Příběh GKN představuje jeden z nejinspirativnějších příkladů toho, jak můžou pracující bojovat za lepší podmínky proti obřím korporacím i ve zdánlivě beznadějné situaci. Podařilo se jim získat podporu desetitisíců lidí na protestech, představit ambiciózní plán na zelenou výrobu a ukázat, že klimatické hnutí a pracující v průmyslu můžou spolupracovat. Především ale stále pokračují v boji, který na evropském kontinentu nemá obdoby. Přinášíme rozhovor s Dariem Salvettim, dělníkem a odborářem z okupované továrny.
Tento rozhovor jste nám poskytl přímo z továrny ve Florencii. Vaši nadřízení do areálu nevkročili už čtyři a půl roku, s kolegy tedy vedete nejdelší okupaci továrny v dějinách Itálie. Jak to všechno začalo?
DS: Automobilové součástky se v tomto závodě vyrábějí už dlouhá desetiletí – od roku 1939 pod značkou FIAT a od roku 1994 pod značkou GKN. V roce 2018 firma GKN závod prodala britskému soukromému investičnímu fondu Melrose. Roku 2021 se Melrose rozhodl náš závod zavřít a prodat realitní společnosti – jde o klasický příklad spekulace s nemovitostmi.
Mnohdy stačilo během jednání se zaměstnavatelem jen zapískat na píšťalku, aby všichni přestali pracovat. Často jsme na stávce měli stoprocentní účast.
Během dovolené 9. července 2021 nám přišel e-mail s oznámením, že jsme všichni propuštěni a že nemáme povolen vstup do továrny. Téhož rána jsme se shromáždili před továrnou, protlačili jsme se přes ostrahu a převzali jsme továrnu pod svou kontrolu. Uvnitř továrny jsme zahájili trvalé shromáždění zaměstnanců – v Itálii je tato forma kolektivní akce chráněna zákonem. Shromáždění trvá dodnes, čímž jsme zabránili uzavření a demolici závodu.
Soukromé investiční fondy zavírají továrny po celé Evropě, ale jen málokde zareagují pracující tak radikálně jako vy. Jak se vám podařilo začít se bránit tak rychle a důrazně?
Povedlo se to díky souběhu více příčin. Za prvé se továrna nachází ve Florencii, v oblasti úzce spjaté s levicovou tradicí partyzánského odboje. Za druhé náš závod zdědil odkaz dělníků Fiatu, kteří byli v sedmdesátých letech výborně organizovaní a bojovní. Převzali jsme tradici odborového svazu v kovoprůmyslu FIOM, ale navíc ji propojili s rebelštější kulturou v naší firmě. V devadesátých letech nastoupilo do továrny mnoho mladých lidí. Mnozí z nich byli jasně protisystémoví, ale neměli žádné politické zkušenosti. Obvykle jen vyjadřovali vztek ve fotbalových ultras skupinách a měli jakýsi instinktivní rebelský přístup. Podařilo se nám tedy tyto dvě tradice spojit a vytvořit collettivo di fabbrica, kolektiv továrny.
Co kolektiv dělal a jak se připravoval na akci proti uzavření továrny?
Kolektiv továrny měl strukturu, která byla hodně flexibilní a postavená na řadových členech odborů. Jeho hlavním úkolem bylo zbavit odborovou organizaci v továrně přílišné byrokracie. Když jsme začali mít podezření, že továrnu zavřou, majitelé to popírali. Viděli jsme však, že se snaží závod rozvracet a rozdělovat pracující. Připravovali se na zavření. Pochopili jsme tedy, že je nutné bedlivě sledovat a poslouchat dění ve všech částech továrny a že musíme zvýšit přímou účast dělníků. To nebylo možné s klasickou odborovou strukturou, která vyžaduje volby, oficiální pozice a byrokracii. Aktivizovali jsme kolegy na všech pozicích v továrně – stroj po stroji, linka po lince – aby se ozvali a připojili ke kolektivu. Někdy bylo v kolektivu aktivních dvacet kolegů, jindy padesát.
Kolektiv se tak stal něčím, co pracující vnímali jako bližší svému životu. Něco aktivnějšího a méně technického než tradiční odborový svaz. Byli jsme velmi dobře organizovaní. Mnohdy stačilo během jednání se zaměstnavatelem jen zapískat na píšťalku, aby všichni přestali pracovat. Často jsme na stávce měli stoprocentní účast. Ale když nás propustili, uvědomili jsme si, že i když jsme výborně organizovaní, k boji proti propouštění to nestačí.
Čím to bylo?
V okamžiku, kdy vás propouštějí, se odborový boj stává společenským bojem. Pokud se v továrně vyrábí, můžete využít klasické odborové nástroje jako stávka. Ale proč by měla zaměstnavatele trápit stávka, když továrnu stejně uzavírá? V tomto bodě jsme tedy potřebovali společenský boj.
A to se vám povedlo. Opakovaně jste v Itálii mobilizovali desetitisíce lidí do ulic, aby protestovali proti vašemu propouštění a podpořili váš požadavek na znovuotevření závodu. Proslavili jste se i na mezinárodní úrovni. Jak jste si tak širokou podporu zajistili?
Když továrnu 21. července uzavřeli, šokovalo to celé okolí. Situace pracujících je na mnoha pracovištích velmi špatná, zejména v sektoru služeb. Mnoho lidí má ale dojem, že nemají sílu bránit se vykořisťování. A tak přijímají jakoukoli mzdu, jakékoli smlouvy. Když viděli, že my jsme to dokázali, že jsme měli sílu bránit se proti propouštění, a že to může být příkladem i pro ostatní, kteří se necítí tak silní a připravení vzdorovat zaměstnavatelům, začali lidé přicházet do továrny a podporovat nás. Klíčovým bodem však byl program, naše požadavky.
S jakými požadavky jste přišli?
Nežádali jsme jen obnovení výroby. Dříve jsme vyráběli hřídele pro značky Maserati, Fiat, Alfa – tedy produkty, které znečišťují. Požadovali jsme, aby se továrna přeměnila na závod vyrábějící něco, co má pro společnost hodnotu. Z hnutí, které původně jen bránilo továrnu, jsme se stali hnutím, které žádá její reindustrializaci s ekologickým plánem. Díky tomu se k našemu boji přidalo hnutí za klimatickou a sociální spravedlnost. Některé skupiny se aktivně zapojily do podpory každodenní organizace v továrně, jiné do vypracování plánu reindustrializace a další do organizace velkých demonstrací. V uplynulých letech se s námi vydaly do ulic desítky tisíc lidí.
Plán ekologické reindustrializace jste vytvořili ve spolupráci s vědci a odborníky. Jak konkrétně vypadá?
Vypracovali jsme produkční plán na výrobu nákladních kol a solárních fotovoltaických panelů. Máme v úmyslu založit družstvo pracujících, které bude řídit výrobu. Díky tomu zajistíme na pracovišti přímou demokracii. I tak by se však družstvo mohlo ocitnout pod tlakem trhu. Abychom se nestali jen další kapitalistickou firmou zaměřenou na zisk, zavedli jsme veřejnou akciovou kampaň. Místní obyvatelstvo i naši mezinárodní příznivci si tak mohou koupit akcie a zapojit se do strategických rozhodnutí projektu. Naše družstvo tak bude pod širší společenskou kontrolou. Zároveň je tato kampaň také nástrojem k samofinancování, abychom měli peníze na zahájení výroby.
Díky této kampani už jste získali investiční závazky od 1500 osob a organizací, kteří do zahájení výroby investují 1,5 milionu eur. Stačí to na rozjezd projektu?
K realizaci reindustrializačního plánu je potřeba 12 milionů eur. Samozřejmě neplánujeme sehnat všechny peníze sami. Oslovili jsme jak regionální vládu, tak etické banky po celém světě, aby do našeho plánu investovaly. Ani s těmito prostředky ale nepočítáme s tím, že bychom od majitele odkoupili celý závod. Zde musí zasáhnout regionální vláda Toskánska. Má pravomoc areál koupit nebo dokonce vyvlastnit, aby zastavila spekulace, které kosí průmysl v regionu. Navrhli jsme, aby bylo zřízeno veřejné průmyslové konsorcium, které by tuto záležitost prošetřilo a o našem případu rozhodlo.
V uplynulých letech jste vyvíjeli velký politický tlak: obsadili jste florentskou radnici, zorganizovali referendum a shromáždili 16 000 podpisů od místních obyvatel. Dokonce jste přesvědčili starostu vaší obce Campi Bisenzio aby oznámil možné vyvlastnění závodu.
Ano. Mezitím se však jasně ukázalo, že stát nemá zájem využít veřejné peníze k uskutečnění klimatické transformace. Středolevicová regionální vláda Toskánska sice zřídila průmyslové konsorcium, které jsme požadovali, ale je to fraška. Je zcela nečinné – jednoduše proto, že neexistuje zájem na podpoře ekologické reindustrializace továren postižených krizí. Náš příklad je pouze jedním z mnoha příkladů finančních a rentiérských spekulací, které dnes ničí evropský průmysl.
Soukromý kapitál vytvořil v evropském automobilovém průmyslu toto vakuum, tuto sociální katastrofu. V posledních pěti letech korporace dosáhly velmi vysokých zisků, současně však všude v Evropě rušily pracovní místa. Soukromí investoři ani politici nestojí o to, abychom vytvořili úspěšný příklad toho, že to jde jinak. Chtějí nás přesvědčit, že jediným řešením pro záchranu evropského průmyslu je výroba zbraní a militarizace.
Existuje za těchto okolností ještě šance, že uspějete?
Uvědomili jsme si, že už nemůžeme čekat na řešení od politiků. Proto nyní vkládáme maximum sil do kampaně na získání investic od veřejnosti. V této intenzivní – a možná konečné – fázi se snažíme sami získat co nejvíce peněz prostřednictvím crowdfundingu. Konkrétně se snažíme vybrat 2 miliony eur. Tím bychom se stali hlavním investorem v našem vlastním plánu ekologické reindustrializace. Buď potom regionální vláda a další investoři navýší náš počáteční kapitál, nebo zahájíme náš výrobní plán v menším měřítku na novém místě. To by mělo velký význam, protože soukromý kapitál se nám zde snaží dát lekci. Je pro něj velmi důležité, aby náš příklad v tomto boji nezvítězil. Vzhledem k současnému rozložení sil momentálně nejspíš nemůžeme vyhrát naráz celou válku, ale můžeme vyhrát bitvu. Obnovením výroby, i ve velmi malém měřítku, můžeme jít příkladem a říci: „Podívejte se, co se dá dokázat, když vezmeme osud do vlastních rukou.“ Můžeme ukázat, že je možné, aby se dělníci spojili s hnutím za klimatickou a sociální spravedlnost a bránili továrnu s plánem na ekologickou výrobu.
Nazýváte to „metoda flotily“. Koncem léta 2025 vyplula globální flotila Sumud s cílem přivézt humanitární pomoc do Gazy. Poté, co ji zastavily izraelské síly, vyšly v Itálii do ulic dva miliony lidí a zapojily se do generální stávky. Jak to souvisí s vašimi aktivitami?
Flotila nás inspirovala, protože dala obrovský impulz k podpoře solidarity s Palestinou, alespoň tedy u nás v Itálii. Dva roky jsme prosili vládu, aby masakr v Palestině ukončili. Potom flotila přestala jen prosit a zkrátka začala vysílat po Středozemním moři směrem do Gazy stále více lodí s jednoduchou základní a lidskou myšlenkou: musíme přivézt pomoc lidem, kteří hladoví. Víme, že genocidu nemůžeme zastavit pouhým naložením humanitární pomoci na několik lodí. Ale lidé konečně pocítili, že nežádají o něco abstraktního vlády, kterým je to jedno, ale že podporují konkrétní akci vzájemné pomoci. A to vedlo ke dvěma generálním stávkám a dvěma milionům lidí v ulicích. I když je náš případ velmi odlišný, používáme výraz „metoda flotily“, kterým vyjadřujeme, že bychom mohli strávit celé roky žádáním vlád, aby konečně provedly klimatickou transformaci – anebo můžeme na trh vypustit naši flotilu a říct: „Podívejte, co dokážeme.“ To je podle mě zásadní – kdo jiný by měl tento boj vyhrát než my, kteří jsme bránili továrnu čtyři a půl roku?
Jak vás mohou lidé podpořit?
Především sdílením našeho příběhu: sledujte nás na sociálních médiích a informujte ostatní o našem úsilí, to je nejdůležitější. Ohledně finanční podpory jsou dvě možnosti. Prostřednictvím Ener2Crowd můžete investovat do budoucího družstva nebo můžete přispět libovolnou částkou na crowdfundingové platformě Arci.
Autorka je novinářka.
Z angličtiny přeložila Petra Valeš Jelínková.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás