Hysterie spojená s přijímáním uprchlíků ukazuje, že na problémy jednadvacátého století nejsme připraveni.
V Bratislavě proběhla největší neonacistická demonstrace od vzniku samostatného Slovenska. Centrem města prošel pochod proti islamizaci, kvótám a za Evropu pro Evropany.
Představa muslimských uprchlíků jako nekulturních barbarů, kteří chtějí narušit naši skvělou a skrznaskrz kulturní zemi, se při kontaktu s muslimskými zeměmi rozpadne jako domeček z karet.
Laureát letošní ceny Magnesia Litera poskytl literárnímu obtýdeníku Tvar rozhovor, v němž neváhá útočit na obyvatele tzv. třetího světa.
Co vede české politiky k názoru, že se křesťanští uprchlíci lépe integrují do české společnosti? Především neznalost.
Instalace islandského umělce, který v rámci Benátského bienále přeměnil nevyužívaný kostel v mešitu, vyvolala řadu příznačných reakcí.
U mladých evropských muslimů není nejčastějším důvodem k radikalizaci náboženské vyznání. Často je tomu právě naopak.
Část české veřejnosti připravila dívkám uneseným v Pákistánu opravdu nečekané přivítání.
Příslušníci Islámského státu zničili řadu starověkých uměleckých artefaktů. Za jejich činy však můžeme hledat politická sdělení.
Vraždění v pařížské redakci politici okamžitě vyhodnotili jako teroristický útok, vraždění v uherskobrodské restauraci ne. Proč?
Terorista z Uherského Brodu byl jedním z nás, jenom byl trochu zvláštní. Jak ale problém takových divných lidí řešit?
V sobotu v Brně proběhla další antiislámská demonstrace. Martin Konvička se snaží zmobilizovat celou republiku, ale příliš se mu to nedaří.
Západní média zdůrazňují náboženskou příslušnost zločinců jen v případě muslimů.
Na spotech z produkce nejbohatší teroristické organizace je často podstatné to, co je v nich jakoby mimochodem, chybně nebo co v nich chybí.
Vzestup islamistického radikalismu mají na svědomí velmocenské ambice Spojených států a Saúdské Arábie.
Antiislamismus českého prezidenta a jeho názory na boj s terorismem jsou stejně tak komické jako zneklidňující.
Heslo „Je suis Charlie“ v českém prostoru zastínilo jeho alternativu „Je suis Ahmed“. Ta ovšem vyjadřuje smysl pařížské tragédie pravdivěji. Obtíž s prohlášením „Je suis Charlie“ je stejná jako s každým jiným symbolem. Každý si jej vykládá po svém. Pro někoho jde o bytostné souznění s jednáním dotyčného časopisu, jiný větu chápe jako výraz solidarity […]
Je důležité, aby evropská levice neodsuzovala kritiku islámu, byť by byla sebevulgárnější.
První větší demonstrace hnutí Islám v ČR nechceme ukázala roztříštěnost českého antiislamismu.
Lídři světové politiky si přivlastňují protestní praktiky běžných lidí. Co si z toho máme vzít?
V české islamofobii můžeme spatřovat také důsledky pozitivistického přístupu k historii, v němž se zaměňuje konkrétní za obecné.
Miloš Zeman se nezastaví před ničím. Tentokrát si v souvislosti s přistěhovalectvím zafilosofoval o „genetické závislosti“ a upomněl na rasistické texty skupiny Orlík.
Jiří X. Doležal volá po zákazu islámu. Nechová se tak trochu jako náboženští extremisté?
V českých debatách o důsledcích pařížského masakru se to hemží černými scénáři. V epicentru událostí však zatím převažují uvážlivější reakce.
Zmasakrování členů redakce časopisu Charlie Hebdo je otřesné. Ale tím to nekončí. Čekejme vlnu islamofobie.
Včerejší teroristický útok na satirický týdeník Charlie Hebdo v Paříži vpadnul do rozjitřené atmosféry a může posílit antiislámské nálady ve francouzské společnosti.
Čím dál agresivnější boj hnutí Úsvit o popularitu ukazuje, že i u populismu je třeba trochu přemýšlet. Okamurovci zase o kus pokročili v úsilí stát se hnutím šašků.
Příznivci iniciativy Islám v ČR nechceme apelují na poskytování pomoci uprchlíkům na místě. Jak bychom na podobné výzvy měli reagovat?