Izraelský premiér Benjamin Netanjahu v úterý 11. února 2025 oznámil, že pokud Hamás do sobotního poledne nepropustí slíbené tři Izraelce, Izrael se vrátí k válce v Pásmu Gazy. Palestinské úřady v Gaze den předtím zveřejnily sumář pokračujících závažných porušení podmínek dohody o příměří a výměně zadržovaných osob ze strany Izraele. Kvůli nim byl Hamás připraven odložit následující propuštění, dokud dohodu nezačne plnit i Izrael.

Hamás upozorňoval zprostředkovatele na mnohonásobná porušení dohody průběžně od jejího vstupu v platnost 19. ledna, ale Izrael se jich nepřestal dopouštět. Odklad propuštění tří izraelských rukojmí, jejichž jména měl oznámit v pátek, se proto Hamás rozhodl ohlásit s pětidenním předstihem, aby zprostředkovatelům poskytl čas na dotlačení okupační mocnosti ke striktnímu a úplnému plnění dohody včetně retroaktivní nápravy v bodech, ve kterých je možná. Mluvčí vojenského křídla Hamásu Brigád Al-Kassáma oznámil, že pokud Izrael včas splní závazky, které se týkají dodávek humanitární pomoci a paliva či zdravotních evakuací, bude možné stihnout zorganizovat předání tří zadržovaných Červenému kříži podle plánu.

Izrael soustavně porušuje dohodu

Namísto dohodnutých 12 000 kamionů s humanitární pomocí se do Pásma dostalo jen 8 500, tedy o 3 500 kamionů méně, než se Izrael zavázal. Namísto naléhavě potřebných zdravotnických potřeb dovezli jiné, s nižší prioritou. Namísto 50 cisternových kamionů s palivem denně jich do Pásma Gazy přicházelo jen 15, tedy každý den o 35 méně, než stanovila dohoda. Palivo je potřeba i k provozu čističek vody, bez kterých zejména podvyživené děti trpí urputnými život ohrožujícími střevními chorobami. Blokování humanitárních dodávek lze považovat za nevojenský způsob pokračování ve vyhlazovací válce proti okupované palestinské populaci.

Z dohodnutých 60 000 obytných unimobuněk se do Pásma Gazy nedostala ani jediná, takže statisícům lidí, které Izrael systematicky připravil o domy, nyní odepírá i provizorní bydlení. Namísto dohodnutých 200 000 stanů se do Pásma Gazy dostalo pouze 20 000, tedy jedna desetina.

Ve všech oblastech Pásma stále čekají i na těžkou techniku ​​nezbytnou k vyprošťování tělesných pozůstatků zpod sutin domů, které bombardovalo izraelské letectvo, aby se mohli rozloučit se svými mrtvými a naplno přistoupit k rekonstrukci. V troskách dnes zůstávají těla tisíců palestinských žen, mužů a dětí; podle aktuálních informací je pohřešováno přibližně 14 000 lidí. V troskách mohly kromě nich uvíznout i pozůstatky těl izraelských zajatců, které má Hamás předat v průběhu další fáze.

Na rozdíl od osvobozených izraelských rukojmí, Palestincům a Palestinkám hrozí opětovné zadržení, opět i bez obvinění, bez soudu a na dobu neurčitou.

Palestinské ministerstvo zdravotnictví informovalo, že Izrael blokuje lékařské evakuace. Některým pacientům a pacientkám po udělení povolení vycestovat do Egypta v den odjezdu oznámili, že jejich povolení zrušili. Jiným na poslední chvíli nepovolili doprovázející osobu. V úterý tak odepřeli vycestovat za léčbou šestnáctiletému dítěti s rakovinou, dalšímu člověku s rakovinou odepřeli doprovod. Podle úřadu OCHA od 1. února, kdy začaly lékařské evakuace přes hraniční přechod v Rafahu, do 10. února evakuovali místo nejméně 500 osob pouze 360 ​​pacientů a pacientek včetně 156 dětí.

Urgentní evakuaci přitom potřebuje 12 000–14 000 pacientů a pacientek včetně 5 000 dětí. Světová zdravotnická organizace (WHO) upozornila, že v současnosti je v částečně funkčních nemocnicích a polních nemocnicích v celém Pásmu Gazy k dispozici přibližně 1 900 nemocničních lůžek na pokrytí potřeb více než dvou milionů lidí ve srovnání s 3 500 lůžky, která byla k dispozici do října 2023, přičemž přibližně 30 000 lidí trpí vážnými zraněními a následky zranění, která vyžadují nepřetržitou rehabilitaci, jaká není ve zdevastovaném Pásmu dostupná.

WHO proto žádá o rozšíření lékařských evakuací včetně obnovení možnosti léčby v jiných částech okupované Palestiny, tedy na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě. Odpírání evakuace za život zachraňující péčí vedlo podle ředitelství polních nemocnic v Pásmu Gazy ke smrti 40 procent nefrologických pacientů, kterým Izrael zlikvidoval možnost dialýzy – poté, co jim v říjnu 2023 zabil posledního nefrologa doktora Hammama Alloha.

Izraelská armáda zabíjí i během příměří

Od začátku příměří 19. ledna evidovalo ministerstvo zdravotnictví v Gaze 822 nových případů zranění civilistů a civilistek včetně zranění následkem přímých izraelských útoků a 92 nových případů zabití, 24 úmrtí na následky zranění utržených před začátkem příměří a dva případy úmrtí následkem výbuchu munice, která zůstala po odchodu izraelské armády. Spolu s novými nálezy tělesných, zejména kosterních pozůstatků 641 lidí tak celkový počet individuálně evidovaných obětí izraelské genocidní války proti Palestincům v Pásmu Gazy stoupl na více než 48 000 zavražděných včetně více než 13 000 dětí. Chlapce Zakariu Barbacha zastřelili během příměří na bývalém kruhovém objezdu Al-Awda v centru města Rafah a odstřelovač bránil muži, který chtěl nehybného chlapce odtáhnout.

Ministr obrany Izraele Jisra’el Kac nazval výzvu Hamásu k dodržování podmínek dohody o příměří a výměně zadržovaných osob, posílenou varováním o odkladu nadcházející výměny, „úplným porušením dohody“ a prohlásil „nejvyšší mobilizační pohotovost“. Ani premiér Netanjahu veřejně nekomentoval neplnění závazků na vlastní straně a ohlásil, že pokud nebudou propuštěni tři další Izraelci do sobotního poledne, Izrael se vrátí k intenzivním bojům v Pásmu Gazy, které budou pokračovat „až do úplné porážky Hamásu“. Zopakoval tak ve zmírněné podobě výhrůžku prezidenta USA Donalda Trumpa, který řekl, že pokud Hamás do sobotního poledne nevydá „úplně všechny“ zadržované Izraelce, „v Gaze se rozpoutá peklo.“

Další den, ve středu 12. února však Izrael pustil do Pásma Gazy 801 kamionů, více než v kterýkoliv jiný den. Většina z nich přejela přes hraniční přechod mezi Egyptem a Palestinou v Rafahu, ale 231 kamionů bylo dopraveno přímo na sever pásma přes dva vstupy z Izraele. Izrael tak úplně poprvé splnil denní kvóty stanovené v dohodě. O zlepšení informoval předseda organizace Euro-Med Human Rights Monitor Ramy Abdu.

Izraelská vysílací společnost KAN ve středu večer informovala, že na zdevastovaný sever Pásma Gazy, kam se vrátilo více než půl milionu lidí, začaly přes izraelský vstup Zikim proudit ve velkém množství i stany. Pikantně v tomto kontextu zní úterní zpráva New York Times citující tři izraelské představitele a dva zprostředkovatele, kteří pod podmínkou anonymity potvrdili, že tvrzení Hamásu o nesplněných dodávkách stanů jsou přesná – zatímco izraelská vojenská jednotka COGAT, která na dodávky materiální pomoci dohlíží, informaci popírá s tím, že jde o „zcela nepravdivá obvinění“.

Izraelský deník Jediot Achronot ve středu večer ubezpečoval izraelskou veřejnost, že sobotní propouštění zadržovaných ještě může proběhnout podle plánu, protože Izrael potvrdil svůj závazek dodat do Pásma Gazy i mobilní bydlení a těžkou techniku. Ve čtvrtek odpoledne se na egyptské straně k hraničnímu přechodu v Rafahu vinuly dlouhé řady návěsů s obytnými unimobuňkami, traktorů a nákladních aut. V Izraelském armádním rádiu odvysílali, že „Hamás vyvíjel nátlak na Izrael a dnes dostal to, co žádal, nejde o žádný nový závazek Izraele nad rámec původní dohody, ale součást podmínek, se kterými již Izrael souhlasil v rámci dohody.“

Přestože žádné z těchto unimobuněk ani technika na odklízení trosek nakonec do Pásma Gazy do soboty nedorazily, Hamás tři rukojmí nachystané k propuštění stejně odevzdal. Izrael prostě neumí přestat manifestovat svou převahu – ne nad Hamásem, ale nad statisíci lidmi, kterým zboural domy a stejně jako před rokem, kdy mu Mezinárodní soudní dvůr nařídil provést opatření k zabránění genocidy, odpírá jim úlevu v situaci humanitární katastrofy, kterou sám způsobil.

Staronový plán na etnickou čistku

Když Trump vyslovil požadavek na jednorázové propuštění všech izraelských rukojmí a zajatců, projevil, sobě vlastním okázalým způsobem, nezájem o dodržování dohody, k jejímuž uzavření ze strany Izraele sám přispěl – a při které Spojené státy figurují jako spolugarant s úkolem napomáhat jejímu uskutečňování a dodržování. Pravda, podkopávání dohody o příměří působí méně překvapivě ve světle skutečnosti, že současná administrativa Spojených států je stejně jako ta předchozí odhodlána poskytovat Izraeli bezpodmínečnou diplomatickou podporu při genocidě a astronomické objemy zbraní a munice s bezprecedentní ničivou silou. Trumpova touha po novém „rozpoutání pekla“ v brutálně zdevastované palestinské enklávě však koresponduje s explicitním prosazováním plánu na její trvalé etnické vyčištění, s nímž souhlasí 80 procent izraelské veřejnosti.

O plánu na etnickou čistku Pásma Gazy se intenzivně hovořilo již v říjnu 2023 jako o racionálním „využití unikátní a vzácné příležitosti“, jaká se předchozím generacím izraelských státníků nenaskytla. „Bylo by dobré, kdyby Gazu spolklo moře, ale to není možné,“ řekl v roce 1992 nejznámější izraelský proponent míru Jicchak Rabin.

V prosinci 2023 po telavivské osadnické konferenci zaměřené na „praktickou přípravu osadníků a osadnic“ způsobila skandál (asi jen v aktivistických kruzích solidárních s Palestinci) reklama na vily v Gaze se sloganem „Dům na pláži není sen“. Šlo o reklamu izraelské společnosti Harey Zahav známé nezákonnou výstavbou na okupovaném Západním břehu Jordánu (připomeňme, že transfer populace na okupovaná území je podle mezinárodního práva válečný zločin). Vizualizace luxusních vil překrývala skutečnou fotografii čtvrti Gazy zničené izraelskými útoky, které do té doby zabily téměř 20 000 lidí a násilně vysídlily více než 85 procent obyvatel Pásma (připomeňme, že většina z nich se už do Pásma Gazy dostala předchozím násilným vysídlením, když jim Izrael původní domov zabral). O měsíc později se v kongresovém centru v Jeruzalémě uskutečnila velkolepá konference „Návrat do Gazy“ s účastí všech koaličních stran.

Trump si nechal vypracovat studii na komplexní developerský projekt v Pásmu Gazy v červenci loňského roku. Jejím autorem je profesor Joseph Pelzman z Univerzity George Washingtona, expert na ekonomiku a mezinárodní vztahy a vedoucí univerzitního Centra excelence pro ekonomické studium Blízkého východu a severní Afriky (CEESMENA), který dříve spolupracoval s USAID na ekonomickém rozvoji v Číně. Před týdnem Trump tento velkolepý imperiální projekt „riviéry Blízkého východu“ na místě, které „je nejprve třeba zcela srovnat se zemí“ pouze ozvláštnil excentrickým nápadem na svévolné „převzetí“ Pásma Gazy Spojenými státy.

Trump již před nástupem do funkce naznačoval změny v zahraniční politice USA včetně přehodnocení investic do válek. Je nabíledni, že Gaza, podobně jako Ukrajina, představují jeden z „problémů“, které by rád vyřešil způsobem, se kterým má zkušenosti: výlučně ekonomickou dominancí. Avšak ani on neví, jak se nejprve zbavit dvou milionů Palestinců, kteří právě dokázali přežít agonických patnáct měsíců severoatlanticko-izraelské genocidy.

Genocida přitom nekončí ze dne na den, i v případě zachování příměří bude ještě dlouho pokračovat nevojenskými prostředky. Následky hladovění, stresové zátěže organismu v dlouhodobém ohrožení života, důsledky cíleného zničení a toxického znečištění zemědělských pozemků a znefunkčnění zdravotnictví (včetně pozabíjení lékařských specialistů a zničení vybavení i budov nemocnic) souběžně s masovým zraněním více než sto tisíc lidí, nemluvě o devastaci školství, vzdělanosti a kultury, bude dále poškozovat generace Palestinců v souladu s genocidním úmyslem.

Pokud je možné změnit Pásmo Gazy na místo vhodné pro život – nebo dokonce na nádherný přímořský sen –, musí to být přednostně místo pro život tamního obyvatelstva. A možnost budovat musí být možností pro samotné Palestince, zdůrazňuje inženýr Asem Al-Nabih. Podle něj Palestinci dokáží znovu vybudovat Gazu mnohem rychleji, než předpokládají dobře míněné zahraniční odhady, které do svých rovnic nezahrnují proměnnou Palestinců jako schopných a autonomních aktérů. Palestinci potřebují mezinárodní společenství. Ale ne na to, aby jednalo a rozhodovalo za ně, nýbrž na to, aby dohlédlo na zajištění dostatečných dodávek stavebního materiálu a techniky – a na urychlené ukončení nezákonné blokády jako takové.

Amnesty International připomíná, že „jakýkoli plán násilné deportace Palestinců z okupovaného palestinského území proti jejich vůli představuje válečný zločin. Pokud by tento zločin (úřady) spáchaly jako součást rozsáhlého nebo systematického útoku na civilní obyvatelstvo, představoval by i zločin proti lidskosti.“ Připomínat pravidla, kterými se rozhodlo řídit mezinárodní společenství, je nesmírně důležité. O tom, že Palestinci zůstali ve své Gaze, však nakonec rozhodli sami. Rozhodlo to, že ani patnáct měsíců intenzivní genocidy, domicidy, scholasticidy a ekocidy (a ostatních bestiálních masových zločinů, které ještě nemají specifický název) nedokázalo vyhubit démonizovanou „ideu odporu“, která je potřebou žít a žít svobodně a důstojně.

Válka o příměří, předstupni míru

Dohoda směřující k trvalému příměří, na niž Hamás přinutil přistoupit Izrael a Spojené státy poté, co nedokázaly dosáhnout žádného ze svých oficiálních vojenských cílů – porážku Hamásu a osvobození rukojmí a zajatců –, sestává ze tří fází. Fáze jsou co nejvíce propleteny s postupnou vzájemnou výměnou zadržovaných, aby pro Izrael nebylo tak snadné dohodu porušit a vrátit se k vojenské části genocidy v Pásmu Gazy. Cenou, kterou by Netanjahu jako premiér nevyhnutelně zaplatil za návrat k bojům, by totiž bylo extrémně nepopulární zřeknutí se osvobození zbývajících izraelských rukojmí a zajatců.

Příklon izraelské vlády k sabotáži příměří na úkor osvobození zajatců a rukojmí přitom není novinkou. Svědčí o tom celých patnáct měsíců nasazení armády v Pásmu Gazy. Rozdíly ve vládní koalici ležely spíše na škále mezi rétorikou ustaranosti o jejich osud a rétorikou hrdosti na principiální odmítání slabošství, jakým by bylo jejich osvobození prostřednictvím výměny za Palestince zadržované Izraelem. Posledních osm měsíců čekala na izraelský podpis dohoda v téměř identické podobě, jako je ta dnešní. Ještě si ji však „nemohli dovolit“ podepsat: v Pásmu Gazy ještě čekalo příliš mnoho dětí, které bylo třeba zabít, a příliš mnoho těch, kterým bylo třeba amputovat ruce a nohy (v průměru deseti dětem denně), v Izraeli příliš mnoho mužů a žen, které bylo možné k tomu povolat do služby, a příliš mnoho podniků, které ještě režim válečného hospodářství nepřivedl do krachu.

V protikladu k dlouhodobě stabilní a jednotné pozici k podmínkám příměří, jaká vládne mezi frakcemi palestinského odboje (od islamistických po marxistické), v izraelském válečném kabinetu, respektive po jeho rozpuštění pro nepřekonatelné rozkoly v červnu loňského roku už jen ve vládním kabinetu, spory o přípustnost a podmínky příměří neskončily ani uzavřením dohody o příměří. Společným zájmem celé koalice byla snaha o definování nerovné pozice partnerských stran dohody, podobně jako v případě odstrašujícího příkladu tzv. příměří v Libanonu, jehož princip vystihuje anglický aforismus: „Ceasefire: you cease, we fire.“ „Izrael má v případě potřeby plné právo obnovit válku,“ spěchal zdůraznit Netanjahu nadřazenou pozici i v případě Gazy a zdůraznil, že mu to garantovali starý i nový prezident USA.

O cílech sabotáže příměří a realistických možnostech k jejich dosažení se v Izraeli polemizovalo tím naléhavěji, čím více se blížil 3. únor. V tento den se totiž měla v Kataru zahájit jednání o podrobnostech druhé fáze příměří – a Netanjahu se vydal na návštěvu k Trumpovi. Ještě předtím, než Hamás varoval před odkladem propuštění rukojmí, Izraelský deník Haarec citoval zdroj, podle něhož otevřená nechuť premiéra vstoupit do dohodnutých jednání o druhé fázi vážně ohrožuje i dokončení výměn v první fázi. Jednání byla zahájena bez izraelského vyjednávacího týmu a Hamás dne 4. února oznámil, že partnery na nich informoval o tom, jak Izrael „klade překážky dodržování humanitárního protokolu stanoveného dohodou a vyhýbá se jejímu plnění“.

Ostře sledované televizní přenosy z propouštěcích ceremoniálů v Pásmu Gazy pravděpodobně opět výrazně snížily popularitu Netanjahuova kabinetu. Pro velkou část izraelské veřejnosti, jejíž sdělovací prostředky patnáct měsíců hlásaly, že porážka „posledních dvou teroristických divizí Hamásu“ je na spadnutí, je to vůbec poprvé, co vidí, že vojenské křídlo Hamásu a další brigády palestinského odboje jsou v dobré kondici. Dosavadních šest předávek propuštěných Izraelek se uskutečnilo v různých lokalitách Pásma Gazy, podle toho, kde byli propuštění předtím zadržováni. Ceremoniály jsou prošpikovány odkazy adresovanými izraelské veřejnosti a představitelům, snadno srozumitelnými jako demonstrace síly a životaschopnosti palestinského odboje: vysoká organizovanost, nablýskaná vozidla a zbraně ukořistěné izraelské armádě, transparenty s insigniemi jižních divizí, které utrpěly porážku v rámci operace Záplava Al-Aksá 7. října 2023, a především slogany v hebrejštině hlásající, že Palestincům se brzy podaří zvítězit i nad celým sionistickým útlakem.

Izraelské veřejnosti musí být jasné, že sliby o vysvobození rukojmí a zajatců vojenskou cestou byly lživé a sabotovat dohodu o výměně bylo od prvního dne obrovskou a tragickou chybou. Chybou, která některým z nich návrat k jejich rodinám nadobro odepřela. Tuto chybu vnímají i v případě, že je totéž prodlužování utrpení na straně palestinských vězňů a jejich rodin (ve skutečnosti trvajícího déle než od 7. října 2023) vůbec nevzrušuje. Podle údajů úřadu OCHA zůstává v Pásmu Gazy zadržovaných pravděpodobně 73 Izraelců a zahraničních státních příslušníků včetně těch, kteří zahynuli.

Izraelská vězeňská služba v současnosti vězní 9 846 Palestinců, včetně 3 369 administrativně zadržovaných bez obvinění a soudu. Tento počet vůbec nezahrnuje Palestince z Pásma Gazy, které izraelská armáda od 7. října 2023 zadržuje ve vlastních vězeňských táborech, jako například na základně Sde Teiman, před kterou se v červenci loňského roku po odhalení tamního hrůzostrašného mučení konaly pravicové protesty za právo izraelských vojáků na masové znásilňování unesených Palestinců. Obhajoba takového „práva“ zazněla i přímo v izraelském parlamentu.

Soucit, který patří jen některým

Předposlední výměna, která se uskutečnila minulou sobotu, zahrnovala tři izraelská rukojmí a 183 palestinských vězňů. Izraelci, které tentokrát předali Červenému kříži v Deir Al-Balah, byli na rozdíl od předchozích zajatkyň a rukojmí pohublí a zesláblí. Pohled na ně musel pohnout každým, kdo má srdce. Nemálo veřejných komentátorů a komentátorek utvrdil v přesvědčení, že Hamás se úplně a definitivně diskvalifikoval jako politický aktér, který by mohl být komukoli partnerem k rozhovorům o budoucnosti Pásma Gazy (těžko si představit argument, proč dosud logicky nedospěli ke stejné úvaze o Likudu). Někteří při pohledu na tři muže vzbuzující soucit volali přímo po vyhubení všech Palestinců od novorozenců po poslední seniorku.

Málo nebo přesněji řečeno vůbec přitom nevěnovali pozornost tomu, že i tito tři vyhublí a zesláblí lidé – podobně jako vyhublí a zesláblí palestinští reportéři, díky kterým jsme viděli obrazy dalších zesláblých vyhublých lidí na obrazovkách našich telefonů – jsou přeživšími izraelské genocidy. Ani se nezajímali o to, že oblast Deir Al-Balah, kde tato rukojmí jejich únosci hlídali, patřila spolu se severem Pásma k místům nejvíce postiženým hladomorem. Právě zde docházelo následkem důkladně naplánovaných, schválených a zrealizovaných opatření k úmrtím dětí hlady. A ani toto smrtelné ohrožení uzavřením příměří nepominulo: od začátku ledna lékaři v Pásmu Gazy poskytli nebo stále poskytují péči 2 369 dětem s akutní podvýživou v důsledku izraelské politiky používání hladu jako prostředku vedení války. Zdá se, že lidem, kterým se nedaří pochopit podstatu souvislosti mezi životem běžného Izraelce a životem běžného Palestinci například koncem léta 2023, uniká i souvislost mezi fyzickým stavem či frekvencí sprchování rukojmích a skutečností, že Izrael shodil na Pásmo Gazy přibližně 80 000 tun bomb („a už ho měl celé změnit na jedno velké parkoviště“).

Související článek:

Konec přetvářek. Trump udělal z etnické čistky oficiální politiku

David Scharf 7. 2. 2025

Zatímco tři izraelští rukojmí propuštěni minulou sobotu den po dni, týden po týdnu a měsíc po měsíci ztráceli kila, izraelská vězeňská služba a armáda ve stejnou dobu, avšak v podmínkách všeobecného dostatku, přivedly některé zadržované Palestince do stavu vyhladovění hraničícího se smrtí. Tak tomu bylo v případě středoškolského učitele Ibrahima Mohammada Chalíla Al-Šawiše z Bejt Hanúnu, kterého unesli z nouzového ubytování pro vysídlené rodiny 10. prosince 2023. Nejprve ho 45 dní nutili klečet se spoutanýma rukama a zavázanýma očima a poté byl převezen do vězení v Nakábu (Negevě) a s dalšími vězni mučen pomocí elektrického proudu a psů. Po propuštění palestinští vězni vypovídali o špatném zacházení a bití, kterými je jejich mučitelé zahrnovali ještě i cestou do autobusů Červeného kříže, přímo před zrakem jeho delegátů. A bylo to na nich vidět. Jednoho vynesli z autobusu na rukou, napojeného na kyslík. Těžko si v tomto světle nevšimnout příkrého protikladu mezi běžnou schopností empatie s izraelskými rukojmími a programovým nezájmem o úděl propuštěných Palestinců v očividně žalostnějším zdravotním stavu, které by dnes už těžko někdo dokázal spočítat.

Sadistické zacházení s palestinskými vězni v kombinaci s šířením infekcí vedlo v některých případech k (zbytečným i neodborným) amputacím. Lidské zacházení, hygienu, zdravotní péči, vodu a jídlo těmto lidem jejich izraelští věznitelé odpírali ne z nouze, ale svévolně, respektive v rámci nařízených nebo praxí ustálených zásad o používání mučení, které monitoruje například sdružení Addameer na ochranu práv palestinských vězňů. Během téhož období, ve kterém se viditelně zhoršil fyzický stav tří izraelských rukojmích propuštěných minulou sobotu, nejméně 58 Palestinců v izraelské vazbě zahynulo. Mnozí z nich netrpěli žádnými předchozími zdravotními komplikacemi a oblasti, kde stojí okupační věznice, kam je unesli z kruhu nejbližší rodiny, nebombardovalo nepřátelské letectvo.

Fórum rodin izraelských rukojmí a zajatců minulý měsíc ostře vytklo pravicovým ministrům, že návratem k válce ještě před druhou fází dohody, v níž má Hamás propouštět ze zajetí vojáky a důstojníky, by neváhali „odsoudit k smrti“ jejich blízké. Netanjahuovi vyčítají, že „záchrana vlastní politické kariéry mu je přednější než záchrana jejich příbuzných.“ Do minulé soboty jejich nedočkavost rostla s pohledem na šťastné návraty, pohled na tři pohublé je zamrazil. Darmo je budou ministři a média přesvědčovat, že apel propuštěných na dodržování dohody jako jediného způsobu vedoucího k osvobození rukojmí a zajatců byl „nechutnou propagandou Hamásu“ – ať jim jen zkusí předložit jeden dobrý důvod, proč ohrožovat jejich blízké tím, že nedodají do toho prokletého Pásma Gazy nějaké mizerné stany a jídlo!

Stejně tak se nemůžou dočkat palestinské rodiny. Krizi minulého týdne se nakonec podařilo překonat a v dalších rodinách na obou stranách se dočkali katarze. Pro palestinské rodiny žijící pod izraelskou okupací však příběhy únosů, zadržování, ničivých a smrtících vpádů ozbrojenců nezačaly 7. října 2023 a bohužel ani propuštěním v rámci výměny neskončí. Na rozdíl od osvobozených izraelských rukojmí, Palestincům a Palestinkám hrozí opětovné zadržení, opět i bez obvinění, bez soudu a na dobu neurčitou. Některé propuštěné ze Západního břehu Jordánu Izrael oddělí od příbuzných a deportuje je do Pásma Gazy. U jiných rozhodl o nuceném exilu, tedy vyhoštění z celé okupované Palestiny.

Budoucnost je nejistá

Ve čtvrtek izraelský ministr vnitra oznámil, že z okupovaného východního Jeruzaléma budou deportovány tři palestinské rodiny včetně rodiny bývalé vězenkyně Zeiny Barbar, absolventky Birzeitské univerzity a členky Lidové fronty za osvobození Palestiny, kterou Izrael propustil v rámci probíhající dohody o výměně zadržovaných. Vystěhování celých rodin, kterým stačí dát nálepku „teroristické“, slouží k judaizaci města.

Představa, že by palestinské úřady deportovaly z Izraele propuštěné zajatce nebo zakázaly v Izraeli oslavy návratu rukojmích v komunitách či rodinách, je jistě absurdní. Palestincům Izrael oslavy na uvítanou zakazuje a „moderuje“ je s nasazením ozbrojených okupačních složek a tzv. méně smrtící i ostré munice. Vadí mu totiž jejich politikum – které i podobnými zákazy sám velmi účinně vytváří. Z pozice nadvlády si však represi jednoduše může dovolit. Radost z propuštění blízké osoby může zchladit svévolným zadržením někoho jiného z rodiny. Nejlépe ještě předtím, než dorazí autobus s propuštěnými. Nebo zdemolováním obývacího pokoje. Zatímco Izraelky a Izraelci propuštěni ze zajetí jsou propuštěni na svobodu, pro Palestince a Palestinky osvobozené stejnou výměnou je to přechod z jednoho, těsnějšího vězení do většího.

Může se zdát, že provázaností skrze umně sestavený harmonogram fází dohody společný zájem o mír u převážné části izraelského obyvatelstva a palestinského obyvatelstva končí. Nemusí tomu tak být. K faktorům, které nepřejí návratu Izraele k horké válce v Pásmu Gazy, patří i duševní následky nasazení a povolání do služby. Podle odhadů rehabilitačního oddělení izraelského ministerstva obrany mohlo na konci roku 2024 potřebovat psychoterapii až 10 000 izraelských vojáků a záložníků. Bezprecedentně u nich stoupl počet sebevražd, děsí se, že pokud by v budoucnu upadli do zajetí, armáda by je v tom nechala, PTSD jim ničí soukromý život a vztahy.

Voják záložník, který v Pásmu Gazy řídil buldozer, uvedl, že kvůli nepříjemným asociacím musel přestat jíst maso. Traumatizovalo ho pozorování, jak z lidských těl projetých buldozerem „vše vyšplíchne“. Přestože genocida se pojí především s dehumanizací obětí, nezpochybnitelně zbavuje lidskosti i pachatele. Pozice Izraelců po systematické socializaci do sionistické kultury je nezáviděníhodná. Sami jsou jejími oběťmi a zasluhují si osvobození z obludné noční můry „izraelsko-palestinského konfliktu“. Na rozdíl od svých obětí mají v izraelském režimu apartheidu možnost svobodné volby vyplývající z privilegovaného zákonného postavení i ze síly svého cestovního pasu (či pasů).

Dnes je situace mezi řekou Jordán a Středozemním mořem jiná než po předchozích válkách Izraele proti okupované populaci Gazy, kterou dlouhodobě udržuje pod blokádou a izoluje od zbytku okupované Palestiny. Když v letech 2008 a 2009, 2012, 2014, 2021 Izrael při „sekání trávníku“ cílil nejmodernějšími zbraněmi na novináře, civilní infrastrukturu a rodiny a když jeho vojáci přes plot stříleli do kolen protestujícím Velkého pochodu návratu a zastřelili zdravotnici Razan Al-Nažžar a fotoreportéra Jásira Murtažu, nakonec se všechno zdánlivě vrátilo do starých kolejí. Palestinci a Palestinky dále žili pod režimem apartheidu, k jehož udržení slouží soubor permanentních válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, dále čelili svévoli stále agresivnějších rozpínavých okupačních politik a houpal se nad nimi Damoklův meč normalizačních abrahámských dohod. A rostl v nich qahr.

V uprchlických táborech a okupačních věznicích si dále předávali znalosti a zkušenosti s odporem, studovali a zkoušeli nové cesty k osvobození. V Pásmu Gazy hnutí Hamás profesionalizovalo své ozbrojené křídlo na de facto palestinskou armádu a ta zaútočila na okupační mocnost způsobem, který nikdo nečekal – a který musí být důkladně vyšetřen a všechny komponenty útoku, které představovaly válečné zločiny, přiměřeně a adresně potrestány. Palestina se vrátila do zpráv i do ulic s novou razancí, která připomíná soumrak apartheidní Jihoafrické republiky. Podobně jako tehdy přibývají úspěchy soustředěného tlaku nenásilného hnutí BDS. Globální nárůst solidarity s vynucenou nezlomností běžných Palestinců a Palestinek souvisí s posílením třídního vědomí v době, kdy stále více lidí chápe, že fašismus není vzdálenou hrozbou. Poprvé se otázka Palestiny dostala tak daleko v mezinárodních právních mechanismech, že se zdá, že ojediněle by přece jen „pánovy nástroje mohly pomoci rozebrat pánův dům.“ Nestačí však čekat, až se to stane. Právě teď se někde vyrábí dron, ze kterého zastřelí další palestinské dítě nebo s jeho pomocí Frontex zajistí nucený návrat lidí na útěku. Podporou advokacie za ochranu práv Palestinců bojujeme proti beztrestnosti a nespravedlnosti, která nezůstane někde tam venku a na periferii.

Po výměně rukojmích a vězňů v neděli 16. února zabil izraelský letecký útok tři z palestinských policistů dohlížejících v Rafahu na bezpečný vjezd humanitární pomoci. Izrael také prohlásil, že nevpustí do Pásma Gazy obytné unimobuňky a stroje na odstraňování sutin, ačkoli v pátek se zprostředkovatelům a garantům dohody zavázal ke splnění této podmínky.

Autorka je spolupracovnice redakce.