Dva motivy – smutek a hněv – se střídaly na pietním shromáždění za zesnulého Roma Stanislava Tomáše, který zemřel 19. června po zásahu policistů v Teplicích. Policie (ale taky premiér a ministr vnitra) krátce po zásahu uvedla, že zákrok byl v pořádku a že nedošlo k žádnému překročení pravomocí. Ve svých veřejných vyjádřeních k případu policie také uváděla, že Stanislav Tomáš byl narkoman, recidivista a kriminálník. V romské komunitě zásah i pozdější komunikace policie vyvolaly obrovskou nedůvěru. Zveřejněné několikaminutové video, v němž zasahující policisté několik minut bez přerušení klečí na Stanislavu Tomášovi, a okamžité závěry vyšetřování policie, jež odmítly jakékoliv pochybení z její strany, ještě přilily olej do ohně. Server Romea v titulku článku informujícího o událostech v Teplicích použil spojení „český George Floyd“, s odkazem na Afroameričana, který byl podle amerických soudů zasahujícím policistou zavražděn. Policie to razantně odmítla.
Krom smutku, který vyjadřovali zejména příbuzní a známí zesnulého, zdůrazňovali mluvčí také systémovou nespravedlnost a pocit, že nemají v České republice žádné zastání – ani rovná práva.
Na sobotní shromáždění v Teplicích přímo na místě, kde k incidentu došlo, se sjely stovky Romů především z okolí, ale také z odlehlejších částí republiky. Situace byla od začátku velmi emocionální a vyhrocená. Možnost promluvit do megafonu dostal každý, kdo o to požádal. Po radikálnějších projevech často přecházel dav do skandování. Krom smutku, který vyjadřovali zejména příbuzní a známí zesnulého, zdůrazňovali mluvčí také systémovou nespravedlnost a pocit, že nemají v České republice žádné zastání – ani rovná práva. „My jsme tady doma, my jsme tady doma!“ skandoval dav. Romové do české společnosti patří a navíc, jak opakovaně zdůrazňovali, to byli právě Romové a jejich otcové i dědové, kteří na severu Čech pracovali v průmyslu, těžbě i ve službách a spoluvytvářeli moderní historii regionu. Často zaznívalo také heslo „Chceme pravdu“. Současné policejní verzi nevěřil ze shromážděných prakticky nikdo a různé verze události probírali lidé v hloučcích takřka nepřetržitě.
Demonstrace ukázala na obrovskou nedůvěru romské komunity vůči policejní verzi příběhu. „Co ty dvě kamery? Jak to, že z nich není k dispozici žádný záznam?“ ukazuje jednapadesátiletá žena na dvě bezpečnostní kamery, které z protějšího domu míří přímo na místo, kde měl zesnulý mlátit do bílého auta. Že není k dispozici žádný záznam, který by osvětlil, jak se odsud dostal za roh, kde byl zakleknut, je ženě krajně podezřelé. Jako blízká přítelkyně rodiny Tomášových vnímá žena, která si nepřeje zveřejnit svou identitu, situaci velmi emocionálně: „Proč policie donutila všechny smazat videa ze zákroku? Jak to, že to není nahrané do konce? Jak to, že policie donutila všechny podepsat papír, že o tom nesmí mluvit?“ ptá se vztekle a zároveň smutně. Vypráví také o osudu rodiny Tomášových. Podle ní šlo o slušné a pracovité Romy, které ale zlomilo, když jejich druhý syn v osmnácti letech zemřel po autonehodě. Stanislavovu drogovou závislost vysvětluje právě ztrátou v rodině. Přesto trvá na tom, že šlo o hodného člověka. Sama podle svých slov také pochází ze slušné rodiny, ale vadí jí, jak se česká společnost chová k těm nejslabším Romům, které dál odstrkuje. „Je tady velký rasismus,“ vyjadřuje jeden z hlavních motivů demonstrace.
Vedle smutku a modliteb za zesnulého byl z projevů i shromážděného davu cítit hněv a pocit křivdy. I když to organizátoři neplánovali, po asi dvou hodinách a po jednom emotivním a vyhroceném projevu rozezleného muže se shromáždění vydalo směrem k policejní stanici do centra Teplic. Několik set lidí, kteří už se v mnoha případech chystali domů, se v euforii vydalo na pochod městem za skandování „My jsme tady doma“, „Stop rasismu“ a dalších hesel. U policejní stanice v tu chvíli bylo jen několik těžkooděnců a demonstranti byli v přesile. Shromáždění se ale agresi vyhnulo a spokojilo se s dalším skandováním a verbálními projevy. Situace se přesto začala dramatizovat po příjezdu několika desítek dalších policejních těžkooděnců a po výzvě k rozchodu pod hrozbou použití násilí. Většina přítomných se v tu chvíli odejít zjevně nechystala, ale silný déšť přešel postupně v průtrž mračen, a než uplynula desetiminutová policejní výzva, většina lidí se utekla schovat před deštěm. Radikální nálada i euforie z prožité demonstrace požádující důstojnost a rovná práva pro Romy však zůstávala. Demonstranti se ubezpečovali, že tímto to nesmí skončit. Hněv se v sobotu podařilo přetavit do zážitku ze společné akce a solidarita, po které volalo mnoho řečníků, získala ve společném pochodu konkrétní, byť krátkodobou podobu. K násilí nedošlo. Nejvyhrocenější moment, kdy policie vyzývala dav k rozchodu pod hrozbou násilí, nakonec ukončil déšť.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás