Oligarchie má ráda stát i vybrané daně, chce je ale pro sebe 

V USA, Evropě i Česku nabízí trumpismus ideologii pro oligarchii. Tato politika je velmi konkrétně spojena se zájmy superbohatých a přímo vede k jejich dalšímu obohacování.

Pavel Šplíchal
Foto Gage Skidmore, Flickr, CC BY-SA 2.0

Prakticky hned po amerických midterms, ve kterých dostali Trumpovi republikáni nebývalý výprask, spadly ceny akcií technologických firem, které investovaly do výstavby datových center. Investoři začali akcie prakticky okamžitě po oznámení volebních výsledků prodávat. Nově zvolený Kongres a Senát kontrolovaný Demokratickou stranou, stejně jako řada nových guvernérů a guvernérek jednotlivých amerických států, se totiž chystají výstavbu datových center přísně regulovat. Tím zásadně zpomalí AI boom, do kterého šlo v posledních letech rekordní množství peněz. Ale nejde zdaleka jen o to.  

Motoristický rozklad agendy životního prostředí vypadá jako podle příručky trumpismu, stejně tak novela stavebního zákona z dílny současné vládní koalice, která dělá z České republiky ráj pro developery.

„Je to pouhých dvacet dva měsíců, co se technologičtí miliardáři seřadili, aby políbili prsten. Mark Zuckerberg, Jeff Bezos, Sundar Pichai z Googlu a Elon Musk seděli v první řadě na Trumpově druhé inauguraci. Musk byl největším sponzorem, ale také Google, Zuckerberg a Bezos přispěli do Trumpova inauguračního fondu. Tento gamble se Silicon Valley zpočátku vyplatil. Prezident ukončil jakoukoli diskusi o regulaci technologického sektoru, což bylo v ostrém protikladu k jeho předchůdci Joe Bidenovi. Když se rozjely obrovské investice do AI, hodnota akcií v tomto odvětví šla explozivně nahoru. Od Trumpovy inaugurace dodnes hodnota akcií Googlu vzrostla o 46 procent, Microsoftu o 30 procent a Amazonu o patnáct procent. Elon Musk se po vstupu SpaceX na burzu stal prvním triliardářem,“ shrnuje novinář Michael Walker ve video komentáři  na Novara Media. A ptá se: „Vymstila se nyní tato sázka?“

Políbit prsten

Lidé jako Elon Musk, Mark Thiel nebo Mark Zuckerberg se každý svým způsobem a každý se svou vlastní motivací stali součástí Trumpova režimu. V dějinách trapnosti oligarchie by mělo zůstat zvlášť zapsáno především Zuckerbergovo nechutné podlézání. Podle reportérů Maggie Habermana a Jonathana Swana se Mark Zuckerberg po Trumpově vítězství v prezidentských volbách v roce 2024 snažil novému prezidentovi zalíbit dokonce prostřednictvím svého dítěte. Trumpovi měl poslat fotografii dopisu, který napsalo jedno z jeho dětí a v němž stálo, že se „těší na zlatý věk Ameriky“. Právě „zlatý věk Ameriky“ bylo jedním z hesel, které Trump během kampaně často používal a které následně převzali i jeho podporovatelé.

Multimiliardář (a čas od času dokonce bilionář) Elon Musk v těchto volbách neváhal do dobrého výsledku pro republikány investovat pro běžného smrtelníka nepředstavitelné peníze. Jenom v Texasu utratil čtvrt miliardy dolarů. Jeho touhy a ambice byly v tomto případě těsně svázané s investicemi v tomto státě, kam přesunul svůj byznys z „woke“ Kalifornie. Jeho tentokrát neúspěšná investice do kampaně nebyla ani zdaleka jediným způsobem spolupráce Muska s Trumpem.

Musk byl minulý rok několik měsíců součástí prezidentovy administrativy. Ihned po nástupu Trumpa do Bílého domu se Elon Musk v čele speciálního úřadu DOGE (Department of Government Efficiency) staral o škrty napříč federální administrativou. Jedním z cílů těchto škrtů, které se často pohybovaly na hranici zákonnosti, byla federální ochrana přírody, kterou Musk úspěšně paralyzoval. Oslabení federálních úřadů a veřejného dohledu nad chováním korporací vůči přírodě a krajině bylo od začátku součástí trumpismu a zejména jeho druhého funkčního období, které čerpalo a čerpá inspiraci v plánu Project 2025 ultrakonzervativní Heritage Foundation. Musk ve funkci vydržel několik měsíců.

Komentátorka Irish Times Jennifer O’Connel se pozastavila nad tím, že technologičtí miliardáři vůbec nepočítali s neúspěchem republikánů. „Pozoruhodné není ani tak to, že tech bros zřejmě nepředpokládali konec trumpismu. Pozoruhodné je, že přes veškeré úsilí, které věnují shromažďování našich dat a předvídání každého našeho kroku, přehlédli možnost, že voliči odmítnou AI – technologii, před níž ostatně sami její tvůrci opakovaně varují kvůli tomu, že bude spotřebovávat obrovské množství energie a vody, potenciálně se vymkne kontrole a nabourá se do našich soukromých dat, připraví miliony lidí o práci a živobytí a možná dokonce – jak sami opakovaně tvrdí – vyhubí celé lidstvo,“ píše O’Connel.

Těžko říct, zda s možným koncem trumpismu počítali a počítají jeho nejoddanější spojenci v Evropě, a jak zareagují na úpadek domácí popularity amerického prezidenta a jeho MAGA hnutí. Například italská krajně pravicová premiérka Giorgia Meloni se už s Trumpem rozešla a neznamenalo to v jejím případě výrazný ideologický posun, zároveň napravo od ní roste ještě agresivnější, extrémnější pravicová strana. Německá AfD má k Trumpovi a trumpismu nadále blízko.

Jedním ze scénářů, který se může jevit jako nepravděpodobný, je, že nakonec to bude Evropa, která se bude déle a vážně potýkat s autoritářským kapitalismem v Trumpově stylu. V tomto scénáři by v USA dokázali zvítězit demokratické síly a – dokonce – by měli tak silnou levici a levicový střed, že by Američani omezili moc superbohaté oligarchie. To by sice oslabilo i evropské strany, ale neprojevilo by se to hned a oslabení by nemuselo být nijak výrazné. V Německu i Francii, dvou největších zemích Evropy, vedou v průzkumech krajně-pravicová uskupení, AfD v Německu a Národní sdružení Marine Le Pen ve Francii. Tradičně silná ultrapravice je v Polsku, Británii, sílí i ve Španělsku a o Itálii nemluvě.   

Všechno je byznys

Trumpismus není jen ideologickým projektem, ale také způsobem propojení politické moci a velkého byznysu. Slavná liberální novinářka a manželka polského ministra zahraničí Radoslawa Sikorského Anne Applebaum popsala pro americký časopis The Atlantic, jak se hranice mezi americkou vládou a soukromými zájmy lidí kolem prezidenta stále více rozostřují. Trumpovi synové obchodují v zahraničí a celkem bez přetvářky využívají svého jména a příslušnosti k nejmocnější rodině světa. Investují do firem, které získávají vládní zakázky nebo federální podporu. Trumpova administrativa běžně vyjednává obchody, z nichž mohou mít prospěch lidé z prezidentova bezprostředního okolí, tento okruh zdaleka nekončí prezidentovou rodinou. Jinde se zase členové vládní garnitury a jejich rodiny podílejí na obchodech s kryptoměnami, nerostnými surovinami nebo obrannými technologiemi.

Nejde tedy jen o klasickou korupci ve smyslu úplatku za konkrétní rozhodnutí. Podle Anne Applebaum se mění představa o tom, k čemu je stát: jeho zahraniční politika, diplomacie, cla i bezpečnostní politika se mohou stát nástroji k vytváření nových obchodních příležitostí pro lidi, kteří jsou politické moci blízko. Elon Musk nechtěl zničit stát jako takový, konec konců jeho firma SpaceX by bez státních zakázek ani neexistovala. Trumpismus chce stát využít k aktivní ochraně práv oligarchie.

Tato slova zní v našem regionu velmi povědomě. Trumpův model je globální a aktivně vytváří svoji mezinárodní politickou síť. V Evropě mají být vykonavatelem vůle Trumpovy administrativy některé krajně pravicové strany. J. D. Vance se v Německu setkal s představitelkou AfD Alice Weidel, mluvil ve prospěch této strany na bezpečnostní konferenci v Mnichově, a Elon Musk dal této političce bezprecedentní prostor na své síti X, Trump před polskými prezidentskými volbami v roce 2025 pozval do Bílého domu nacionalistického kandidáta Karola Nawrockého a v Maďarsku viceprezident J. D. Vance krátce před volbami otevřeně podpořil Viktora Orbána. (I když sám Trump, který tušil, jak loňské volby dopadnou, se nakonec neobjevil.)

Zuckerbergova společnost Meta měla v brazilských volbách potlačovat viditelnost příspěvků kandidáta demokratické levice Luly da Silvy a favorizovat Flávia Bolsonara. Interní komunikace společnosti Meta, kterou zveřejnil brazilský deník Folha de S. Paulo, ukázala, že účty Luly da Silvy byly na Instagramu omezeny a platforma zároveň doporučovala profil Flávia Bolsonara. Meta tvrdí, že šlo o technické problémy, nikoli o politické zvýhodňování.

Nakolejit Evropu

O Americké Národní bezpečnostní strategii se hodně psalo i v Česku. Ukázala, že USA hodlají podporovat evropskou krajní pravici, zatímco Evropskou unii vnímají jako v podstatě nepřátelskou instituci. Dokument používá dikci o úpadku Evropy. Novinářka Applebaum si všímá toho, že strategie mluví o potřebě „pomoci Evropě napravit její současný směr“ a o podpoře evropských „civilizačních spojenců“. Státní aparát USA přitom využívá nástroje, které dříve sloužily k podpoře demokracie, kulturní spolupráci nebo lidských práv, naopak k prosazování politických sil ideologicky blízkých hnutí MAGA. Podpora evropské krajní pravice se tak stává součástí americké zahraniční politiky jako jeden z jejích deklarovaných nástrojů.

A mocní příznivci krajní pravice z tohoto nového propojení dokážou těžit ekonomicky. Applebaum uvádí příklad Polska, kde se domácí nacionalistická pravice začala propojovat s kryptoměnovým byznysem a americkým MAGA světem. Kryptoměnová směnárna Zondacrypto, vyšetřovaná kvůli podezření z podvodu, sponzorovala polskou konferenci CPAC, na níž vystoupila Trumpova ministryně vnitřní bezpečnosti Kristi Noem a podpořila Nawrockého. Ta stejná firma přispívala nadacím vytvořeným pravicovými politiky. Nawrocki po svém vítězství jako prezident třikrát vetoval pokusy Tuskovy liberální vlády zavést ochranu spotřebitelů na trhu s kryptoměnami. Své veto zdůvodňoval jazykem o „svobodě“ a „inovacích“.

Podle politologů Jacoba Hackera a Paula Piersona můžeme chápat trumpismus také jako politickou strategii, která vyrůstá z podmínek extrémní ekonomické nerovnosti. S rostoucí nerovností se vyostřuje rozpor mezi zájmy ekonomických elit, s nimiž je Republikánská strana úzce spojená, a ekonomickými požadavky běžných voličů. Strana tento rozpor překonává tím, že vedle politiky výhodné pro nejbohatší mobilizuje voliče prostřednictvím kulturních konfliktů a pocitu ohrožení. Čím obtížnější je obhájit ekonomickou politiku před většinou voličů, tím důležitější se stává mobilizace prostřednictvím kulturních konfliktů.

Černí pasažéři

Podobnou situaci vyplývající z extrémní nerovnosti řešíme i v Česku. Motoristický rozklad agendy životního prostředí vypadá jako podle příručky trumpismu, stejně tak novela stavebního zákona z dílny současné vládní koalice, která dělá z České republiky ráj pro developery. Zlodějská oligarchie nebo mafie deroucí se do politiky samozřejmě není nic nového a Babiš ani Tykač nepotřebovali čekat na Trumpa, aby pro ně udělal MAGA kšiltovky a poradil jim, že mají v médiích a politice nadávat na menšiny, neziskovky, úředníky a přistěhovalce. Česká oligarchie se jen přidala k agendě, kterou dlouhodobě sama podporovala. Pavel Tykač, Daniel Křetínský i dříve Petr Kellner jako majitelé médií stejně jako Andrej Babiš preferují výrazně konzervativní, protiimigrantské, protiemancipační a často až antisociální obsazení redakcí. I když jednotlivé tituly se od sebe samozřejmě mohou dílčím způsobem lišit.

Jejich útoky na stát a regulace přitom vůbec neznamenají, že by jejich byznys nevyužíval státní peníze. Analýza platformy Re-set Černí pasažéři: Jak veřejnými penězi dotujeme soukromé zisky uhlobaronů ukazuje, že firmy Daniela Křetínského a Pavla Tykače získaly v letech 2015 až 2025 od evropských států a Evropské unie dohromady přibližně 277 miliard korun v dotacích a pobídkách. Křetínského holding EP Group z toho čerpal zhruba 253 miliard, Tykačova Sev.en Energy dalších 23,4 miliardy. Jen z českých veřejných zdrojů získaly Křetínského firmy 14,2 miliardy korun a Tykačovy společnosti přibližně 2,1 miliardy. Nejde přitom pouze o klasické dotace, ale také o kompenzace a platby z veřejných fondů.

Re-set se analýze veřejného financování českých uhlobaronů zabývá podrobně a dlouhodobě. Zvlášť pozoruhodný je způsob, jakým se veřejné peníze dostávají ke Křetínskému. Z české částky připadá přibližně 11,3 miliardy korun na Modernizační fond, který měl původně podporovat dekarbonizaci ekonomiky, ale v tomto případě financuje mimo jiné nové plynové elektrárny a spalovny. Další miliardy získává Křetínského impérium v zahraničí prostřednictvím takzvaných kapacitních mechanismů. Ty státům umožňují platit energetickým firmám za udržování výrobních kapacit, i když elektřinu právě nevyrábějí. EP Group tak má v Itálii, Irsku a Velké Británii přislíbeny až čtyři miliardy eur, tedy přibližně 98 miliard korun.

Ani Pavel Tykač nezůstává stranou. Jeho společnosti získaly v zahraničí na dotacích 843 milionů eur, tedy přibližně 20,6 miliardy korun, prostřednictvím kapacitních plateb, zejména za elektrárnu InterGen ve Velké Británii. Vedle Křetínského samozřejmě tyto peníze působí takřka skromně. V České republice dostaly Tykačovy společnosti zhruba dvě miliardy, převážně z Fondu spravedlivé transformace. A to ještě nejsou započítány další výhody, které Tykačův byznys získává od státu: elektřinu od něj nakupují ministerstva, železnice i armáda. Tykač, sponzor Institutu Václava Klause, má nyní ve vládě svoji motoristickou stranu. Do karet mu hrála ale i vláda předchozí.

Ve stejné době, kdy firmy Křetínského a Tykače čerpaly veřejné peníze, samotní energetičtí oligarchové rekordně bohatli na vysokých cenách energií. Jen zisk Křetínského firem vzrostl ze 118 miliard korun v roce 2022 na 180 miliard v roce následujícím. Stát tehdy nejenže nedokázal zabránit tomu, aby energetická krize proměnila účty domácností v mimořádné soukromé bohatství oligarchů – a popravdě se o něco takového Fialova vláda ani moc nesnažila – ale zároveň financoval další růst těchto podnikatelských impérií. Zatímco Fiala se v čele prozápadní koalice nemohl k Trumpovi hlásit, další premiér Babiš se za trumpistu sám aktivně prohlašuje. Probyznysová politika vládnoucí koalice díky tomu získává mezinárodní punc, jméno a zdání něčeho normálního. Média českých oligarchů pak svorně útočí na ekology, levici a evropské regulace.

Nová Evropa

Trumpismus položil několik zcela zásadních otázek také Evropě, především s ohledem na její bezpečnost, kde je stále závažnější otázkou schopnost odstrašení či případné obrany Evropy proti putinovskému Rusku. Evropa najednou nemá problém pouze s tím, že zaostává za americkými technologickými firmami. Musí také počítat s možností, že tyto firmy mohou být podporovány americkým státem právě ve chvíli, kdy se snaží evropské regulace oslabit. Příkladem je evropský Digital Services Act, který stanovuje pravidla pro velké digitální platformy, ochranu uživatelů, transparentnost algoritmů a odstraňování nezákonného obsahu. Trumpova administrativa proti němu vystupuje jako proti údajné „cenzuře“ a zároveň používá diplomatické nástroje proti některým Evropanům, kteří se na přípravě podíleli. Zájmy amerických technologických firem a ideologický projekt MAGA se začínají překrývat: oslabení evropské regulace je současně výhodné pro část technologického průmyslu i pro americkou pravici, která chce oslabovat evropské liberální instituce.

Nathalie Tocci, italská politoložka a odbornice na evropskou zahraniční politiku, v komentáři pro The Guardian upozorňuje, že evropská úleva z volební porážky Trumpových republikánů může být předčasná. Trump si podle ní může z výsledků odnést přesně opačné poučení, než by Evropané očekávali. Jeho chybou nebylo příliš útočit na evropské liberální demokracie. Hnutí MAGA vnímá Evropu podobně jako své domácí protivníky – jako prostor ovládaný liberály, progresivisty a dekadentními elitami. Zároveň Trumpovým příznivcům může vadit válka v Íránu, ale naopak sbližování s Moskvou a omezení pomoci Ukrajině i stažení vojsk z Evropy podporují. Tocci proto očekává, že Trump může svou pozornost ještě více obrátit proti evropským vládám a jejich institucím.

Ani případné oslabení Trumpovy moci ve Spojených státech neznamená konec politického projektu, který pomohl rozvinout i v Evropě. Evropská krajní pravice má v řadě zemí silnou pozici a před sebou důležité volební souboje. Trumpismus není jen americkou domácí politikou, ale také širším ideologickým a politickým prostředím, které spojuje nacionalistické strany, odpor k liberálním institucím, nepřátelství vůči evropské integraci a vstřícnost k autoritářským režimům, a to vše nabízí oligarchii, která si chce udržet zisky. Propad Evropy nebo její části do autoritářství by nemusel mít tak zásadní vliv na podobu světa, jako má Trumpovo vítězství, stejně jako jeho ideologie by pravděpodobně nebyla tak velikášská a globálně ambiciózní, pro nás, kteří tu žijeme, by ale měl stejně tragické dopady.

Text vznikl díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás

Pavel Šplíchal je spíš ignorant a anarchista než sociolog. Ale právě sociologii kdysi vystudoval, v Alarmu je od roku 2013. Píše o politice, ultrapravici, chudobě, nerovnostech a dalších tématech. Dřív se pokoušel to dělat vtipně, ale už to vzdal. Spolu s Janem Bělíčkem moderuje podcast Kolaps.