Evropa zažila další energetický šok. Stejně jako ty předchozí se i tento vnímá jako výjimka – je to krize přicházející odněkud zvenčí, kvůli válce a následnému přerušení dodávek. I reakce pokaždé pokračují podle stejného, předvídatelného vzorce. Ceny energie prudce stoupnou a vlády přijdou s dočasnými opatřeními na zmírnění dopadů. A systém, který krizi původně způsobil, zůstává netknutý. Nejnovější krizi pohání válka USA a Izraele proti Íránu, který následně uzavřel Hormuzský průliv. Přes něj prochází asi pětina světového obchodu s ropou a zkapalněným zemním plynem (LNG). To opět odhalilo zranitelnost Evropy spočívající v závislosti na trzích s fosilními palivy.
Cenu veškeré elektřiny – včetně té solární a větrné, jejíž výroba po instalaci nestojí téměř nic – totiž de facto určuje nejdražší zdroj. A tím je často plynová elektrárna.
Mnohem víc investovat do obnovitelných zdrojů se přitom v EU začalo už po začátku války na Ukrajině. Jenže jejich podíl na konečné spotřebě energie nijak zvlášť nevzrostl. Evropa pak totiž místo energetické autonomie pouze vyměnila jednu závislost za jinou: v letech 2021 až 2025 se více než ztrojnásobil dovoz LNG ze Spojených států. Když tedy nejnovější narušení obchodních tras s fosilními palivy přiškrtilo globální nabídku a vyhnalo ceny energií nahoru, Evropa ukázala především to, jak málo se poučila z předchozí energetické krize.
V diskuzích o odolnosti vůči energetickým šokům se totiž téměř nikdy nezmiňuje struktura evropského trhu s energiemi. Ceny elektřiny se pořád vytvářejí způsobem, díky němuž se krizím nedá vyhnout. Cenu veškeré elektřiny – včetně té solární a větrné, jejíž výroba po instalaci nestojí téměř nic – totiž de facto určuje nejdražší zdroj. A tím je často plynová elektrárna.
V tom spočívá klíčový rozpor evropského energetického systému: zatímco se rozšiřují kapacity levné obnovitelné elektřiny, na účty koncových spotřebitelů se to propíše jen málokdy. Ceny elektřiny nevycházejí ze skutečných výrobních nákladů, ale slouží jako zdroj zisků pro výrobce a prodejce. V dobách energetických krizí to vede k neočekávaným ziskům výrobců a prodejců, ale také k raketovému růstu cen pro domácnosti. Trh je totiž postavený tak, aby fungoval přesně takhle.
Efektivní? Jen pro někoho
Abychom pochopili proč, musíme se podívat zpátky do historie. V osmdesátých letech začala restrukturalizace evropských energetických systémů, když vlády postupně rozprodaly energetické soustavy, které doposud vlastnily. Výroba, přenos a distribuce byly nejdříve odděleny a postupně privatizovány, aby se mohly integrovat do přeshraničních velkoobchodních trhů. Na nich výrobci elektřiny prodávají energii – za účelem zisku. Maloobchodníci ji nakupují a prodávají spotřebitelům – s dalším ziskem. Elektřina přestala být považována za veřejnou službu, která se poskytovala lidem za regulované sazby. Stala se z ní na trhu obchodovatelná komodita, aby se podpořilo soukromé podnikání.
To vše se ospravedlňovalo logikou efektivity a optimalizace: konkurence měla snížit náklady. Jenže se stal pravý opak. Protože se cena elektřiny odtrhla od výrobních nákladů, ceny vzrostly. Evropa pak dospěla do momentu, kdy kvůli klimatické krizi potřebuje přejít na obnovitelné zdroje. To vyžaduje masivní elektrifikaci, jenže elektrické sítě napříč Evropou jsou systematicky podfinancované. Místo toho tu máme korporace, které investují do obnovitelných zdrojů – často souběžně s byznysem ve fosilních palivech – a hromadí miliardy v neočekávaných ziscích. Například francouzský kolos TotalEnergies vykázal v prvním čtvrtletí roku 2026 rekordní zisk ve výši 4,96 miliardy eur.
Na zisku postavený trh s elektřinou je zkrátka nezpůsobilý pro přechod na obnovitelné zdroje. V rámci této tržní logiky může kombinace silného větru nebo slunečního svitu s nízkou poptávkou vést k záporným cenám elektřiny. To znamená, že výrobce musí platit distribuční síti za odběr své elektřiny.
Státní rozpočty pak slouží k tomu, aby ochránily soukromé firmy před finančními ztrátami vyplývajícími z tohoto systému. Aby se korporacím zajistily dostatečně vysoké výnosy, stát s nimi uzavírá dlouhodobé smlouvy, čímž pokrývá jejich náklady i ve chvíli, kdy ceny klesnou pod stanovenou úroveň. Tyto záruky snižují investiční riziko a umožňují korporacím získat půjčky na nové projekty. Náklady na financování těchto projektů – jako jsou úrokové sazby, rizikové prémie a výnosy pro akcionáře – pak tvoří významný podíl na cenách elektřiny, které platí evropské domácnosti.
Místo toho si ale peníze mohou půjčovat státy nebo jiné veřejné instituce. To má zásadní výhody. Tyto instituce si mohou půjčit peníze za výrazně nižší náklady než soukromí developeři a nemusí vyplácet dividendy akcionářům. Z toho důvodu některé odborové svazy navrhují, aby se EU vrátila k systému veřejného vlastnictví elektrických sítí a infrastruktury. Ceny elektřiny by se tak mohly více řídit podle skutečných výrobních nákladů než podle očekávaných výnosů pro investory.
Promarněná česká příležitost
Na první pohled by se mohlo zdát, že Česko se ubírá tímto směrem – Babišova vláda chce znárodnit doposud polostátní ČEZ do roku 2029. Problém ale spočívá v konkrétním provedení. To totiž nebude o levnější elektřině pro domácnosti, ale o využití ČEZu k rozšíření jaderné energetiky a dodávek plynu pod zástěrkou „energetické bezpečnosti“. Podle ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka (ANO) by totiž tyto kroky samy o sobě byly nákladné a soukromí akcionáři by proti nim mohli protestovat.
Havlíček tvrdí, že neexistuje žádný reálný trh s elektřinou. V odvětví je podle něj tolik dotací, že stát nese finanční rizika, zatímco akcionáři sklízejí zisky. V tom je jeho analýza situace správná – na rozdíl od jejího řešení. Havlíček sice kritizuje přenášení rizik soukromých firem na veřejný rozpočet, ale zároveň navrhuje celou řadu nezodpovědných a antisociálních investic ze státního rozpočtu.
První Havlíčkův plán se týká jaderné energie. Čeští i mezinárodní experti opakovaně varují, že vládou prosazované modulární reaktory zůstávají neprověřenou a drahou technologií, která v praxi dosud neexistuje. Investovat do nich je proto velmi nejisté. Ohlášený reaktor, který má od roku 2030 v Temelíně postavit britská společnost Rolls-Royce, by byl teprve druhým takovým reaktorem na světě.
Druhý krok znamená rozdělení ČEZu. Peníze na znárodnění chce vláda získat tak, že firmu rozdělí a zřídí oddělenou entitu. Pod ní nebude spadat výroba elektřiny, ale především prodej a distribuce. Podíl v ní se prodá soukromým investorům (s podílem až do 49 procent). Tyto peníze se pak použijí na vyplacení minoritních akcionářů ČEZu. Mezi nimi je i Pavel Tykač, uhlobaron a jeden z nejbohatších Čechů. V březnu proběhla médii informace, že vlastní akcie ČEZu v hodnotě 19,4 miliardy korun.
Co se týče prodeje elektřiny, jde převážně o spekulativní finanční operaci, která nemá žádnou reálnou hodnotu. Prodejci elektřinu nevyrábějí ani nedistribuují, ale pomocí složitých cenových schémat a marketingových nabídek ji pouze přeprodávají a svůj zisk vytahují z kapes koncových zákazníků. Dokud se ceny elektřiny nesladí s reálnými náklady a nebude zrušeno spekulativní obchodování, budou je i nadále platit české domácnosti.
V oblasti distribuce elektřiny Havlíček tvrdí, že se ceny pod novou firmou nezvýší, protože distribuce je přece regulována. Jak je tedy možné, že Energetický regulační úřad už oznámil nová „flexibilní“ opatření, která zvýšení cen umožňují?
K tomu všemu se přidává další problém – nedemokratická kontrola. Z nominací do dozorčí rady ČEZu, mezi nimiž je třeba místopředseda hnutí SPD Radim Fiala, je zřejmé, že se bude rozhodovat podle toho, které zájmy velkých byznysových hráčů zrovna prosazuje vláda. Abychom tomu zabránili, na rozhodování by měla mít podíl celá společnost a dotčené nezávislé odborové svazy. Ty mohou prosazovat veřejný užitek. Pokud se tak nestane, zůstane u korporativistického znárodnění, které na současném spekulativním obchodování nic nezmění.
Zelená nerovná se levná
V evropských politických debatách panuje široce sdílená představa, že více obnovitelných zdrojů energie přirozeně povede ke snížení cen elektřiny. V rámci současného tržního systému to ale platí jen částečně.
Jako příklad hodný napodobení se často uvádí Španělsko: má nízké velkoobchodní ceny elektřiny a vysoký podíl obnovitelných zdrojů. V EU však zůstává spíše výjimkou. Ve skutečnosti i země s mnohem větším podílem obnovitelných zdrojů energie čelí vysokým cenám, když tržní cenu určují plynové elektrárny. Takovým příkladem je třeba Rakousko, jež vyrábí přibližně 90 procent své elektřiny z obnovitelných zdrojů. I tak zůstává vystaveno cenám odvozeným od plynu, protože je začleněno do širší středoevropské sítě trhu s elektřinou.
V dubnu 2026 vyšlo v Německu do ulic více než 80 tisíc lidí, aby demonstrovali za rychlejší zavádění obnovitelných zdrojů. Reagovali na plány vlády posílit roli plynu a omezit obnovitelné zdroje. To ukazuje, že okolo energie se dá mobilizovat určitá část společnosti. Elektřina z obnovitelných zdrojů se tak z technického tématu může stát politickým – lze ji požadovat jako veřejnou službu namísto stávajícího pojetí jako zdroje zisku pro korporace.
To je zásadní. Stávající nefunkční systém tvorby cen totiž představuje úrodnou půdu pro krajní pravici. Ta brojí proti obnovitelným zdrojům energie, ale zároveň zachovává status quo oligopolní struktury trhu. V takovém politickém kontextu není překvapivé, že obyvatelé některých států obnovitelné zdroje nepodporují. Z veřejných peněz se podporují projekty, které stejně lidem elektřinu nezlevní. To platí dvojnásob pro země, které mají méně peněz k přerozdělování ve veřejném rozpočtu. Není náhodou, že tři země s nejmenším podílem obnovitelných zdrojů v energetickém mixu jsou Malta, Slovensko a právě Česká republika.
Z krize do krize, nebo ven?
Think-tank Bruegel odhaduje, že v reakci na současnou energetickou krizi nalily členské státy EU víc než 11 miliard eur do opatření, která mají zmírnit dopady rostoucích cen energií na průmysl a domácnosti. Většinu z nich uvolnilo Španělsko a Německo – 5, respektive 1,6 miliardy. Převážně šlo o dočasné snížení DPH a daní z energie. Co udělala Evropská komise? Neposkytla členským státům nové financování ani nenavrhla smysluplné reformy energetického trhu. Místo toho zveřejnila katalog opatření, která již členské státy zavedly – aby je jiné členské státy mohly následovat.
Španělská a německá řešení mohou do jisté míry cenu snížit. Jde však jen o krátkodobé fiskální zásahy, které zmírňují symptomy, aniž by řešily jejich příčiny. Proto evropské levicové strany jako La France Insoumise nebo Die Linke volají po oddělení cen elektřiny od cen plynu – aby zaručily obyvatelům základní spotřebu energie.
Něco podobného už dočasně zavedlo Španělsko během krize v roce 2022 – pomocí mechanismu postaveného na zastropování cen výrazně snížilo ceny elektřiny pro domácnosti. Madrid firmám provozujícím plynové elektrárny doplatil rozdíl mezi zastropovanými a tržními cenami. Pokud bychom ale měli energetický systém pod veřejnou kontrolou, měli bychom stabilní ceny a nemuseli dotovat korporátní zisky.
Jenže ve většině evropských států dnes vládnou pravicové strany, které vycházejí vstříc hlavně korporátnímu lobbingu. Neexistuje tak síla, která by smysluplnou reformu prosazovala. Realitou zůstává, že současný tržní model, postavený na ziskovosti soukromého sektoru, bude i nadále selhávat – ve snižování cen elektřiny, v motivování k adekvátním a rychlým investicím do obnovitelných zdrojů i v doručování výsledků z levné energie pro spotřebitele a průmysl.
To ale neznamená, že máme na výběr pouze mezi současným tržním systémem náchylným ke krizím a úplným opuštěním obnovitelných zdrojů ve prospěch fosilních paliv. Skutečnou volbou je, zda se Evropané dokážou sjednotit v úsilí o to, aby elektřina byla považována za veřejnou službu a nikoliv za nástroj k vytváření zisku. Dokud se toto úsilí nepromítne do politických rozhodnutí a skutečné spolupráce na evropské úrovni, zůstanou domácnosti i ekonomika EU jako celek nadále zranitelné vůči opakujícím se energetickým šokům a vysokým cenám elektřiny.
Autorka je výzkumnice a publicistka působící v bruselské kanceláři Nadace Rosy Luxemburg.
Upravenou verzi anglického originálu přeložil David Scharf.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás