„Síla odborů odpovídá tomu, kolik je v nich členů, proto jsem vstoupila,“ říká restaurátorka textilu

Dominika Nagyová je textilní restaurátorka, která pracuje v muzeu. Povídaly jsme si o její práci, jak už na škole slyšela vtipy o tom, že se bude muset dobře vdát, aby měla z čeho žít, i o tom, jak bídné finanční ohodnocení řeší ona i její bývalí spolužáci. Dominika je členkou odborů, konkrétně Odborového svazu pracovníků kultury a ochrany přírody.

V čem spočívá vaše práce?

Jsem restaurátorka a pracuji v muzeu, které je příspěvkovou organizací ministerstva kultury. Chystám předměty na výstavy, řeším to, jak budou uložené v depozitářích, tedy zajištuji preventivní péči, a kromě toho se podílím na instalaci výstav. Naše práce obnáší i publikační činnost, takže se také podílím na odborných článcích a přednáškách na konferencích. Věnuji se tedy trochu i vědě a výzkumu.

Takže je to vysoce kvalifikovaná práce.

V podstatě ano.

Co jste vystudovala?

Chodila jsem na vysokou školu chemicko-technologickou obor restaurování. Je to zaměřené na umělecko-řemeslná díla. Je tam sklo, keramika, kov a textil a já jsem byla na textilu.

Takže se staráte o textil?

Já ano, ale na oddělení máme ještě kolegy a kolegyně, kteří se specializují na další materiály – kovy, keramiku, dřevo, malbu atd. Na výstavách se pak objevují předměty z různých materiálů.

Oděvy se ale časem ničí, jak je uchováváte?

To je hodně specifické, záleží, jaké předměty se vůbec dostanou do muzea, mohou to být předměty, které patřily někomu významnému, takže o ně bylo pečováno, a proto se zachovaly. Máme například velkou etnografickou sbírku, kde jsou různé kroje.

Anebo se to řeší tak, že mají částečný úvazek. Tak to mám i já a lepím to několika dalšími pracemi.

Když se pořádají výstavy, použije se vždy jen malá část sbírky, protože objem toho, co muzeum má, je obrovský. Restaurování textilu je velmi specifické. Když máte třeba nějakou díru, musíte to podložit materiálem, který musí odpovídat tomu původnímu. A jsou na to různé šicí techniky. Všechny sbírkové předměty jsou pak uloženy v depozitářích.

To jste se všechno učila ve škole?

Ano, proto je tam bakalářské studium čtyřleté, protože je tam hodně praxe v muzeích a podobně.

Jaký je nástupní plat?

Teď je to 25 280 hrubého, je to tabulkový plat, tabulka 1, jedenáctá třída. Máme obvykle jedenáctou nebo dvanáctou třídu. Když jsem začínala pracovat v roce 2016, měla jsem desátou platovou třídu, takže se to trošku zlepšilo.

Co vás motivovalo vstoupit do odborů?

Vstoupila jsem před čtyřmi lety. Když jsem začínala pracovat, moc jsem nevěděla o co jde, jen jsem měla nějaké povědomí od rodičů, kteří říkali, že mají například slevy na knížky. Ani ve škole jsme se o tom s ostatními nikdy nebavili, kromě toho, že existovalo nějaké ROH. Jednou mi kolegyně řekla, že jde na schůzi odborů a začaly jsme o tom spolu mluvit. Řekla mi, že odbory se snaží pro nás vyjednat lepší podmínky. A že to nejmenší, co pro to může udělat, je, že bude jejich členkou.

Začala jsem si o tom víc zjišťovat, i celkově o odborech. Potom jsem se bavila s někým z výboru a začalo mi to dávat smysl. Výbor se snaží pro nás něco vyjednat, tudíž mi začalo být jasné, že síla odborů vlastně odpovídá tomu, kolik je v nich členů a členek. Takže i když reálně jen půjdu jednou za čas na schůzi, tak už jen tím, že jsem členkou, něco dělám. A výbor potřebuje vědět, že má podporu.

Přijde mi, že na to, že jste studovala a děláte vysoce kvalifikovanou práci, je to skutečně hanebně zaplacené. Mluvíte o tom s kolegy?

Když jsme ještě chodili do školy, občas nás na to někdo upozornil, na textilu byly samé holky a slýchaly jsme i vtípky, že si musíme najít bohatého chlapa, aby nás živil. Nějak jsme to přešly. Každý rok máme sraz se spolužačkami a spolužáky i z dalších materiálů, řada z nich se uchytila v oboru a zjišťujeme, že je to fakt průser a hodně lidí z toho oboru odchází. Anebo se to řeší tak, že mají částečný úvazek. Tak to mám i já a lepím to několika dalšími pracemi. Na plný úvazek by to bylo vážně těžké. U nás v oboru si to lidé moc dobře uvědomují. Akorát my máme ten problém, že to děláme z nadšení, děláme to rádi a baví nás to. A je to poměrně zodpovědná práce. Jasně, nejsme chirurgové, ale přece jen, když člověk pracuje s nějakým předmětem, který má dvě stě let, tak k tomu přistupuje pečlivě a chce, aby to dělal dobře. Ale kvůli nutnosti kombinací více prací nás to často sešrotuje.

Text vyšel s podporou české pobočky nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.