Každý máme své limity. Zelenkova televizní moralitka střílí na všechny strany, trefí ale jen málokdy

Úvodní epizody seriálu Limity se nesnesitelně táhnou, vytahují jednu stereotypně napsanou postavu za druhou a pěstují humor stylem – čím víc křičíš, tím je to vtipnější. Přes to všechno se ale novince Petra Zelenky daří nastolit poměrně zajímavou příběhovou premisu. Karel, spolumajitel firmy na likvidaci odpadu, se stane proti své vůli ikonou ekologického hnutí, a protože nechce zklamat svého náctiletého syna Igora, snaží se roli eko hrdiny udržet.

Místo grotesky o záměně, ale musíme v dalších dílech sledovat těžkopádnou moralitku o tom, že všichni jsme pokrytci a jen ten, který se nejprve tvářil, že se dá koupit za cokoliv, nakonec dostane šanci volit mezi dobrem a zlem.

Jsme na periferii, takže podle pravidel české televizní zábavy musí mít všichni dvouciferné IQ a chovat se k sobě neustále hnusně.

První epizoda je opravdu mimořádně nepovedená. Divák má pocit, že Zelenka utáhl šéfproducenty České televize na příslibu, že natočí nový Most. Ocitáme se v sudetském maloměstě zabydleném rázovitými postavičkami. V centru všeho je Karel, kterého Aleš Háma hraje jako prostoduchého, ale bodrého podnikatele-vyčůránka vybaveného zásobou vulgárních hlášek. Asi aby si ho diváctvo mohlo zamilovat a odpustit mu jeho poklesky.

I další postavy jsou karikatury – jeho současná manželka Lenka (Veronika Khek Kubařová) je posedlá jógou a zdravým životním stylem, zatímco ta bývalá (Tatiana Dyková) je pro změnu ženská od rány. Jsme na periferii, takže podle pravidel české televizní zábavy musí mít všichni dvouciferné IQ a chovat se k sobě neustále hnusně. Zesměšnění jsou i členové ekologické organizace Limity růstu, kteří protestují proti těžbě uhlí v regionu, což se Karlovi a jeho firmě Jar-ka úplně nehodí do krámu. Kdyby se totiž doly zavřely, přišel by o kšefty. Všechno to trochu z dálky pozoruje jeho syn Igor (Maxmilián Dolanský), středoškolák, který se začíná zajímat o holky.

Karel je až takový idiot, že odhazuje hořící zápalku uvnitř auta plného pyrotechniky, nicméně zbytek města uvěří, že se pokusil spáchat protestní sebevraždu za omezení těžby. „Sokolovský Palach“ je ale jen výmyslem jeho ženy, která je autorkou podvrženého dopisu na rozloučenou. Svého muže chtěla ponížit, protože jí brání v románku se skutečným hrdinou ekologického odboje Markem (Ondřej Brousek).

Celé to opravdu nemá moc logiku, ale to nevadí, dokud má diváctvo pocit, že sleduje ztřeštěnou komedii omylů, v níž se jako absolutní pitomec chová každá postava. Alespoň je to příležitostně vtipné. Přinejmenším v duchu: Karel se probudí z narkózy a sestra mu ukazuje tři prsty, aby zjistila, jestli mu funguje zrak. Karel se ale dívá na její prsa a zarytě tvrdí „dvě“.

Nevyjasněné ambice

Petr Zelenka se v devadesátých letech nejprve proslavil mystifikačními hudebními dokumenty Visací zámek 1982–2007 a Mňága–Happy End, aby si na přelomu tisíciletí vydobyl pozici generačního režiséra snímky Knoflíkáři nebo Rok ďábla. Filmy s nevelkými rozpočty fungovaly jako domácí odpověď na americkou nezávislou vlnu a pohrávaly si se stereotypy české kultury.

Zelenka se pak víc věnoval divadlu a k filmu se vracel spíš příležitostně. Jeho zatím poslední snímky Ztraceni v Mnichově a Modelář trpěly režisérovými ambicemi říct něco zásadního o současném světě a zároveň všechno vážné podkopávat humorem. Zelenka jednoduše zůstává jednou nohou v ironických devadesátkách.

Seriál Limity táhnou ke dnu podobně nevyjasněné ambice. Ztřeštěná groteska o pitomcích z maloměsta se překlopí do vážné moralitky, v níž se všechny postavy díky konfrontaci s velkým světem a jeho problémy vysvlékají ze svých masek a odhalují své skutečné motivace. Igor se přidal k aktivistickému hnutí jen proto, aby mohl sbalit angažovanou výtvarnici. Marek sice na lodích Greenpeace blokoval tankery, ale nakonec je to jenom sebestředný egomaniak, který nikdy nepřijme roli zodpovědného otce. A novinářce Pavle ve skutečnosti nejde o odhalování pravdy, ale o kariéru, kterou by mohla konečně překročit region. Podvodníci jsou nakonec i sami ekologičtí bojovníci, kteří to vzdají, když už jejich kauzy neskýtají dostatečnou publicitu.

Zelenka se ale boomersky nevysmívá ekologickému hnutí, jak by se mohlo po prvním díle zdát. Nebo aspoň ne nějak polopaticky. Chce jen říct, že pokrytci jsme jeden vedle druhého všichni. Tváříme se, že máme nějaké hodnoty a ideály, ale nemáme problém je v kritickém okamžiku zaprodat. Tady se nejspíš skrývají ony „limity“ z názvu seriálu. Jsou to ty, které máme sami v sobě a ve své morálce.

Za něčím si stát

Že tím jediným spravedlivým z bizarních postaviček maloměsta se nakonec stane Karel, snad ani není spoiler. Pointu seriálu můžete vycítit už zhruba od třetí epizody. Když mu jeho bývalá žena v posledním díle vmete do tváře „podvádíš celý svůj život, tak doufám, že s tím teď nepřestaneš“, něco se v něm zlomí a dojde mu, že poprvé v životě má důvod se za něco postavit.

K závěru se nicméně musíte prokousat složitě konstruovanými dějovými peripetiemi, které mají jediný účel – naplnit smrtící stopáž osmi hodinových epizod. Příběh přerodu cynika v idealistu by možná vystačil na půlhodinovou povídku, v Limitech je ale divák odsouzen sledovat strašlivé herecké výkony (v čele s ochotnickým Hámou a přehrávající Dykovou) a ještě u toho poslouchat patetickou hudbu zvěstující velké myšlenky. Alespoň že si občas můžeme odpočinout u záběrů na sokolovské doly z dronů.

I přes velkorysou plochu nakonec Zelenka nechá příběhu otevřený konec. Když poslední záběr osmé epizody náhle vystřídaly titulky, hodně jsem se zděsil, že jsem se spletl a budu muset strávit s hrdiny Limitů ještě další hodinu. Možná to měl být poslední pokus, jak zachránit ukecaný seriál, který spoustu věcí neustále otrocky opakuje, něčím, co si musí divák už doříct sám. Anebo to v ten okamžik přestalo bavit už i střihače…

Největší limity má tak nakonec seriál sám. V neschopnosti říct své poselství jednoduše a bez berliček a vykreslit postavy alespoň trochu věrohodně.