Sedím v předvečer 17. listopadu a píšu už nevím kolikátou variaci textu na téma naše země nevzkvétá a pokud to zrovna nevidíte, tak vězte, že rozhodně ne celá. Přemýšlím, do jaké míry má smysl vyjmenovávat ty nejaktuálnější průšvihy v sociální oblasti, jako je nefunkční elektronický systém Jenda, zpackaná superdávka nebo chystaná destrukce zákoníku práce s redefinicí švarcsystému a snižováním podpory v nezaměstnanosti. To všechno jsou témata, za kterými stojí opožděné dávky na bydlení i obecné snižování podpory, ztráta bydlení, brzy i práce, prostě lidské tragédie. V Alarmu se snažíme těmto tématům věnovat, ale ve skutečnosti bychom potřebovali celý oddíl redaktorů, abychom to mohli skutečně popisovat ve všech detailech.
A k tomu, abychom tento svět změnili do podoby, v níž budeme moct všichni důstojně žít, se skutečně budou muset proletáři všech zemí opět spojit.
V různých diskusních skupinách na sociálních sítích řeší obyvatelé jednotlivých městských částí viditelný nárůst bezdomovectví. Většinou si ze všeho nejvíc stěžují, že je přítomnost těchto lidí obtěžuje, a navrhují různá opatření, jak se problému zbavit. Odstranit lavičky, zavřít veřejné záchodky a veřejný prostor lidem bez domova co nejvíc znepřístupnit. Jaká jsou aktuálně reálná čísla lidí bez domova, se vždy dozvíme až s více než ročním odstupem, až se to všechno spočítá, a i tak se jedná spíše o odhady nežli o přesné statistiky. Samotný fakt, že lidí bez domova přibývá, je ale už i viditelný. Sociální pracovníci bijí na poplach, že situace je skutečně kritická.
Pořád stejná politika
Současná asociální politika vlády přitom není žádnou novinkou ani vybočením ze zajetých kolejí. S představou, že na chudý lid musí být přísnost, operují všechny vlády posledních dekád, jen občas některý ministr nebo ministryně práce a sociálních věcí v některém dílčím tématu vybočili a něco málo zlepšili. Tu trochu zvýšili minimální mzdu, tu trošku posílili zaměstnanecká práva. Boj proti „zneužívání sociálních dávek“ je však konstantou, která nás dovedla tam, kde jsme. Ke stále většímu počtu lidí, kteří přicházejí o to nejzákladnější, co k důstojnému životu potřebujeme, tedy o bydlení.
Zoufalý sociální pracovník Pavel Veleman sepsal výzvu Chvilkám a Korzu Národní, kde je prosí, ať věnují z peněz, které vybrali, milion pro organizace pomáhající lidem bez domova. Že tyto organizace peníze vybrané na jiné účely věnovat nemohou, je celkem jasné a stejně tak je jasné, že jeden milion korun nespraví systémová selhání státu, nenajde lidem nové bydlení, ani jim nepomůže s návratem do normálního života. Výzva je to symbolická a odpovědí by mohla být třeba sbírka, která by tento účel deklarovala předem a která by zároveň pomohla zvednout téma, od něhož odvracíme zrak.
To všechno se děje ve chvíli ohromného vzedmutí občanské společnosti, která se rozhodla bránit veřejnoprávní média v době svátku, kterým si připomínáme konec reálného socialismu a nástup tržního hospodářství. Nálada v té části společnosti, která vzývá étos 17. listopadu, je vzrušená, protože teď jde o hodně. Lidé cítí solidaritu a sílu toho, že je jich hodně, a věří, že se jim společnými silami podaří média uchránit.
Boj za status quo
Na levici se vede nejen na sociálních sítích, ale i mezi lidmi, v domácnostech, mnoho debat o tom, že Chvilky jsou ideově prázdné a že je potřeba jejich prázdnotu něčím rozumným vyplnit. Stojí za tím představa, že když jsou lidé aktivizováni, stačí jim nabídnout lepší témata a oni se vrhnou do skutečně důležitých sociálních bojů. Nejsem si touto taktikou jistá. Podle mě Letnou zaplnil stejně jako v minulosti boj za status quo a přání, aby se zas tak moc nezměnilo. To je v přímém protikladu k představě, že lidé budou bojovat za sociální práva, za zaměstnanecká práva nebo za skutečně účinná opatření vůči klimatické krizi. Není náhoda, že se tolik lidí zvedlo k obraně veřejnoprávních médií navzdory stavu, v němž se nacházejí. S tím souvisí i skutečnost, že v této atmosféře je více než nepatřičné tato média kritizovat.
V neděli se na Letné kromě několika drobných zmínek o sociálních tématech naopak mnohokrát objevila teze, že současná vláda zadlužuje budoucí generace. Právě vyrovnaný rozpočet je součástí hodnotového kánonu té části společnosti, která se na Letné sešla. A ještě jedno téma se stále vracelo, a to bezpečnost naší země. Z toho vyplynul požadavek na odvolání Jaromíra Zůny, který je ministrem obrany za SPD, stejně jako opakované líčení existence Babišovy vlády v područí SPD, jehož je potřeba se zbavit, protože ohrožuje naši bezpečnost.
Organizátoři na začátku demonstrace pustili videozáznam z listopadu 1989, v němž dělníci ČKD křičeli na Miroslava Štěpána „Nejsme děti! Nejsme děti!“. O něco později vedl Mikuláš Minář úvahu o Havlově zelináři z Moci bezmocných. Tuto trapnou pasáž už rozebrali jiní. Osobně se mě ale nejvíc nedotkla intepretace Havlových myšlenek, ale hláška z Pelíšků, kdy Mikuláš Minář s gustem poslal „proletáře všech zemí do prdele“.
Potřebujeme se navzájem
A tady se to někde všechno spojuje. „Proletáři všech zemí, spojte se!“ pochází z Komunistického manifestu z roku 1848, přičemž za normalizace už šlo o zcela vyprázdněné heslo. Ale ani my dávno nežijeme v normalizaci, zato ve světě, který se hroutí v mnoha tehdy nemyslitelných ohledech. A k tomu, abychom tento svět změnili do podoby, v níž budeme moct všichni důstojně žít, se skutečně budou muset proletáři všech zemí opět spojit. Smát se tomuto heslu dnes je přinejmenším zpozdilé. Pozornost je potřeba věnovat i tomu, že v neděli na Letné nestáli lidé, jako byli v roce 1989 dělníci nejen z ČKD, dnes tedy spíše prekariát. Ten stěží půjde houfně oslavovat 17. listopad.
Tito lidé jsou uvědomělou částí společnosti z Letné často vnímáni jako dezoláti, ne-li přímo nepřátelé společnosti. Jenže ono nedává smysl pořádat ohromné demonstrace, když pak zase budou volby, kde budou tito lidé volit a svou nespokojenost budou projevovat volbou stran, které se nám nelíbí a které budou nejen omezovat veřejnoprávní média, ale potírat svobodu tisku a také dál všemožně rozeštvávat společnost kulturními válkami. A budou pochopitelně narušovat i bezpečnost naší země.
Ať už bude geopolitický vývoj jakýkoliv, potřebujeme žít v méně rozstřelené společnosti, která nebude náchylná přiklonit se ze zoufalství k autoritářství a nebude chtít vystoupit třeba z Evropské unie. To nám sice nezajistí úplnou bezpečnost, ale naše šance odolávat úplnému rozkladu to rozhodně zvýší.
Lidé bez domova jsou přitom jen špičkou ledovce nefunkčního sociálního systému, ostudně nízkých platů a nemravně vysokých nájmů. Na ulici těchto lidí žije jen část, další přežívají v existenčním stresu. Nikdo z nich ve své zoufalé situaci nepůjde protestovat na obranu veřejnoprávních médií ani za jiné demokratické hodnoty. A jestli vůbec půjde volit, tak to s gustem hodí někomu, kdo mu aspoň poskytne pocit, že má nějaký hlas. Naše spoluobčany, i prekarizované a proletáře, ale k demokracii potřebujeme. Proto ani z hlediska naší skutečné bezpečnosti nedává smysl považovat sociální témata za méně důležitá a chtít je řešit až někdy potom. Potom už bude pozdě.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás