Ze všech 30 případů majora Zemana dodnes přežili de facto dva – vedle groteskní epizody o undergroundové kapele Mimikry to byla právě Studna, na kterou mnoho pamětníků a pamětnic vzpomínalo jako na svůj první horor. Normalizační krimi seriál se v devadesátých letech vůbec nereprízoval, což paradoxně přiživovalo jeho legendu. Od té doby jsme ho ale na českých televizních stanicích mohli vidět tolikrát, že už si zase zpátky získal pověst úmorné, křečovitě naivní dobové agitky. Propagandistický normalizační cyklus do případu z obce Vonoklasy zapletl mimo jiné i kritiku pražského jara nebo spory o ukradené zlato.
Studna většinu času rozvíjí zápletky rodinného dramatu a vlastně až teprve v závěru se naplno přepne do psychothrilleru – což je příliš málo a příliš pozdě.
Nové zpracování případu rodiny Jelínkových dostupné na streamovací službě Voyo by se vlastně bez explicitních odkazů na Třicet případů klidně obešlo a vystačilo by si s vytěžováním současné popularity true crime detektivek. Vlastně se dá říci, že odvolávání se na původní Studnu mu spíš přidělává interpretační problémy. U Třiceti případů majora Zemana totiž dovedeme snadno rozeznat ústřední téma a hlavní teze, kvůli kterým byl natočen. U nového seriálu režisérky Terezy Kopáčové a scenáristické dvojice Miro Šifry a Kristiny Májové to ale už tak jasné není.
Seriál dokonce přímo začíná odkazem na epizodu Třiceti případů. Prolog se odehrává na konci sedmdesátých let, kdy se premiérově vysílala, a seriál následně ukazuje, jak původní Studna poškodila protagonistu Slávka Jelínka, který je jediným přeživším původních událostí. Zároveň se v příběhu znovu a znovu od různých postav vrací požadavek dozvědět se, jak to bylo doopravdy. Seriál tak na sebe přímo bere ambici „napravit“ škody způsobené Třiceti případy majora Zemana a konečně přinést skutečný příběh tragédie rodiny Jelínkových.
Skoro jako by tu vyvstávala kritická linie namířená nejen vůči normalizačnímu true crime, ale vůči formátu „opravdových zločinů“ jako takovému, upozorňující na to, že filmaři často fakta různě překrucují, ale také na to, že vyprávění těchto příběhů může poškodit přeživší. Bohužel ale jen skoro. Stejně jako v mnoha jiných případech Studna spíš jen lehce vyšlápne určitým směrem, ale nikdy se jím naplno nevydá.
Sympaťáci a socialistická každodennost
Nová Studna nepochybně pracuje s fakty mnohem věrněji než ta stará. Pořád ale musíme počítat s tím, že ani nejnovější výzkumy historiků kriminalistiky nedávají jednoznačné odpovědi na to, co se tenkrát skutečně stalo. Samotnou tragickou noční událost přehrává vlastně velmi podobným způsobem jako seriálová epizoda z roku 1978, i když bez jejich groteskně snové stylizace. Všichni tři členové rodiny mají ve Třiceti případech výraznou fyziognomii a jejich toporná herecká akce ještě posiluje dojem vykloubené noční můry (zejména pověstné mechanické divné kývání otce se sekerou v ruce).
V původním příběhu jde vlastně přitom jen o to ukázat, kam vede handrkování se o majetky, společenská izolace a vliv protistátně naladěného studentstva. Celou epizodu provází motiv strachu otevřeně mluvit o nepříjemných věcech a pojmenovat je pravými jmény. Major Zeman dokonce přímo říká, že je údělem detektiva dívat se na mrtvé, aby našel pravdu pro živé. Onou pravdou v podání seriálu je přitom v první řadě odsouzení pražského jara jako rozvratné a deviantní éry, po jejímž odmítnutí se konečně vyčistí vzduch, zmizí staré přízraky a celá komunita se vrátí k harmonickému soužití.
Nová verze Studny naopak případ v první řadě silně depolitizuje. Rodina Jelínkových už nemá podivínské vzezření jako v původní verzi. Naopak, všichni jsou stylizovaní jako více méně sympatické postavy – konkrétně otec, z nějž se později stane vrah, zpočátku působí jako ironický, ale bodrý a společenský „muž z lidu“. Tenhle posun je v něčem pozitivní, v něčem už méně.
Dobré je, že se ve Studně daří celkem dobře vykreslit obraz každodennosti v Československu šedesátých a sedmdesátých let. Po několika dekádách, kdy nám filmy a seriály z této doby musely neustále připomínat, že to byla zlá doba, kde se především trpělo, je osvěžující vidět postavy, které nejsou ani přátelé, ani nepřátelé režimu, ale prostě se v něm snaží žít podle svých přesvědčení co nejlépe. Z mnoha detailů pořád jednoznačně vysvítá, že to byla doba plná problémů, ale už to nepůsobí tak nuceně.
Jak se vztáhnout k minulosti?
Odvrácenou stranou zcivilnění a zároveň největším problémem celé série je, že se jí nedaří příliš přesvědčivě ztvárnit zhoršující se psychické problémy, které nakonec uvrhnou celou rodinu do tragédie. „Šílenství“ postavy otce Standy Jelínka chybí pozvolná gradace. Vidíme jen několik znepokojivých excentrických epizodek, které tvůrci navíc podpoří stereotypní „vykloubenou“ hudbou, ale většina z nich působí, jako by se vynořily úplně odnikud.
U ostatních postav je jejich chování v závěrečné epizodě líčící samotnou „hrůznou“ noc ještě méně pochopitelné. Seriál sice věnuje zejména v prvních epizodách tolik prostoru sousedským rozmíškám Jelínkových, až se zdá, že sledujeme serióznější venkovskou verzi Zítra to roztočíme, drahoušku…!, ale nedaří se z nich poskládat dostatečně přesvědčivou mozaiku, která by mohla vyústit v události, jež líčí finále seriálu. Dalo by se to určitě říct i jinak, bez odvolávání se na subjektivní dojmy.
Studna většinu času rozvíjí zápletky rodinného dramatu a vlastně až teprve v závěru se naplno přepne do psychothrilleru – což je příliš málo a příliš pozdě. Nejkompaktněji nakonec působí pátá epizoda, ve které jde o vyšetřování požáru a smrti manželů Jelínkových. Tady najednou tvůrci dokážou podat tragédii Jelínkových prostě tak, že z ní udělají záhadu a předmět vyšetřování – vnímáme ji jako něco, o čem se dozvídáme jen z nepřímých stop a co je příliš unikavé a vzdálené, že bychom to beztak nedokázali naplno procítit ani pochopit.
Když v šesté epizodě vidíme rekonstrukci samotných hrůzných událostí, působí ještě neuvěřitelněji než v epizodě majora Zemana právě proto, že se tvůrci nedokážou rozhodnout, zda ji chtějí podat naturalisticky, nebo deliricky. Nakonec střídají obojí – halucinační kamerové efekty snímají hereckou akci, která je naopak velmi civilní. Výsledek nepůsobí příliš přesvědčivě.
Nedůslednost nakonec podráží nohy i závěrečnému apelu, který vidíme v textovém vzkazu na samém konci poslední epizody. Tenhle vzkaz diváctvu jako by měl shrnovat vyznění celého seriálu. A příznačné je, že se v něm píše vlastně o dvou nesouvisejících věcech najednou. O tom, že trauma se netýká jen přímých obětí, a o tom, že jen šest procent Čechů hledá při řešení duševních problémů odbornou pomoc. O traumatu přitom Studna vypráví jen v prolozích a epilozích každé z epizod. Téma neléčené psychické choroby se tu sice vynořuje, ale pořád jde o příběh zasazený více než padesát let do minulosti, takže s otázkou vyhledávání psychické pomoci v současné české společnosti nemá příliš společného.
Studna budí takové rozpaky možná právě proto, že nedokáže najít silné téma, skrz nějž by se k historické události vztáhla. To je úplně opačný problém, než jaký měla epizoda Třiceti případů – ta naopak měla vlastní agendu tak silnou, že neváhala zcela znásilnit známá fakta. Skutečný případ Jelínkových stejně sám o sobě pro nás příčetné vždycky zůstane nepochopitelnou záhadou, kterou nestačí jen poctivě odvyprávět, ale je třeba najít perspektivu, skrze niž jí chceme rozumět.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás