Slovenský sociolog Dominik Želinský působí v Sociologickém ústavu Slovenské akademie věd. Doktorát získal na Edinburské univerzitě, působil na Kodaňské univerzitě a jako faculty fellow je spojen s Centrem pro kulturní sociologii na Yaleově univerzitě. Je také aktivním publicistou a patří k zakladatelům slovenského online magazínu Kapitál. Dlouhodobě se zabývá „diskurzy zaostalosti“, skrze něž periferní a semiperiferní společnosti často rozumějí samy sobě. Podle Želinského mohou být tyto diskurzy někdy produktivní a vedou společnost k posilování infrastruktury a ekonomiky, ale můžou způsobit také rezignaci elit, které obviní ze zaostalosti přímo lidi. Povídali jsme si také o tom, jak se tyto diskurzy odrážejí v politice, a také jaké plány ekonomického rozvoje má blok premiéra Roberta Fica nebo opoziční blok vedený Progresivním Slovenskem.
V reakci na recenzi knihy Národní radost – Národní zmar od G. Jakaba jsi nedávno napsal, že „je pro nás těžké vymanit se z rámců našich domácích dějin.“ Knížka i recenze se týkaly Maďarska, ale ty jsi psal, že to vlastně platí pro všechny národy ve střední Evropě. Jak jsi to myslel?
Ve všech zemích střední Evropy a pravděpodobně i dále existuje silná tendence vykládat aktuální politické a sociální fenomény výhradně z pohledu vnitřního dějinného vývoje. Přitom se často vychází z etablovaného narativu, jak vlastně ty české, slovenské, polské nebo maďarské dějiny vypadaly. Maďaři se tak často pro pochopení současnosti obracejí k Trianonu, k bitvě u Moháče. Česko má Bílou horu nebo rakousko-uherské dědictví a podobně. Samozřejmě je strašně důležité bavit se o vnitropolitickém vývoji a o národních dějinách. Zároveň je ale také důležité nezapomínat, že národní společnosti jsou součástí širšího systému, který nevychází jen z toho, co se u nás stalo v sedmnáctém století. Zásadní fenomény, které dnes ovlivňují národní společnosti ve střední Evropě, mají často jiné východisko než naše dějiny a nejsou podmíněné našim vnitřním vývojem.
Je to obrovský paradox: vláda Roberta Fica, jejíž deklarovanou politikou bylo, že na Ukrajinu nepošle ani náboj, v podstatě oživila slovenský zbrojařský průmysl a udělala ze Slovenska muniční velmoc.
Toto je podle mě výzva pro sociální vědy jako takové, protože jejich metodologie je velmi často limitovaná národními hranicemi. V důsledku potom vytváříme dost omezená vysvětlení, zaměřujeme se na domácí procesy a nevidíme podobnosti mezi jednotlivými zeměmi.
Proč to tak je?
Sociální vědy často zůstávaly uzavřené v domácích interpretacích. Nevím, jestli to nebude trochu klišé, ale jako dobrý příklad mi připadá normalizace a její chápání. U nás se hodně mluví o tom, jak invaze v roce 1968 a následný normalizační režim vedly ke stažení většiny společnosti do soukromí, k chalupaření a v důsledku toho k zániku veřejného prostoru. To je samozřejmě pravda. Jenže nesmíme zapomínat, že sedmdesátá a osmdesátá léta byla obdobím ústupu do soukromí a nástupu konzumního způsobu života i na Západě, respektive se něco podobného dělo v širším globálním měřítku. Československo tuto tendenci kvůli své specifické politické situaci prožívalo možná intenzivněji, ale nelze tento fenomén vytrhnout z kontextu globálního společenského vývoje.
Děje se to i při interpretaci současných fenoménů?
Takovým klasickým příkladem je populismus. V českém kontextu často slýchám příběh o tom, že český člověk je odjakživa nastavený proti pánům, proti Rakušanům a Němcům, a že tyto postoje mají historické kořeny. Jenže velmi podobný populismus vidíme i v jiných zemích.
Ty se mimo jiné odborně zabýváš takzvanými narativy zaostalosti, které se objevují v české i slovenské veřejné debatě. O co jde? Co jsou to narativy zaostalosti?
Je to součást mého výzkumného zájmu, který se týká česko-slovenských vztahů, slovenské identity a slovenského sebeobrazu. V této souvislosti jsme s kolegou Martinem Comellim dělali menší výzkum o tom, nakolik je ve slovenské společnosti rozšířený příběh, že Slovensko je zaostalá země a jeho občané mají zaostalou mentalitu. Nejde přitom o ekonomickou zaostalost, ale o představu, že zaostalí jsou samotní občané. Tento narativ je na Slovensku velmi rozšířený, ale neomezuje se pouze na něj. Objevuje se i v dalších zemích bývalého východního bloku.
Narativy zaostalosti definujeme jako příběhy o nedostatečném rozvoji, které velmi často vznikají na semiperiferii nebo periferii rozvojového jádra a zdůrazňují potřebu dohánět úroveň v oblasti výzkumu a vývoje. Snaha dohánět a snižovat vlastní zaostalost může být zcela legitimní. Viděli jsme to například i v našich zemích v 19. století, kdy národní hnutí často vystupovala velmi progresivně a zdůrazňovala potřebu sociální modernizace jako předpokladu demokratizace.
Tyto příběhy ale mohou získat také podobu, která vede k hluboké společenské stagnaci. To vnímám například na Slovensku. Příběhy o zaostalosti se totiž mohou proměnit. Místo aby upozorňovaly na strukturální podmínky nedostatečného rozvoje, ekonomickou zaostalost nebo systémovou závislost, začnou vyprávět o tom, jakou mentalitu mají samotní lidé.Narativy zaostalosti mají ve středovýchodní Evropě dlouhou historii. Elity jimi dlouhodobě rámovaly ambici dohnat Západ v ekonomickém i sociálním rozvoji a zároveň se vymezovaly vůči domácímu prostředí. Tento vývoj podle mě získal mimořádně silnou dynamiku v devadesátých letech po pádu socialismu. Velmi důležitým výkladovým rámcem pro sociální problémy se tehdy stala takzvaná modernizační teorie v sociologii. Podle této teorie problémy, s nimiž se společnosti střední a východní Evropy potýkají, nejsou důsledkem radikální ekonomické a sociální proměny, ale spíše důsledkem přetrvávajících vzorců tradičních společností, kvůli nimž se tyto společnosti nedokážou začlenit do Západu nebo efektivně napodobit způsob života, který tam převládá.
Dovedu si představit, že něco podobného vyčítali komunističtí intelektuálové svým obyvatelům už v minulém režimu. I Masaryk říkal, že „demokracii bychom už měli, teď ještě ty demokraty.“
To je paradoxní. Myslím, že právě proto bylo pro elity ve východní Evropě tak snadné tento výklad přijmout. V určitém smyslu totiž odrážel ideologii samotného socialismu, která neustále mluvila o buržoazních přežitcích. Tvrdila, že materiálního stavu socialismu jsme už dosáhli, ale mentálně jsme se ještě nezbavili zátěže starého buržoazního myšlení. Vždycky musíme dorůst do své doby. Masaryk, nebo na Slovensku i Štúr a další intelektuálové fungovali v rámci velkého modernizačního paradigmatu, které vysvětlovalo dějinný vývoj. Nešlo přitom jen o modernizační teorii v úzkém slova smyslu, ale o představu modernizace jako takové.
V představách Štúra a Masaryka šlo ale v zásadě o pozitivní „dohánění“ Západu, souhlasíš?
Ano, diskurs zaostalosti může být do značné míry velmi produktivní. Může se ale také stát obětí politického zklamání domácích elit, které s pomocí teze o zaostalosti lidí ospravedlňují společenskou rezignaci. Tato teze jim zároveň nabízí určitou útěchu. Mohou se díky ní vymezit vůči většinové společnosti, která podle jejich názoru ještě nedosáhla symbolického osvícení. Elity samy už přitom vědí, kam se budou dějiny ubírat.
Jak se diskurzy zaostalosti projevují v praktické politice na Slovensku?
Projevují se spíš na společenské úrovni a taky v tom, jak uvažuje opoziční spektrum slovenské společnosti. Explicitní narativ o slovenské zaostalosti jako o nějakém esenciálním rysu slovenské povahy je politicky strašně toxický. To si podle mě uvědomují i političtí aktéři. Když jsi politik, nemůžeš potenciálním voličům moc říkat, jak jsou zaostalí.
Přesto si myslím, že opoziční spektrum si toto smýšlení často nese jako součást určitého nastavení a přesvědčení. Ukazuje to i náš výzkum. Zjistili jsme, že velká část opozičních voličů je přesvědčená, že slovenská společnost má mentalitu, která je výrazně zaostalá oproti evropské společnosti, respektive oproti ostatním státům Evropské unie.
Než jsem se blíž seznámil s tvou prací o diskurzech zaostalosti, předpokládal jsem, že perspektiva je čistě třídní: že vyšší třídy nadávají nižším třídám, že jsou necivilizovaní a podobně. Ale ten text nakonec říká něco jiného.
Některé prvky třídního aspektu tam jsou a třída hraje určitou roli při rozdělení politických bloků. Tyto příběhy sice mají silný třídní rozměr, co se týče jejich obsahu, společensky už ale daleko přesáhly svůj původní třídní rámec, respektive prostor, ve kterém vznikly a odkud se šířily. Dnes fungují spíš jako součást politické identity jednotlivých bloků.
Na jedné straně funguje opoziční blok, jehož voliči mají tendenci vymezovat se vůči slovenské mentalitě a vnímat Slovensko jako zaostalou zemi. Oproti nim jsou voliči nacionalistického a národně-populistického bloku, kteří takový pohled odmítají. Zároveň se tyto skupiny dělí podle řady demografických faktorů. Velmi silný je například věk. Voliči opozice mají tendenci být mladší, zatímco voliči současné koalice nebo bloku kolem Roberta Fica bývají často starší.
A jak s řečmi o zaostalosti Slováků pracuje Ficův blok?
Ficův blok s tím podle mě nemusí pracovat až tak složitě. Stačí zdůraznit, že opozice jsou lidé, kteří Slovensko nemají rádi, nemají k němu vztah a jsou zrádci národa. Pro Fica je produktivní přiživovat tento typ rozdělení. A proti opozici mu to funguje velmi dobře, protože národní identifikace je stále velmi silným ideologickým rozměrem současné politiky.
Opozice si na toto musí dávat pozor. V momentě, kdy jste přesvědčeni, že Slovensko je jako země problematické a že společnost má nějaký defekt, připravujete se o cestu k voličům, pro které národní rozměr stále hraje velkou roli. A navždy pro ně budete nějakými odrodilci. Opozice se aktivně snaží s tímto bojovat. Byla tam tendence budovat nějaký typ moderního slovenského vlastenectví nebo něco takového. Ale podle mě to narazilo na určité limity. Je to totiž širší diskuse o slovenské identitě a nejsem si jistý, jestli se do ní opozice chce pouštět.
Co jsou to „postsedláci“, o kterých mimo jiné také rapuje slovenský muzikant Fvck_Kvlt, a který se v písni Mŕtva revolúcia 1 vysmívá tomu, že by měl různé dysfunkce kapitalistické společnosti chápat právě skrze tento pojem?
Postsedláci je kniha esejů, kterou napsal slovenský antropolog Juraj Buzalka. Kniha má podle mě trochu smůlu kvůli svému až příliš chytlavému názvu. Zároveň jde o knížku, která zůstává velmi často nepochopena.Ani Fvck_Kvlt podle mě neodkazuje na původní knihu jako takovou, ale na to, jak ji čte většina slovenské čtenářské veřejnosti. Vznikla totiž silná tendence číst tu knihu jako důkaz, že Slováci, respektive Slovensko, jsou společnost, která nedorostla do 21. století.
To je určitá parafráze následujícího narativu: Slovensko je společnost, která nemá elity, je kulturně zaostalá a zůstala zamrzlá v 19. století. A přestože dnes máme všechny moderní vymoženosti, například mobily, nemáme hodnoty a mentální kapacity na to, abychom zvládli komplexní svět 21. století. Toto populární čtení Postsedláků podporuje představu, že slovenská společnost jsou ti „sedláci“ – ve smyslu, který kombinuje sedláka jako vulgární označení člověka s nízkým kulturním kapitálem nebo někoho, kdo nepatří do města, kdo do něj přichází jako nově příchozí a je pořád tak trochu balík.
Tento výklad v jádru nese rozdíl mezi etablovanou střední třídou, která už má kultivované způsoby – to jsou ti měšťané – a vesnickými balíky, kteří přicházejí do města a snaží se hrát na měšťany, ale nemají zažitý kulturní kapitál. Jsou to ti „nouveaux riches“. Součástí tohoto pohledu je také představa, že nároky těchto lidí nejsou legitimní, protože vlastně nevědí, co chtějí. Nerozumějí tomu, protože jsou nekultivovaní, nárokují si nějaké místo ve společnosti, které jim podle tohoto pohledu nepatří. Protože nemají vzdělání, nemají kulturní kapitál, nemají sofistikovanost ani civilizovanost.
Ale ty říkáš, že ta knížka byla špatně pochopená.
Myslím, že existuje mnohem inteligentnější způsob, jak ji číst. Sám Buzalka se dokonce v některých esejích proti tomu zjednodušujícímu čtení vymezuje. Doslova říká, že bychom Slovensko neměli vnímat jako zaostalé, ale měli bychom ho vnímat v kontextu specifického středoevropského vývoje, který je situovaný na určité semiperiferii vývoje moderního kapitalismu. Sám tedy nabízí určitý kontra-narativ.
Druhý aspekt je, že nás podle mě vede k zamyšlení nad tím, proč si slovenská společnost zachovala kulturní paměť, která je velmi formovaná venkovskou představivostí. Když se například podíváme na populární kulturu na Slovensku a na představu o tom, v čem spočívá slovenská identita, velmi často narazíme na salaš, oštiepok, brynzu. Veřejná obraznost a slovenská identita jsou do velké míry formulovány v těch venkovských, pasteveckých a bukolických termínech. Ale neznamená to, že společnost jako taková je zaostalá nebo primitivní. Týká se to spíš toho, jak vypadá kulturní paměť Slovenska, jak je konstruována slovenská identita a jaké obrazy produkuje sama o sobě. Jak si sami Slováci představují sebe a svou společnost. A tam je podle mě ten problém.
Kdybys jel autem po Slovensku, každá druhá restaurace bude salaš nebo něco podobného. A když se zeptáš Slováků, jak si sami sebe představují nebo jaké mají asociace se slovenskostí, bude tam brynza, brynzové halušky, valaška. Možná se někde objeví bratislavské UFO, ale velká část toho obrazu bude Jánošík v pastýřském kožichu. Budou tam kroje a podobné věci. To bude často to první, co si lidé vybaví, když se řekne „slovenskost“. Takže podle mě, pokud se chceme o „postsedlácích“ bavit produktivně, měli bychom se ptát, proč si Slovensko zachovalo tuto velmi silnou venkovskou symboliku jako klíčovou součást své identity.
Proč si tedy Slováci trvale vytvářejí tyhle obrazy?
Slovenská identita, stejně jako česká nebo maďarská, se utvářela prostřednictvím dvou základních proudů. První byl etnografický. Slovenští i čeští národovci například sbírali lidové písně a jezdili do vesnic, protože městská centra byla na začátku 19. století z velké části germanizovaná. Čisté národní jádro proto hledali na venkově, v lidových pohádkách a folkloru.
V průběhu 19. století ale zároveň středoevropské společnosti procházely modernizací. Docházelo k industrializaci a národní občanská společnost, která se zformovala kolem folklorních symbolů, postupně získávala ekonomickou a politickou sílu potřebnou k vytvoření vlastní představy modernity. Národní příběh tak měl dvě nohy. Na jedné straně stála tradice: byli jsme tu odjakživa a máme svůj folklor. Na druhé straně byla ambice patřit do moderního světa. Maďaři měli továrny, Budapešť, první metro na evropském kontinentu a také ekonomickou sílu.
Slovenský nacionalismus se ale utvářel v prostředí, které dokázalo vytvořit především tu první, folklorní část národní identity. Vzhledem k postavení Slovenska vůči ostatním národním projektům a omezené společenské a ekonomické síle národní elity se mu nepodařilo stejně silně rozvinout druhou část příběhu, tedy vlastní představu národní modernity.
S tím souvisí také hluboké vnitřní rozdělení slovenské elity. Ta její část, která chtěla budovat nějaký moderní příběh, byla vždy přirozeně přitahována kulturními centry v Budapešti nebo v Praze a utvářela tak raději moderní příběh, který byl uherský nebo československý, nikoli slovenský. Národněji orientovaná část elity na to reagovala zatvrzením v přesvědčení, že vize modernity – a často i liberalismu – ohrožují slovenskou identitu s obsahem, který je výhradně konservatismus a obrana pracně konstruované tradice.
Je potřeba říct, že tyto procesy probíhají především na úrovni ideologie a symboliky. Na pozadí tohoto ideologického sporu se slovenská společnost v průběhu 20. století rychle modernizovala. Jenom nevznikla srovnatelná představa slovenské národní modernity jako v českých zemích nebo v Maďarsku. To, že by dnes Slovensko bylo sociálně nebo nějakým hlubším způsobem zaostalé, z dostupných dat nijak nevyplývá. Slovensko má například prakticky stejný podíl vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva jako Česko.
Což možná pořád řadu Čechů překvapí.
To překvapí i některé Slováky. Konvergence v oblasti vzdělání přitom proběhla už v šedesátých a sedmdesátých letech. Vzdělanostní struktura české a slovenské společnosti se tehdy výrazně přiblížila.
Slovensko má samozřejmě velké problémy se zaostáváním v infrastrukturní modernizaci, modernizaci institucí, nebo s příšernou životní úrovní značné části romské menšiny. Nemyslím si ale, že by zaostávalo v celkové modernizaci společnosti v nějakém hlubším mentálním nebo sociálním smyslu. A právě to se snažím vysvětlit v souvislosti s Buzalkovou knihou. Postsedláckost nebo folklornost jsou součástí slovenské identity na symbolické úrovni. Je to ale pouze vnější slupka, pod kterou se podle mě skrývá velmi moderní společnost, jež se potýká s velmi moderními problémy, které jsou ale interpretovány prostřednictvím tohoto identitárního vzorce.
Slovenské problémy jsou přitom podobné těm, které zažívají i jiné evropské periferie. Vidíme například, jaký vliv má v komunálních volbách vylidňování regionů na podporu krajní pravice. Na východě Slovenska jsou oblasti, které v posledních dvaceti letech zažily výrazný odliv obyvatelstva. S tím souvisí také pocit beznaděje. Právě v těchto regionech dnes dosahuje silných výsledků Milan Mazurek a Republika. Úplně stejný vzorec vidíme v Německu, Británii nebo Spojených státech.
Slovensko dnes také trpí velmi výrazně odlivem mozků. Není to ale důsledek primitivnosti slovenského prostředí. Souvisí to s dlouhodobým historickým dědictvím a závislostí na vývoji v okolních zemích. Pro slovenskou společnost totiž centrum prestiže neleží úplně v Bratislavě. Nachází se spíše na západ od Slovenska – nejprve v Maďarsku, potom v Česku, a nakonec na Západě.
Jakým způsobem se země rozvíjí pod Robertem Ficem?
Fico a Smer v kampani velmi zdůrazňují ideu reindustrializace. Jejich představa je podle mě ovlivněná nostalgií po silném industrializačním období v období socialismu, které prezentují jako dobu slovenského rozkvětu. Na Slovensku je tenhle sentiment pochopitelný, protože toto období bylo právě dobou rychlého zvyšování životní úrovně.
O čem se podle mě v Česku moc nemluví, je, že Robert Fico prakticky vrátil do hry slovenské zbrojovky. Slovenské zbrojovky měly minulý rok tržby ve výši 1,3 miliardy eur. Většina produkce směřuje na Ukrajinu. Jde především o dělostřeleckou munici, kterou Slovensko prodává také do dalších zemí. Je to obrovský paradox: vláda Roberta Fica, jejíž deklarovanou politikou bylo, že na Ukrajinu nepošle ani náboj, v podstatě oživila slovenský zbrojařský průmysl a udělala ze Slovenska muniční velmoc.
Další věc, kterou bych zmínil, je migrace. Slovensko bylo dlouhodobě zemí emigrace, ale v posledních čtyřech letech se do určité míry stalo také zemí imigrace. Robert Fico výrazně otevřel migrační cesty. To je další velká ekonomická změna, která se na Slovensku odehrává. Na Slovensko přišlo poměrně hodně lidí například ze Střední Asie nebo Indie, kteří pracují v automobilkách a často vykonávají hůře placenou a méně kvalifikovanou práci.
Na Slovensku se vyrobí přes milion aut ročně. V zemi s pěti miliony obyvatel. To je opravdu hodně. A je potřeba dodat, že výroba výrazně neklesla ani v důsledku velké krize v Německu. Slovensko to dokázalo vyrovnat i díky tomu, že tam nepůsobí jen Volkswagen, ale také několik dalších automobilek, včetně asijských výrobců. Máme tam Kiu, Stellantis, Jaguar a Volvo.
Existuje alespoň tlak na růst mezd nebo obecně snaha zvednout životní úroveň?
Nejsem rozhodně fanoušek Roberta Fica, ale zároveň to vypadá, že slovenský premiér hraje s poměrně špatnými kartami. Vzdělaní lidé odcházejí do Česka a na Slovensku zůstává montovna. Přesto je potřeba říci, že průmyslová politika by se dala využít kreativnějším způsobem. Stát by mohl tlačit na automobilky, aby vytvářely kvalitnější pracovní místa a modernizovaly výrobu. Něco takového se trochu děje, protože roste podíl elektromobilů vyráběných na Slovensku.
Jednou z možných cest by bylo tlačit na firmy, aby vytvářely kvalifikovanější pracovní místa s vyšší produktivitou a přidanou hodnotou. Jenže místo toho vláda volí druhou cestu: dovoluje zaměstnavatelům dovážet levnou pracovní sílu, která dál udržuje model montovny. Slovensko je zároveň zemí s nejvyšším podílem nočních směn v Evropské unii. V noci u nás pracuje přes 10 procent lidí. A za Ficových vlád se s tím nic zásadního nestalo.
Na Slovensku tlak na růst minimální mzdy existuje. Je to jedno ze sociálních opatření, která Fico stále prosazuje. Má ho na starosti ministr práce Erik Tomáš z Hlasu, nikoli ze Smeru. Zároveň je ale prostor pro růst mezd během této vlády omezený stavem veřejných financí. Vláda opakovaně provádí konsolidaci, jejíž součástí je systematické zvyšování daní, například daně z přidané hodnoty nebo danění práce. Tlak na růst mezd tedy přichází zdola, ale shora je omezený. Nejsem si jistý, jak velký efekt to nakonec bude mít.
Existuje něco jako „společenská smlouva“ mezi Ficem a společností. A mění se?
Mezi Ficem a společností podle mě ne. Určitá společenská smlouva ale existuje mezi Ficem a jeho voliči. Voličstvo Roberta Fica se za posledních patnáct let výrazně proměnilo. V roce 2012 měl Smer 44 procent hlasů, dnes se pohybuje kolem dvaceti procent. Během covidu se v preferencích propadl dokonce někam k devíti procentům. Potom ale vystupoval jako outsider, který se dokázal vrátit a do značné míry přitáhnout voliče s radikálnějšími postoji. Velká míra porozumění mezi Robertem Ficem a jeho voliči podle mě spočívá v tom, že jeho voličstvo je věkově velmi staré. Mnoho z nich jsou důchodci. Fico proto investuje velké prostředky do toho, aby neomezoval životní standard seniorů a aby jim vláda přinášela konkrétní výsledky. V tom mu to funguje. Nejméně padesát procent voličů Smeru i Hlasu je starších šedesáti let.
To souvisí také s logikou země, která se v některých ohledech vylidňuje. Mladší voliči jsou naopak více přitahováni stranami jako Progresivní Slovensko nebo Republika, tedy krajní pravicí. Ta se dnes pohybuje vysoko, v některých příznivějších průzkumech má až dvanáct procent.Je populární říkat, že Fico už vůbec není levičák. Já si ale myslím, že tam stále nějaký levicový rozměr zůstává. Minimálně ornamentální sociální politika pořád funguje. Příkladem je právě tlak na růst minimální mzdy. Zároveň je ale sociální politika Ficovy koalice stále více zásluhová. Vidíme to na ministerstvu práce a sociálních věcí, které se dnes chlubí tím, že omezuje sociální dávky pro lidi, jejichž děti neplní školní docházku. To je v podstatě krycí označení pro opatření namířená proti Romům.
A zároveň dovážejí lidi z chudších zemí, kteří budou vykonávat právě tuhle práci.
Ano, budou pracovat v těchto podmínkách a zároveň přispívat na důchody. Nějaký sociálnědemokratický nebo socialistický rozměr tam tedy pořád v omezené míře funguje. Kulturní politika je ale už úplně konzervativní.
A jaká je tedy za současných okolností Ficova vize modernizace země? Začali jsme debatu teoriemi zaostalosti a obrazy slovenskosti. Zajímá mě, jestli má nějakou vlastní představu modernizace.
Fico ji určitě nemá, určitá modernizace ale probíhá. Jeho vláda například dokončuje projekty nemocnic z plánu obnovy. Na Slovensku se nyní stavějí tři nové nemocnice. To je výrazný pokrok, protože za posledních třicet let se vybudovala jenom jedna. Dokončují se také projekty sociálního bydlení. V Košicích se například staví velký projekt, který má zahrnovat přibližně pět a půl tisíce bytů.
Pokud jde o to, jak se na modernizaci Slovenska dívá Progresivní Slovensko, jedním z velkých problémů tamní politiky je to, že vlastní představa budoucnosti zůstává trochu v pozadí za bojem o demokracii. Ten je legitimní, protože ohrožení právního státu na Slovensku jsou reálná a skutečně k nim dochází. Je pochopitelné, že proti nim opozice bojuje. Zároveň ale její vlastní projekt modernizace Slovenska a představa jeho budoucnosti zůstávají trochu stranou. Progresivní Slovensko před rokem vydalo manifestační dokument nazvaný Velký třesk, který měl shrnout jeho ekonomickou politiku. Myslím, že je dobře, že takový dokument vznikl, ale zároveň odhaluje velké limity ekonomického modelu, se kterým strana počítá.
Progresivní Slovensko je sice kulturně progresivní, ale ekonomicky do značné míry převzalo starší neoliberální agendu, a to jak personálně, tak ideově. Je to postdzurindovský přístup. Představa, kterou Velký třesk nabízí, spočívá především ve zjednodušení procesů, snížení daní a zprůhlednění čerpání evropských fondů. Pokud bude stát fungovat efektivněji, bude podle této logiky možné peníze z evropských fondů lépe využívat. To ale není úplně vize. Je to spíš představa z let 2003 nebo 2006: těšíš se na peníze z Evropy, ale neumíš je efektivně čerpat kvůli nefunkčnímu systému a korupci. Nemáš dostatečné kapacity na to, abys ty peníze dokázal využít. Pro mě je to velmi omezená ekonomická politika. Vůbec totiž nemluví o tom, kam bude stát strategicky investovat.
Moderní hospodářská politika by podle mě neměla spočívat jen v tom, že do systému nalijeme více peněz. Musíme také vědět, kam bude stát investovat, aby společnost lépe fungovala a rozvíjela se. Aby nedocházelo k vylidňování východních regionů a aby lidé měli přístup k základní infrastruktuře, třeba ke kanalizaci. Slovensko má obrovský infrastrukturní dluh a mám pocit, že Progresivní Slovensko stále vnímá jeho řešení jako automatický důsledek toho, že se zlepší čerpání evropských fondů. Mají pocit, že systém odblokují, začne do něj proudit více peněz, odstraní se korupce na lokální úrovni a prostředky se rozdělí podle potřeb. A země pak začne vzkvétat. Místo toho, aby měl stát vlastní vědomou strategii. Současný trend v uvažování o ekonomické politice jde spíš opačným směrem. Stále více se zdůrazňuje záměrná role státu při rozhodování o ekonomické modernizaci.
Text vznikl díky podpoře nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás