě nejpřesnější definice, která nám pomůže lépe pochopit, čemu čelíme.

Princip „všechno, nebo nic“

Plán na zřízení koncentračního tábora uvnitř Gazy může odrážet to, že si izraelští představitelé uvědomují, že tolik propagovaný „dobrovolný odchod“ obyvatelstva není za současných okolností reálný. Jednak proto, že příliš málo Gazanů by bylo ochotno odejít i za pokračujícího bombardování, ale také proto, že žádná země by nepřijala tak masivní příliv palestinských uprchlíků.

Podle Dotana Halevyho, výzkumníka Gazy a jednoho z editorů knihy Gaza: Místo a obraz v izraelském prostoru, koncept „dobrovolného odchodu“ vychází z principu všechno, nebo nic. „Zvažte tuto hypotézu,“ řekl mi nedávno Halevy. „Zeptejte se Ofera Wintera (vojenského generála, který v době našeho rozhovoru vypadal, že bude pověřen vedením „ředitelství pro dobrovolné odchody“ ministerstva obrany), zda by evakuace 30, 40 nebo dokonce 50 procent obyvatel Gazy byla považována za úspěch. Opravdu by Izraeli nezáleželo na tom, jestli je v Gaze 1,5 milionu Palestinců, a ne 2,2 milionu? Umožnilo by to fantazie o anexi Becalela Smotriče a jeho spojenců? Odpověď je téměř jistě záporná.“

Halevyho kniha obsahuje esej Omriho Šafera Raviva, který odhaluje plány Izraele na „povzbuzení“ palestinské emigrace z Gazy po válce v roce 1967. Její název „Rád bych doufal, že odejdou“ je navíc vypůjčeným citátem tehdejšího premiéra Leviho Eškola. Kniha vyšla v lednu 2023 – o celé dva roky dříve, než prezident Donald Trump oznámil svůj plán „Riviery Gaza“, a odráží, jak hluboce je představa odsunu obyvatel Gazy zakořeněna v izraelském strategickém myšlení.

Esej odhaluje dva způsoby, jak chtěl Izrael snížit počet Palestinců v Gaze: zaprvé je vybízí k přesunu na Západní břeh Jordánu a odtud do Jordánska, zadruhé hledá země v Jižní Americe, které by byly ochotné přijmout palestinské uprchlíky. Zatímco první strategie zaznamenala určitý úspěch, druhá zcela selhala.

Podle Šafera Raviva se tento plán nakonec Izraeli vymstil. Ačkoli desítky tisíc Palestinců odešly z Gazy do Jordánska poté, co Izrael v enklávě záměrně snížil životní úroveň, většina zůstala. Zhoršující se podmínky ale zároveň vyvolaly nepokoje – a v důsledku toho i ozbrojený odpor.

Když si to Izrael začátkem roku 1969 uvědomil, rozhodl se posílit ekonomickou situaci v pásmu tím, že Gazanům umožní pracovat v Izraeli. Tím zmírnil tlak na emigraci. Zároveň Jordánsko začalo uzavírat své hranice, což ještě více zpomalilo útěk Palestinců z Gazy. Ironií osudu je, že někteří z Gazanů, kteří se v rámci izraelského plánu vysídlení přestěhovali do Jordánska, se později zúčastnili bitvy o Karamé v březnu 1968 – první přímé vojenské konfrontace mezi Izraelem a vznikající Organizací pro osvobození Palestiny. To ještě více zchladilo nadšení Izraele z podpory emigrace z Gazy.

Nakonec izraelské bezpečnostní složky dospěly k závěru, že je vhodnější zadržovat Palestince uvnitř Gazy, kde je mohou monitorovat a kontrolovat, než je rozptýlit po celém regionu. Podle Halevyho se tímto vnímáním řídila izraelská politika vůči Gaze až do října 2023 a vysvětluje to, proč se Izrael během 17 let trvající blokády nesnažil obyvatele z pásma vytlačit. Až do začátku války byl totiž odchod z Gazy nesmírně obtížný a nákladný proces, dostupný pouze pro bohaté Palestince s konexemi, kteří se mohli dostat na zahraniční velvyslanectví v Jeruzalémě nebo Káhiře a získat víza. V současnosti se izraelské přemýšlení o Gaze podle všeho obrátilo: od externí kontroly a zadržování k plné kontrole, vyhnání a anexi.

Šafer Raviv ve své eseji líčí rozhovor z roku 2005 s generálmajorem Šlomem Gazitem, architektem izraelské okupační politiky po roce 1967 a prvním šéfem armádního Koordinátora vládních operací v teritoriích (COGAT). Na otázku ohledně původního plánu na vyhnání Palestinců z Gazy, který sám o 40 let dříve pomáhal formulovat, odpověděl takto: „Každý, kdo o tom mluví, by měl být pověšen.“ O dvacet let později, za současné pravicové vlády, převládá názor, že by měl být pověšen každý, kdo o „dobrovolném odchodu“ obyvatel Gazy nemluví.

I přes dramatickou změnu strategie zůstává Izrael pevně uvězněn ve své vlastní politice. Aby byl „dobrovolný odchod“ dostatečně úspěšný a umožnil anexi a znovuvybudování židovských osad v pásmu Gazy, muselo by být podle všeho odstraněno nejméně 70 procent jejích obyvatel, což znamená více než 1,5 milionu lidí. Tento cíl je vzhledem k současné politické situaci v Gaze i v celém arabském světě naprosto nereálný.

Navíc, jak upozorňuje Halevy, i diskuse o takovém návrhu by mohla znovu otevřít otázku svobody pohybu do Gazy a z Gazy. Koneckonců, pokud by byl odchod „dobrovolný“, Izrael by teoreticky musel zaručit, že se ti, kdo odejdou, budou moci také vrátit. V článku na izraelském zpravodajském serveru Mako, který popisuje pilotní program, v jehož rámci má 100 Gazanů odjet na stavební práce do Indonésie, se explicitně uvádí, že „podle mezinárodního práva musí být každému, kdo opustí Gazu za prací, umožněn návrat“.

Ať už Smotrič, Kac a Zamir četli články Halevyho a Šafera Raviva, nebo ne, pravděpodobně chápou, že „dobrovolný odchod“ není okamžitě proveditelný plán. Pokud skutečně věří, že řešením „problému Gazy“ – nebo palestinské otázky jako celku – je, aby v Gaze nezůstali žádní Palestinci, pak to rozhodně nebude možné najednou.

Jinými slovy se zdá, že představa postupu je následující: nejprve nahnat obyvatelstvo do jedné nebo více uzavřených enkláv a pak nechat hlad, zoufalství a beznaděj udělat zbytek. Ti, kdo jsou uzavřeni uvnitř, uvidí, že Gaza byla zcela zničena, že jejich domovy byly srovnány se zemí a že v pásmu nemají přítomnost, ani budoucnost. V té chvíli, jak se domnívají Izraelci, začnou Palestinci sami usilovat o emigraci a donutí arabské země, aby je přijaly.

Překážky vyhoštění

Ještě se uvidí, zda je armáda – nebo dokonce vláda – ochotna zajít tak daleko. Téměř jistě by to vedlo k úmrtí všech rukojmích, což by mohlo mít velké politické důsledky. Navíc by se proti tomu tvrdě postavil Hamás, který neztratil své vojenské schopnosti a mohl by armádě způsobit těžké ztráty, jak to dělal v severní Gaze až do posledních dnů před příměřím.

K dalším překážkám takového plánu patří vyčerpání izraelských armádních záložníků, přičemž rostou obavy z „tichého“ i veřejného odmítání služby. Také občanské nepokoje vyvolané agresivními snahami vlády oslabit soudnictví tento jev jen posílí. Rozhodně se proti plánu (alespoň prozatím) staví také Egypt a Jordánsko, jejichž vlády by mohly zajít až k pozastavení či zrušení mírových dohod s Izraelem. A konečně je tu i nepředvídatelná povaha Donalda Trumpa, který jeden den vyhrožuje, že „otevře Hamásu brány pekelné“, a druhý den vyšle vyslance, aby s touto skupinou přímo jednali, a nazve je „docela milými chlapíky“.

Dnes izraelská armáda pokračuje v bombardování Gazy leteckými údery a zabírá další území po obvodu Pásma. Deklarovaným cílem Izraele při obnoveném útoku je vyvinout tlak na Hamás, aby prodloužil první fázi dohody (tedy propuštění rukojmích), aniž by se Izrael musel zavázat k ukončení války. Hamás, vědom si strategických omezení Izraele, odmítá ustoupit: jakákoli dohoda o rukojmích musí být vázaná na ukončení války. Mezitím Zamir, který se možná skutečně obává, že mu nezbude armáda, která by Gazu dobyla, zůstává nápadně potichu a vyhýbá se věcným prohlášením o armádních záměrech.

Přesto kombinovaný tlak na dohodu – ze strany obyvatel Gazy, kteří požadují ukončení té noční můry a obracejí se proti Hamásu, a ze strany izraelské společnosti, která je vyčerpaná válkou a chce zpět rukojmí – nemusí vést k novému příměří. V pondělí 31. března izraelská armáda nařídila všem obyvatelům Rafáhu, aby se přestěhovali do takzvané „humanitární zóny“ v Al-Mawasi. V izraelských médiích to bylo prezentováno jako součást nátlakové kampaně vůči Hamásu, aby souhlasil s propuštěním zbývajících rukojmích, ale dost možná to byl první krok k vytvoření koncentračního tábora.

Možná se vláda i armáda domnívají, že „dobrovolný odchod“ obyvatel Gazy vymaže zločiny Izraele – že jakmile Palestinci najdou lepší budoucnost jinde, budou minulé činy zapomenuty. Smutnou pravdou je, že zatímco nucený přesun v takovém rozsahu není prakticky proveditelný, metody, které by Izrael mohl použít k jeho realizaci, by mohly vést k ještě závažnějším zločinům – koncentračním táborům, systematickému ničení celé enklávy a možná i k úplnému vyhlazení.

Autor je novinář.

Text byl přeložen z anglické verze publikované na +972. Poprvé ho v hebrejštině zveřejnily stránky Local Call.