Příslušné grantové komise ministerstva kultury tvoří externí odborníci, kteří se jednou za rok sejdou v panelu za každou oblast umění (literatura, hudba, divadlo…) a rozhodnou o přidělení a výši finančních prostředků na konkrétní akce, média, publikace, projekty apod. Vše se boduje, vyhodnocuje a zveřejňuje. Za objem prostředků, který jednotlivé komise takto do tzv. živého umění naporcují, ale odpovídá ministerstvo kultury. Verdikt komisí má sice technicky vzato jen doporučující charakter, ale až na jednotlivé historické excesy, kdy se ministr snažil peníze přihrát svým koním, bývá akceptován. Tento mechanismus zajišťuje, že je státní podpora umění v Česku nezávislá na aktuální politické moci a transparentní – členové komise se průběžně střídají a vždy jde o lidi, kteří v dané oblasti dlouhodobě profesně působí.
Nemluvíme o kultuře jako nedělním hobby, ale o profesionálech, kterým stávající kulturní politika neumožňuje vykonávat vysoce odbornou a často specifickou práci.
Skoro by se dalo říct, že jediné, co v tomto systému chronicky chybí, jsou právě peníze. Závazek jednoho procenta z rozpočtu na kulturu je v tuzemsku dlouhodobě politicky nedosažitelný. Kulturní a kreativní federace v roce 2025 spočítala, že rozdíl mezi oním fiktivním jednoprocentním a reálným rozpočtem ministerstva za dobu 2014–2025 činí 76,2 miliardy korun, což se rovná objemu šesti rozpočtů ministerstva kultury na rok 2024. Výsledkem ořezávání kulturního sektoru, který přitom ekonomickým výkonem odpovídá například zemědělství, je především fakt, že česká kultura žije ze setrvačnosti, a vstupují do ní stále častěji ti, kteří si to mohou ekonomicky dovolit, protože mají dostatek prostředků z jiných zdrojů. Česká kultura se tím stává nejen exkluzivní, ale zároveň trpí určitým konformismem a reprezentuje jen malou část společnosti. A nakonec je třeba si také přiznat, že její pozice v rámci třeba jen Evropy je navzdory ojedinělým úspěchům periferní a v žádném ohledu nenavázala na lesk, jenž měla řekněme v šedesátých letech minulého století. Sami tvůrci, kulturní profesionálové i publicisté na tyto dopady a souvislosti přitom bezvýsledně poukazují léta, a to v různých souvislostech.
Na dně
Nyní se ale nejistá plavba skromné české kulturní loďky po stále klesající hladině státní podpory, s níž kultura stojí a padá, zadrhla o dno v důsledku plánovaného radikálního snížení rozpočtu ministerstva kultury. Ze strany státu jde přitom o investici a veřejnou službu jako každou jinou. Odborná grantová komise pro literární akce a periodika se proto rozhodla, že než aby se stala hrobařem některého ze zavedených literárních časopisů nebo knižních festivalů, odmítne prostě o přidělení nedostačujících financí rozhodnout. Radovan Auer, jeden z členů komise, toto stanovisko zveřejnil na svém Facebooku, kde se mu dostalo podpory mnoha literátů a literátek. Jádro argumentace zní následovně: „Předpokládaná částka je o 40 % nižší než částka alokovaná v loňském roce. Komise konstatuje, že daný objem financí není dostatečný a ohrožuje samotné další fungování oboru. Při dané výši podpory by zřejmě neproběhla řada literárních akcí, které jsou pro obor klíčové, zavedená periodika by přestala vycházet. A to v roce, kdy se česká kultura představuje na nejdůležitějším světovém knižním veletrhu ve Frankfurtu. Proto komise na svém jednání neprovedla rozdělení financí.“
K tomu je třeba dodat, že v podvyživeném systému nelze mnohé zavedené věci udržet ani ve stávajících podmínkách, a tím spíše nevzniknou žádné nové platformy, média ani akce, které by přispěly k větší diferencovanosti kultury či umožnily generační obměnu.
Ministr Klempíř, který zatím poskytuje sice efektní, ale zmatečná vyjádření, plná neotřelých slovních spojení a protimluvů, budí dojem naprosto nezorientovaného chaotika. Klempířův principiální omyl ohledně toho, v čem spočívá smysl jeho funkce, výmluvně ilustruje slovní přestřelka s umělci, kteří se zúčastnili demonstrace Milionu chvilek. Ministr si dotyčné za účast na demonstraci pozval na kobereček. Ti však setkání za zavřenými dveřmi odmítli a navrhli společné setkání na pódiu divadla. Čerstvý ministr toto pozvání odmítl s poukazem na „organizovanou politickou lobbistickou skupinu Milion chvilek“ a s tím, že s celebritami chtěl řešit „budoucnost kultury, ne politiku“. Jako by ministr nechápal, že sousloví ministerstvo kultury není název kapely, ale politický úřad, a že nemá klábosit s herci o tom, jakou by chtěl kulturu, co je moře a co grál, ale že smyslem jeho funkce je si na ministru financí a premiérovi vydupat peníze na zajištění fungování svého resortu.
To se přitom neděje ani omylem. V reakci na rebelii grantové komise Klempířovo ministerstvo vyvěsilo na své sociální sítě nejen marketingový majstrštyk „Rozpočet kultury nejsou jen čísla. Podporujeme umělce a špičkovou kulturu v celé zemi“, ale také vyjádření, které ani náznakem nesignalizuje, že je konec února a lidé závislí na grantech (například u periodik, která nadále vycházejí, nebo divadel, jež mají sezonu) už dva měsíce pracují na dluh, a ještě zřejmě několik měsíců budou. Ministerstvo totiž vzkázalo, že „bere vážně obavy profesních asociací působících v oblasti živého umění a kultury, které zaznívají v souvislosti s návrhem státního rozpočtu na rok 2026. Rozpočtové škrty mohou v praxi znamenat méně představení, kratší sezóny nebo dokonce zánik projektů v řadě měst. To jsou rizika, kterým chceme aktivně předcházet.“
Text se dále odvolává na zájem „vycházet z konkrétních dat a zkušeností lidí z praxe“ – jako by dosud žádné platformy ani analýzy neexistovaly. Post zároveň několikrát zmíní „regiony“ – přitom regionální kulturu zajišťují kraje a obce, kdežto živá kultura spadající pod ministerstvo má navzdory tomu, že se někdy děje mimo Prahu, svým rozsahem celostátní dopad. U literárního časopisu je z tohoto pohledu jedno, odkud vám připutuje do schránky, podobně festival typu Tabooku má výrazně nadregionální význam, o podpoře překladové literatury nemluvě. Lze tedy spekulovat, nakolik jde o jakýsi lidumilný antipražský populismus, a nakolik opět o neznalost.
Nakonec se tu neopomíná ani oblíbený příslib „zřízení speciální pracovní skupiny“. Její součástí by měly být profesní organizace jako například Jednota tlumočníků a překladatelů, Překladatelé Severu, Svaz spisovatelů, Svaz českých knihkupců a nakladatelů, Asociace nového cirkusu, Asociace symfonických orchestrů a sborů, Asociace hudebních festivalů, Asociace profesionálních divadel, Česká asociace festivalů atd. O navýšení prostředků tu ale nepadne zmínka, post se naopak soustředí na mapování dopadů škrtů a nadhazuje i časový plán: „Výstupy pracovní skupiny poslouží jako podklad pro další rozhodování o podobě podpory kultury a živého umění (…) Setkání budou probíhat postupně v průběhu března a jejich závěry se promítnou do práce pracovní skupiny i do regionálního mapování.“
Živé umění, které žije ze státních grantů, se tak letošních peněz patrně dočká nejdříve koncem druhého kvartálu. Z uvedené komunikační strategie ministra je tedy jasné, že ministerské křeslo je pro něj o „číslech“ (a něčí ekonomické existenci) opravdu až na posledním místě, přičemž dalece upřednostňuje setkávání, zakládání pracovních skupin, vedení dialogu, popíjení kávy a podobné kratochvíle.
Jako v časové smyčce
Snaha situaci nově komunikovat jako otevřenou, musí u zmíněných organizací vytvářet podivné déja vu. Například Martin Severýn z Překladatelů Severu mi potvrdil, že analogické pracovní skupiny existují již několik měsíců a jejich vznik spadá ještě do období ministra Baxy. Tehdy ale agendou setkání nebylo razantní snížení rozpočtů živé kultury v příštím roce, ale naopak vyjednávání důstojných podmínek a tarifů překladatelské práce v návaznosti na vloni vzniklý status umělce. Ten je totiž zcela formálním seznamem „umělců“, aniž by stát k čemukoliv zavazoval, a ohroženou profesi tak chránil. Naopak vznikl jen jako formalizovaná podmínka, bez níž bychom jako Česko nezískali evropské peníze v rámci Národního fondu obnovy. V případě překladatelů, kteří standardně pracují jako (nízkopříjmové) OSVČ, přitom není ani možné kolektivně vyjednávat například stanovením minimální sazby překladu za normostranu – očima stávající legislativy by se totiž jednalo o kartel.
Aktivní komunikaci s MK ČR potvrdila i Anna Luňáková z Asociace spisovatelů. Stejně jako projednávané téma „honorářových řádů“. Tato agenda hoří právě kvůli dekády trvajícím poměrům v kultuře, kde lidé pracují za extrémně podhodnocené finance, pokud jsou vůbec placeni. Takto skandální poměry přitom nepanují v žádném jiném sektoru. Luňáková také zmiňuje, že „případné zásadní snížení státního rozpočtu na kulturu by mohlo být až likvidační pro řadu subjektů“. Tady je nutné dodat, že nemluvíme o kultuře jako nedělním hobby, ale o profesionálech, kterým stávající kulturní politika neumožňuje vykonávat vysoce odbornou a často specifickou práci, k níž se mnohdy vzdělávali v rámci středoškolského i vysokoškolského studia – a to na náklady téhož státu, který by z nich dnes měl nejraději asi zaměstnance Agrofertu. Právě téměř čtyřmiliardový výpadek rozpočtu ministerstva kultury se totiž nově vynořuje jako zemědělská dotace holdingu, který má s premiérem společné jen to, že jej zdědí jeho děti.
Anna Luňáková ale také k nejčerstvějšímu postu ministerstva dodává, že „je pravda, že o plánované sérii konkrétně těchto schůzek jsme zatím informováni nebyli, a je otázka, jaký smysl by mělo jednat o vlivu snížení státního rozpočtu až po jeho schválení“.
Zda tlak stávkující grantové komise a okamžitá mobilizace autorů ve veřejném prostoru, kdy někteří (například Jan Němec) dokonce vyzývají k bojkotu Frankfurtského knižního veletrhu, kde má mít česká literatura letos v programu čestné místo, nakonec aspoň na jeden další rok zachrání literární časopisy, festivaly a podobně, se ukáže. Přesvědčivě ale nezní ani post z facebookového profilu ministerstva, ani příspěvek pod Auerovým vyjádřením, kde se celá situace oficiálně svaluje na „pochybení zaměstnanců úřadu“. Jisté je, že nový ministr budí více než smíšené pocity. Podařilo se mu vyvolat krizi, jakou tuzemská kultura dlouho nezažila.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás