Po druhé světové válce se vítězné mocnosti snažily přijít s právním konceptem mezinárodního trestního práva, který by zaručil, aby se neopakovaly nacistické zločiny. Výraznou roli v celém procesu sehráli američtí a britští právní experti. Ovšem podstatné právní koncepty přinášeli také Sověti, kteří měli zcela jinou válečnou zkušenost s nacisty než západní země. Nacisté totiž na Východě vedli válku úplně jinými metodami než na západní frontě. I proto si sovětští juristé dobře uvědomovali, jak je důležité přesně vystihnout, co bylo na nacismu zločinné. Pojem zločinný stát v souvislosti s nacistickým režimem používali Karl Jaspers nebo Hannah Arendt. Ta se k němu vracela zejména v souvislosti s Eichmannovým procesem, když se ptala, jak vlastně odsoudit a potrestat člověka, který se podílel na zločinech proti lidskosti tím, že konal dle rozkazů a zákonů daného režimu.
Pojem zločinný stát je hlavním tématem nové knihy amerického právního vědce Lawrence Douglase s názvem The Criminal State: War, Atrocity and the Dream of International Justice (Zločinný stát. Válka, násilí a sen o mezinárodní spravedlnosti). Kniha provází čtenáře tím, co je to z pohledu novověkých myslitelů válka, za jakých okolností může být nelegální a co je nepřijatelné válečné násilí. Popisuje první pokusy o ustavení mezinárodních trestních úmluv a institucí na konci 19. století a v první polovině 20. století. Norimberský proces, Tokijský tribunál ani usnesení Spojených národů o genocidě z roku 1948 však neučinily z poválečného světa humánnější svět bez válek a válečných zvěrstev. Proč se sen o kriminalizaci války rozplynul? Jakým způsobem se právní experti snažili zabránit opakování válečných hrůz? A proč byl Raphael Lemkin, který přišel s právní kategorií genocidy, zklamaný z výsledného znění úmluvy o genocidě z roku 1948?
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás