„Ty obrázky a videa vykouzlily na tvářích mnoha Palestinců něco vzácného: úsměvy,“ psala minulý týden z Gazy překladatelka a publicistka Eman Abu Zayed. Nenarážela přitom na prapodivný „mírový plán“ z pera Donalda Trumpa (a nejspíš Tonyho Blaira, nebo aspoň jeho institutu), ale na masivní demonstrace napříč Itálií. „Bylo to poprvé, co jsem viděla propalestinské protesty takhle velkých rozměrů s takovým dopadem. V Gaze se tyhle obrazy solidarity šířily z telefonu na telefon. Přinášely tak záblesk naděje uprostřed trosek, hladu a bomb. Vkrádal se pocit, že nejsme úplně opuštění,“ pokračuje Zayed.
Záblesky naděje přitom potřebuje každý, kdo za poslední dva roky alespoň někdy četl zprávy. O šokujícím útoku Hamásu ze 7. října 2023. O čím dál tím vyšším počtu oficiálních obětí následné izraelské genocidy. O dalším dítěti, které zemřelo hlady. O násobně vyšších, ale stejně tak reálných čísel zabitých Palestinců, které z různých důvodů nelze klasifikovat jako „přímé oběti“. O další vybombardované nemocnici. O destrukci měst, která je viditelná i z vesmíru. O další rodině, co přišla o dítě. O další rodině, která byla vyhlazená úplně celá napříč všemi generacemi. Tenhle odstavec by mohl pokračovat, klidně by to vystačilo na samostatný text. Jistě takových vyjde k dnešnímu smutnému výročí celá řada. Půjde o důležitá shrnutí toho, co už víme. Nedá se totiž říct, že by o dění zevnitř Gazy nebyl dostatek informací – navzdory izraelské taktice nepouštět do ní novináře a ty místní palestinské systematicky vraždit.
Meloni ustupuje i kvůli veřejnému mínění. Nejenže například humanitární flotilu podle výzkumů podporuje 62 až 72 procent obyvatelstva, ale také polovina voličů pravice – a ty už zkrátka v kombinaci s velkými mobilizacemi nelze ignorovat.
Právě proto je přinejmenším stejně důležité se zrovna na výročí druhého roku genocidy zaměřit na záblesky naděje, které přinášejí mezinárodní hnutí za solidaritu s palestinským lidem. I ty by daly dohromady dlouhý seznam. Jen namátkou: studentské okupace univerzit z loňského jara, které dostaly do mainstreamové debaty požadavky BDS (za bojkot, stažení investic a sankce vůči Izraeli). Vytrvalé protesty v arabských státech navzdory potenciálním represím od místních autoritářů. Přímé akce Palestine Action proti izraelským továrnám na zbraně a masová mobilizace na obranu jejich kriminalizace v Británii. Dotlačení politiků k uznání palestinské státnosti nikoliv z důvodu vlastní agendy vůči Izraeli, ale především v důsledku tlaku vlastních občanů. Úspěch propalestinských kandidátů v různých volbách – od těch do britského či francouzského parlamentu až po ty na starostu New Yorku, tedy města s největší židovskou populací po Tel Avivu.
Probuzená Itálie
Páteční protesty v Itálii pak představují vrchol ledovce jedné specifické – a v českém kontextu možná ještě přehlíženější – části tohoto hnutí: pracujících organizovaných v odborech. Nešlo přitom jen o další velkou demonstraci – v jádru stála generální stávka, kterou na ten den svolaly některé odbory. Vzhledem k jejímu „načasování“ na náš volební víkend zatím trochu zapadla – což je škoda. Do ulic totiž vyšly dva miliony lidí. Navzdory výhružkám ze strany pravicové vlády stávkovalo 60 procent členů největšího odborového svazu v zemi, tedy přes tři miliony pracujících. Masové blokády dálnic, křižovatek, železničních stanic nebo letišť paralyzovaly dopravu – to se přitom děje v zemi, která jen před pár měsíci zavedla přísné tresty za blokování silnic v rámci represí vůči klimatickému hnutí.
Skeptický hlas by mohl namítnout, že velké mobilizace nejsou v zemích, které mají historicky silné vazby na Palestinu, nic až tak zvláštního. To platí jen zčásti – na historické úrovni. „Proarabské a zejména propalestinské nálady provázely velkou část poválečných dějin Italské republiky. Až do konce 20. století byla solidarita s palestinským lidem, uznání jeho historické křivdy a konkrétní vazby k této realitě široce sdíleným dědictvím italské politiky a společnosti: nejen na levici, ale také například ve velké části katolické Itálie,“ vysvětluje na stránkách Jacobinu sociolog Lorenzo Zamponi.
Jenže stejně jako zkolabovaly velké strany od komunistů přes socialisty po křesťanské demokraty, zhroutil se i tento konsensus. To, co na první zmíněné úrovni nahradili političtí podnikatelé typu Silvia Berlusconiho a technokraté typu Mattea Renziho, vystřídalo „velké vyprávění“ o válce civilizací, ve které se musí Itálie bránit před vším neevropským a tím islámským obzvlášť. Dnes je tak i díky vřelému vztahu mezi Trumpem a premiérkou Giorgiou Meloni Itálie považována za nejbližšího spojence USA z celé EU, tedy hlavního ochránce Izraele v mezinárodní politice.
Jenže pak jsou tady masové mobilizace v ulicích – a ty jsou na poměry Itálie naprosto výjimečné. Protestující označují současné demonstrace za „největší od těch proti válce v Iráku z roku 2003, ne-li od sedmdesátých let“. Zatímco okolní Španělsko a Řecko platily ve druhé dekádě 21. století za hlavní centra pouličního odporu proti evropské politice škrtů, v Itálii – která byla v podobně bídné ekonomické situaci – na větší protesty nedošlo. To souvisí s celkovou apolitickou náladou v zemi, která působí obzvlášť kontrastně právě se sedmdesátými lety 20. století, kdy měly velké strany miliony členů a dlouhé protesty roku 1968 se přelily do éry politického násilí.
„Pro desítky tisíc lidí bylo náročné najít smysl v mobilizaci, jejímž cílem je požádat premiérku Meloni, aby změnila svůj postoj k Palestině. To vše v době a v zemi, která se vyznačuje silnou nedůvěrou k institucím i politické reprezentaci a pochybnostmi o tom, že kolektivní akce může ovlivnit rozhodnutí autorit,“ píše Zamponi. To se nakonec podařilo – díky dlouhodobé práci na budování hnutí, ale také vhodnému momentu. Italskou debatou silně rezonovala humanitární flotila do Gazy. Na ní se plavilo několik italských občanů včetně třech opozičních poslanců. Minulý týden všechny účastníky zadržela v mezinárodních vodách izraelská armáda, odvlekla je do izraelského vězení a následně deportovala.
Malé velké výhry
Hnutí dotlačilo Meloni k několika malým ústupkům. Nejprve začala přitvrzovat alespoň rétoricky. Poté přiznala, že po propuštění rukojmí uzná palestinský stát. Ve věci flotily pak ministr obrany Guido Crosetto vyslal na její podporu při „záchranných operacích“ vojenskou loď italského námořnictva – i když ta flotilu opustila ve chvíli, kdy se začala blížit pobřeží Gazy, a tudíž razii izraelské armády. Možná nejdůležitějším posunem pak bylo oznámení premiérky, že v EU podpoří některé sankce proti Izraeli. To je zásadní z toho důvodu, že například o pozastavení obchodní dohody s Izraelem se v EU hlasuje pomocí kvalifikované většiny, v níž rozhoduje počet obyvatel. A v momentě, kdy budou proti tak velké země jako Německo a Itálie – shodou okolností velmi blízcí spojenci Izraele – je půjde přehlasovat jen velmi obtížně.
Meloni ustupuje i kvůli veřejnému mínění. Nejenže například humanitární flotilu podle výzkumů podporuje 62 až 72 procent obyvatelstva, ale také polovina voličů pravice – a ty už zkrátka v kombinaci s velkými mobilizacemi nelze ignorovat. Na nich se navíc podařilo složit některé nadějné koalice. Na úrovni odborů se podařilo spojit radikálním odborům USB (Unione Sindacale di Base). Ty pořádaly první velkou mobilizaci a stávku na podporu flotily 23. září. Desetitisícová účast přitom zdaleka předčila očekávání a kapacity relativně malého svazu. Minulý týden už protesty i stávku podpořil – po tlaku řadového členstva – také největší svaz v zemi, CGIL (Confederazione Generale Italiana del Lavoro). Ten je v porovnání s USB mnohem byrokratizovanější, úžeji zaměřený na pracoviště, a i na něm se obecně spíše vyhýbá konfliktům. Tyto dva svazy spolu stávkovaly poprvé v historii.
Na úrovni levice se povedlo propojit její dva proudy – jeden organizovaný okolo autonomních sociálních center, druhý okolo pracovišť a odborů. Kromě toho se spojily také odlišné generační přístupy ke globální spravedlnosti – na jedné straně starý internacionalismus 20. století, na druhé postkolonialismus nejmladší generace, přičemž právě mezi nejmladší generací najdeme poprvé v italské historii větší množství lidí s migračním pozadím.
Už teď je patrným úspěchem stávky to, co provedla s apatií směrem k politice v italské společnosti. „Lidé začali vnímat obrovskou nespravedlnost, kterou Palestinci trpí, jako extrémní a násilnou formu mnoha nespravedlností, které charakterizují společnost. Pokud se Izraeli dovolí dělat něco tak závažného a uniknout bez trestu, jakou naději máme v našich velkých i malých bojích? Pokud nelze zastavit ani genocidu vysílanou živě, jaká je naděje, že se podaří změnit cokoli jiného?“ shrnuje tyto úvahy Zamponi.
O to, jestli se podaří protestnímu hnutí udržet energii a vymoct ještě větší ústupky, se bude teprve bojovat. Záležet bude třeba na tom, jak moc zafunguje komunikační masáž od vlády – a věrného zástupu pravicových médií – která se snaží vykreslit protestující jako narušitele pořádku a stávkující jako lenochy, kteří chtějí jenom prodloužený víkend. Dalším faktorem bude, jestli se protesty rozlijí do dalších zemí. První nadějný náznak v tomto ohledu přichází ze Španělska, kde je generální stávka naplánovaná na 15. října.
Od palet ke generální stávce
Další výraznou novinku představuje fakt, že se i do mimopracovních záležitostí zapojují v tak velké míře odbory. „Řekl bych, že v pondělí se organizovaní pracující opět ujali hlavní role v důležitých bitvách této země. Role, kterou jsme na mnoho let zcela opustili nebo alespoň odsunuli do pozadí. Teď se znovu ukazuje, že pracující mohou hrát určitou roli. Ne sami, ale když se zapojí, je vidět, že to má efekt,“ prohlásil už po první stávce 22. záři Guido Lutrario z nezávislých odborů USB.
Ani to se ale nestalo přes noc. Někteří pracující v italských přístavech se pod hlavičkou USB už během letošního jara a zimy zapojili do série akcí napříč Středomořím. Tu první spustili v dubnu maročtí odboráři v přístavu Tanger, kde odmítli přepravit kontejnery, jež obsahovaly součástky stíhačky F-35, jež pluly z USA do Izraele. Dále 4. června objevili dokaři ve francouzském Marseille, že některé kontejnery obsahují součásti do kulometů. Odmítli je proto překládat na další loď. Měli přitom připravený i plán B: Loď sice mohla plout dál do nejbližšího přístavu v Janově, ale tam byli stejnou věc připraveni udělat místní dokaři. Nakonec to nebylo třeba, 19 palet zůstalo na pevnině ve Francii. V Janově a dalším italském přístavu La Spezia pak v červenci odmítli přístup jiné lodi, která vezla do Izraele zbraně ze Singapuru. Podobnou globalistickou absurditu s genocidním spinem zastavili stejný měsíc také v řeckém Pireusu – indickou ocel mířící na lodi japonské firmy pod panamskou vlajkou do izraelských zbrojovek ze západní Afriky tam odmítli obsloužit.
Jak ukazují strategie přepravních společností – při individuální blokádě přístavu jde změnit trasu do jiného přístavu poměrně snadno. I tak to má význam – firmy to zdržuje, což stojí peníze navíc, a celý obchod tak prodražuje. Dánská dopravní společnost Maersk se pak pod tlakem kampaně MaskOffMaersk – jejíž součástí byla mimo jiné zmíněná blokáda v Maroku – dokonce zavázala, že přestane převážet zboží mířící do nebo z ilegálních osad na Západní břeh. Přestože to není úplné vítězství – tedy konec dodávek pro genocidu v Gaze – jde minimálně o důležitý precedent.
I proto se dokaři z různých měst ve Středozemním moři na konci září sešli na setkání, kde plánovali právě koordinovanější akce. Cesta k úplnému zablokování námořní přepravy do Izraele bude ještě dlouhá – zúčastněné odbory představují jen zlomek veškeré pracovní síly ve středomořských přístavech. Jak ale ukazuje případ USB z italské pevniny – nikde není psáno, že se větší a zavedenější odborové svazy nemůžou přidat později.
Pro hledání dalších spojenců bude zásadní, jak se bude dařit napojovat na širší strukturální podmínky. Evropa se obrací k militarizaci a průmysl patří mezi jednu z hlavních oblastí této transformace. Jak ukazuje společné prohlášení dokařů po zářijové schůzce, jde pro ně o zásadní téma: „Nechceme, aby se přístavy, naše pracoviště nebo my sami jako pracující stali součástí válečné mašinérie. Nechceme nakládat bomby a válečný materiál, který slouží k masakrování lidí. Nechceme, aby naše vlády a Evropská unie proměnily ekonomiku ve válečnou mašinérii, privatizovaly přístavy, snižovaly mzdy a zbavovaly lidi vzdělání, zdravotní péče, sociálních služeb, chleba a důstojného života. To vše jen aby mohly přihrát 850 miliard na zbrojení a pro nadnárodní zbrojovky.“
To samozřejmě neznamená jenom utopickou vizi jednoty pracujících. Odborové organizování je stále primárně o materiálních zájmech pracujících – a ty můžou někdy v krátkodobém horizontu se snahami o mírovou politiku kolidovat. Potenciální křehkost výmluvně ilustrovala konference největší britské odborové konfederace. Na ní se těsnou většinou schválilo prohlášení nazvané Mzdy místo zbraní, které požaduje společnou „kampaň za veřejné investice do britské veřejné sféry, zdecimované úspornými opatřeními“. To je přitom obrat v dosavadní politice – ještě před rokem si stejná konference 48 odborových svazů schválila, že naopak větší investice do obraného průmyslu podporuje. Rozdělení jednotlivých svazů odráží právě odlišné zájmy – zatímco proti zbrojení hlasovali hasiči, pracující v dopravě, školství nebo státní úředníci, pro byly naopak ty svazy, které mají členstvo právě v průmyslu navázaném na zbrojení. I v nich ale probíhají interní debaty – jeden z těchto svazů – Union – například letos v létě schválil stažení investic z izraelských firem a podporu pro svoje členstvo, které odmítne nakládat se zbožím pro Izrael – podobně jako to udělali dokaři ve Středozemním moři.
Ať už jde o militarizaci nebo pokračující podporu genocidy v Gaze, před Evropou se rozevírají dvě čím dál tím od sebe vzdálenější cesty. Na otočení kormidla bude potřeba hodně různých společenských sil. Dodávat si naději a čerpat inspiraci z podobných bojů je to nejmenší, čím můžeme začít.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás