„Jsme přesvědčeni, že přišel čas, kdy má býti prohlášeno upřímné zřeknutí se války jakožto prostředku národní politiky k tomu konci, aby mohly na vždy trvati mírumilovné a přátelské vztahy nyní jsoucí mezi jejich národy,“ zní první věta Briand-Kellogova paktu, který byl podepsán v roce 1928 jako mezinárodní smlouva vylučující válku coby prostředek řešení mezinárodních sporů vyjma případu sebeobrany. Tato smlouva je jedním z ikonických příkladů meziválečné touhy po věčně trvajícím míru a řešení mezinárodních problémů jinými než válečnými prostředky. Ve dvacátých letech se Evropa stále ještě sbírala z hrůz první světové války a řada tehdejších myslitelů a právníků hledala cesty, jak válku kriminalizovat nebo jinak omezit možnosti, kdy k ní může dojít. Následná třicátá léta však tyto snahy rozcupovala a druhá světová válka předvedla děsivost a krvelačnost ozbrojeného konfliktu v ještě větší míře. Zejména nacistické válečné hrůzy a holokaust vedly k ustanovení mezinárodního trestního práva, které mělo zabránit tomu, aby se něco podobného opakovalo.
V dějinách existovalo mnoho zločinných vlád, ale v případě zločinného státu se celý státní aparát proměnil ve zločinnou organizaci. Byrokratická správa, armáda, soudní systém – to vše je zapojeno do páchání nebo prosazování zločinných cílů.
Přesto se války, válečné zločiny a masová vraždění ve velkém měřítku odehrávaly také po roce 1945. Nový stát Izrael v roce 1948 provedl vojenskou operaci, která vyhnala zhruba 700 000 Palestinců z jejich území a domovů, Britové na začátku padesátých let při potlačení povstání Mau Mau v Keni zřídili tábory, kde desítky tisíc zajatců mučili, znásilňovali a zabíjeli. V šedesátých letech zase indonéský Sukhartův režim popravil až milion lidí, které považoval za komunisty. To vše se dělo za nečinného přihlížení světových velmocí, které chtěly jen o pár let dříve vytvořit spravedlivější a mírumilovnější svět.
Proč se sen o kriminalizaci války a válečného násilí rozplynul? Co je zločinný stát, jak se definovala genocida po konci druhé světové války a v čem byl zásadní proces s Adolfem Eichmannem? To jsou otázky, které jsme probírali v rozhovoru s právním vědcem Lawrencem Douglasem, autorem knihy o historii mezinárodního práva The Criminal State (Zločinný stát). V rozhovoru jsme například mluvili o tom, jak se vyvíjely myšlenky o legalitě války a zodpovědnosti za zabíjení a ničení, a to od novověku k prvním mezinárodním institucím, které měly dohlížet nad válečnými zločiny a oprávněností válečných konfliktů.
V knize zmiňujete několik filozofů a intelektuálů, kteří se zabývali válkou, její podstatou, legalitou a otázkou, kdo nese odpovědnost za zabíjení a ničení, která jsou s válkou neodmyslitelně spojena. Je něco, co z těchto úvah sehrálo významnější roli v přemýšlení o válce a její zákonnosti?
Klasická představa o státu spočívala v tom, že je zárukou bezpečnosti, pořádku a zákonnosti. Chtěl bych objasnit, jak vznikl ústřední pojem mé knihy – zločinný stát. Představa, že by stát mohl být považován za zločinný, byla protimluv. Dřívější právní myslitelé přisuzovali státům základní výsady. Jednou z nich byla myšlenka, že stát může v zásadě zacházet se svými právními subjekty, jak se mu zlíbí, aniž by podléhal jakékoli vnější právní kontrole. Další spočívala v tom, že stát může vést válku kdykoli a kdekoli se mu zlíbí – nejen za účelem sebeobrany, ale také k prosazování svých zájmů.
Přesuneme-li se k současnějšímu právnímu myšlení, vidíme v tomto ohledu dramatický obrat. Jen velmi málo současných právních myslitelů či právníků by dnes tvrdilo, že stát má právo vést válku, kdykoli se mu zlíbí. Tato výsada byla juristickým myšlením odmítnuta. Totéž platí pro výsadu, že stát může se svými právními subjekty nakládat, jak se mu zlíbí – až do té míry, že je masakruje nebo páchá genocidu. Tuto představu většina odmítla. Je zřejmé, jak dramaticky se posunulo chápání války coby státního nástroje od tradiční koncepce státu k té současné.
Můžeme se nyní krátce věnovat kontextu konce 19. století, kdy se objevily první vážnější pokusy o zřízení právní instituce či mechanismu, který by se zabýval zločiny spáchanými během války? Zmínil bych především Haagské úmluvy z let 1899 a 1907 a zřízení stálého rozhodčího soudu. V jakém kontextu vznikly tyto myšlenky o nutnosti mezinárodního právního orgánu, který by dohlížel na potenciální zločiny spáchané během ozbrojených konfliktů?
V průběhu 19. století se objevili různí právní myslitelé, kteří se pokoušeli omezit nejzávažnější projevy státní suverenity. Na jedné straně stála řada pacifistických intelektuálů, kteří věřili, že nejhorším zlem je samotná válka, a proto je třeba omezit možnosti uchýlení se k válce coby státního nástroje. Jiní považovali za realističtější pokusit se nastolit válečné zákony a zvyklosti – definovat, co je při vedení války přípustné a co už ne. Právě to nacházíme v Haagských úmluvách z let 1899 a 1907. Obě úmluvy se snažily regulovat způsob vedení válek.
Na jedné úrovni to byl výsledek rostoucí humanitární citlivosti. Na další to byla také reakce na rostoucí smrtící účinek válečných technik. A svou roli sehrály i ekonomické okolnosti. Byl to ruský car Mikuláš II., kdo vyzval k vytvoření Haagské úmluvy z roku 1899 s cílem upřesnit válečné zákony a zvyklosti – ne proto, že by byl nějakým velkým humanistou, ale především proto, že si uvědomil, že Rusko není ekonomicky schopno držet krok ve zbrojním závodě s industrializovanějšími západními státy.
Tato mezinárodní pravidla se vztahovala především na evropské státy, zejména na ty západní. Jak byly v tomto kontextu vnímány kolonie či semiperiferie evropských civilizací? Platila pro ně odlišná pravidla?
Válečné zákony a zvyklosti, jak byly stanoveny v Haagských úmluvách, se vztahovaly pouze na signatáře těchto úmluv. Jinými slovy, mezinárodní právo upravovalo vztahy mezi státy – tedy mezi západními politickými útvary. Na kolonie se pohlíželo jinak. Vztah mezi impériem a jeho koloniemi nebyl vztahem mezi státy. Obecně platilo, že vztahy v koloniálním kontextu se řídily vnitrostátním právem imperiální země. Například anglické právo upravovalo vztah mezi Anglií a jejími koloniemi, což však nutně neznamenalo přílišnou ochranu práv lidí žijících v těchto koloniích.
V této souvislosti můžeme zmínit genocidu Arménů ze strany Turků. Mohl byste popsat, jak na ni tehdy reagovaly evropské mocnosti?
Arménská genocida se odehrála během první světové války, ale nejednalo se o válečný zločin v pravém slova smyslu, protože osmanští Turci se dopouštěli masakru svých vlastních poddaných. I když byl pojem „genocida“ zaveden až v roce 1944, jde o výstižný popis toho, co se stalo. Západní státy se dlouhodobě řídily zásadou nezasahování. To znamená, že neuznávaly žádné právo zasahovat do vnitřních záležitostí jiných států. Osmanská říše však představovala poněkud odlišný případ. Západ měl za sebou dlouhou historii vměšování se do vnitřních záležitostí Osmanské říše, převážně ve jménu ochrany křesťanských menšin. Jak tyto zásahy ospravedlňovaly, když se od suverénních států očekávalo, že nebudou zasahovat do záležitostí jiných suverénních států? Stručná odpověď zní, že Osmanská říše nikdy nebyla vnímána jako stát disponující západní formou suverenity. Byla považována za polosuverénní či polobarbarský stát, a proto byl zásah shledán oprávněným.
Můžeme mít k tomuto odůvodnění výhrady, zároveň ale můžeme také pozorovat omezení této intervence. V návaznosti na arménskou genocidu ohlásily Francie, Rusko a Británie záměr přivést Osmanskou říši k odpovědnosti. Byly učiněny pokusy stíhat Osmany za tato zvěrstva, ale ty z velké části selhaly. V zásadě kvůli vnitřnímu odporu a také proto, že oblast, kterou dnes nazýváme mezinárodním trestním právem, tehdy ještě neexistovala. Jednoduše neexistovaly příslušné právní předpisy, které by bylo možné uplatnit za účelem předání těchto lidí k odpovědnosti za páchání masových zvěrstev.
Dvacátá léta minulého století představují jedno z nejzajímavějších, nejambicióznějších a v konečném důsledku neúspěšných období, kdy se lidé pokoušeli zkrotit válku a vůbec vyloučit možnost jejího vzniku. Můžeme si připomenout například Ženevský protokol z roku 1925 nebo Briandův–Kelloggův pakt z roku 1928, jehož cílem bylo zakázat válku jako nástroj národní politiky. To vše se samozřejmě odehrálo v letech po katastrofální světové válce, která ukázala, jak vražednou a ničivou se válka ve 20. století stala. Jak vnímáte tyto snahy? Existovala vůbec šance, že by mohly být účinné a úspěšné?
Jak správně poukazujete, krvavé události první světové války obnovily úsilí o nastolení mezinárodní spravedlnosti. Převládal názor, že státům již nelze umožňovat to, aby vstupovaly do války, kdykoli se jim zlíbí. Ženevský protokol z roku 1925 byl nástrojem, který se pokoušel vytvořit architekturu kolektivní bezpečnosti. Obsahoval také velmi slibné prohlášení, že agresivní válka představuje mezinárodní zločin. Na návrhu usilovně pracovalo mnoho renomovaných právníků, nakonec ale nebyl přijat. Byla to tehdy Velká Británie, která do toho vrazila klín – nelíbila se jí představa jakéhokoli zasahování do způsobu, jakým spravovala své impérium, a také se stavěla proti konceptu kolektivní bezpečnosti, který by ji mohl vtáhnout do válek, do kterých se zaplétat nechtěla. Briandův–Kelloggův pakt z roku 1928 se také jevil jako slibný nástroj.
Skládal se v podstatě ze dvou vět, v nichž signatářské státy prohlásily, že se zříkají války jako prostředku k řešení mezinárodních sporů. Měl zajímavý deklaratorní účel, ale nemyslím si, že by někdo skutečně věřil, že by mohl přinést nějaké podstatné výsledky. Jedním z problémů bylo, že nikdy nespecifikoval, jaké sankce by hrozily státu, který by dohodu porušil. Státy také vycházely z předpokladu, že války vedené v sebeobraně jsou i nadále povoleny. Velká Británie si například vykládala výjimku týkající se sebeobrany tak, že jí v případě útoku umožňovala bránit nejen Britské ostrovy, ale i jakékoli koloniální državy.
Poté však vypukla ještě brutálnější a krvavější válka – druhá světová. Jedním z ústředních témat vaší knihy je norimberský proces. Jednalo se nepochybně o důležitý a nezbytný právní proces, jehož cílem bylo jednak veřejně postavit nacisty před soud za jejich zločiny, a jednak vytvořit právní rámec, který by zabránil opakování něčeho podobného. Proč norimberský proces v tomto druhém ohledu selhal, tedy v tom, že nezabránil opakování něčeho podobného?
Plánování a zahájení agresivní války nacisty bylo ústředním bodem obžaloby v Norimberku. Často se domníváme, že norimberský proces se musel týkat především nacistických masových zvěrstev, ale to ve skutečnosti nebylo jeho hlavním tématem. Hlavní pozornost byla zaměřena na vedení agresivní války. Cílem bylo vytvořit precedens pro budoucnost. Zločin agrese měl být základním kamenem tohoto vznikajícího poválečného systému mezinárodního trestního práva.
Byla to ambiciózní a ušlechtilá snaha, která však nakonec selhala. Jedním z důvodů byla nejistota ohledně toho, co přesně představuje vedení agresivní války. Pokud se podíváte na definici válečných zločinů v Norimberské chartě, je to zcela jasné. Totéž platí pro definici zločinů proti lidskosti. Neexistuje však žádná definice zločinu agrese. Jde o podobný problém, jaký vyvstal při snaze vzdát se války jako nástroje zahraniční politiky v Briandově-Kelloggově paktu. Ušlechtilost úsilí je zřejmá, ale co přesně kriminalizujeme a proč? Tato nejednoznačnost nakonec vedla k tomu, že tyto snahy selhaly.
Když se mluví o norimberském procesu, často se opomíjí role Sovětského svazu. Jak ale ve své knize poukazujete, názory a myšlenky sovětských právníků měly na výsledek zásadní vliv. V jakých ohledech byli Sověti pro průběh a výsledek procesu klíčoví?
Rozhodně – jejich vliv byl zásadní. Důraz na zločin agrese jako ústřední bod procesu má svůj původ v díle Arona Trainina, velmi významného sovětského právníka, který trval na tom, že hlavním zločinem nacistů byla invaze do Sovětského svazu. Právě Trainin přišel s pojmem „zločiny proti míru“ jako s popisem zločinu agrese a tento termín se dostal i do Charty norimberského tribunálu. Hrál tedy klíčovou roli. Jeho zaměření se na agresivní válku vycházelo ze sovětské zkušenosti s nacistickou agresí, která se velmi lišila od zkušenosti Francie či Británie. Válka na východě byla vyhlazovací válkou. Trainin měl velmi specifické chápání toho, jak agresivní válka vypadá – chápání, které se podstatně lišilo od představy, kterou měly západní země.
Můžete říct něco víc o charkovském procesu, kde Sověti soudili nacisty ještě před Norimberkem?
Charkovský proces byl v mnoha ohledech předzvěstí norimberského procesu. Sověti soudili nacistické zločince jako první. Přesvědčivě dokázali, že tyto zločiny měly jedinečný charakter a zasloužily si specifickou právní reakci. Tento proces vytvořil raný precedens pro tezi, že správnou reakcí na nacistickou zločinnost nebyla okamžitá poprava, nýbrž trestní stíhání.
Českého čtenáře jistě zaujme to, že v přípravách procesu sehrál důležitou roli také český právník Bohuslav Ečer. Mohl byste nám vysvětlit, kdo to byl a jaká byla jeho role?
Ečer byl velmi významný český právník a uznávaná autorita v oblasti mezinárodního práva. Působil jako český zástupce v Komisi OSN pro válečné zločiny, která pomáhala shromažďovat a zpracovávat důkazy o nacistických zvěrstvech a válečných zločinech a zabývala se sestavováním seznamů potenciálních obžalovaných. Později působil jako český delegát u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. Znelíbil se komunistickému režimu, zemřel však dříve, než ho mohli komunisti postavit před soud. Společně s Traininem patřil k těm, kteří měli zásadní vliv na to, že se pozornost soudu soustředila na agresi coby ústřední zločin nacistů.
Jaká byla jeho pozice v této otázce?
Jeho postoj se v průběhu času vyvíjel. Válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – a později i genocida – jsou zločiny spáchané proti lidem. Zločin agrese je naproti tomu zločinem proti státu. To přináší zajímavou otázku: proč by porušení územní celistvosti nebo politické nezávislosti státu mělo být považováno za mezinárodní zločin? Mohli bychom říci, že je to protiprávní, ale to je něco jiného než tvrzení, že se jedná o zločin, který zakládá možnost stíhání nejvyšších představitelů státu. Proč je to zločin? Ečer a Trainin argumentovali tím, že nacistická agrese byla neoddělitelná od nacistických zvěrstev, a proto se nejednalo pouze o zločin proti státu.
Norimberský tribunál přijal tento výklad, aniž by kdy formálně definoval zločiny proti míru. Právníci při norimberském tribunálu v podstatě argumentovali tím, že vzhledem k tomu, že nacistická agrese byla vedena tak zvráceným způsobem, zejména na východě, bylo by nacistické chování považováno za zločinné bez ohledu na to, jak by se tento zločin nakonec definoval.
Zmínil jste pojem genocida. Tento pojem byl zaveden Raphaelem Lemkinem, který tím chtěl popsat především nacistické zacházení s Židy v okupovaných zemích Evropy. Proč bylo tak důležité začlenit tuto novou kategorii trestných činů do mezinárodního práva?
Pokud se podíváme na Lemkinovu knihu Axis Rule in Occupied Europe (Vláda Osy v okupované Evropě), kde poprvé zavádí pojem genocida, je zřejmé, že se zaměřuje především na vyhlazování evropských Židů, ale taky se tam věnuje vyhlazování slovanských obyvatel. Tento pojem nikdy neměl odkazovat výlučně na Židy. Uvědomoval si, že nacisté se zaměřovali také na vyhlazování a zotročování jiných skupin obyvatelstva. Kategorie zločinů proti lidskosti nabízela omezené chápání – zločin, ke kterému dochází během války.
Lemkin zavedl pojem genocida, aby postihl složitost zločinů, ke kterým docházelo ještě před začátkem války. Například pogrom Křišťálová noc namířený proti židovskému obyvatelstvu v Německu by nespadal do kategorie zločinů proti lidskosti, protože tato definice se vztahuje pouze na činy spáchané v době války. Podle jeho chápání musela být zvěrstva, jako je genocida, chápána jako zločiny, k nimž může docházet jak v době míru, tak i v době války. Toto chápání bylo formulováno v roce 1948, kdy Organizace spojených národů přijala Úmluvu o genocidě, která kodifikovala genocidu jako mezinárodní zločin odlišný od zločinů proti lidskosti.
Jak se k této nové právní kategorii stavěly Spojené státy a Sovětský svaz?
Spojené státy a Sovětský svaz se již nacházely v období eskalujícího napětí studené války a střetly se ohledně definice genocidy, která se nakonec dostala do Úmluvy o genocidě. Sověti trvali na tom, aby byla do definice zahrnuta i kulturní genocida, a to s odkazem na to, že Spojené státy se dopustily i kulturní genocidy vůči některým skupinám obyvatelstva, zejména původních obyvatel asimilovaných do amerického způsobu života. K rozporům došlo také ohledně definice určitých skupin, kterých se může genocida týkat. Genocida, jak je definována, se zaměřuje na konkrétní skupiny lidí – náboženské skupiny, etnické menšiny –, ale co politické skupiny? Američané chtěli do definice zahrnout i politické skupiny, zatímco Sověti byli proti. Tyto kompromisy utvářely konečné znění Úmluvy o genocidě.
Měnil se způsob, jakým nahlížíme na genocidu, v průběhu času?
Ano i ne. Lidé si genocidu začali představovat jako nejzávažnější mezinárodní zločin. Tento pojem se však zároveň stal vysoce politizovaným a do jisté míry i velmi performativním. Po celém světě najdeme mnoho skupin, které o sobě tvrdí, že jsou oběťmi genocidy. Od druhé světové války jsme byli svědky skutečných aktů genocidy, ale také jsme viděli, jak je tento pojem využíván performativně – a to až do té míry, že se Vladimir Putin pokusil ospravedlnit invazi na Ukrajinu tvrzením, že chtěl zabránit genocidě etnických Rusů na ukrajinském území.
Ve své knize kladete velký důraz na význam soudního procesu s Adolfem Eichmannem. Mohl byste popsat, v čem byl tento proces klíčový?
Norimberský proces považoval zločin agrese za paradigmatický mezinárodní zločin. Eichmannův proces nasměroval mezinárodní právníky a obhájce lidských práv jiným směrem. Eichmann sice nebyl členem nacistického vedení, ale byl v podstatě hlavním logistickým důstojníkem odpovědným za organizaci deportace více než milionu Židů – převážně ze západní Evropy – do vyhlazovacích táborů na východě. Proces se konal v Jeruzalémě v roce 1961. Odklonil se od norimberského pojetí, podle něhož zvěrstva vyplývají z války, a místo toho prosadil názor, že zvěrstva představují samostatný zločin, který nelze redukovat pouze na logiku ozbrojeného konfliktu. Proces zvýšil povědomí o samotném holokaustu a o genocidě jako o nejzávažnějším zločinu, který může být spáchán na nějakém obyvatelstvu.
V souvislosti s Eichmannovým procesem se dostáváme k jednomu z hlavních pojmů vaší knihy a tím je zločinný stát. Mohl byste říci, odkud tento pojem pochází a jak mění naše chápání podstaty nacistického státu a role obyčejných občanů, kteří se podíleli na masových vraždách, jako byl například Eichmann?
Pojem „zločinný stát“ jsem zaznamenal u řady různých právních myslitelů, filozofů a politických teoretiků. Významný německý filozof Karl Jaspers jej použil k popisu nacistického státu. Také Hannah Arendt označuje nacistický stát za zločinný. A Aron Trainin, sovětský právník, který zavedl pojem „zločiny proti míru“, tento termín rovněž používal. Všichni tito myslitelé sdíleli názor, že zločinný stát se zásadně liší od pouhého „velmi špatného režimu“. V dějinách existovalo mnoho zločinných vlád, ale v případě zločinného státu se celý státní aparát proměnil ve zločinnou organizaci. Byrokratická správa, armáda, soudní systém – to vše je zapojeno do páchání nebo prosazování zločinných cílů. Dalším charakteristickým rysem zločinného státu je to, že jej už není možné změnit běžnými demokratickými prostředky. Můžete mít vůdce, jako je Viktor Orbán v Maďarsku, a přesto se stále konají volby a lidé mohou změnit svou vládu. Ve zločinném státě to již není možné. Doufejme, že ve Spojených státech – a možná taky například v Izraeli – mají volby stále význam. Ale ve zločinném státě nikoli.
Použil byste pojem zločinný stát pro putinovské Rusko?
Putinovo Rusko si tento pojem rozhodně zaslouží. Kriminalita pronikla do většiny státních orgánů a jedná se o stát, který již nelze reformovat běžnými politickými prostředky. Před chvílí jste se zeptal, jak pojem „kriminální stát“ mění naše chápání role obyčejných lidí při masových vraždách. Měli bychom mít na paměti, že určit trestní odpovědnost v kontextu kriminálního státu je složitá záležitost. Naše chápání zločinu je zakořeněno v domácím kontextu – zločin vnímáme jako činy, které porušují zákony státu. Stát je v běžném chápání místem, kde vládne zákonnost, zatímco zločin je jednání, které zákony státu porušuje. V případě zločinného státu jsou však tyto zákony zdeformovány a samy o sobě podporují zločinnost. To vyvolává zásadní problém: jak obvinit někoho, kdo nejedná v rozporu se zákony státu, ale v souladu s nimi?
V této souvislosti bych se vás rád zeptal na válku v Gaze. Mnozí odborníci na tuto problematiku, právníci, lidskoprávní aktivisté a další považují způsob, jakým Izraelci zacházejí s Palestinci, za genocidu. Můžeme zmínit například to, jak Izrael útočí na civilní infrastrukturu, školy, nemocnice, zabíjí novináře, útočí na kulturní a náboženská místa, brání v přístupu k vodě, potravinám, energii a lékům. Myslíte si, že je v tomto případě termín „genocida“ na místě?
Nejsem odborníkem na tento konflikt, ale osobně mám sklon používat pojem genocida pouze pro případy hromadného vyvražďování – jako například to, co se stalo ve Rwandě v roce 1994. Tím však nechci naznačovat, že by se v Gaze žádné zločiny nestaly nebo že by k nim v současné době nedocházelo. Neměl bych žádný problém označit mnohé z těchto činů za zločiny proti lidskosti. Z čistě prokurátorského hlediska by bylo mnohem obtížnější dosáhnout odsouzení za genocidu než za zločiny proti lidskosti.
Slobodan Miloševič byl například souzen v Haagu před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii za zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a genocidu. Zemřel během procesu a vzpomínám si, že jsem poté hovořil s hlavním žalobcem, který z tohoto vývoje vyjádřil jistou úlevu. Byl jsem překvapen – pomyslel jsem si: tady je někdo, kdo věnoval čtyři roky svého života stíhání Miloševiče, a očekával bych, že bude chtít, aby soud vynesl svůj verdikt. Důvodem jeho úlevy však bylo to, že se obával, že by Miloševič mohl být zproštěn obvinění z genocidy, zatímco by byl odsouzen za zločiny proti lidskosti. To je sice stále velmi závažný verdikt, ale titulky po celém světě by hlásaly: „Miloševič zproštěn obvinění z genocidy!“
Vzhledem k tomu, jak se Donald Trump a Vladimir Putin v současné době staví k mezinárodnímu právu a řádu a jak bezohledně Benjamin Netanjahu využívá vojenskou sílu, co myslíte, že to znamená pro mezinárodní právo a naši schopnost zajistit mír a zachovat globální stabilitu?
Je v tom jistá ironie. Spojené státy a Sovětský svaz patřily k hlavním iniciátorům norimberského procesu a snahy vybudovat systém mezinárodního trestního práva, který by reguloval chování států – a přesto právě tyto dva mocné státy nyní patří mezi ty, které se dopouštějí nejzávažnějších přečinů. Chtěl bych poznamenat, že vůči těmto světovým lídrům panuje přinejmenším značné celosvětové pobouření, a to má svůj důležitý význam.
Měli bychom také mít na paměti, že Mezinárodní trestní soud vydal zatykače jak na Putina, tak na Netanjahua – a tento akt veřejného obnažení jejich zločinů není bez významu. Pokud jde o schopnost mezinárodního trestního práva skutečně omezovat jednání mocných států, ta zůstane velmi omezená, pokud se tyto státy nerozhodnou respektovat systém mezinárodního právního řádu. Stále věřím, že Spojené státy jsou zemí, kde občané mohou ve volbách rozhodnout o změně politiky. Doufejme, že budoucí administrativa přinese větší podporu mezinárodnímu právnímu řádu a že Spojené státy přestanou jednat jako někdo, kdo stojí mimo mezinárodní struktury.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás