„Koncesionářské poplatky určitě zrušit chceme, protože je to součást programového prohlášení vlády a slíbili jsme to voličům. Ta forma financování je nám taky zřejmá,“ uvedl v pondělí 19. ledna Tomio Okamura, dle nějž se koaliční rada dohodla na zrušení poplatků veřejnoprávním médiím. Andrej Babiš pak na brífinku jeho vyjádření korigoval tvrzením, že na stole je zatím model financování ze státního rozpočtu s možností, aby občané dobrovolně přispěli. Prioritou je teď pro vládu zařídit, aby ČT a ČRo podléhali kontrole Nejvyššího kontrolního úřadu. Klíčovým termínem transformace je rok 2027.
Kromě dvojice koaličních představitelů s nejostřejší rétorikou se v symptomaticky nicneříkajícím videu na sociálních sítích vyjádřil i designovaný ministr kultury Oto Klempíř, který se prozatím jeví jako pomyslný maskot a básník prázdných frází. „Vládní slib, že zrušíme poplatky, platí. Ale zabojoval jsem a podařilo se mi dnes na koaliční radě přesvědčit kolegy, že společně najdeme pro financování nezávislých médií udržitelné a spravedlivé řešení. Jsem tomu rád.“ Za koho vlastně bývalý hudebník a politický marketér bojuje?
Zatímco opozice křičí, že Babiš se ocitl v kleštích SPD a Motoristů, je to samozřejmě až průzračně naopak.
I v době rozkladu geopolitických jistot jedna konstanta platit nepřestává, tedy že ministerstvo kultury je dlouhodobě otloukánkem, který nikoho nezajímá – politiky ani veřejnost. Letité sliby, že by do resortu šlo alespoň ono mytické jedno procento státního rozpočtu, tak jako ve většině evropských zemí, jsou už jen vyšumělou utopií. Po revoluci se v čele ministerstva vystřídala dvacítka povětšinou roztodivných figur. Výjimkou budiž veřejností oblíbení Pavel Tigrid a Milan Uhde z počátku devadesátých let či Pavel Dostál. První jmenovaný nicméně chtěl ministerstvo kultury zrušit.
Z řady bizarních voleb vzpomeňme učitelku základní školy Alenu Hanákovou, jejíž obhajoba vyhazovu různorodých ředitelů se točila okolo neurčitých „špatně nastavených procesů“, zubaře a prezidenta hokejového klubu z Berouna Jiřího Bessera, za doživotní manželství bojujícího učitele Václava Jehličku nebo herce Vítězslava Jandáka, jenž taktéž tvrdil, že samotné ministerstvo kultury by se mělo celé zrušit. Takto bychom mohli vybírat ještě dlouho. Trvanlivost ministrů byla jepičího charakteru, rekord s 18 dny působení drží režisérka Helena Třeštíková, která rezignovala pod nátlakem vlády kvůli své kritice církve, jejíž restituce pod ministerstvo spadají.
Lubomír Zaorálek dostal na starost udržitelnost sektoru před vypuknutím covidu, kde se jeho manažerské zkušenosti hodily a nutno mu přiznat kredit. Martin Baxa pak jako jeden z mála ministrů přežil celé volební období. Plnil především reprezentativní funkci, možná až moc na úkor manažerského jednání a odvážnějších kroků napříč sektory. Konformní zástupce ODS takřka u všeho volil střední cestu, jeho pravděpodobně největším činem zůstává redefinice novely zákona o audiovizi z roku 2025, jejíž dopady a výsledky pocítíme za rok až dva. S ředitelem ČT Hynkem Chudárkem na sklonku svého období podepsal Memorandum o způsobu naplňování veřejné služby v oblasti televizního vysílání na období 2026–2030, čemuž předcházelo květnové zvýšení koncesionářských poplatků.
Ekosystém digitálních lží
Veškerá práce stran veřejnoprávních médií teď dle očekávání přichází vniveč, neboť zrušení koncesionářských poplatků a kritika ČT byly jedním z pilířů programu ANO a SPD. Jde o jednoduché heslo budící emoce, jímž strany opakovaně lákaly nespokojené voliče. Přičemž tuto válku proti mainstreamovým médiím vede SPD dlouhodobě, a nakonec především právě v alternativních kanálech, kde si bez oponentury mohou politici říkat, co chtějí. Podobně z vlastního obsahu a pečlivě kontrolované komunikace na sociálních sítích či v internetových televizích těží i Motoristé sobě.
Jde o důmyslně funkční ekosystém. Dlouhá videa a nekritické rozhovory s nejviditelnějším motoristou Filipem Turkem mohli potenciální voliči sledovat na XTV a posléze na V.O.X. TV, kde měl s Gabrielou Sedláčkovou, svou někdejší mluvčí a asistentkou, teď poslankyní, vlastní pořad Po žních k Turkovi. Krátká videa na sociálních sítích vytržená z politických debat na tradičních televizích (ČT, Nova, CNN Prima News) reprodukovaly úderné monology, sestříhané tak, aby oponenti v debatách vypadali zmateně, takřka nekompetentně, zatímco daný kandidát vyzařuje takřka alfasamčí neohroženost. Jde o účinné zkreslení, navíc s velkohubými prohlášeními cílícími na co největší generování reakcí.
Nikdo tuto metodu nezdokonalil tak jako Motoristé s Turkem, kdy měli od začátku jasně nastavenou cílovku. Politika digitálního světa je stejně jako ta analogová politikou frází, tentokrát však v mnohem lákavějším obalu, dodávajícím iluzi demokratického digitálního prostoru. K rozjetým Motoristům v srpnu 2025 nečekaně nastoupil Oto Klempíř. Do té doby byl vedle své hudební kariéry vnímaný jako politický komentátor (viz pozice experta na politický marketing pro CNN Prima News). Od začátku bylo jasné, že lídr plzeňské kandidátky bude směřovat na post ministra kultury. Bylo to naprosto logické. Jednak se o rezort nikdy nikdo nehlásil, jednak šlo o jedno z těch méně důležitých ministerstev, které Andrej Babiš při sestavování vlády velmi ochotně pustil.
Náš svatý grál
Na pozice připadající SPD si Babiš pragmaticky dosadil „své“ lidi, kteří mají od antisystémového nastavení SPD na míle daleko. Nejdůležitější ministerstva pochopitelně obsadilo ANO. Co zbylo na Motoristy? Nově zřízené ministerstvo pro sport, o němž si po jeho zřízení 47 procent dotázaných myslelo, že je zbytečné, ministerstvo zahraničí, jehož agendu si do velké míry bude Babiš řídit sám, předlouze a absurdně vyřešený post životního prostředí a právě kultura. Nechtěný domeček na hraní s jedním z nejnižších rozpočtů – na další rok je vyměřeno konkrétně přes 18 miliard. Kolem 20 miliard, někdy i méně, se točí rozpočty všech „motoristických“ ministerstev.
Ministerstvo kultury se však po opravdu dlouhé době ocitá v důležité pozici právě kvůli budoucnosti veřejnoprávních médií. Ve volebním programu Motoristů stojí: „Nechceme, aby veřejnoprávní média byla financována přímo ze státního rozpočtu – tím by se stala vládními. Odmítáme však i jejich automatický nárok na peníze bez ohledu na kvalitu nebo skutečnou veřejnou službu. Požadujeme zrušení nového zákona o koncesionářských poplatcích a návrat k přiměřenějšímu a odpovědnějšímu modelu, který bude férový vůči občanům i firmám a bude vyžadovat výsledky, nikoliv pouze existenci.“
Klempíř ještě v prosinci toto stanovisko zastával, navíc se ve svých příspěvcích na sociálních sítích vymezil proti zcestnému nápadu ČT a ČRo sloučit. Od začátku však bylo snad každému jasné, že pro Andreje Babiše jde o tak zásadní téma, že motoristický návrh zkrátka nemůže projít. Klempířovy výroky o tom, jak si musíme veřejnoprávní média náležitě hýčkat, protože jde o náš grál, zpětně působí maximálně vyprázdněně a alibisticky. Jeho obrat je o to absurdnější, že ještě pár dní před tím schůzoval a publikoval selfíčka s Hynkem Chudárkem i René Zavoralem, z nichž minimálně druhý jmenovaný podle svého písemného vyjádření prošel značnou deziluzí.
Žebřík k moci
Nedávný rozhovor pro Blesk, kde Klempíř zcela obrátil, je pomyslným završením jeho transformace. Transformace v bezpáteřního a krasodušskými frázemi i falešnými sliby se ohánějícího člověka. Jeho argument, že názor prochází vývojem, je hořce úsměvný. Boj s Andrejem Babišem o původní hodnoty v jeho programu ani nezačal. Ostatně bylo překvapivé, že Motoristé s tímto původním stanoviskem k veřejnoprávním médiím vůbec přišli. Pravděpodobně šlo o Klempířův sólový projekt. Ve zmíněném rozhovoru pro Blesk, na dotaz, zda jsou motorističtí poslanci v náhlém obratu jednotní, odpověděl, že ano.
Buď tedy všichni stejně jako Klempíř otočili během měsíce, nebo od začátku byli proti tomu, co stálo v jejich programu. Obojí je smutné. Pro porovnání, v naprosto stupidním a vycucaném programu SPD stojí: „Zasadíme se o zrušení koncesionářských poplatků za Český rozhlas a Českou televizi. Obě instituce a Česká tisková kancelář spojíme (sic!) do jedné, státem placené zpravodajské instituce. Už jen spojení tří zpravodajských redakcí by přineslo velké finanční úspory.“
ANO zase slibovalo: „Českou televizi a Český rozhlas budeme financovat přímo ze státního rozpočtu, čímž odstraníme zátěž pro občany a zároveň zachováme nezávislost veřejnoprávních médií. Zajistíme pravidelnou kontrolu hospodaření ČT a ČRo prostřednictvím NKÚ a Ministerstva financí. Navrhneme sloučení ČT a ČRo do jednoho veřejnoprávního mediálního subjektu. Tento krok povede k efektivnějšímu využití zdrojů a odstranění duplicitních nákladů.“
V programovém prohlášení vlády pak stojí: „Zajistíme transparentní kontrolu hospodaření České televize a Českého rozhlasu prostřednictvím NKÚ. Naší prioritou je zachování jejich nezávislosti. Zrušíme poplatky za veřejnoprávní média, čímž snížíme zátěž pro občany a firmy. Na základě analýz připravíme další legislativní změny, které povedou k aktualizaci definování veřejnoprávní služby, efektivnějšímu využívání zdrojů a odstranění duplicitních nákladů.“
Při srovnání tří stranických slibů je jasné, že nejde o žádný kompromis ani vývoj názoru, jak Klempíř zmiňuje. Jde o naplnění vize ANO a Andreje Babiše. Protože jak předseda vlády na brífinku řekl, „já nekoordinuji, já řídím“. Zatímco opozice křičí, že Babiš se ocitl v kleštích SPD a Motoristů, je to samozřejmě až průzračně naopak. Koaliční partneři jsou pro Babiše akorát pomyslným žebříkem k moci, s nimiž navíc minimálně před médii jedná s očividným despektem, sotva je považuje za seriózní politické partnery. A Klempíř se tohoto stává plnou součástí.
Mydli to!
Pryč jsou časy, bylo to asi před dvěma lety, kdy Klempíř vystoupil na speciální události podcastu Kecy a politika s parodickou písní Dluhová víla otevřeně kritizující hospodaření Aleny Schillerové a právě Andreje Babiše. Klempíř také necelých pět měsíců před oznámením své kandidatury vedle působení v CNN Prima News ještě jako expert hodnotil pro DVTV předvolební kampaně. Při vstupu do strany byl pak odejit ze skupiny J.A.R., což vyvolalo chtěný mediální poprask a četné diskuse. Klempíř se následně mohl postavit do mediálně svůdné role mučedníka.
Pro Motoristy měl být jakýmsi diverzním nástrojem, který na stůl přinese nová témata, jež bude komunikovat s puncem serióznosti i hodně zdánlivé elegance, o niž se svou rétorikou a hrou s jazykem tak moc křečovitě snaží. Začal pomáhat s kampaní (v minulosti dělal kampaně pro Piráty či ODS), včetně geniálního tahu se sloganem „Volte Motoristy, nikdo se to nedozví“. Dokonale vystihl podstatu, na niž strana voliče lákala. Provokativní, rázná, silnými frázemi vybavená, a především čerstvá krev, s bodrým vyjadřováním, hlásající návrat k selskému rozumu, ať už to znamená cokoliv. Čerstvá navíc jen stran svých nejhlasitějších představitelů, protože po jejich zádech do sněmovny vylezli i lidé jako Renata Vesecká, jež byla jednou z klíčových osob zapletených v kauze takzvané justiční mafie.
Když bylo Klempířovo motorové angažmá podpořeno Macinkovým pamfletem na webu Motoristů, napsaným především pro vyjasnění postoje stran Klempířovy minulosti s StB, předseda strany text zakončil rázným „OTO, MYDLI TO!“. A je stále jistější, že Ota bude mydlit akorát schody. Z analytického člověka s odstupem, což je pozice, kterou si v politice logicky nemůže dovolit, přepnul na údernou rétoriku Motoristů. Svou filozofii a mediální prezentaci podmínil jim. Stal se nijakým věšákem na fráze a cizí touhy. Ohánět se kompromisy a vývojem názoru je laciná, až urážlivá berlička. Muž s povrchně líbivou tonalitou hlasu přesedlal na agresivnější a zároveň ublíženější formát.
Podtrhnutím řečeného budiž jeho proslov při vyslovování důvěry vládě. Opatrné řeči z počátku jeho vstupu do politiky, snažící se vyhovět tak nějak všem, unikají jak pára z písně Jsem pohodlný od J.A.R. Ve sněmovně je vyměnil za ostrou rétoriku používající obrozenecký patos. Předchozí vládu označil za vládu strachu. Přičemž on sám největší hrozbu vnímá v samozvaných elitách a morálních majácích i aktivistech, kteří zemi svírají a jejichž hněv na vlastní kůži zažil „kolega Filip“. Vláda prý bude pracovat pro „normální občany, kteří každé ráno vstávají do práce a chtějí žít v zemi, která jim neháže klacky pod nohy“. Kdo je tedy kdo a kdo to bude určovat?
Otíka s ostrými lokty během desetiminutové řeči střídá Otík enigmatický a nesmyslný. Bude se řezat, končí rozdávání dotací, každá koruna bude kontrolovaná, aby byla utracena zodpovědně a smysluplně. Je „naprosto nepřijatelné, že se roky rozdávaly dotace bez toho, aniž by někoho zajímalo, jaké měly výsledky.“ Tady se nabízí otázka, zda Klempíř vůbec ví něco o grantových systémech a povinnosti zpětného výkazu.
Zároveň se ale budou zvedat platy kulturním pracovníkům, mohutné podpory se dočkají různorodé renovace, bude se zkrátka přidávat úplně všemu, co má smysl. Jaká pro to budou kritéria a kde se na to vezme? To už je pochopitelně v mlze. „Posunu média a kulturu do 21. století, budu se řídit nejen srdcem, ale hlavně daty“, „oddělíme skutečnou kulturu od byznysu“ nebo „nastavit současný rámec médiím veřejné služby, který odpovídá tomu, jakou úlohu mají plnit v porovnání s novými médii.“ Skrze obludná tvrzení krystalizuje, že konkrétního není vůbec nic.
Korunu absurdity a absolutní nekompetence si Klempíř nasadil tvrzením „pokud má česká kultura znovu patřit mezi světovou špičku jako ve třicátých nebo řekněme šedesátých letech, musíme změnit způsob, jakým ji řídíme. Nemůžeme dál předstírat, že je všechno v pořádku, když všichni vidíme, že není.“ Snad těžko bychom hledali diametrálně odlišnější systémy, než právě ve třicátých a šedesátých letech. Co je pro něj tedy měřítkem tentokrát, když chce ministerstvo řídit „manažerským stylem“?
Folklor jako základ
Třetí část Klempířova proslovu už byla čistě populistická a groteskní. Za „národní páteř“ považuje nový ministr kultury folklor. Obrozenecké tendence s tendenční ochranou památek, jež Klempíř nazval „naším mořem“, opakoval v minulosti snad každý ministr, který je zkrátka úplně mimo a volí abstraktní kecy o tradiční české kultuře. Ta je ale samozřejmě nedefinovatelná. Z folklorního fetiše už jsme se vyhrabali s koncem 19. století a politici se nás tam stále snaží tahat znovu. Jistě – folklor a tradice jsou důležitou společenskou hodnotou a komunitní událostí – rozhodně na nich však nestojí národní identita ani kulturní průmysl.
V programovém prohlášení vlády je pak podpora folkloru taktéž zanesena, Klempířova řeč z prohlášení vychází. Památkám je pochopitelně věnováno nejvíce odstavců, jako vždy. Sekce zahrnující audiovizi pak zmiňuje, že se bude podporovat více a nadále se budou podporovat filmové pobídky. Čili jen se překopírovalo něco, na což Motoristé nemají a nebudou mít absolutně žádný vliv a pramení to již z rozhodnutí předchozí vlády. Poslední bizarností budiž bod, že „v oblasti audiovize podpoříme díla mapující vznik a vývoj české státnosti a díla podporující českou národní identitu“.
Stejná otázka – kdo je podpoří? Státní fond audiovize? Cožpak už o podpoře projektu nebudou rozhodovat odborní posudkáři a hodnotitelé a díla podporující českou národní identitu budou mít speciální podmínky? Nebo snad budeme ze státního rozpočtu platit robustní životopisný portrét Jana Husa? Takhle se kultura do 21. století úplně netahá, takhle se tahá na Slovensko či Maďarsko. A mimochodem, kdyby někdo na tolik probíranou Českou televizi opravdu koukal, tak by zjistil, že vysílací schéma přesně tyto nároky plní, včetně křesťanských pořadů, když už Boris Šťastný, onehdy se pohoršující nad pořadem Chichi na gauči, volal po konzervativní tvorbě. A podíval se pan ministr vůbec, co v roce 2024 opanovalo česká kina? Nemáme tu těch historických projektů náhodou přehršel?
Klempíř obnažil svou bezradnost, a kromě krasodušských plků je vlastně úplně stejný jako řada bývalých ministrů. Nemá žádný plán, ani konkrétní představu. Jen recykluje obligátní fráze. A když už jde do tuhého, couvne před „šéfem“ zpátky do konformního kouta snít o lidových krojích. Nerad bych mu křivdil, nachází se teprve na začátku své pouti (jak někdy v budoucnu svůj mandát nepochybně nazve, pokud už se tak nestalo). Varovných signálů, ukazatelů ohebnosti, a především otravné vyprázdněnosti, už ale nyní během pár týdnů předvedl víc než dost. Pravděpodobně skončí jako drtivá většina jeho předchůdců – zapomenutelný a fotící se na kulturních akcích. Přišel něco změnit, v zásadě ale vůbec neví co.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás