V současném politickém zmaru je občas těžké nezapomenout na to, že máme kolem sebe i celou řadu pozitivních a skvělých věcí, a to i mezi levicovými projekty a iniciativami. Proto jsme se dnešní díl rozhodli věnovat odborům a odborářskému hnutí, a to s naším bývalým dlouholetým kolegou z redakce a dnes odborovým organizátorem, členem Unie zaměstnanců obchodu, logistiky a služeb Václavem Drozdem.
Už několik let se pohybuješ v odborovém organizování. Můžeš tu práci představit? Co to je odborový organizátor?
Zaměřujeme se na odborové organizování, což není v českém prostředí zavedený a známý pojem. V praxi se tedy snažíme podporovat odbory a zaměstnance ve středo a východoevropském regionu, aby jim rostla členská základna a měli sílu prosazovat svoje požadavky. Zaměřujeme se na nadnárodní korporace v regionu. Působíme hlavně v Polsku, České republice a v Maďarsku. Dlouhé roky jsem se věnoval práci v terénu, bavil se se zaměstnanci, pracujícími lidmi a pomáhal jim odbory buď zakládat nebo dál rozvíjet, pokud už je měli, a prováděl jsem zaměstnance procesem odborového organizování od fáze vstupu do odborů až po třeba kolektivní vyjednávání.
Viděl jsi hmatatelné výsledky svojí práce?
Podařilo se nám rozjet několik úspěšných odborových organizací, které působí v oborech jako sociální služby, péče a taky sektor IT. Odbory jsou to, co dělají lidé, kteří do nich vstupují. Považuji odbory za mimořádně svobodnou formu, není řečeno, jak to má vypadat. Stačí tři zaměstnanci, kteří založí odbory, a potom záleží na nich. Lidé s nimi mohou dělat, co chtějí.
Co na základě svých zkušeností považuješ za problém pro odborové organizování se v Česku?
Jako problém vnímám servisní logiku v odborových organizacích. Hodně lidí chápe odbory jako určitý servis, který si kupují. Členové platí příspěvky federaci nebo odborovému svazu nebo základní organizaci a ta jim za to poskytuje nějaké služby skoro jako na komerční bázi, jako pojišťovny nebo něco podobného. To odvádí pozornost od toho podstatného, a to je skutečně obhajoba zájmů lidí na pracovišti. My se snažíme prosazovat jiné pojetí, říkáme lidem vstupujícím do odborů, že záleží hodně na nich, že oni se budou účastnit vyjednávání. Můžou jim pomoci odborníci a právníci, kteří je podpoří, ale oni povedou ten boj a oni budou hájit své zájmy. My se snažíme zbořit bariéru mezi odbory jako nějakou službou, kterou si lidé platí a těmi samotnými lidmi, protože to si myslím, že odborům nesvědčí a oslabuje je to.
Jak mohou odbory prospět celkově?
Je dobré se dívat na příklady zemí, kde je vysoká odborová organizovanost a co to znamená, jaký to má efekt. Na Islandu je to 92 procent a v dalších severských zemích je to kolem šedesáti sedmdesáti procent všech zaměstnanců. A tomu je přizpůsobená celá kultura zaměstnávání a vůbec celé ekonomiky. Když se podíváme na ty země, jaký je tam blahobyt, jaká je tam spokojenost, jaké tam jsou služby, jaké tam je školství… To všechno se odvíjí od toho, jaká je tam odborová organizovanost. Česká odborová organizovanost se v tuto chvíli pomalu dostává pod deset procent. A můžeme to srovnat s tím, jaké jsou tu mzdy, jak se chovají zaměstnavatelé, jak vypadají služby. To všechno s tím souvisí a málo se o tom mluví.
Podcast vznikl s podporou české pobočky nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás