Ve svém předchozím článku ze série Globální ekonomika po pandemii jsem se zaměřil na dystopické, ale bohužel také velmi vlivné tendence současné americké ekonomiky a politiky. Vysvětloval jsem, proč americké elity stále častěji inklinují k něčemu, co historik Quinn Slobodian a spisovatel Ben Tarnoff popisují ve své knize Muskism jako „fortress futurism“ – tedy k představě budoucnosti jako neproniknutelného opevnění –, a jak tyto tendence ovlivňují jejich ekonomická i politická rozhodnutí. Jak na tuto situaci ovšem může reagovat Evropa?
Ve skvělém rozhovoru pro americký podcast The Dig tvrdí Quinn Slobodian, že zmiňované technofašistické nastavení není možné překonat bez spolupráce s jinými, úspěšnými sektory průmyslu, které technokapitalistům a fosilním korporacím konkurují. Měl primárně na mysli zelený a biotechnologický průmysl, které jsou v jeho očích dostatečně silné na to, aby nabídly jinou vizi vývoje americké společnosti a dokázaly fašizujícím sektorům konkurovat. Nejde ale o pouhou výměnu jedné kapitalistické třídy za jinou, nýbrž o širší hospodářské tendence, které mohou ekonomiku transformovat.
Ať už jsou totiž modely řízení hospodářství jakékoliv, vždy potřebují experty a profesionály, kteří se orientují v sofistikovaných oblastech průmyslu a dokáží společnosti přinést nové impulzy pro její rozvoj. Ať už změna proběhne jakýmkoliv způsobem, bude na své straně muset mít i vlivné hráče z jednotlivých odvětví, která jsou pro společenskou transformaci klíčová. Tak je potřeba chápat Slobodianovu poznámku o „zeleném“ a „biotechnologickém“ průmyslu, jejichž kooperace by mohla americkou společnost odvrátit od aktuální trajektorie. V americkém hospodářství podle Slobodiana takové elity jsou a politická levice by s nimi měla navázat spolupráci. Jak je na tom však v tomto ohledu Evropa?
Může se Evropa emancipovat od USA?
Co má dělat Evropská unie ve světě, kde se rozpadá geopolitický i ideologický řád a na jeho místo nastupuje soupeření všech proti všem? Jako aktuálně největší slabina evropského modelu se jeví velká závislost na Spojených státech. A to primárně ve vojenském průmyslu a digitálních technologiích. Evropa je dnes zásadním způsobem závislá na amerických vojenských systémech v oblasti zpravodajství a satelitních služeb, ale i v protivzdušné obraně nebo ve výrobě některých druhů munice.
Tradice evropského sociálního státu může být konkurenční výhodou.
Podobnou úroveň závislosti můžeme pozorovat i na poli digitální infrastruktury. Sledujeme dominanci amerických technologických firem v cloudových službách, operačních systémech a rozvoji umělé inteligence. Není to tak, že by evropské alternativy v těchto oblastech vůbec neexistovaly, ale nemají tak velký podíl na evropských a světových trzích, jak by bylo potřeba. Cloudové služby jsou v Evropě poměrně dobře rozvinuté, ale evropským společnostem momentálně patří jen asi pět procent veškerého světového trhu. To si evidentně uvědomuje i Evropská komise, která letos v dubnu rozdělila zakázku na suverénní evropskou cloudovou infrastrukturu v hodně 180 milionů eur mezi čtyři velké evropské hráče.
Nejviditelnějším příkladem úspěšného evropského projektu v oblasti umělé inteligence, který dokáže konkurovat americkým i čínským technologickým gigantům, je francouzský Mistral AI, který vytváří své vlastní jazykové modely a řadu dalších nástrojů pro firmy a vývojáře. Nejvážnější je ovšem situace digitální infrastruktury a sociálních sítí, kde stále na evropskou alternativu čekáme, přestože je tato infrastruktura zásadní pro veřejnou komunikaci. Evropská unie se zatím alespoň snaží dostat americké technologické giganty pod veřejnou kontrolu, což bude velmi náročné, ale určitě to není nemožné.
Evropský úpadek, nebo americká propaganda?
Diskuze o americkém vlivu na Evropskou unii proniká také do debat o úpadku evropských ekonomik, které údajně zaostávají za těmi americkými a čínskými. Lidé mnohem chytřejší než já věnovali poměrně hodně úsilí tomu, aby ukázali, že situace je o dost složitější, než se nám snaží vsugerovat antievropská propaganda. Ta obecně tvrdí, že americký trh utíká tomu evropskému v produktivitě a že hlavním tahounem ekonomiky je technologický sektor. Ekonom Paul Krugman ve svém článku například ukazuje, že poměr HDP na obyvatele v Evropě a ve Spojených státech se v posledních 25 letech prakticky nezměnil a obě ekonomiky se v této oblasti vyvíjejí podobným tempem. Ekonomové Philippe Aghion, Antonin Bergeaud a Luis Garicano pak kontrovali tvrzením, že Krugmanův ukazatel není vhodný pro posuzování dlouhodobého růstu produktivity, a dospěli k závěru, že Evropa v produktivitě skutečně zaostává a její slabinou je především vývoj nejnovějších technologií.
Do této diskuze se ovšem dostávají i otázky nerovnosti a toho, kdo z amerického růstu HDP vlastně profituje. Případně otázka, kde je vyšší kvalita života a co konkrétně jednotlivé modely znamenají pro řadové obyvatele Evropy a Spojených států. Jak jsem zmiňoval v předchozím textu, velká část amerického růstu je dnes tažena investicemi do rozvoje umělé inteligence a v poslední době se množí spekulace, jestli brzy nedojde ke splasknutí investiční bubliny v tomto sektoru. Nejvýznamnější varování přišlo letos v říjnu od Mezinárodního měnového fondu, který upozorňuje na hrozící krizový scénář, kdy může nastat korekce cen akcií firem spojených s AI. Spouštěčem by mohlo být zjištění, že investice do umělé inteligence nepřinesou očekávanou produktivitu a zisky.
Všechny argumenty týkajících se odlišného vývoje americké a evropských ekonomik ve svém podcastu Once and Tooze rozebíral také britský historik ekonomie Adam Tooze. Jeho závěry jsou relativně smířlivé. Evropa sice v některých ukazatelích zaostává za Spojenými státy, ale situaci má stále ve svých rukou. Podle Tooze je dostatečně velká a bohatá na to, aby správnými kroky proměnila svůj ekonomický model a navázala nové mezinárodní spolupráce, které ji vyváží z amerického vlivu a otevřou jí cestu k autonomnímu vývoji.
Ani Čína, ani Spojené státy
Na Tooze nepřímo navazuje hlavní ekonomický komentátor britského deníku Financial Times Martin Wolf, který se ve svém článku A world with two predatory superpowers zamýšlí nad tím, jak by mohla vypadat budoucnost Evropy ve světě, v němž mezi sebou soupeří dvě hlavní velmoci: Spojené státy a Čína. Základním pretextem Wolfovy úvahy je něco, co si v Česku naplno připouští jen malé procento lidí. S příchodem Donalda Trumpa do Bílého domu, a speciálně po jeho výhrůžkách Grónsku, vstupuje Evropa do zcela nové situace, která výrazně mění její zakotvení v mezinárodním řádu.
Bezpečnost západní Evropy byla po druhé světové válce postavena na úzkém spojenectví se Spojenými státy, zatímco východní část Evropy patřila do sovětské sféry vlivu. Tato dynamika fungovala v bipolárním světě studené války a po roce 1989 se bezpečnostní architektura postupně rozšiřovala i na postsocialistické země. Minimálně do nástupu Trumpa do Bílého domu a krajně pravicových sil k moci v různých částech světa dávalo toto spojenectví smysl, přestože kvůli němu byla Evropa několikrát zavlečena do zcela nesmyslných konfliktů, které ji na mezinárodním poli poškodily. Nejkřiklavějším příkladem je samozřejmě americká invaze do Iráku, kterou jménem Václava Havla tehdy podpořila i Česká republika.
Už v dubnu 2016 varoval americký prezident Barack Obama své evropské partnery, že k vlastní obraně přistupují lehkovážně a že členské státy NATO musí dávat dvě procenta HDP na obranu. Zásadní změna ovšem přišla až s Trumpem. Ten začal zpochybňovat celý projekt NATO a postavení Spojených států v něm. Už nemluvil o dvou procentech HDP, ale začal zmiňovat rovných pět procent. Transatlantická bezpečnostní architektura sice dodnes formálně existuje, ale její politická důvěryhodnost je stále více zpochybňována. Evropské státy už nemohou automaticky předpokládat, že americká administrativa bude za všech okolností připravena hájit jejich bezpečnost.
Právě naopak, viděli jsme výhrůžky Spojených států na adresu členského státu Dánska v souvislosti s anexí Grónska. To nebyl jen špatný geopolitický vtip, ale jasná zpráva evropským partnerům o stavu transatlantické spolupráce. Stačí si ostatně vzpomenout na aféru „Signalgate“ z března 2025, kdy se nejvyšší představitelé Trumpovy administrativy domlouvali na americkém vojenském útoku na jemenské Húsie. Vyjádření viceprezidenta J. D. Vance, ministra války Petea Hegsetha, Stephena Millera a dalších na adresu Evropy byla zcela skandální.
Jakou odpověď mají pro Ukrajinu?
Bezpečnostní situace bohužel tvoří zásadní rámec pro debatu o dalším vývoji evropské ekonomiky. Evropské výdaje na obranu desetiletí neodpovídaly poměrně vysokému globálnímu statutu Evropské unie a evropskou bezpečnost do velké míry garantovaly Spojené státy. Tak byl narýsován svět po konci druhé světové války. Toto nastavení se ovšem v posledních letech mění. A právě proto vedeme nepříjemnou debatu o evropském vojenském a zbrojním průmyslu. Jde o vedlejší efekt procesu geopolitické emancipace Evropy, respektive jejího vyvázání se z podmínek transatlantické spolupráce.
Aktuální geopolitická situace Evropu nutí k tomu, aby svou bezpečnostní strategii radikálně přehodnotila. Nejde jen o Ukrajinu, jejímž největším spojencem dnes jsou evropské státy. Jde o širší autonomii evropské mezinárodní politiky, která se v situaci masivního zbrojení Spojených států, Číny i Ruska zkrátka nedá bez vlastních vojenských kapacit uskutečnit. Ostatně s vojensky silnější Evropou by se americký prezident o neoimperiální výpady směrem ke Grónsku pravděpodobně ani nepokoušel.
Skrze nedostatečnou vojenskou připravenost Evropy je možné evropské státy vydírat i v jiných oblastech. Taková je logika geopolitického přetahování velmocí. Momentálně jde především o Trumpovy manipulace kolem dodávek zbraní, informací nebo internetového připojení pro bránící se Ukrajinu. Když Evropská unie nevyjde Spojeným státům v některých oblastech vstříc (řeba v oblasti digitálních služeb nebo v regulaci obchodování největších amerických technologických firem), Trumpova administrativa může okamžitě pohrozit v oblasti bezpečnosti a vojenství, případně reagovat prostřednictvím vysokých tarifů na některé položky evropského exportu do USA. Už jsme to ostatně viděli v případě dodávek střel Patriot nebo při výpadcích Muskova satelitního systému Starlink.
Ukrajinu přitom Evropané vojensky nepodporují jen kvůli tomu, že je jim sympatičtější než Rusko a Vladimir Putin. Evropa v tomto úsilí hájí také mezinárodní právo, které Rusko na Ukrajině opakovaně zcela nepřijatelným způsobem porušuje. Pokud v souvislosti s vojenskými aktivitami státu Izrael v Gaze mluvíme o genocidě, musíme jako o minimálně částečně genocidních hovořit také o ruských útocích na civilní obyvatelstvo v Ukrajině. Pokud bychom analyzovali výroky čelných představitelů putinovského režimu, najdeme i zde celou řadu tvrzení dokládajících genocidní záměry. Chceme-li hájit lidská práva a principy mezinárodního práva, musíme všem aktérům měřit stejným metrem.
Největší výzvou je evropská armáda
Odpor západní levice vůči zbrojení a militarismu je pochopitelný a vychází z dlouhé tradice pacifismu a antimilitarismu. Pokud ale pacifisté neodpovědí na otázku, jak hájit práva Ukrajinců a suverenitu jejich země a jak zabránit ruské armádě v páchání genocidy a zločinů proti lidskosti, představuje antimilitarismus zásadní politické selhání, které vychází ze selektivního uplatňování morálních principů a v důsledku vede k porušování mezinárodního práva a umožnění páchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Bez odpovědí na tyto otázky je levicový antimilitarismus politickou chybou, která připravuje levicovou politiku o kredibilitu a důvěryhodnost.
Nejde ovšem jen o Ukrajinu. Na lehkou váhu nelze brát ani aktivity ruské armády v Pobaltí, kde panuje dlouhodobě napjatá situace. Obyvatelstvo pobaltských států se obává ruského útoku a připravuje se na něj. Ruská strana zde zase provádí vojenské provokace a testuje připravenost evropských států a USA na případnou vojenskou krizi. Není důvod tuto situaci podceňovat. Stejně tak je možní, že se brzy mohou dostat do konfliktu evropské zájmy a zájmy Spojených států ještě významnějším způsobem než v případě Grónska. Voličská základna Donalda Trumpa navíc ani s jeho politickou porážkou nikam nezmizí a bude hrát ve Spojených státech nadále zásadní roli. Jenom zcela nezodpovědný aktér by se na tyto scénáře ve svém strategickém plánování nepřipravoval.
Z výroků některých evropských politiků ovšem vyplývá, že nové závody ve zbrojení jsou pro ně ideálním impulzem k restartu upadající evropské ekonomiky. Nejviditelnějším příkladem je postup současné německé vlády Friedricha Merze, která jednoznačně stojí za zvyšováním vojenské pomoci pro Ukrajinu. Jeho vláda ale zároveň mluví o potřebě škrtů v různých oblastech rozpočtu. Závody ve zbrojení tak pod vedením Merze povedou k oslabení německého sociálního státu. Mluví se o snížení sociálních dávek, důchodové reformě, změnách ve zdravotnictví nebo o rozvolňování pracovního práva.
Taková politika je extrémně nepopulární a v konečném důsledku evropskou bezpečnost naopak ohrožuje. Destabilizuje totiž obrovské segmenty německé společnosti, které nemají žádný důvod posílení vojenské emancipace evropských států podporovat. Za aktuálního nastavení povede nová etapa evropského zbrojení také k bohatnutí největších zbrojařských koncernů a oligarchů, kteří jsou na ně napojeni nebo je přímo vlastní. Právě ve vojenském a zbrojním sektoru by ovšem mohlo být zavedení jiných modelů financování jednodušší než jinde. Takto kritická infrastruktura, která je zásadní pro bezpečnost celého evropského kontinentu, by v rukou soukromých společností být snad ani neměla.
Pokud z geopolitických a ekonomických důvodu skutečně chceme vlastní evropskou armádu, měli bychom ji postavit na veřejném financování a veřejném dohledu. Zcela legitimní je pak debata o financování tohoto projektu třeba z daní z bohatství či nadměrných zisků. Celý vojenský průmysl může být pod správou veřejných institucí a pod přímou politickou kontrolou. Závislost tohoto sektoru na soukromých aktérech je naopak rizikem, kterému by bylo dobré se vyhnout. Mnohem častěji by totiž mohl přinášet situace podobné tomu, co jsme nedávno viděli se satelitním systémem Starlink, kdy ho Musk libovolně zapíná a vypíná podle toho, čeho chce aktuálně dosáhnout on nebo Trumpova administrativa.
Něco takového se ovšem může stát i se zbraněmi, které Evropané momentálně kupují od amerických výrobců. Pokud má Evropa a Evropská unie hrát zásadní roli v geopolitice budoucnosti, je v našem bytostném zájmu vybudovat vlastní vojenské kapacity. Levicová kritika aktuálního procesu militarizace, která upozorňuje na vyvádění evropského bohatství do rukou amerických zbrojních korporací, je v tomto ohledu relevantní. Tomuto procesu je potřeba zabránit a ponechat absolutní většinu investicí na evropské půdě. Stejně tak je nutné zabránit tomu, aby se evropská strategická autonomie v bezpečnostním sektoru stala jen novým zdrojem zisků pro evropské zbrojařské koncerny.
Autonomní centra multipolárního světa
Martin Wolf ve svém článku pro Financial Times argumentuje, že se svět aktuálně dostává do situace, kdy musí čelit dvěma velmocem, které využívají svou ekonomickou a vojenskou sílu pro prosazování vlastních zájmů. Těmito velmocemi jsou Spojené státy a Čína. Ostatní státy už nemohou spoléhat na bezpečnostní záruky, jak jsme si ukázali v případě vztahu Evropy a Spojených států, ale nemohou spoléhat ani na pravidla globálního volného trhu. Spojené státy se dobrovolně rozhodly z těchto pravidel vyvázat a už nechtějí být jejich garantem.
Tato poválečná dohoda samozřejmě nebyla jednostranná, ale umožňovala Spojeným státům a americkým firmám poměrně jednoduchý přístup na zahraniční trhy, udržovala dominantní postavení dolaru v globální ekonomice a zajišťovala USA velký politický a ekonomický vliv. Přestože z tohoto nastavení americká ekonomika velmi profitovala, Trump to dnes vidí jinak a snaží se tento systém prezentovat jako něco, co stálo americké občany zbytečné peníze. Tato americká zaslepenost je pro ostatní země příležitostí, jak Spojené státy vytlačit z pozice světového hegemona, který určuje pravidla hry. A je v našem zájmu tuto chybu chytře využít.
Zmiňovaný Martin Wolf ve svém textu navrhuje, aby Evropa začala prosazovat svou vlastní mezinárodní politiku a vyvázala se z podřízeného postavení vůči Spojeným státům. Evropská unie by podle něj měla usilovat o bližší kooperaci se zeměmi, které se budou společně snažit o zachování „globálních veřejných statků“, jako jsou zdravotnictví a mezinárodní zdravotnická spolupráce, ochrana globálního klimatu, mezinárodní bezpečnost a dodržování mezinárodního práva, a starat se o stabilitu globálního ekonomického prostředí.
Jak Adam Tooze, tak Martin Wolf přitom mluví o spolupráci s velkými zeměmi, které nejsou jednoznačně pod vlivem Číny či Spojených států. První takovou vlaštovkou může být užší spolupráce Evropské unie s Kanadou, k níž se na konci října zavázali Mark Carney a Ursula von der Leyen na společném summitu v Montrealu. Představitelé EU a Kanady mluví o užší spolupráci v bezpečnosti, energetice, umělé inteligenci a v oblasti kritických minerálů. Mnohem důležitější jsou však v tomto ohledu země jako Brazílie, Indie, případně rostoucí země globálního Jihu jako Nigérie, Indonésie nebo Vietnam. Ty zatím s oběma velmocemi vyjednávají nezávisle, ale užší kooperace s Evropou by pro ně mohla být výhodná. Zmiňované země mají obrovský ekonomický potenciál a společně s Evropou by mohly tvořit nová centra multipolárního uspořádání, které by mohlo zásadně oslabovat vliv Washingtonu i Pekingu.
Draghiho kritika evropských dogmat
Máme tendenci Evropskou unii podceňovat a dělat si z ní legraci. Faktem ovšem zůstává, že se jedná o jeden z nejhodnotnějších a největších světových trhů a každá velká ekonomika světa sní o tom, že na něj bude mít přístup. Evropa může ze své pozice ovlivnit řadu věcí a může na světové scéně hrát mnohem důležitější roli. Takový vývoj by ovšem předpokládal zásadní reformy uvnitř Evropské unie a také významné změny v její strategii. Jednu z cest naznačila hojně citovaná a také hodně překrucovaná Draghiho zpráva.
Přestože tuto zprávu využívá česká profosilní pravice k ostřelování Green Dealu a zeleného průmyslu, samotný Draghi v ní naopak tvrdí, že je potřeba evropský zelený průmysl posílit. Volá po zesílení výroby čistých technologií v Evropě. Dekarbonizace se má v jeho očích stát příležitostí pro rozvoj evropského průmyslu. Dává to smysl hlavně kvůli závislosti evropských ekonomik na dovozu fosilních paliv a energetických materiálů, což rozvoj evropských ekonomik ohrožuje, jak můžeme dnes vidět v souvislosti s válkou na Ukrajině, ale i krizí v Hormuzském průlivu. Zároveň nám to připomíná i Slobodianův argument o zeleném a biotechnologickém průmyslu, které mohou být novými spojenci radikální změny evropského hospodářství.
Draghi ve zprávě volá taky po větším zapojení veřejných investicí do rozvoje evropské ekonomiky. Evropská unie v posledních letech působí jako poslední významný globální hráč, který stále dodržuje pravidla volného trhu, přestože většina zemí se již obrátila k protekcionismu, posilování vnitřních trhů a státní podpoře vybraných sektorů ekonomiky. Draghi mluví o společném evropském kapitálovém trhu, který by umožnil financování velkých projektů a pomohl těm nejlepším firmám vyrůst do velikosti, kdy budou moci obstát ve světové konkurenci. Předpokládá tedy větší evropskou integraci a kooperaci napříč kontinentem. Draghi kritizuje i současná fiskální pravidla, která Evropské unii neumožňují půjčovat si větší objem peněz na investice, které by zásadně proměnily evropský průmysl a ekonomiku.
Všechny tyto impulzy můžeme chápat v kontextu hluboké proměny světové ekonomiky po globální pandemii. Tato proměna by se dala charakterizovat rozpadem globálních pravidel volného trhu, nárůstem protekcionismu a návratem ke strategickému přemýšlení o kritických minerálech, fosilních palivech a dalších zdrojích nerostného bohatství. Vidíme rozvoj státních intervencí do klíčových sektorů průmyslu a zvýšený důrazu na přemýšlení o strategickém postavení jednotlivých zemí v kontextu globální ekonomiky.
Pokud mluvíme o pokračování transatlantické spolupráce, americkou představu o ní letos na Mnichovské bezpečnostní konferenci asi nejlépe vyjádřil Marco Rubio. Ve svém projevu vyzval evropské protějšky, aby se přidali k americkému úsilí o obnovu imperiální politiky a snahám o hájení kultur stojících na židovsko-křesťanských základech. Pokud si chce Evropa udržet od této krajně pravicové a neoimperiální politiky odstup, musí přijít s vlastní vizí rozvoje, která bude stát na zcela jiných hodnotách.
Změna je možná, ale chybí politická vůle
Evropská tradice přitom nabízí řadu idejí, které můžeme proti tomuto projektu postavit. Primárně se jedná o myšlenky poválečného evropského sociálního státu, který přinesl Evropě dlouhou éru míru a prosperity, z níž těžila většina společností. Tento model stál vždy v protikladu k dravému kapitalismu Spojených států, přestože i americká společnost stála až do nástupu Ronalda Reagana k moci na sociálnějších a rovnostářštějších základech. Evropa teď čelí otázce, jak zajistit, aby se veřejné investice do transformace evropské ekonomiky pouze neproměnily v dotace soukromému kapitálu, které nebudou mít žádný další pozitivní dopad. Kromě zásadní přeměny evropského hospodářství totiž musí tyto investice přinést také vyšší mzdy, kvalitnější veřejné služby, dostupnější bydlení a větší demokratickou kontrolu nad ekonomikou.
Už dnes slouží Evropa v celosvětové debatě jako příklad společnosti, kde se dbá na kvalitu života jednotlivců, která má robustní infrastrukturu veřejných institucí, bezplatné zdravotnictví a školství, hustou síť hromadné veřejné dopravy a propracovaný systém sociálního zabezpečení. V tomto ohledu už dnes tvoří silný bod světového uspořádání s poměrně jasnou vizí a identitou. V pravicové propagandě jsou pak tyto rysy sociálního státu prezentovány jako důvody úpadku evropských hospodářství. Jenomže silný sociální stát v Evropě fungoval i v dějinných momentech, kdy byla evropská hospodářství na absolutním světovém vrcholu.
Právě tradice evropského sociálního státu může být konkurenční výhodou. Může totiž lákat zahraniční pracovníky a talenty, vytváří stabilnější a odolnější společnosti, kvalifikovanější pracovní sílu, vysokou důvěru v instituce, a pokud by se k tomu přidaly i silnější investice do vědy a vzdělání, mohl by takový model vytvářet pracovní místa s vyšší přidanou hodnotou, po kterých všichni volají. Tohle všechno je ovšem otázkou politické vůle, propracované strategie a koordinovaného postupu napříč Evropou. Ať už bude budoucí evropský model jakýkoliv, může být dostatečně silný na to, aby měl ve světovém měřítku skutečný vliv.
Text vznikl díky podpoře nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás