Slovo hrdinství nemám ráda. Ani nevím proč, možná mi přijde zbytečně patetické. Přesto je hrdinství něčím, bez čeho by lidské společenství nemohlo existovat. Zejména pak proto, že jsou a v historii vždy byli i lidé, kteří se neštítí zneužívat druhých a mají nezkrotnou touhu po moci nebo penězích. Abychom se těmto lidem ubránili, potřebujeme se jim postavit. A to bez odvahy vlastně ani nejde. Nebo i proto, že se jako lidská společenství dostaneme občas do slepé uličky a je potřeba, aby někdo přišel a řekl, přátelé, tudy ne. Sama pro sebe si o lidech, kteří se dokáží postavit zaběhnutým pořádkům nebo mocným, říkám většinou spíš, že jsou stateční, než že jsou hrdinové. Asi proto, že je to méně patetické. Ale ono je fuk, jaké slovo použijeme. Důležité je, že v každé době je potřeba lidí, kteří se nebojí jít proti proudu.
Odbory jsou v Česku stále pro mnoho lidí spojené s minulým režimem, a proto se jich mnozí svým způsobem štítí. Není přitom jiné cesty, jak si vyjednat snesitelné podmínky k práci a důstojné mzdy, než kolektivní vyjednávání.
V devadesátých letech jsem hodně přemýšlela nad tím, že žiju v době, kdy už není tak jasné, co je správné. Připadalo mi, že to před rokem 1989 bylo v něčem jednodušší, protože bylo přece jasné, co je špatné a co je správné. Skutečnost, že za projev statečnosti hrozil lidem postih, tento můj dojem spíš umocnila. Až později mi došlo, že jsem podlehla klamu. Dívala jsem se na období normalizace pohledem, který byl zformován až počátkem devadesátých let. Teprve tehdy byli lidé, kteří vystupovali proti normalizačnímu režimu, vnímáni jako hrdinové. Před převratem tomu tak ale většinou nebylo a pokud člověk neměl štěstí na rodinu, mohlo se mu dostávat odsouzení za protirežimní aktivity i od těch nejbližších. To, co dodávalo sílu lidem, kteří se proti režimu stavěli, nebyl obdiv společnosti, ale jejich vnitřní vědomí, že dělají správnou věc, a také to, že v tom nebyli sami, že měli přátele, s nimiž tvořili pospolitost.
Výzvy dneška
Po roce 1989 se mi na chvíli zdálo, že není snadné najít něco, za co je jednoznačně správné bojovat. Přitom jsem opět podlehla klamu doby – témat, u kterých stálo za to vystoupit ze své komfortní zóny, bylo požehnaně. Ať už jimi byl brutální rasismus devadesátých let nebo transformace, která se vyznačovala vytvářením propastných nerovností uvnitř společnosti i v rámci jednotlivých regionů. Třeba boj ekologických aktivistů byl jednoznačně projevem statečnosti, když ostatní se buď chtěli vést na devadesátkové vlně „nic se nebude omezovat“, anebo měli dost starostí s tím, aby sami v novém uspořádání nějak přežili. Pak jsem o tom přestala přemýšlet, dodělala jsem školu, narodily se mi děti a řadu let jsem přemýšlela spíš nad tím, jak přežít do následujícího dne, než abych si kladla podobné otázky.
Úvahy nad hrdinstvím se mi do hlavy zase vloudily v minulých týdnech, kdy jsem dělala rozhovory s odborářkami a odboráři, kteří se touto cestou snaží zlepšovat pracovní podmínky sobě i ostatním. A nebude náhoda, že se v rozhovorech opakovala zmínka o tom, že pro řadu lidí jsou odbory něco jako ROH. Odbory jsou v Česku stále pro mnoho lidí spojené s minulým režimem, a proto se jich mnozí svým způsobem štítí. Není přitom jiné cesty, jak si vyjednat snesitelné podmínky k práci a důstojné mzdy, než kolektivní vyjednávání. Jistě, najdou se lidé, kteří mají štěstí na zaměstnavatele, který sám od sebe platí své zaměstnance slušně a bdí i nad tím, aby lidé měli dobré podmínky k práci. Takových lidí je ale menšina a i tam, kde podmínky nejsou úplně hrozivé, je většinou co zlepšovat. Proto je potřeba, aby mezi zaměstnanci a zaměstnavateli probíhal sociální dialog. Ten může probíhat, když je v odborech dostatečný počet lidí. Síla odborů zkrátka odpovídá tomu, kolik v nich je členek a členů. Vstoupit do odborů je tedy to nejmenší, co člověk může udělat pro to, aby zlepšil podmínky na svém pracovišti.
Ovšem právě proto, že ho za to nečeká aplaus společnosti ani ho ve večerních hodinách v rozhlase nikdo nebude glorifikovat, ale naopak se může často potkávat s nechápavými až nepřátelskými reakcemi, to vyžaduje statečnost. A vyžaduje ji také pochopitelně právě ten fakt, že se tím postaví svému zaměstnavateli a přiměje ho k vyjednávání. Že už nebude trpně mlčet a pak doma nebo u piva nadávat, ale vejde se vztyčenou hlavou do konfrontace, jejíž výsledek může být kolektivní vyjednávání a v krajním případě i stávka.
Druhá práce
V rozhovorech se mimo jiné ukázalo, že u nás řada lidí má dvě a více zaměstnání, aby se vůbec uživili. To je samo o sobě naprosto skandální a není divu, že je v naší zemi tolik lidí nespokojených. A je to něco, co bychom měli změnit. Před víc jak 100 lety vydobytá osmihodinová pracovní doba měla nějaký důvod – je čas pracovat, čas odpočívat a čas spát. Není poněkud paradoxní, že nám stále vyhrožují, jak automatizace připraví lidi o práci, a lidi přitom tráví prací čím dál více času? Že si řada lidí přivydělává po první práci, jsem věděla, ale že je to tak rozšířené i u povolání, kde bych to nečekala, jako jsou třeba hasiči, mě překvapilo. Ti pracují 240 hodin měsíčně ve velmi náročných podmínkách, ale většina z nich má druhou práci. Co je to za život?
Ostatně téměř všichni lidé, které zaměstnává stát nebo pracují ve veřejných institucích, mají tak málo, že se z toho jednoduše nedá žít. Ať už se jedná o vysoce kvalifikované zaměstnance muzeí nebo o situaci ve ve zdravotnictví, v sociálních službách, školství či o podfinancované administrativní pracovníky justice. Ti a mnozí další každý měsíc bojují o to, aby se vůbec uživili. Neoliberální hraběcí radu pochopitelně známe, mají si najít jinou, lépe placenou práci. Kromě toho, že je to nesmysl, má životní úroveň zaměstnanců přímý vliv i na kvalitu služeb a blahobyt ve společnosti, jak vysvětluje odborový organizátor Václav Drozd.
Kdo potřebuje solidaritu
Bez spojování se, solidárních akcí a sociálních hnutí současný stav nezměníme. Není totiž příliš pravděpodobné, že bychom se zítra probudili a bohatí držitelé kapitálu by řekli, že dost bylo téhle zvrácené doby, kdy se lidé dřou a přitom mají pořád málo, a že se tedy rozdělí. Stejně tak není pravděpodobné, že vlády budou považovat za prioritu situaci lidí, kteří zajišťují chod státu, a navýší jim platy do důstojné výše. Všechno se to bude muset vybojovat. Dobrá zpráva je, že lidé s nízkými příjmy mají dobrou vyjednávací pozici v tom smyslu, že bez jejich práce společnost nemůže fungovat. V opačném případě budou lidé trávit v práci čím dál více času, dojíždět z větších dálek, protože nebudou mít na nájem, a do důchodu budou chodit čím dál později. Věřím, že se důkladné revize stávajících poměrů dožiju. Až se bude stávkovat ve velkém a být členem odborů bude běžné a normální a budeme tady kolektivně vyjednávat v širokém sociálním dialogu s kapitálem i vládou, nezapomeňte, prosím, na ty, kteří stávkovat nemohou – na lidi zaměstnané ve zdravotnictví nebo právě hasiče. Protože ten boj bude úspěšný, jen když bude solidární.
Text vyšel s podporou české pobočky nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás