Už jen těžko lze zpochybnit, že v Evropě v posledních dekádách jako běžní lidé chudneme. Nejde jen o pocit. Bez ohledu na meziroční srovnání HDP panuje mezidisciplinární shoda na tom, že ze série polykrizí v posledních letech vychází běžný člověk hůř. I v těch zemích, kde mzdy rychle zvládly dohnat pocovidový propad, sužují většinu společnosti problémy s bydlením a ekonomická nejistota spojená s energiemi a jinými výdaji na život. Jak to v loňském rozhovoru podal britský ekonom Cahal Moran z London School of Economics: „Když už i vlastníci mají problém zaplatit všechny své účty, je to opravdu špatné.“ V Česku, kde nedostupnost bydlení v hlavní metropoli poráží už i nechvalně známý Londýn, o tom víme svoje. Tento historický propad ekonomické pozice domácností, na jejichž bedrech ovšem celá ekonomika stojí – protože na kom jiném než na lidech, kteří spotřebovávají a pracují – si v posledních letech vysloužil pojmenování „cost-of-living crisis“.
Univerzální služby často vnímáme spíše jako oblast sociální politiky – a pro mnohé i jako něco podezřele „socialistického“ – než jako jeden ze základních předpokladů dlouhodobě fungující ekonomiky.
Už termín cost-of-living crisis, který můžeme volně přeložit jako krizi životní úrovně, odkazuje k hlubším problémům této ekonomické krize dopadající na bedra většiny obyčejných lidí. Nejde jen o cyklický hospodářský výkyv. Samotná mzda nebo od ní odvozená kupní síla nejsou vždy dostatečným indikátorem k měření ekonomické prosperity v zemi. Někdy je potřeba dívat se po úplně jiných ukazatelích. Jak jednoduše najdu byt? Jak daleko ordinuje lékařka nebo gynekoložka, která nás vezme bez několikaměsíčního čekání a povinnosti šíleného ročního poplatku? Jezdí z naší obce autobus častěji než dvakrát denně? Můžu bez obav pít vodu z kohoutku? Dá mi škola, na kterou se hlásím, kompetence a chuť uplatnit se v oboru? Budu mít v průběhu let možnost práci vyměnit za nějakou lepší? A nebo za úplně jinou, když mě to přestane bavit?
Tyhle věci většinou nevnímáme jako „systém“, jsou jednoduše součástí života. Jenomže ony systémem jsou. Jsou systémem služeb, jenž nás zazdrojovává už od narození. Když na tyto klíčové struktury a instituce přijde v mainstreamové ekonomické rovině řeč, zásadní role v tvorbě všeobecné prosperity jim zdaleka přiřazována není. Ta je přiřazována tomu, jak rychle roste hrubý domácí produkt, jak se firmám daří prodávat, jak moc jim pomáhá současný směnný kurz. O něco menší pak tomu, co se děje s cenami a příjmy. Systém každodenních služeb, jako jsou vzdělávání, zdraví, péče, bydlení a tak dále, je považován spíše za nějakou okrajovou, sociální, soft záležitost. Současná ekonomická situace (právě zmíněná cost-of-living crisis neboli krize životní úrovně) nám nyní jasně ukazuje, že „soft“ tyto služby ani zdaleka nejsou.
Jenže když se jedna nebo více těchto služeb začne drolit, tak se to dříve nebo později na ekonomickém zdraví domácností projeví. A v období opakovaných krizí a externích šoků se to projeví o to rychleji. I přes rekordně nízkou nezaměstnanost ztrácí kvůli selhávající dostupnosti bydlení a kolísavým cenám energií řada českých domácností už několik let schopnost vytvářet si smysluplné finanční rezervy. A spoření neznamená jen polštář na důchod nebo hypotéku. Úspory jsou základem pro odolnost vůči dalším krizím, které dnes přicházejí prakticky neustále. V zemích, kde do podobné ekonomické nejistoty lidi tlačí nejen bydlení, ale i zdravotnictví nebo vzdělávání, třeba v Británii nebo Spojených státech, je situace ještě podstatně horší.
Kde se stala chyba
O tom, proč dochází k takové propasti mezi tím, jak moc tyto služby potřebujeme, a tím, jak málo si jich v současnosti ceníme, by se dalo polemizovat dlouho. Podobná debata by se pak týkala pravděpodobně daleko více společenskovědních disciplín než jen ekonomie. Nicméně v mainstreamové ekonomii se linka toho, proč obor klíčové služby přehlíží, vysledovat dá. Neoklasická ekonomie systém každodenních služeb jako například školství, navzdory četné kritice z vlastních řad, ze své podstaty vytěsňovala od samotných počátků. Tento proud ekonomického myšlení, jehož zjednodušené představy dodnes výrazně formují veřejnou debatu (byť samotná akademická ekonomie je dnes podstatně pestřejší a sebekritičtější), je přesvědčený, že celý transakční aparát ve společnosti lze vysvětlit několika základními tezemi. Chod ekonomiky (1) stojí téměř výlučně na samovolně fungujícím tržním mechanismu nabídky a poptávky, (2) je řízen racionálním jednáním jednotlivců sledujících vlastní prospěch, (3) odehrává se na pozadí společenských vztahů, institucí a podmínek života, nikoliv na jejich základech.
Jenomže od 19. století, kdy tyto vztahy vešly do povědomí jako základní stavební kameny neoklasické ekonomie, bylo mnohokrát prokázáno, jak málo ve skutečnosti odpovídají realitě. Kritika tohoto zjednodušujícího mechanismu ekonomických zákonitostí se přitom pozastavovala například nad tím, že ve svých předpokladech ignoruje vzájemnou závislost jedněch na druhých (Amartya Sen), vytěsňuje neplacenou práci v domácnosti z ekonomických transakcí (Margaret Reid) nebo že chybně vidí trh jako mechanismus fungující čistě sám o sobě, ve vakuu, mimo existenci jakýchkoliv podpůrných institucí či struktur (Karl Polanyi). I přesto máme tuto verzi fungování ekonomiky v některých zastaralých a ne příliš dobrých učebnicích ekonomie téměř nezpochybněnou dodnes. Jenomže současné vědecké poznatky nám dokazují, že takhle jednoduché to prostě není. Aby mohl každý z nás vůbec plnohodnotně na ekonomice participovat, racionálně spotřebovávat a zároveň zodpovědně spořit, musí být v první řadě zdravý, vzdělaný, umět navazovat vztahy, mít co jíst, pít a kde bydlet.
Základní univerzální služby
Většinu těchto věcí, které drží náš každodenní život pohromadě, si začneme uvědomovat až ve chvíli, kdy přestanou fungovat. Instituce, díky kterým umíme počítat a číst, známe svou krevní skupinu, nemáme žízeň a dokážeme se během pár desítek minut dopravit do práce, nejsou výjimkou. Stejně jako je po staletí vytěsnila ze svých základů ekonomická teorie, na okraj je často staví i veřejná debata. Pohled na roli těchto základních pilířů fungování společnosti se ale v ekonomických kuloárech mění.
Systému služeb, míst a institucí, které člověku odmalička zaručují vzdělání, bezpečí, střechu nad hlavou, péči, ale třeba i možnost demokraticky volit, se nyní dostává pojmenování, ekonomické konceptualizace a nemalé popularity. Zajištění fungování „univerzálních základních služeb“ je totiž podle nemalé části expertstva klíčovým řešením ekonomické nejistoty, do které v posledních dekádách upadá téměř většina domácností napříč Evropou.
Nynější pojetí univerzálních základních služeb je teoreticky rozpracováváno primárně perem Anny Coote a dalších britských akademiček a akademiků a je obecně známo pod zkratkou UBS, z anglického „universal basic services“. Svou logiku staví na principech humanismu a lidských práv ohledně naplnění existenciálních potřeb a svobod. Ty pak propojuje s dlouhou tradicí ekonomického myšlení o tom, co lidé potřebují k důstojnému a svobodnému životu. Její současnou podobu výrazně formovala práce Amartyi Sena a dalších autorů, jako jsou Martha Nussbaum či Ian Gough.
Základní jsou ty služby, jež nám pomáhají plnit všechny základní potřeby k tomu, abychom mohli vést plnohodnotný život a naplno se zapojovali do ekonomického života. Standardně se k nim řadí fungující zdravotnictví, vzdělávání, péče, bydlení, doprava nebo třeba přístup k informacím. Univerzální odkazuje na to, že tyto služby mají být pak dostupné všem podle potřeby, bez výjimky. A protože potřebu jíst, pít, učit se, mít střechu nad hlavou a právo na spravedlnost máme všichni, mají být doopravdy k dispozici všem lidem. Nejen těm, kteří na to mají peníze. Nejde přitom nutně o to, aby byly všechny služby zdarma. Jde o to, aby byly kvalitní a reálně dostupné pro všechny, co je potřebují. A dostupné nejen finančně, ale i fyzicky.
Co přesně mezi univerzální základní služby patří, přitom (ještě) není pevně dané. Literatura kolem UBS běžně zmiňuje kromě zdraví nebo vzdělávání také energie, právní služby či informační infrastrukturu, ale zároveň nechává prostor tomu, aby bylo možné seznam rozvíjet či měnit podle kontextu a potřeb doby.
Na čem lidé závisí a kde trh nestačí
Služby jsou pak rozděleny podle toho, jak moc je k jejich dostupnosti potřebná státní regulace a nestačí se spoléhat na volný trh. Vznikají tak tři kategorie. Některé služby si lze víceméně zajistit skrz trh, přičemž stát zasahuje hlavně nepřímo, skrze podporu příjmů spotřebitelů. Pokud vůbec. Do téhle kategorie se řadí třeba potraviny. U jiných služeb, jako je bydlení nebo doprava, už je zásah státu částečně potřeba, protože trh je nedokáže zajistit dostupně a kvalitně pro všechny. Jako jednoduchý příklad se nabízí hromadná doprava. Zatímco na některých trasách fungují soukromé firmy ziskově, bez nutnosti subvencí, v odlehlých oblastech se provoz soukromým firmám často nevyplácí. Ale lidé z těchto oblastí cestovat potřebují, i když jich je méně než Pražanek či Brňáků. Aby lidé z těchto regionů měli vůbec možnost dojíždět do práce, do školy nebo za lékařem a aby si regiony zachovaly svou ekonomickou a sociální životaschopnost, dopravu v nich v těch lepších případech financuje stát či místní samospráva. Bez veřejné podpory by totiž mnohé spoje jednoduše zanikly.
A pak jsou tu služby, které mají charakter veřejného statku a které nelze bez kolektivního zajištění, tedy zafinancování státem, zajistit téměř vůbec. Těmi jsou zdravotnictví, vzdělávání nebo bezpečnost. Třeba obecné zdravotní pojištění je jedním z příkladů komodity, která by na volném trhu bez garance a příspěvků státu v dlouhodobějším horizontu zanikla. A to proto, že by ho kvůli rostoucím cenám postupně využívali hlavně ti nejrizikovější, zatímco zdravější by odcházeli, což by vedlo k dalšímu zdražování a rozpadu celého systému, který by tak postupně přestal plnit svou základní funkci – sdílet riziko napříč populací. Samozřejmě existují individuální příklady soukromých bezpečnostních agentur či zdravotních připojištění, ale v praxi fungují pouze jako doplňkové služby a nedokázaly by pokrýt celou škálu bezpečnostních či zdravotních rizik, jimž průměrný jedinec může čelit.
Do této kategorie by se daly volně zařadit i aspekty spojené s životním prostředím s charakterem veřejných statků, jako je přísun pitné vody nebo čistota vzduchu, na nichž jsme existenčně závislí, ale jejichž kvalitu jako jedinci prostě nejsme schopni zajistit a vymáhat. Tuto oblast nicméně vnímá současná UBS literatura různě. Část autorů, například již zmíněná Coote či Ian Gough, ji chápe spíše jako širší ekologický rámec, ve kterém systém veřejných služeb funguje, než jako službu v užším slova smyslu.
Klíčové ale je, že kolektivní zajištění těchto služeb zároveň vyplňuje mezery, které volný trh neumí efektivně pokrýt, a současně zabezpečuje potřeby natolik zásadní pro fungování společnosti, že jejich dostupnost nelze ponechat čistě na individuální kupní síle. U některých, jako jsou péče a zdraví, je to patrné více než u jiných – jako třeba u jídla. To však neznamená, že by se oblast stravování z této logiky vymykala. Regulace zde totiž nemusí znamenat zásah do individuální volby nebo „předvyplňování nákupních košíků“, ale může směřovat na zajišťování kvality a dostupnosti: zajištění minimální kvality a zdravotní nezávadnosti potravin, omezení praktik typu dvojí kvality mezi státy, cílenou podporu tam, kde má někdo se zajištěním kvalitní a dostatečné stravy problémy (například prostřednictvím školních obědů zdarma) či reakci na situace, kdy trh absenci regulace využívá v těch nejcitlivějších segmentech (například vysoký obsah přidaného cukru v kojenecké výživě nadnárodních společností v některých zemích globálního jihu s intencí dlouhodobě podpořit návyk na cukr a ukořistit tak větší market share).
A zde narážíme na tu snad nejsilnější tezi, která se v jádru UBS skrývá. Ukazuje totiž, že stát a regulace nijak nezasahují do svobody člověka zvolit si vlastní cestu a úspěšně ji následovat. Naopak. Univerzálně zajištěné školství, zdravotnictví a bydlení kolektivně naopak znamenají, že každý běžný člověk tu stejnou svobodu a srovnatelný počet možností v životě vůbec má. Protože bez kolektivního zajištění by se jich běžnému člověku buď nedostalo vůbec (pojištění), nebo za nedostupné ceny (školství, nově bydlení). Kolik mladých lidí si dnes může dovolit začít podnikat, studovat doktorát nebo se naplno věnovat umělecké práci, když musí půlku svého příjmu poslat za nájem? Nebo se jako v Británii zadlužit na celý život za vysokou školu?
Role veřejného zřizovatele v těchto případech nebrání individuální svobodě. Je to její materiální předpoklad. Bez možnosti svou svobodnou volbu skutečně využít a na základě svých snů reálně jednat je svoboda pro člověka v dnešní společnosti jen pouhou frází. Důležitý je nicméně ještě jeden aspekt. Univerzální základní služby nejsou vzájemně zaměnitelné. Perfektní zdravotní péče nenahradí chybějící školku, stejně jako kvalitní vzdělání nenahradí absenci veřejné dopravy, protože každá ze služeb slouží k zaopatření konkrétní lidské potřeby. Zkrátka když jedna ze služeb nefunguje, dříve či později se to propíše v každodenním fungování společnosti.
Nová kapitola v ekonomickém poznání
Že se nedostatečné zajištění některých základních služeb podepisuje negativně na ekonomické situaci lidí, je přitom empiricky doloženo tak robustně, že už neexistuje seriózní akademický ekonom, který by se tohle snažil vyvrátit. Šance jedince dosáhnout na kvalitní vzdělání, délka dožití i výše příjmu jsou silně podmíněné tím, do jaké rodiny se narodí. Neexistuje země, ve které by to tak nebylo. Existují jen škály nerovnosti. V zemích, kde se tuto mezigenerační mobilitu, tedy schopnost člověka dosáhnout „vyšších“ příček vzdělání či příjmů než jeho rodiče či prarodiče, daří podporovat, jsou tím společným jmenovatelem právě dostupné a kvalitní univerzální základní služby typu formální vzdělávací instituce nebo raná předškolní péče.
S bezprecedentní schopností sbírat a analyzovat data, již nám spolu s technologiemi dalo nové tisíciletí, umíme v ekonomii například vyčíslit, kolik peněz stojí státní pokladnu člověk, který kvůli absenci univerzálních služeb typu vzdělání, podpora při hledání práce nebo kvalitní psychologická péče skončí dlouhodobě mimo trh práce nebo ve vězení. Třeba náklady na jednoho vězně se v rozvinutých zemích pohybují v řádu desítek tisíc eur ročně a celkové výdaje jdou do miliard. A to ještě bez širších nákladů kriminality, zdravotní péče nebo ztracené produktivity. A ač taková monetizace může znít asociálně, je paradoxně nezbytným základem pro strukturální politiku. Pomáhá totiž vidět školy, asistenční služby, ale i cílenou podporu dětí ze znevýhodněných rodin ne jako pouhé výdaje, ale jako dlouhodobé investice s reálnou ekonomickou návratností, jimiž reálně jsou.
V českém prostředí přitom podobné uvažování stále není příliš zakořeněné. Univerzální služby často vnímáme spíše jako oblast sociální politiky – a pro mnohé téměř automaticky i jako něco podezřele „socialistického“ – než jako jeden ze základních předpokladů dlouhodobě fungující ekonomiky. Současná ekonomie se přitom tímto směrem posouvá už několik desetiletí.
Důležitost každodenních institucí a základních služeb dnes uznává velká část moderní ekonomie, což je vidět i na tématech, za která se udělují Nobelovy ceny. V osmdesátých letech dominovali hlavně laureáti věnující se teorii trhů. V posledních dvou dekádách jsou stále častěji oceňována témata spojená s životními podmínkami jedinců. Máme laureáty za práci na omezené racionalitě člověka (Daniel Kahneman), redefinici blahobytu nejen jako vektoru příjmů, nýbrž vícera společenských podmínek (Sen), roli institucí v budování ekonomické prosperity (Acemoglu) či za výzkum ekonomických nerovností na trhu práce (David Card či Claudia Goldin) i napříč zeměmi (Esther Duflo).
A zde se také nachází zdánlivě neviditelné pojítko mezi veskrze teoretickou definicí univerzálních základních služeb a aplikovanou empirickou ekonomií. UBS sice obchází konference jako relativně čerstvý koncept, stojí ale na pevném základu desítek let výzkumu věnujícího se ekonomickým dopadům vzdělání, zdravotní prevence a sociálních institucí na šance jedince dosáhnout dostačujícího příjmu a ekonomicky stabilního života.
Autorka je ekonomka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás