Míšin otec staví protiatomový bunkr. Andrej nachází azyl u babičky. Jeden z mužů se v reakci na nejistotu uchyluje do izolace, druhý k blízké osobě. Rozvětvená milostná komedie Martiny Buchelové je plná podobných generačních neshod, za nimiž se ovšem rýsuje mezigeneračně sdílená bezmoc z příliš komplikovaného a nesrozumitelného světa.
Přestože se Buchelová nesnaží otevřeně komentovat přítomnost, právě bezradnost hrdinů dává filmu společensko-politický rozměr. Potřeba mít se o koho opřít může člověka navést k autoritě, která vše vysvětlí, rozdělí role a označí viníka. Může ho však také přimět hledat vztahy, v nichž nebude muset předstírat, že má život pod kontrolou. Protagonisté snímku Milovník, ne bojovník tápou mezi oběma polohami.
Roztříštěnost vyprávění odpovídá zkušenosti současného života, v níž se problémy hromadí a naše pozornost neustále přeskakuje mezi vlastními starostmi a přísunem podnětů z displeje telefonu.
Příslib bezpečí výměnou za přijetí určené role vystihuje i současnou slovenskou kulturní politiku, která se dovolává národa a tradice jako opor v nejisté době. Buchelová a další nastupující slovenští autoři a autorky si všímají, co všechno musíme potlačit, abychom mohli zůstat součástí rodiny, komunity či státu, a co riskujeme, když se představám odmítneme přizpůsobit.
Silné řeči, slabá místa
Andrej, kterého hraje Adam Kubala, hledá u babičky zázemí, kde by dokázal zkrotit své pití. Pak se zamiluje do Míši, která mu dává další důvod něco změnit, ale také jej konfrontuje s tím, jak daleká bývá cesta od dobrých úmyslů k jejich naplnění. Andrejův bratranec Peťo se stará o morče a hledá jistotu v mužských vzorech. Film zachycuje rozpor mezi tvrdostí, kterou se snaží dávat na odiv, a nevyjádřenou potřebou náklonnosti. Aby dostál představě o správném chlapovi, vlastní city musí Peťo skrývat za siláckými pózami.
Buchelová oběma mužům dovoluje projevit slabost. U Andreje se týká hlavně jeho závislosti a toho, jak zasahuje druhé. Zamilovanost mu sice dává důvod ke změně, ale její uskutečnění zůstává na něm. Jen láska jej vyléčit nedokáže. Míša díky tomu může být partnerkou, aniž by se musela stát zároveň jeho zachránkyní. Milovník tak narozdíl od řady tradičnějších romantických komedií odděluje partnerskou podporu od povinnosti druhého napravovat.
Ve filmu je přesto přítomna jistá nerovnováha. Andrejovo tápání dostává mnoho prostoru, zatímco Míšina schopnost zvládat vlastní problémy působí jako samozřejmost. Jeho bezradnost máme pochopit, ke zkoumání její rozhodnosti vybízeni nejsme. Název snímku tak vede též k nepojmenované pochybnosti, zda existuje nějaké adekvátní množství bojů, které musí absolvovat okolí člověka, jenž chce zůstat milovníkem.
Odložená dospělost
Scénář ke své hravé panelákové romanci začala Buchelová psát během práce o díle slovenské spisovatelky Boženy Slančíkové-Timravy. Andrej, kluk ze současnosti, pro ni byl protipólem k historickým ženským postavám, potýkajícím se s mocenskými poměry a očekáváními uvnitř vztahů. Za gen Z estetikou Milovníka se tak skrývají nadčasové otázky: kdo v rodině rozhoduje, kdo se přizpůsobuje a kolik prostoru nám zbývá pro vlastní přání.
Při práci na dokumentárním pásmu Kam patrím?, které natočila s Deborou Pastirčákovou, si Buchelová uvědomila, jakou váhu mají tyto otázky pro dnešní dospívající. Dokumenty sledují mladé lidi ze Slovenska, Anglie a Turecka, jejichž představy o budoucnosti utvářela pracovní migrace rodičů či zkušenost s rodinným násilím. Do Milovníka odtud přenesla vnímavost vůči napětí mezi touhou zařídit si život po svém a zraněními přenesenými z rodiny.
Zatímco ale v dokumentech mělo toto napětí konkrétní sociální obrysy, Milovník soustředí pozornost hlavně na jeho citové důsledky. O Andrejově materiálním zázemí, práci či studiu se téměř nic nedozvíme. K postavě se dostáváme hlavně přes emoce. Obtížně se proto určuje, nakolik je nečinný z bezradnosti a nakolik zkrátka proto, že si nicnedělání může dovolit. Vydávat Andrejovo tápání za zkušenost celé generace by znamenalo přehlížet rozdíl mezi nejistotou, co se životem, a nejistotou, z čeho žít.
Menší pozornost vůči sociálnímu ukotvení postav ale film vyvažuje vnímavostí vůči rytmu jejich prožívání. Vyprávění se vrací v čase, odbočuje k vedlejším linkám a kombinuje vertikální mobilní videa s filmovými záběry. Podobně pestrá je i škála emocí. Zamilovanost se mísí s kocovinou, trapnost s nebezpečím, stylizované fantazírování o boybandu schovaném ve skříni s každodenním rodinným provozem. Roztříštěnost vyprávění odpovídá zkušenosti současného života, v níž se problémy hromadí a naše pozornost neustále přeskakuje mezi vlastními starostmi a přísunem podnětů z displeje telefonu.
Ani dospívání zde nemá podobu série úkolů, po jejichž splnění se odněkud vyloupne samostatný funkční jedinec. Mladí hrdinové se posouvají a zároveň opakují vlastní chyby, které jim okolí neustále připomíná. Mobily totiž pomáhají uchovávat chvíle okouzlení i šířit ponížení. Film proto řeší také to, kdo a v jaké chvíli člověka vidí. Andreje představuje nejprve jako zamilovaného kluka, teprve postupně odhaluje jeho závislost. Pořadí informací nám umožňuje vnímat alkoholismus ne jako vlastnost, která ho bezezbytku definuje, ale jako jeden z problémů, s nímž zápasí.
Komu patří domov
Buchelová nás tedy vede k porozumění Andrejovu zápasu, ale méně už ukazuje, co kromě podpory blízkých potřebuje, aby jej mohl zvládnout. Nad tím se zamýšlejí jiné výrazné slovenské debuty z posledních let. Také jejich mladí aktéři se snaží fungovat v napjatých rodinných vztazích. Do jejich rozhodování však zřetelněji zasahují vnější okolnosti.
V sociálním dramatu Nahoře nebe, v dolině já Kataríny Gramatové se dospívání odehrává v Utekáči, obci na středním Slovensku, jejíž prosperitu po generace zajišťovaly místní sklárny. Jejich krach po privatizaci zásadně omezil tamější možnosti obživy. Matka odjíždí za prací, syn zůstává s babičkou, která tak stejně jako v Milovníkovi poskytuje zázemí, které rodiče nedokážou zajistit. Gramatová ale víc zohledňuje, jak rodinné vztahy poznamenává ekonomická nejistota.
V Potopě Martina Gondy, vyslané letos Slovenskem na Oscary, už nejde jen o to, kdo domov poskytne, ale zda vůbec zůstane zachován. Rusínské vesnice na východě Slovenska mají ustoupit stavbě přehrady Starina. Dospívající Mara touží odejít, její otec zůstává připoutaný k místu. Modernizace tak nabízí únik z dosavadního života a současně postavám upírá možnost v něm pokračovat. Její přínosy a ztráty jsou nerovnoměrně rozděleny i uvnitř jedné rodiny.
Životopisný snímek Nepela Gregora Valentoviče problém zázemí přenáší od místa k identitě. Může se člověk cítit doma mezi lidmi, kteří přijímají jen část toho, kým je? Národní sportovní hrdina, krasobruslař Ondrej Nepela, získává veřejné uznání za cenu skrývání vlastní queer identity. V kontextu současného Slovenska, kde queer lidé čelí stále otevřenější nenávisti, film vyniká tím, jak tematizuje přijetí podmíněné neviditelností – smíte být součástí společnosti, pokud svou odlišnost nebudete dávat najevo.
Ve srovnání s uvedenými filmy vynikají přednosti i limity Milovníka. Autorčin humor a něha dovolují postavám prožívat něco jiného než jen vlastní problémy. Závislost, grooming či manipulace nerozhodují o tom, kým jsou. Ta samá lehkost však místy otupuje závažnost toho, co prožívají. Film tak při hledání způsobu, jak zobrazit poškozené vztahy a současně ponechat prostor pro radost, balancuje mezi osvobozením postav od jejich trápení a jeho zlehčením.
Potlesk účty nezaplatí
Zmínění slovenští tvůrci a tvůrkyně, k nimž lze přiřadit i Šimona a Annu Domčekovi nebo Martina Pavola Repku, netvoří jednotnou školu nebo vlnu. Jejich tvorba se nicméně rozvíjí i díky dlouhodobým osobním a pracovním vazbám. Například Buchelová a Gonda se znají z bratislavské VŠMU a spolupráci ze studentských let přenesli do profesionální tvorby. Tyto vazby překračují také hranice. Česká producentka Julie Marková Žáčková se podílela na Milovníkovi i filmu od Gramatové. Představa politické reprezentace, že slovenskou kinematografii posílí uzavření do národního prostoru, tak zcela ignoruje, kolik výrazných filmů zde dnes vzniká díky koprodukcím.
Zahraniční finance by ovšem současně neměly suplovat domácí podporu. Milovník vznikl díky programu Minimal s rozpočtovým stropem půl milionu eur. Úsporné mobilní natáčení bylo částečně reakcí na omezený budget. Méně peněz ale vždy nemusí znamenat víc vynalézavosti. Bez jakékoli veřejné podpory by podobné projekty, jejichž náklady se na malém slovenském trhu obtížně vracejí ze vstupného, vznikaly podstatně komplikovaněji. Možná vůbec. Omezování dotací může zúžit prostor pro debuty a experimenty ve prospěch komerčních projektů, které mnohdy nepřekročí domácí hranice.
Slovenský fond přitom na tvorbu audiovizuálních děl v roce 2025 rozdělil 5,48 milionu eur. O rok dříve to bylo 7,69 milionu. Meziročně tak podpora klesla téměř o 29 procent. Pokles podpory navíc doprovází posilování politického vlivu na její přidělování. Ministerstvo kultury získalo větší vliv prostřednictvím svých nominantů v radě Fondu a některé projekty podporu nedostaly navzdory doporučení odborných komisí. Pro mladé autorstvo to znamená obtížnější plánování práce, která trvá několik let. Důsledkem může být odložený projekt, přesun tvorby do zahraničí nebo konec filmové dráhy po úspěšném debutu.
Cena z Karlových Varů pro Milovníka a pozitivní kritické ohlasy na další slovenské filmy mohou vytvářet falešné zdání, že situace přece není tak vážná. Natáčení Milovníka ale podle Buchelové probíhalo ještě v relativně normálních podmínkách. Jeho kvality svědčí hlavně o funkční podpoře a spolupráci z předchozích let. Z dnešních úspěchů vzhledem k rychlému a nepříliš příznivému vývoji nelze soudit, jaké filmy bude možné točit zítra.
Milovník kromě jiného ukazuje, jak důležité je mít se ke komu vrátit. Zároveň ale připomíná, že samotná láska a blízkost člověka nezbavují problémů, nedávají mu schopnost je vyřešit. Také spolupráce, z níž vyrůstají výrazné slovenské debuty, potřebuje vnější oporu. Ochota navzájem se podporovat nemůže donekonečna kompenzovat osekávání veřejných prostředků a nejistotu kolem jejich přidělování.
Zejména na tom závisí, jak rozmanité podoby života budou ve slovenské kinematografii vidět. Zmíněné filmy dávají prostor lidem, jejichž potřeby nezapadají do konvenčních představ o správné rodině, úspěšném národu nebo silném muži. Ukazují, kolik stojí přizpůsobení a co může přinést, když jej odmítneme. Protiatomový bunkr Míšina otce nabízí bezpečné uzavření se před světem. Slovenské filmy nastupující generace hledají naopak způsob, jak v něm žít s druhými a přitom nemuset skrývat, kým jsme.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás