V první části jsem psala o tom, proč ekonomická prosperita stojí na systému každodenních služeb, které nás drží nad vodou od narození, a proč samotný příjem k jejímu měření nestačí. Zdraví, vzdělávání, péče, bydlení, doprava. Ekonomové pro ně dnes používají pojem univerzální základní služby (UBS, z anglického universal basic services): služby natolik zásadní pro důstojný a svobodný život, že mají být dostupné všem podle potřeby, ne podle schopnosti platit. Teď se pojďme podívat, jak si s nimi stojí Evropa a hlavně Česko.
Není náhodou, že se ekonomická formulace UBS rodí právě dnes, v době, kdy se jako společnost potácíme pod náporem sílící ekologické bouře a zároveň se nám rozpadá společná informační půda pod nohama. Stejně tak není náhoda, že intelektuální kolébkou UBS je právě Británie, kde je eroze veřejných služeb snad nejviditelnější v Evropě. Od přetíženého zdravotnictví, v němž se čekací doby počítají na měsíce a pacienti jsou standardně ošetřováni na chodbách nemocnic, přes nedosažitelnost kvalitního vzdělávání bez zadlužení a dysfunkční a drahý systém železniční a jiné veřejné dopravy až po podinvestované vodohospodářství. Británie není jedinou zemí, jež zápasí s podobnými problémy. Ty prostupují napříč Evropou. Nizozemsko i španělské metropole paralyzuje krize bydlení, Francie se dlouhodobě potýká s fragmentací vzdělávacího systému reprodukujícího sociální nerovnosti a v Litvě se v částečně zprivatizovaném zdravotnictví stalo naprosto běžným doplácet péči z úspor.
Současná mezinárodní debata se vede o tom, jaké typy investic do veřejné infrastruktury přinášejí nejlepší výsledky. V Česku se bohužel příliš často stále přeme o to, jestli vůbec investovat.
I když Česká republika zdaleka není zemí bez sociální infrastruktury, čelí podobným výzvám jako jiné evropské země. Systémy českého veřejného zdravotnictví i vzdělávání stejně jako síť veřejné dopravy jsou relativně rozvinuté a, dá se říct, stojí na principech univerzality. Byť se v praxi ne vždy daří kompletně a kvalitně potřeby všech naplnit, viz naše nerovné školství, základní architektura určená na plnění těchto základních potřeb existuje. V o něco horším stavu jsou u nás naopak veřejné pečovatelské služby a části předškolního vzdělávání, kde problém často nespočívá jen v kvalitě systému, ale už v samotné nedostatečně rozvinuté infrastruktuře. Podobně, a asi o něco hůře, je na tom bydlení.
Při stavu tuzemských ekonomických debat, argumentačně zamrzlých v devadesátých letech, by se člověk skoro divil, že ještě nějakou infrastrukturu spravovanou veřejně a pro veřejnost máme. A také, že ji novodobí čeští politici sami z velké části nevybudovali. Kořeny českého sociálního státu, tedy státu nabízejícího občanstvu ochranu před základními životními riziky typu nemoci, stáří či nezaměstnanosti, sice sahají až do první republiky, nicméně jeho dnešní podoba je do značné míry dědictvím minulého režimu. To má své výhody i nevýhody. Na jednu stranu je dobře, že máme vůbec na čem stavět. Zdravotnictví nebo hustá síť škol budované od padesátých let s představou, že mají sloužit celé společnosti, nejsou ve světě samozřejmostí. A člověk nemusí chodit ani tak daleko, aby si tohle uvědomil, stačí nahlédnout o pár set kilometrů dál, do systémů jiných evropských zemí.
Služby, které máme
Dalo by se rozhodně a oprávněně namítnout, že v nemocnicích se často na chodbách loupe omítka, kvalita péče je rozdílná podle toho, kde na mapě Česka se člověk zrovna nachází, a že zdravotní personál často musí fungovat v hrozivých pracovních podmínkách, ve zkostnatělých nepřátelských strukturách a za neodpovídající platy. Služba jako taková ale funguje, a to pro všechny bez výjimky. Když je potřeba urgentní péče, dostane se jí studentovi s příjmy do deseti tisíc na DPČ stejně jako podnikatelce s milionovými obraty a pár investičními byty. Řadíme se mezi země s nejvyšším procentem populace pokrytého zdravotním pojištěním, které je navíc státní, s vysokou úrovní krytí bez nutnosti přikupovat speciální druhy připojištění.
To rozhodně není standardem všude. České zdravotnictví navzdory svým problémům stále stojí na poměrně robustním principu univerzální dostupnosti péče bez přímých plateb, přestože za některé komponenty péče si čím dál častěji musíme připlatit. Třeba za korunku u zubaře nebo nově za některé postupy na gynekologii. Většina zdravotních služeb je však nadále hrazena z veřejného systému pojištění a člověk při úrazu nemusí přemítat, jestli má dost peněz na účtu, aby zaplatil za hospitalizaci.
V Belgii je totiž například i při základním pojištění běžné doplácet při návštěvě praktického lékaře nebo specialisty v přepočtu několik stovek korun. V Nizozemsku zase člověk s běžným pojištěním a zlomenou nohou musí uhradit tisícové doplatky za pobyt a výdaje v nemocnici. Německý zdravotní systém je v některých aspektech rovnostářštější a například výše měsíčních odvodů se určuje podle výše příjmu. Kvůli duálnímu nastavení, tedy systému tvořeném jak veřejnými, tak i soukromými pojišťovnami, ale lidé s nižšími příjmy čekají na vyšetření výrazně déle. A přítomnost primářky na německém sále nedeterminuje jenom složitost operace jako u nás, ale stejně tak to, jestli si je člověk schopný za tuto „extra službu“ připlatit.
Relativní univerzalitu a dostupnost našeho systému dokazují i statistiky. V Česku máme jednu z nejnižších cenových hladin za průměrný balíček zdravotních služeb, jinými slovy jakýsi zdravotní spotřební koš. Dá se tedy říct, že ceny ve zdravotnictví jsou u nás relativně nízké, a i ty příplatky, kterým se v Česku nevyhneme, jako třeba u zubaře, nás vyjdou poměrově lépe než naše zahraniční sousedy v jejich vlastních zdravotních systémech. Asi pak nepřekvapí, že Česká republika spadá mezi země s nejvyšším využitím zdravotnictví na počet obyvatel.
Školství je o něco složitější, jelikož podléhá snad ještě větším regionálním disproporcím a podobně jako ve Francii reprodukuje kvůli svému nastavení sociální nerovnosti místo toho, aby je žactvu a jejich rodinám pomáhalo překlenout. Jak ukazují analýzy PAQ Research, český vzdělávací systém patří v rámci zemí OECD k těm, kde socioekonomický původ nejsilněji ovlivňuje vzdělávací dráhy i výsledky žáků. Děti z chudších rodin dosahují systematicky jedněch z nejhorších výsledků napříč vyspělými zeměmi. Tím klíčovým problematickým mechanismem je příliš fragmentovaný systém a vysoká míra segregace škol, která vede ke koncentraci znevýhodněných žáků a omezuje jejich šance na kvalitní vzdělávání i sociální mobilitu. Na druhé straně se jako podobně problematická ukazuje i časná selekce nadanějších dětí (víceletá gymnázia). Neschopnost systému dostatečně kompenzovat rozdíly v rodinném zázemí narušuje princip univerzality základních služeb.
Zároveň ale platí, že problém českého školství nespočívá ve fyzické nedostupnosti škol. Naopak, z hlediska geografického rozmístění vzdělávací infrastruktury si Česko vede nadprůměrně dobře a hustá síť škol pokrývá většinu regionů. Podobně ani finance nepředstavují v českém kontextu tak zásadní překážku jako jinde. Vzdělání u nás zůstává relativně dostupné a není automaticky spojeno s celoživotním zadlužením, jak je tomu například u vysokoškolského studia v části anglosaského světa.
To samozřejmě neznamená, že by české vysoké školství bylo bez problémů. O kvalitě některých vysokoškolských institucí lze vést legitimní debatu, systém je zároveň silně podfinancovaný. Přesto stojí za to ocenit, že i v relativně malé zemi máme k dispozici širokou síť veřejných univerzit bez školného, jejichž absolventi zpravidla nacházejí uplatnění na trhu práce. Možnost studovat vysokou školu a následně si najít práci u nás tedy lidé většinově mají.
Základ vzdělávací infrastruktury vybudovaný máme. V mnoha ohledech dokonce na poměrně silném univerzálním principu. Jestli je ale škol dostatek, samo o sobě nestačí. Klíčové je taky, jak efektivně plní svou funkci. Pokud má naše školství skutečně naplňovat princip univerzality a připravit do života každého, a to kvalitně, musíme zalepit díry v jeho nastavení, na které již léta poukazuje třeba Dan Prokop, a modernizovat ho.
Kde selhává univerzalita i zajištění
Pokud má někde Česká republika pomýšlet na dostupné univerzální služby, tak nejvíce práce čeká v oblasti bydlení a některých forem péče. Právě zde české kolektivní zajištění dlouhodobě skomírá a „infrastruktura“ téměř neexistuje. Chyba není jen v nastavení těchto služeb, ale už v tom, zda tyto služby vůbec v dostatečné kapacitě existují. Paradoxně jde přitom o služby, u nichž zkušenosti ze zahraničí i teorie ukazují, že bez silné veřejné role trh nedokáže zajistit ani jejich všeobecnou dostupnost, ani rovný přístup.
V případě bydlení jsou důsledky viditelné téměř na každém kroku. České instituce dnes nedokážou dostatečně usměrňovat trh tak, aby bydlení plnilo svou základní funkci – poskytovat lidem bezpečné, důstojné a cenově dostupné místo k životu. Po transformaci devadesátých let se stát i obce ve velké míře zbavily vlastního bytového fondu a rezignovaly na aktivnější roli v utváření trhu.
Je důležité si připomenout, že dostupnost bydlení je problémem napříč celou Evropou a nesužuje jenom česká města. Vlna komodifikace bydlení, přesunu obyvatel z venkova či periferií do měst nebo tlak rostoucího turismu na ceny nájmů nepříjemně doráží na obyvatelstvo Madridu, Amsterdamu, Berlína, Londýna, Paříže, Dublinu, Barcelony, ale i Vilniusu či Budapešti. Stejně tak důležité je si konečně uvědomit, že se tou vlnou nemusíme nechat smést. Existuje široká paleta nástrojů, které mohou pomoci dostupnost bydlení chránit a posilovat jeho univerzální charakter. Teorie univerzálních základních služeb nám přitom ukazuje, že v případě bydlení podporovat pouze stranu nabídky nestačí.
Bytový fond je ze své podstaty omezený statek, jehož rozvoj naráží na prostorové a infrastrukturní limity. Podpora výstavby neřeší tlak na ceny dostatečně, protože sama o sobě nijak neomezuje spekulativní poptávku ani nezaručuje, že nově vznikající bydlení bude skutečně sloužit primárně k bydlení, a ne jako investiční aktivum. Zejména ve velkých metropolích je potřeba aktivně ošetřovat i stranu poptávky. Tedy podporovat lidi, kteří si bydlení pronajímají nebo kupují proto, aby v něm reálně žili.
Nedávné iniciativy, jako je strategie dostupného bydlení, revize výše příspěvku na bydlení nebo novelizace zákona pro umožnění omezení krátkodobých pronájmů, sice ukazují, že nějaká začínající snaha o podporu poptávkové strany u nás je, ale je to málo. Chybí tu především širší ochrana nájemníků, cenová nebo smluvní regulace.
Vlastníky zvýhodňuje nejen fiskální a daňové nastavení, ale i absence širší regulace podporující situaci nájemníků. Stabilizace nájemního trhu pomocí omezení krátkodobých smluv, daňové nastavení znevýhodňující investiční nákupy bytů, a naopak zvýhodňující lidi pořizující si svůj první byt pro život. Paleta dosud nevyužitých možností je široká.
Podobně děravá je situace v oblasti péče, zejména o ty nejmladší a nejstarší. Byť se v posledních letech v případě péče o děti výrazně investovalo, dostupnost infrastruktury pečovatelských institucí – skupinek, školiček, jesliček pro nejmenší děti je dlouhodobě silně pod evropským průměrem. Absenci veřejných skupinek či jeslí, které by přijímaly děti mladší dvou tří let, využil soukromý trh hbitě a rodiče s malými dětmi, kteří chtěli své batole nechat s dětmi, byť i jen na pár hodin týdně, museli být připraveni odevzdat často i třetinu svého příjmu za předraženou skupinu. V současné době situaci paradoxně trochu odlehčuje jiný „problém“. Rodí se méně dětí, a ve skupinkách se najednou čas od času nějaké místo objeví. To ale nemění nic na tom, že výdaje i na ty nejlevnější skupinky jsou pro mnoho rodinných rozpočtů hraniční. Pořád stojí dost.
O nic menší výzva nás pak ale pravděpodobně čeká i na druhém konci života. Důchody sice chrání velkou část seniorů před příjmovou chudobou, samy o sobě však neřeší situaci člověka, který už nezvládá každodenní fungování a potřebuje pravidelnou péči. Právě zde začínají být limity systému stále viditelnější. Kapacity pobytových i terénních služeb dlouhodobě nestačí poptávce a počet lidí odkázaných na péči bude v příštích desetiletích rychle růst. Pokud existuje oblast, kde bude potřeba výrazně posílit veřejnou infrastrukturu, pak je to právě péče o seniory.
No a co s tím?
Existence samotného konceptu univerzálních služeb nás samozřejmě nezachrání. Propůjčuje nám ale optiku, kterou můžeme lépe rozpoznat, co tvoří skutečné podhoubí ekonomické prosperity. Díky UBS teorii se můžeme zaměřit na jednotlivé oblasti veřejné infrastruktury, ať už se jedná o zdravotnictví, bydlení, vzdělávání, péči nebo energie, a vyhodnotit, do jaké míry ke dnešnímu dni plní svou funkci. Tam, kde skomírají nejvíc, se pravděpodobně nacházejí příležitosti pro investice s největším společenským výnosem.
Situace České republiky je otevřená a bude hodně záležet na přijatých politikách v nejbližších letech. Česko má sice stále mnoho fungujících univerzálních služeb, ale trend posledních let bohužel vede spíše k jejich pomalé erozi. Skokově přibývá poměru dětí v soukromých základních školách, což může dlouhodobě podrývat kvalitu těch veřejných. Ať už kvůli přelivu kvalitního učitelstva do lépe platícího soukromého sektoru, nebo silnější segregaci. I když si nadále kolektivně udržujeme nechuť vůči pouhé představě poplatků u praktika, mladé doktorstvo stále častěji drží nad vodou kombinace úvazků ve veřejné nemocnici a na soukromé klinice. Dílčí části zdravotnictví, jako třeba zubní nebo psychologická péče, jsou přitom už dnes de facto odevzdány privátu. A místo upevňování sociálních služeb jako stabilní součásti veřejné infrastruktury po vzoru Švédska u nás funguje sektor v permanentním režimu improvizace. A aby toho nebylo málo, nyní navíc čelí čím dál hrozivějším útokům ze stran těch, které si volíme.
Zároveň ale základy některých služeb pořád stojí. Někdy i překvapivě pevně, když si uvědomíme, jak podprůměrně peněz do nich směřuje. Byť existuje nespočet ohledů, ve kterých by se kvalita či nastavení našich veřejných služeb měly zlepšit, měli bychom je v první řadě vůbec docenit. Poplácat se občas po zádech za to, co v našich institucích funguje, se přitom nijak nevylučuje s konstruktivní kritikou toho, co je potřeba zlepšit. Naopak. Může nám to pomoct stavět se k těm opravdu problematickým bodům sebevědoměji a cíleněji, bez přílišné skepse tam, kde možná není nutná.
Plošně kritizovat všechno a všechny je jednoduché. A rozhodně to neděláme jen my tady. Na stav věcí kolem si stejně jako my rádi stěžují Němci nebo Francouzi. Jenomže přestože je kritika potřeba, musí být zasloužená a konstruktivní, jinak nikdy nebude státotvorná. Pokud budeme automaticky podceňovat i ty části systému, které stále fungují relativně dobře, zůstaneme zaseknutí mezi cynismem a improvizací.
Faktů dokazujících význam základních služeb už existuje opravdu hodně. Ekonomika funguje kvůli lidem a funguje pro lidi. Když se lidem nedaří bydlet, šetřit, vzdělávat se, tak se dlouhodobě nedaří ekonomice. Naplňovat svůj potenciál, rozvíjet inovativnější firmy, produkovat hodnotnější produkty nebo služby, dělat produktivnější práci, spotřebovávat a prostě se mít obecně materiálně líp. Tohle u nás ale moc často nezaznívá. V zemích, se kterými se nejčastěji srovnáváme, jsou už přitom základní služby daleko častěji brány jako součást ekonomické infrastruktury, kterou je potřeba veřejně rozvíjet, jestliže se má nadále rozvíjet i ekonomika. Současná mezinárodní debata se vede o tom, jaké typy investic do veřejné infrastruktury přinášejí nejlepší výsledky. V Česku se bohužel příliš často stále přeme o to, jestli vůbec investovat.
Nejspíš proto, že debata o roli státu se u nás stále vede spíše v rovině přesvědčení než evidence. Než k nám ale poznatky ze současnější ekonomie konečně pořádně prosáknou ze zahraničních univerzit a médií, je asi potřeba naši letargickou ekonomickou debatu nad rolí státu probudit kvalitní evidencí zevnitř. První vlaštovky vidíme třeba z dílny kolem Nerůstu, která právě podle principů univerzality vytvořila první situační analýzu českého bydlení a dopravy. Potřebujeme toho ale o dost více. Pojďme se naučit lépe vykazovat sociální návratnost investic do vzdělávání, bydlení, kultury nebo psychologické péče pro ohrožené skupiny. Až si třeba pořádně spočítáme, že garantovat místo ve školce už od dvou let věku dítěte přináší ekonomice násobně vyšší výnosy v podobě vyšších daňových odvodů tisíců žen, budeme se možná divit. Možná už jen to nám pomůže časem vést o ekonomice o něco dospělejší debatu.
Současný politický kontext bohužel vůbec nenahrává dlouhodobějšímu přemýšlení. Je čím dál těžší nebýt neustále jen reaktivní, nehasit jednu krizi za druhou a nepodlehnout pocitu, že dlouhodobější úvaha je luxus. O to důležitější ale nejspíš je najít pozitivní vizi toho, co vlastně všichni chceme. Věcí, na kterých se vlastně shodneme všichni, je možná více, než si myslíme. Nechceme snad všichni žít ve společnosti, ve které má člověk reálnou možnost vést důstojný, ekonomicky stabilní a svobodný život bez permanentní nejistoty ohledně úspor a náhlých výdajů?
Autorka je ekonomka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás