Dospívající mají psychické problémy a Česko je ve vytváření zbytečného stresu pro mladé lidi skutečný unikát

V pátek ráno se po měsíci čekání žáci základních škol dozvěděli, zda uspěli v přijímacím řízení na střední školy. Měsíce příprav, zkoušky a pak nervy, jak to dopadlo. A výsledky záleží nejen na tom, kolik času děti a jejich rodiny strávily nácvikem testů, ale také na volbě školy a regionu, ze kterého děti pocházejí. Nejhorší situace je v Praze, kde je 23 395 míst, o která soutěžilo 30 487 dětí, tedy přes sedm tisíc jich chybí. Počet nepřijatých studentů zvýší praxe, kdy dítě má tři přihlášky a rodiny takticky vybírají školy, které nebudou mít ten největší převis. To nemusí být nutně ty, kde to loni bylo dobré, ale mohou, jen to prostě není jisté. Někteří z nepřijatých pak ještě najdou uspokojivé východisko hledáním školy, kde zbyla místa. Mnoho z nich ale nebude studovat školu, kterou by si vybrali, mnozí budou dojíždět někam daleko.

Do toho všeho přidáváme další zbytečný stres a ze středoškolského vzdělání děláme něco exkluzivního, co není pro každého.

Právě nejistota je určující pocit, který dospívající kolem přijímacích zkoušek řadu měsíců provází. Vybírá se škola, spekuluje se, zvažují strategie, pak záleží samozřejmě i na tom, jaké výkony vystresované dítě podá během obou pokusů přijímacích zkoušek. Mnohé záleží na náhodě i naturelu dítěte, kdy každý snáší stres jinak. Jisté je, že to není spravedlivé. Především ale řada mladých lidí, kteří tuto událost pochopitelně silně prožívají, protože jde o jejich budoucnost, může mít pocit, že pokud neuspějí, jejich život „skončil“. Přitom by měli právě v tomto období pociťovat, že jejich život začíná.

Jako společnost zažíváme strmý nárůst psychických problémů mladých lidí a hledají se příčiny tohoto stavu. Mnozí tyto problémy přičítají období covidu, s ním spjatou izolací a také nejistotou, nebo sociálním sítím. Faktorů bude nejspíš více, neměli bychom zapomínat ani na to, že žijeme v epoše, ve které ohrožuje náš svět klimatická krize a místo toho, aby se s ní cokoliv dělalo, sledujeme militarizaci našich společností. Být mladým člověkem v dnešní době není lehké a nemá smysl odmávnout vše jen tím, že se jedná o generaci sněhových vloček. Problémy, kterým jako společnost čelíme, jsou reálné a děti to pochopitelně vnímají, protože v ohrožení je především jejich budoucnost.

Do toho všeho přidáváme další zbytečný stres a ze středoškolského vzdělání děláme něco exkluzivního, co není pro každého. Ani řeči o tom, že co tě nezabije, to tě posílí, nic nespraví. Stres se spíš kumuluje, ten dlouhodobý podlamuje lidské zdraví i rozvoj našich schopností. A poněkud paradoxně právě přijímací zkoušky a všechno kolem nich, celé ty měsíce nejistoty a strachu z nepřijetí, mají na svědomí jen další prohlubování psychických problémů.

Přísný, tradiční a škodlivý systém

Je přitom jasné, že i z čistě utilitárního hlediska je potřeba, aby společnost byla co nejvzdělanější, aby každé dítě naplnilo maximum svého potenciálu. Vzdělávací systém by se měl také změnit, aby reflektoval současné nároky a společnost. To se příliš neděje, změny jsou zatím spíše kosmetické a stále lpíme na systému, který je dost odlišný než v západoevropských zemích, ke kterým tak rádi vzhlížíme. Nikde jinde, dokonce ani na Slovensku, kde je systém tomu českému nejpodobnější, ale nemají problém s nedostatkem míst na středních školách v tak velkém rozsahu.

Ani jiné vzdělávací systémy nejsou vždy úplně dokonalé, například v Německu a Rakousku se děti dělí do různých větví systému už po čtvrté třídě, byť je systém další roky teoreticky prostupný. Zda půjdou do školy, která je povede k maturitě na gymnáziu, rozhodují výsledky, kterých průběžně dosahují. V Německu mohou rozhodnutí školy teoreticky zvrátit tím, že složí přijímací zkoušky. V Rakousku absolvují většinou velmi přátelský pohovor, ale pracuje se s tím, jak se do té doby učily. Ve Francii se děti dělí mnohem později, až v posledních ročnících střední školy, a opět zde hraje roli, jaké výsledky mají dlouhodobě. Ve všech těchto zemích ale všechny děti někam mohou každopádně pokračovat. V Dánsku děti odcházejí na střední školy po deváté třídě a už od sedmé si postupně vybírají, kam půjdou. Pokud nemají dost dobré výsledky, aby šly na školu podle svého výběru, mohou pokračovat do desáté třídy a výsledky si zlepšit. Nikde každopádně nepořádají závody, ve kterých by se během pár hodin v extrémně stresujících podmínkách rozhodovalo o dalším životě.

Celé roky si kladu otázku, jak je možné, že toto svým dětem provádíme. Je to proto, že většina lidí má dětí málo, rodiny projdou martyriem, nějak to dopadne, ať už uspokojivě nebo méně, a pak už mají pocit, že se jich to dál netýká? Změny ale nedosáhneme, pokud se nedokážeme ozvat, i když se to zrovna netýká přímo našich vlastních dětí.