Když na jaře 2020 uzavřela pandemická opatření svět do domácích izolací, měla filozofka a spisovatelka McKenzie Wark zrovna po tranzici a potřebovala najít způsob, jak znovu zapadnout v novém těle do společnosti. Hlavně ale chtěla pociťovat blízkost spřízněných lidí, a ne sedět doma a scrollovat zprávy. Během následujících měsíců se jí staly útočištěm ilegální i pololegální venkovní taneční večírky queer a trans ravové scény v New Yorku, kde se konečně mohla cítit jako doma. Zážitek nalézání sebe sama a svého místa ve světě na tanečním parketu shrnuje Wark v knize Raving, která nabízí autofikční sondu do soukromé taneční extáze a zároveň pokus, jak tento zážitek podchytit teoreticky.
Jako trans žena kolem šedesátky pociťuje jistou nepatřičnost své existence v klubu, zároveň jí to ale dává možnost, jak své já nově uchopit.
Raveová kultura tanečních večírků, která se zrodila na přelomu osmdesátých a devadesátých let, byla objektem zájmu literátů (Irvine Welsh, Jeff Noon) i teoretiků a filozofů (Mark Fisher, Simon Reynolds, Hakim Bey). McKenzie Wark ve své knize Raving (tranzit.cz, 2024), která vychází rok po originále i v českém překladu Víta Bohala a Františky Blažkové, tyto přístupy spojuje. Vrší horečnaté vzpomínky na svá noční dobrodružství a snáší teoretické poznámky, kterými se snaží dostat na kloub tomu, proč chození na taneční párty zůstává pro mnoho lidí důležitou součástí života a je nedílnou součástí kultury i tři a půl dekády po tzv. druhém létu lásky. Je to neobvyklý a inspirativní koktejl autofikce a snahy podchytit něco, co se vzpírá popisu a teoretizování, protože je vždy primárně fyzickým a přísně temporálním zážitkem.
Pro většinu zmíněných teoretiků rave představoval laboratoř společnosti budoucnosti, v níž se na denní bázi testují nové formy spolupráce a koexistence. McKenzie Wark ale toto snění o rave jako předvoji revolučního hnutí razantně odmítá hned na začátku knihy, rave podle ní není žádná utopie a už vůbec ne queer utopie. Je to maximálně tak praxe dočasného osvobození, která nabízí nástroje, jak se na omezenou dobu cítit dobře a případně najít cestu k sobě samým v „konstruované situaci“. Takovou praxi nazývá raving, což je pro ni svébytný způsob nakládání s prostorem i časem, který je navázaný na konkrétní potřeby menšin, jež jinak jen složitě hledají svoje místo ve světě.
Wark si odmítá chození do klubu romantizovat a popisuje i jeho temnější momenty, jako jsou případy předávkování, bolest, únava, trapnost svádění nebo smutek z odmítnutí. Jako trans žena kolem šedesátky pociťuje jistou nepatřičnost své existence v klubu, zároveň jí to ale dává možnost, jak své já nově uchopit. „Existovat mezi těmi beaty je jako se nahackovat do nového mozku, který necítí nenávist vůči mému tělu, který dovede běžet po stopách DJe, a ne po stopách mé úzkosti, který dovolí mému tělu prostě do prdele existovat. Tanec si k nám najde cestu,“ píše o vyvázání se z pocitu, že její tělo je anomálie. Na parketu jsou nakonec anomáliemi všichni.
Stávání se naděje
Spojit přemýšlení o osvobozujícím zážitku tance s nacházením nového místa ve světě po tranzici má logiku. Parkety diskoték byly vždy útočištěm těch, kteří žili s pocitem, že nikam nepatří – nejprve to byly afroamerické nebo latino menšiny a záhy i ty sexuální. Safespace klubu poskytoval možnost, jak testovat sociální interakce mimo dohled většinové společnosti a budovat v rámci komunity to, čemu strukturální antropologie říká „diagramy spřízněnosti“. Pro Wark se ilegální parties staly příležitostí i k tomu, jak během pandemie znovu objevit své město, konkrétně domovskou čtvrť Bushwick, kde se „junkspace“ opuštěných industriálních (ne)míst proměnil v „ravespace“.
Použití rave jako „pouhého“ nástroje nepochybně souvisí s krajně pesimistickým náhledem Wark na naši současnost, v níž už kapitalismus uzavřel všechny jiné alternativní budoucnosti a „ze všech osvobozeneckých hnutí zcela uspělo jenom jedno: Fronta pro osvobození uhlíku“. I proto rave nemůže předznamenávat varianty budoucnosti, protože ta už neexistuje a „konstruovaná situace ravu je možná to jediné, co některým z nás zbyde“. Možná se do textu propisují i pandemické deprese, které Wark nutí odhodit všechny vznešené ideály a soustředit se jen na momentální účel – přežít situaci světa, který je najednou porouchaný ještě o něco víc.
Komunismus prohrál („Je to Bůh, který zemřel, ale kterého stále oplakávám.“) a kapitalismus zmutoval v něco mnohem horšího, než čím se původně jevil, konstatuje Wark hořce nad naší současnou situací. Řešením, které je při ruce, jsou tak jen dočasné momenty osvobození, které odkazují na kolektivní stav tzv. femunismu. To je autorčin novotvar spojující komunismus a feminismus a vycházející z jednoho internetového memu. Prolíná se v něm touha po spravedlivé společnosti naplněné emancipace, jež si je ale vědoma své dočasnosti a toho, že kdykoliv se může zvrtnout. Třeba tím, že přijede policie a rave ukončí. Femunismus tedy není trvalé řešení společenských neduhů, ale pouhé „stávání se“ – neustále obnovovaná naděje na lepší svět, na které se dá ale pracovat jen v konkrétní situaci jednoho večera (a rána). Uším idealisty to možná bude znít jako pesimistická a defétistická vize praktické politiky, která už trochu přiznává, že v dlouhodobém horizontu nemůžeme nic změnit.
Převod revoluční praxe do politiky řešily subkultury přinejmenším od šedesátých let, kdy se hippies nadšeně vraceli z idylických sedánků a festivalů s touhou roznést své poselství míru a lásky do okolního světa, ale pokaždé tvrdě narazili. Uzavřít se do bezpečných prostorů klubu nebylo pro menšiny gestem zbabělosti, ale spíše realističnosti. První mytické disco večírky, které pořádal bývalý hippie David Mancuso na začátku sedmdesátých let ve svém bytě, už nejspíš byly takovou praxí mikrorevoluce tanečního osvobození v kontrolovaných podmínkách. Na velkou společenskou změnu nemají utlačované menšiny dost síly, bude jim stačit osvobodit se tady a teď.
Rave autofikce
K tanečním večírkům samozřejmě neodmyslitelně patří i drogy a klíčem k pochopení komunitního rozměru rave sloužila pro teoretiky droga extáze (MDMA), která ve svých uživatelích vzbuzuje zesílenou empatii, důvěru a respekt, z nichž se může na taneční párty budovat matrix komunitní vzájemnosti. Jenže extázi poslední roky na parketu nahrazuje ketamin, který má na tanečníky jiný účinek, a to disociaci těla a mysli. Tady Wark možná přivodí raveovým idealistům další zklamání – místo komunitní drogy zesilující empatii totiž autorka spojuje praxi ravingu právě se zážitkem soukromého opuštění těla.
Disociace je něco, co trans lidi znají velmi dobře, protože „nepotřebují přebývat v těle ani ve světě“, připomíná Wark. Ketamin podle ní konstruuje nové pojetí času – tzv. k-čas. Ten není mesiášský ale zcela bezprostřední a „přenáší tělo do postranního času bez vzpomínek či očekávání, bez minulosti či touhy“. Je to dočasné vysvobození od všeho zatěžujícího, které může mít třeba podobu „chtivosti“, stavu, v němž se probouzí nejprimitivnější lidské tělesné touhy.
Wark – jak má v oblibě – vrší i v Raving filozofické novotvary. V klubu na raverstvo číhají „narušitelé“, obvykle cishet muži, kteří „nedokážou nechat beat, aby je vojel“. Svět mimo kluby je „okolo“ a to dělá vše proto, abychom si nemohli užívat euforické momenty „xenoeuforie“, což je další novotvar popisující úspěšnou aplikaci ravingu. Čtenář si na nová slova časem zvykne, text sám má podobu horečnatých poznámek, které někdy působí trochu nesouvisle, což ale ještě posiluje dojem autofikčního psaní smýkaného proměnlivými náladami a náhlými impulzy. A někdy autorka vystoupí z textu a přemýšlí nad svým psaním a samotnou možností zachytit do slov hektické momenty na parketu.
Newyorské kluby, do nichž Wark chodila tancovat, se vesměs drží pravidla „žádné focení“, které pomáhá udržovat anonymitu a bezpečí tanečníků. Nepříliš rozsáhlá kniha Raving je tak pokusem, jak uchovat momenty kolektivní euforie jiným způsobem a předat je tak dál. Ne vždy se to daří, někdy jazykem spoutaná teorie pokulhává za samotným zážitkem z klubu. Některé věci je prostě potřeba zažít na vlastní kůži. V těch nejlepších momentech je ale Raving filozofický text, který dokáže i tancovat.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás