Billy Evans bere své partnerce z rukou mísu s vyklepnutými vejci. Nelíbí se mu, jak je šlehá. Nathan Fielder se ho zeptá, proč to dělá, a nevinná kuchyňská neshoda dostává nádech výpovědi o nefunkčnosti celého vztahu. Evans chce ženě možná jen pomoct. Anebo jí dává najevo, že nezvládne ani jednoduchou domácí činnost. Její rychlé podvolení zase můžeme číst jako únavu z podobného dohadování i jako snahu nechat muže před kamerou působit panovačně. Z misky a metličky se stávají důkazy, jejichž výklad závisí na tom, s kým sympatizujeme. Film Uvidíš všechno nás v tomto rozhodování soustavně znejišťuje. Zároveň nám nabízí průvodce, na jehož pohled spoléháme. Jeho věrohodnost začneme prověřovat až mnohem později.
Žena s mísou je Elizabeth Holmes, zakladatelka společnosti Theranos, která slibovala revoluci v technologii testů prováděných z kapky krve. Namísto toho připravila investory o stovky milionů dolarů. Její vzestup a pád už zpracovaly novinové reportáže, dokumenty i hraný seriál Kauza Theranos. Fielder a jeho spolurežisér Lance Oppenheim ji začínají sledovat v roce 2023, čtyřiatřicet dní před nástupem do vězení. Holmes s Evansem a dvěma malými dětmi žije v pronajatém domě u moře. Chce ukázat, jaká doopravdy je, a slibuje filmařům neomezený přístup do svého soukromí.
Co lze ověřit
Pro Fieldera jde o změnu oproti obvyklému rozdělení rolí. V pořadu Nathan for You přicházel za podnikateli s ujetými návrhy, které dotyční často přijímali, aby nepřišli o příležitost k televizní sebepropagaci. Cestovní kanceláři se stárnoucí klientelou například navrhl, aby začala organizovat také pohřby. V seriálové Zkoušce nechával stavět maximálně věrné repliky skutečných míst a najímal herce, aby se účastníci mohli připravit na obtížný rozhovor nebo na rodičovství. Podmínky setkání určoval především Fielder. Holmes si ho ale přizvala k vlastnímu projektu, který má změnit její veřejný obraz. Pokaždé, když něco sdělí na kameru, dostavuje se otázka, proč chce, abychom o tom věděli.
Uvidíš všechno nás pouští dost blízko, aby odsouzená podvodnice přestala být jen karikaturou z memů kolujících po internetu.
Elizabeth Holmes dává k pochybnostem dost příležitostí. Tvrdí například, že její přístroj mohl provádět jakýkoliv krevní test. Když se Fielder ptá na podrobnosti, následuje vysvětlení, co všechno by ještě bylo třeba vyvinout. Z univerzální schopnosti zařízení se náhle stává příslib podmíněný další prací. Holmes přesto trvá na správnosti původního tvrzení. Fielder marně hledá základ, na němž by se oba shodli. Ona námitky začleňuje do svého vyprávění o vizionářském nápadu, kterému okolí neporozumělo.
Právě k tomuto rozhovoru vznesl věcnou výhradu někdejší zaměstnanec Theranosu a whistleblower Tyler Shultz. Ve své polemice tvrdí, že Holmes předvádí nedokončenou pozdější verzi zařízení, nikoli přístroj používaný k pacientským testům. Je-li jeho námitka správná, nevidíme to, co Theranos skutečně používal, ale co teprve zamýšlel vyvinout. Tuto souvislost ovšem film opomíjí. Autory víc zajímá význam slov a skutečnost, zda Holmes svým tvrzením věří.
Scéna výmluvně vystihuje rétoriku technologických vizionářů, kteří budoucí schopnost produktu vydávají za přítomnou vlastnost. Elon Musk například už v roce 2016 oznámil, že všechny nově vyráběné vozy Tesla mají hardware potřebný pro plně autonomní řízení. U systému nazvaného Full Self-Driving přitom dodnes upozorňuje, že vyžaduje aktivní dohled řidiče. Mezeru mezi tím, co technologie dokáže, a tím, co by jednou dokázat mohla, má překlenout důvěra v člověka reprezentujícího značku. Holmes tedy mohla své vizi věřit a současně klamat investory. Její přesvědčení však nic nemění na (ne)pravdivosti konkrétních slibů. Film se ale od otázky, co technologie skutečně dokázala, přesouvá k tomu, jak Holmes rozumí vlastním slovům. Opravdu nechápe, proč v nich ostatní slyší něco jiného?
Toto nedorozumění se jí kanadský komik pokusí vysvětlit prostřednictvím komedie. Pustí jí Who’s on First?, klasický skeč Buda Abbotta a Loua Costella, slavné americké rozhlasové a filmové dvojice. Rozhovor o baseballu se v něm zacyklí, protože jeden z hráčů se jmenuje „Kdo“. Co jeden komik vyslovuje jako jméno, chápe druhý jako otázku. Holmes nechápe pointu a Evans vysvětluje, že jeho partnerka zkrátka uvažuje jinak. Ani vysvětlení jednoduchého vtipu nevede k porozumění. Fielder jí může věřit, že skeči nerozumí, anebo ji podezírat z dalšího úhybného manévru. A stejným problémem film zaměstnává i nás.
Čekání na odhalení
Způsob natáčení tuto podezřívavost podporuje. Fielder, Oppenheim a kameraman David Bolen sledují členy domácnosti přes dveře, okna a různé předměty v popředí. Překážky ve výhledu připomínají, že pozorujeme cizí soukromí, dlouhá ohniska zároveň dovolují z odstupu zachytit i nejmenší změny ve výrazu tváře. Detaily vyjímají obličeje z rozostřeného okolí a vybízejí nás, abychom v úsměvu nebo zaváhání hledali něco, co slova neprozradila. Výborná hudba Ariho Balouziana dodává i obyčejnému obývákovému rozhovoru podprahové napětí. Obraz a zvuk tak navozují očekávání známé z paranoidních thrillerů, v nichž hrdinové shromažďují stopy, dešifrují náznaky a čekají, až se vše spojí ve srozumitelné vysvětlení.
Fielderovy reakce přinášejí od konstantní nejistoty částečnou úlevu. Po další nicneříkající odpovědi od Elizabeth Holmes obvykle stačí střih na jeho zmatený výraz a dobře načasovaná pauza, aby se dostavil komický efekt. Zasmějeme se, protože její výmluvu prohlédl stejně jako my. V otázce, jaká Holmes doopravdy je, sice dál tápeme, ale u jednotlivých odpovědí nám film poměrně jasně naznačuje, jak máme reagovat. Střih z jejích neurčitých vysvětlení na nedůvěru v jeho tváři posiluje naše spojenectví s Fielderem. Oprávněnost jeho údivu nemáme potřebu prověřovat tolik jako upřímnost jejích slov.
Fielder zpočátku působí jako spolehlivý průvodce právě díky pochybnostem, které za nás vyslovuje. Jsme ochotni následovat ho, i když zatím nevíme, kam příběh směřuje. Marketingová kampaň studia A24 nás v této ochotě podporuje. Utajený vznik a překvapivá festivalová premiéra dodaly filmu auru zásadní kulturní události. Z traileru se sice nedozvíme, co nás čeká, ale citace z nadšených ohlasů nás přesvědčují, že půjde o něco mimořádného. Oficiální anotace zase oznamuje, že se intimní portrét promění v tříletou cestu do propasti. Máme tedy důvod čekat, že i odbočky a opakování později získají smysl.
Doporučení nic si předem nezjišťovat tento účinek posiluje. Ti, kdo film viděli, vědí něco, co nám zatím mohou jen naznačit. Návštěva kina slibuje zasvěcení. Zvědavost se tak přenáší od Holmes k otázce, co tak mimořádného provedl Fielder s jejím příběhem. Kampaň těží i z jeho pověsti autora, u něhož se vyplatí čekat, kam svůj nápad dotáhne. A24 tak z nejistoty, kterou film zkoumá, vytváří komoditu. Prodává nám možnost být u něčeho, o čem se právě mluví, a porozumět tomu dřív než ostatní. Příslib pozdějšího překvapení ovlivňuje i naši trpělivost. U opakujících se rozhovorů ochotněji předpokládáme, že jejich význam teprve vyjde najevo.
Skladba „otázka – vyhýbavá odpověď – nevěřícná reakce“ ale časem začne být předvídatelná. Dlouhé rozhovory nám hlavně umožňují zakusit, jak únavné je jednat s člověkem, který odráží každou námitku. Když další výměna opět potvrdí, že se Holmes vyhýbá přímé odpovědi a Nathan jí nevěří, dochází k upevnění již dosaženého účinku. Nadstandardní délka nicméně má své opodstatnění v možnosti sledovat pozvolnou proměnu vztahu. Evans stále víc mluví za Elizabeth Holmes, usměrňuje rozhovory a rozhoduje, kdy je třeba natáčení přerušit. Její rozhodnutí pustit filmaře do svého soukromí nevede k tomu, že může mluvit sama za sebe.
Přibývající projevy Evansovy potřeby vše kontrolovat nás vedou k tomu, abychom v Holmes viděli možnou oběť partnerského nátlaku. Soucit s jejím blížícím se odloučením od dětí přitom nevyžaduje, abychom zároveň souhlasili s jejím výkladem událostí. Holmes nese odpovědnost za podvod a současně je omezována mužem, který tvrdí, že hájí její zájmy. Vystihnutí této souběžnosti je jednou z nejcennějších rovin filmu, který veřejně známé ženě na rozdíl od jiných médií odmítá přidělit jednou provždy nálepku manipulátorky nebo oběti.
Starý známý Nathan
Do vztahu mezi partnery ovšem zasahuje i Fielder, k němuž se ve druhé polovině vyprávění výrazněji obrací pozornost. Jeho dosavadní otázky můžeme zpětně číst jako projev osobního zaujetí, v němž si sám potřebuje udělat jasno. Dosud časově a prostorově koncentrované vyprávění se mění a film nabízí širší spektrum pohledů na to, co jsme sledovali. Fielderova ochota naslouchat i jeho občasné naléhání na Evanse dostávají jiný smysl. Znovu posuzujeme i motivace stojící za otázkami, které jsme přijímali jako projev zdravé skepse.
Už ve Zkoušce se Fielderova postava zaplétala do situací, které sama připravila. Nácvik vyvolával emoce, kvůli nimž se původní plán začal hroutit. Uvidíš všechno tuto rovinu rozvíjí dál a proměna filmařova vztahu k protagonistce je nepříjemná i dojemná. Film ale zároveň stále důkladněji vykládá, co Fielderovo jednání mohlo znamenat. K dřívějším scénám přibývají rozhovory o jejich smyslu. Motivy, které jsme odhadovali z chování, jsou nahlas vyslovovány a propojovány do příběhu, který doříkává zjevné souvislosti a prozrazuje svou konstruovanost. V dokumentu lákajícím na překvapivé odhalení ve výsledku není mnoho prostoru pro překvapení ani projevy opravdivé zranitelnosti, ať už před kamerou, nebo za ní.
Fielder sice připouští, že jeho zásahy mohou mít pochybnou motivaci, avšak nabízí nám podobu sebe sama, kterou z jeho tvorby dávno známe. Osamělý Nathan toužící po blízkosti je jeho pečlivě rozvíjené televizní alter ego. Už ve Finding Frances, závěrečné epizodě Nathan for You, proměnil pátrání po dávné lásce jiného muže ve vyprávění o vlastní osamělosti. Návrat k této postavě zde má dvojí účinek. Pomáhá nám znovu posoudit jeho předchozí otázky, ale také převádí neobvyklé setkání do známého příběhu. Čím jasněji rozpoznáváme další Nathanovo hledání blízkosti, tím méně nás jeho zdánlivé sebeodhalení překvapuje. Rozpory v řeči Holmes udržují naši skepsi, zatímco rozpory v jeho jednání postupně skládají povědomou postavu. Mírná sebekritika tak slouží také k obnovení důvěry.
Uvidíš všechno nás pouští dost blízko, aby odsouzená podvodnice přestala být jen karikaturou z memů kolujících po internetu. Současně nám neumožňuje pohodlně přijmout její verzi událostí. Dokáže udržovat soucit i oprávněnou nedůvěru a sledovat, jak navzájem problematizují pochopení druhého člověka. Když jde o Fieldera, je film smířlivější. Dotýká se tím širšího problému veřejného života, v němž stále častěji hodnotíme, zda někdo působí autenticky, místo abychom posuzovali, co reálně dělá. Například jak manipuluje s pořízenými záběry. Film, který nás učí tento rozdíl rozpoznávat, by jej ideálně měl reflektovat taky u svého autora. Jinak jeho příslib otevřenosti zůstává splněný jen napůl.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás