Babiš chce nechat rozkrást ČEZ. Vydělají miliardáři a investiční fondy, zaplatí to české domácnosti

Polostátní ČEZ posílal do státního rozpočtu v posledních letech řádově desetimiliardové zisky. Když bylo potřeba, stát společnost speciálně zdanil v rámci zpackané windfall tax, kterou z drtivé většiny zaplatil za všechny právě ČEZ. Do rozpočtu odvedl během pár posledních let prakticky 100 miliard korun. S tímhle vším se můžeme rozloučit.

Babišův a Havlíčkův plán na zestátnění společnosti ČEZ je ve skutečnosti plánem na rozprodej nejvýnosnějších částí, zatímco stát do svého vlastnictví získá bezednou díru na investice a sanaci nákladů. Peníze, které bude potřeba do společnosti v příštích letech nasypat, se počítají v bilionech korun: uzavírání a sanace uhelných elektráren, investice do obnovitelných zdrojů, a především bezedná díra na peníze v podobě stavby jaderných bloků.

Česká oligarchie bude díky této operaci ještě bohatší. Můžou si pak za ně koupit třeba další média a politické strany, platit z nich další ultrakonzervativní think tanky a přemýšlet o tom, že by důchod měl být až od 72 let, jak navrhuje paní uhlobaronová Ivana Tykač.

Aby stát sehnal peníze na výkup minoritního podílu – stát vlastní zhruba 70 procent společnosti – chce prodat divize věnující se prodeji a distribuci, což jsou spolehlivé a předvídatelné generátory zisků. Babiš s Havlíčkem a dalšími nicméně slibují, že díky zestátnění zajistí levnou elektřinu pro naše lidi.

O ceně elektřiny se rozhoduje na burze v rámci evropského trhu. Pokud ji chceme doma ovlivnit, tak i za současných podmínek můžeme. Stát může třeba zítra zlevnit elektřinu o pětinu zrušením DPH. Podobný krok pro letošní a příští rok zavedlo Dánsko, kdy fakticky zrušilo daň z elektřiny pro domácnosti, aby je tak motivovalo k pořízení tepelných čerpadel a elektrických aut. Takhle uvědomělí samozřejmě Havlíček s Babišem nejsou. A především: o levnou elektřinu pro domácnosti tady vůbec nejde.

Další možnost ovlivnění cen je prostřednictvím distribuce, za niž se platí fixní poplatky. Například v Dánsku vlastní distribuční síť obce a spotřebitelská družstva občanů. Zahraniční fondy nemůžou vlastnit nic. Česká distribuce mohla dál generovat peníze do rozpočtu, ze kterého jsou placeny také naše důchody, což je zároveň největší státní výdaj, který navíc pouze poroste. Ale Babiš s Havlíčkem si řekli „ne, pojďme tyhle peníze vyvést ze země“.

Další možností je samotný obchod s elektřinou, kdy ČEZ patří k dominantním hráčům na trhu a dokáže jej tak ovlivňovat. Toho se chce Babiš taky zbavit.

Pokud obojí ovládnou nebo v obojím drtivě posílí soukromí investoři, budou chtít zvyšovat svůj zisk. Toho dosáhnou jednoduše tak, že budou domácnostem elektřinu prodávat za více peněz. A více peněz se bude (možná) účtovat i za distribuci. Ta je sice regulovaná, ale jakpak to asi dopadne, až začnou bohaté investiční fondy tlačit pod různými záminkami na zvýšení sazeb podobně jako minoritní akcionáři ČEZ požadovali vyšší zisky a dividendy.

Odstrašující příklad

Odstrašující může být příklad Finska, které v roce 2013 potřebovalo získat peníze na rozvoj obnovitelných zdrojů, a tak se rozhodlo, podobně jako my dnes kvůli jaderným elektrárnám, rozprodat distribuční síť. Tu získali zahraniční investoři. Tehdejší premiér Jyrki Katainen a další finští politici ubezpečovali veřejnost, že ceny pro koncové spotřebitele neporostou, protože trh je přísně regulovaný.

 Noví soukromí majitelé krátce po převzetí zvýšili poplatky za distribuci pro domácnosti o 30 procent pod záminkou nutných masivních investic. Média následně zjistila, že distribuční společnost Caruna sice zdražila lidem „dráty“, ale ve Finsku téměř neplatí daně. Využila k tomu agresivní daňovou optimalizaci – mateřské fondy půjčily finské odnoži peníze na extrémně vysoký úrok. Finská Caruna tak vykázala minimální zisk a v roce 2014 zaplatila na korporátní dani pouhých 1,6 procenta (cca 800 tisíc eur) ze zisku přesahujícího 50 milionů eur. Finsko pak muselo přijímat speciální legislativu, aby další hrozící zdražování za přenos zastropovalo, což následně vedlo k soudnímu sporu mezi Finskem a Carunou. Ponaučení je, že když někam pustíte soukromé investory, budou do krve hájit své zisky bez ohledu na běžné domácnosti.

Samozřejmě existují také jiné cesty, jak nakládat s energetickým trhem. Například by bylo možné kompletně změnit přístup k energiím, které by nesloužily jako generátor zisku pro všechny ty prodejce a investory. Ale to je s Babišem v čele vlády samozřejmě nemyslitelné. Na tom by totiž oligarchové nic nevydělali.

Další jádro, i kdyby na chleba nebylo

Původně za myšlenkou zestátnění ČEZu stála česká obsese postavit za jakoukoli cenu jaderné bloky. To je v rámci výstavby extrémně drahá záležitost, která bude vyrábět drahou elektřinu, aby z ní zaplatila cenu celé stavby. Reálně přitom netušíme, kdy bude skutečně dokončena, protože žádný termín se ještě nikdy nedodržel (ve Finsku nabralo zpoždění 14 let a násobky původního rozpočtu). Nejspíš je tak spustíme v letech,  kdy budou mít všichni okolo nás lacinou elektřinu z obnovitelných zdrojů, kterou budou ukládat do obřích baterií na ony časy, kdy nesvítí a nefouká, jak s tím pořád straší fanoušci jaderných bloků a uhelných elektráren.

V posledních letech křičeli minoritní akcionáři, že stavby jaderných bloků nepřipustí, protože by přišli o peníze. Minoritní akcionáři v tuto chvíli nekřičí. Nemají důvod. Vláda mezi ně chce rozdělit zhruba 250 miliard korun za výkup jejich podílů, jehož aktuální cena se pohybuje okolo 190 miliard. Všichni budou ve vatě. Vy ne.

Z oněch tzv. minoritních akcionářů je tím největším Pavel Tykač, který oficiálně vlastní tři procenta ČEZu. To znamená, že by za ně od státu mohl dostat zhruba 20 miliard korun. Dalších zhruba 10 miliard pak čeká na další v pořadí, což je PPF Banka patřící do impéria Kellnerů. Česká oligarchie bude díky této operaci ještě bohatší. Můžou si pak za ně koupit třeba další média a politické strany, platit z nich další ultrakonzervativní think tanky a přemýšlet o tom, že by důchod měl být až od 72 let, jak navrhuje paní uhlobaronová Ivana Tykač.

Zdrcující kritice podrobil plán bývalý ředitel společnosti ČEZ Jaroslav Míl, podle kterého je celá akce jeden obří podvod, na kterém stát, a tedy my všichni pouze proděláme a nemá pro nás žádné výhody.

Opozice s výjimkou Pirátů mlčí nebo mlží, kdy ODS v minulém volebním období přišla s podobným projektem a ten Babišův by nyní nejspíš podpořila. Jakmile jde o pomoc oligarchům a ožebračení domácností, táhnou spolu tyto dvě strany vždy za jeden provaz, na jehož stále kratším konci visí budoucnost Česka.