S cedulí „Mají být dávky bez práce?“ šaškoval minulý rok před volbami do Poslanecké sněmovny po českých a moravských náměstích a ulicích tehdejší končící ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka v marné snaze urvat vítězství. Mezi nejzbytečnější z Jurečkových mediálních tažení na potírání chudých, které bylo motivováno morálními apely proti „zneužívání dávek“ a nemakačenkům spíš než ekonomickou racionalitou, patřilo bezpochyby jeho opakované plánování osekání dávek pro nezaměstnané a zkrácení doby jejich pobírání. Jurečka vedl řeči o „příliš štědrém sociálním systému“ a nutnosti zvýšit motivaci lidí najít si práci tím, že jim dá stát co nejméně peněz poté, co přišli o práci, během které si poctivě měsíc co měsíc platili nemalé sociální pojištění.
O tom, že by podpora v nezaměstnanosti měla umožnit na čas důstojný život sama o sobě a nejen sloužit k urychlení mobility zaměstnanců mezi firmami, už v Česku dávno nikdo nepřemýšlí.
Paradoxně Fialova vláda nakonec, přes všechny Jurečkovy výhružné řeči táhnoucí se takřka celé minulé volební období, podporu v nezaměstnanosti v prvních dvou měsících po ztrátě práce zvedla na současných 80 procent z předchozí mzdy (se stropem na 38 500 korunách). Motivací pro zvýšení podpory nebylo ani tak probuzené sociální svědomí jako spíš fakt, že i samotní zaměstnavatelé vítali zvýšení této podpory, které mimo jiné může povzbudit zaměstnance k hledání zajímavější a lépe placené práce. Významnou změnou bylo také to, že na dávky měl nově nárok i zaměstnanec, který odešel dobrovolně. Což české firmy potřebují ke svému rychlejšímu růstu. Opatření proto začalo platit k 1. lednu 2026.
Jenže o letošním zvýšení podpory na první dva měsíce po ztrátě zaměstnání se doslechla současná vláda, respektive její premiér Andrej Babiš. A když se letitý československý podnikatel jako Babiš dozví, že stát platí lidem bez práce 80 procent mzdy, tak ho to nenechá klidným. Přestože roky bojoval proti „asociální“ Fialově vládě a přestože toto opatření vzniklo spíše jako odpověď na požadavky zaměstnavatelů než jako sociální opatření a přestože na tuto částku má člověk nárok jen dva měsíce a navíc má strop 38 500 korun, Babiš jedná instinktivně a chce toto opatření opět zrušit a vrátit ho do starých kolejí. „Tak ona (podpora) nelogicky vzrostla, že potom je to výhodné nepracovat, a to asi nechceme,“ citují Babiše Seznam Zprávy. „Myslím si, že kdo chce si najít práci, může. Chybí tady zaměstnanci,“ řekl.
Babiš a Juchelka uvádějí, že nové opatření zvyšující podporu na první dva měsíce bez práce nefunguje, což usoudili osm měsíců po jeho zavedení. Skutečnost, že si lidé obvykle změnou práce pomůžou k lépe placenému místu, uváděla studie samotného ministerstva. Babiš s Juchelkou uvádějí, že podobné předpoklady se v Česku potvrdily, čísla k tomu ale nepředložili. A mají podezření, že lidé zůstávají o měsíce déle na pracáku a nastupují tak do práce o měsíc nebo dva později, než by mohli. Veterán Miroslav Kalousek samozřejmě z politického záhrobí toto schvaluje. Realita, ve které je normální si hledat práci třeba čtvrt roku a nemuset se kvůli tomu zadlužit, už v Česku není ani myslitelná. Rozhodně ne v hlavách lidí jako Babiš.
Příliš štědré dávky
Babišova (a Juchelkova – pokud považujeme Juchelku v politice za samostatně jednající bytost) představa vychází ze stejné – sice nepravdivé, ale o to víc zakořeněné – představy, jaká řídila také kroky Mariana Jurečky. Totiž představa o „příliš štědrém sociálním státu“, který chce někdo vytrvale „zneužívat“ a vysávat z něj peníze. Zodpovědná politika se podle této představy dělá tak, že veškeré peníze na sociální podporu vytrvale škrtáte a každého, kdo nějaké přesto dostane, urputně kontrolujete a veřejně ho obviňujete ze zneužívání. Každý, kdo měl co dočinění s lidmi pobírajícími například chudinské dávky, ví, jak obrovský nesmysl toto je. Tezi o zneužívání sociální dávek v Česku vytrvale vyvracejí výzkumy, a to i od samotných úřadů práce. Jurečkova superdávka, se kterou se nakonec celkem v klidu ztotožnil i Juchelka, poslala další chudé české domácnosti do dalších neřešitelných situací. Dávkový systém se sice zjednodušil, ale superdávka spoustě lidí přinesla (a ještě přinese) další a větší problémy.
V případě snížení podpory v nezaměstnanosti na první dva měsíce jde ale ještě o něco jiného než jen o instinktivní odpor pravicových politiků, jako jsou Babiš, Juchelka nebo před nimi Jurečka, k „rozdávání“. Výzkum MPSV ukázal, že zaměstnanci, kteří změní práci, si finančně polepší až o 12 procent. Podobná dávka, která jim umožní soustředit se na hledání práce bez výrazného výpadku v příjmech, tak zesiluje jejich motivaci si najít lepší práci. Celkově tak může pomáhat zemi k vyšší produktivitě práce a k vyšším platům.
Proti Babišově a Juchelkově návrhu na snížení podpory v prvních dvou měsících z 80 na 60 procent se staví nejen odbory, ale také někteří zaměstnavatelé, kteří chtějí dynamičtější pracovní trh. Politiku v Česku ale určují politici a podnikatelé, pro které je základem správného jednání se zaměstnancem jeho přimáčknutí, co nejníž to jde. Vyjednávání s takřka bezmocnými lidmi, kteří se nemohou spolehnout ani na to, že případný výpadek příjmů aspoň na čas vykryje stát ze sociálního pojištění, je pro zaměstnavatele v řadě výrob o mnoho jednodušší.
Dávka v nezaměstnanosti přitom může být jedním z efektivních nástrojů, jak stát může ovlivnit podobu trhu práce i práce jako takové. Bezpečná záchranná síť na pár měsíců usnadňuje hledání nové a adekvátnější práce a vytváří pro to bezpečnější podmínky. Zvláště pracující lidé bez vlastnického bydlení jsou v současnosti ve zvlášť prekérní situaci a každý výpadek příjmů – i jeho snížení na 60 procent – může mít zásadní dopady na jejich rozpočet. Ochota měnit práci a usilovat o lepší tím ještě více klesá.
Mimo představivost
O tom, že by podpora v nezaměstnanosti měla umožnit na čas důstojný život sama o sobě a nejen sloužit k urychlení mobility zaměstnanců mezi firmami, už v Česku dávno nikdo nepřemýšlí. Zaměstnanec si může klidně 20 let poctivě platit sociální pojištění, ale s tím, že by bez práce mohl aspoň chvíli důstojně žít, nikdo ani nepočítá. Politici se místo toho předhánějí v tom, jak ho „motivovat“ co nejrychleji zpátky do práce. A nejlepší motivací v očích českých politiků byl vždycky strach z chudoby a bídy.
V oboru pošlapávání pracujících Babišova koalice jedná fakticky bez opozice. Minulá vláda sledovala v podstatě stejnou logiku. Jurečka byl jako ministr zodpovědný za dávky posedlý zejména kontrolováním příjemců, stejně jako je tím posedlý nyní Juchelka, který si na kontrolování zakládá i policejně znějící sociální kobru. Babiš zase plní letitá tajná přání ODS, jako je otevření dveří legalizaci švarcsystému, což by mělo zásadní a destruktivní vliv na práva zaměstnanců v ČR. Koalice toto opatření přitom protlačuje sněmovnou jako poslanecký návrh, čímž se vyhýbá expertní diskusi, na kterou by muselo dojít, pokud by šlo o návrh vládní. Také zákon prosazuje v jednom balíku s napravením tarifních mezd, což požadují odbory, které se tím snad nenechají ukolébat.
Jedním z nejvýznamnějších prostředků, kterým vláda může ovlivnit celkovou mzdovou úroveň v zemi, je také minimální mzda. V jejím případě panuje shoda mezi minulou a současnou vládou. Koalice ANO, Motoristů a SPD nechává běžet podle plánu postupné zvyšování minimální mzdy schválené ještě v minulém volebním období. Minimální mzda se zvyšuje podle růstu té průměrné a její výše je tak vypočítána podle výše průměrné. I když se Juchelka nyní kasá, že půjde o historicky nejvyšší zvýšení minimální mzdy, výše české minimální mzdy zůstává nízká a zoufale nedostatečná. Vzhledem například k růstu nájmů dokonce směšná. V příštím roce bude minimální mzda 24 900 korun, což je zhruba 44,5 procenta průměrné mzdy. Její podíl na průměrné mzdě by měl postupně stoupat na 47 procent v roce 2029. Pro srovnání: v Polsku mají minimální mzdu na úrovni skoro 60 procent průměrné mzdy a reálné mzdy tam vytrvale rostou, zatímco ty české mají problém se přehoupnout na předcovidovou úroveň. Myšlenku, že by všichni lidé, kteří v Česku pracují, měli mít dost peněz alespoň na minimálně důstojný život, zdejší politici opustili už dávno.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás