Pokud při sledování zpravodajství občas propadáte pocitu, že možná pomalu přicházíte o rozum, nejste v tom sami. Je to nejspíš obranný mechanismus, kdy se podezření, že o rozum přichází svět, zdá být příliš šíleným, a tak člověk raději začne pochybovat sám o sobě. A začíná být jedno, jestli sledujete dění doma, v zahraničí či snad všechno dohromady. Pokud v tom nechcete být sami, zapojte se do kampaně Alarmu Oligarchii se nepřizpůsobíme, protože ač se to teď nezdá, na konci noci nás čeká další den. Ale popořadě.
Doma se stal premiérem miliardář a šéfem sněmovny fašista fandící Putinovi. Pro hajlujícího Filipa Turka, který by házel studenty do pecí a fandí Trumpovi, se vyrobila trafika v podobě vládního zmocněnce pro Green Deal a klimatickou politiku. Žhář dostal na starost sirky, benzín a stoh slámy, aby vláda mohla vládnout a přerostlé děcko se nějak zabavilo a moc neotravovalo.
Skutečným vrcholem evropského dědictví je překonání těchto siláckých macho vizí a kultu géniů a vůdců.
Babiš a jeho banda extremistů však ničím ze světového dění nevybočují. Pravicoví populisté či extremisté postupují podle podobného mustru. Vzájemně kooperují a kopírují své strategie, žonglují s hesly, hodnotami a přísliby dávné minulosti, aby vířením a chaosem zakrývali své skutečné zájmy, kterými jsou osobní moc, majetek a peníze, což v akutním stádiu běsnění přiznává Donald Trump již otevřeně a bez jakýchkoliv matoucích závojů. Tím ovšem odhaluje také motivy všech svých následovníků, obdivovatelů a souputníků zde v Evropě i v Česku.
Pološílený autokrat odhodil všechny masky. On ani jeho okolí se nenamáhají předstírat, že jsou věci něčím jiným, než jsou. Když říká, že chce obsadit Grónsko, není to ničeho metafora. Chce obsadit Grónsko. Když říká, že bude vládnout Venezuele a chce její ropu, pak to znamená přesně toto.
A nezastaví se před ničím ani nikým, ani před odporem obyvatel své vlastní země, ani před jejich životy. Po událostech z 6. ledna 2021, kdy rozvášněný dav Trumpových ultra podporovatelů hnaných samotným Trumpem řádil v chodbách Kapitolu, se zdálo nemožné, že by se Trump mohl vrátit nebo že by tyto události šlo nějak popřít či přepsat. Trump se vrátil a na stránkách Bílého domu se nově nachází text, který ze všeho nejvíce evokuje populární Orwellovu dystopii. Události z 6. ledna prostě přepsal coby mírumilovné setkání dobrých lidí, které se zvrhlo po provokacích Bidenovy policie.
Kontakt s realitou? Znak zfanatizované levice
Trump v přepisování reality zachází dál než Orwell. V románu 1984 se složitě mazaly a přepisovaly záznamy. V Trumpových státech se silou autority vůdce popírá to, co mají všichni před očima, o čem existují všem dostupné záznamy, jako by na tom vůbec nezáleželo. A pokud vám na tom záleží, jste zfanatizovaní levičáci. Jako Renee Good.
Její vražda a následné reakce Trumpovy administrativy jsou už čistým běsněním fašistické vlády. Člen Trumpových gard ICE, které svým jednáním mají nejblíže k lidovým milicím podřízeným přání vůdce, popravil Američanku a matku tří dětí Renee Good, která si dovolila řádění ICE postavit na pasivní odpor a pak zkusit z místa odjet autem. Trump, J. D. Vance a další nepotřebovali čekat na jakékoli oficiální vyšetřování. J. D. Vance rovnou obvinil levici, demokraty, média a samotnou zavražděnou, která si za to prý mohla sama, protože měla mozek vymytý levicovou ideologií.
V Trumpově realitě na realitě nezáleží. Nezáleží na tom, že byla neozbrojená Renee Good bezdůvodně zastřelena ve svém autě, nezáleží na tom, komu patří Grónsko ani co chtějí jeho obyvatelé. Nezáleží na ničem než na hnutí mysli samotného Donalda Trumpa, který se opírá o po zuby vyzbrojenou armádu. Trump hledí na svět podobně jako Stalin, který se ve známém bonmotu ptal, kolik divizí má papež.
Díky Trumpovi víme, co máme dělat
Je mimořádně obtížné nenechat se Trumpovým hektickým chaosem pohltit, paralyzovat a vnitřně rozložit, natož najít v akcelerujícím chaosu zdroje uklidnění, bezpečí a jistoty. Ale je to Trumpův vztek útočící na všechny strany, co nám tento ostrov bezpečí ukazuje velmi jasně a explicitně v podobě rostoucích útoků na Evropu, Evropskou unii či jednotlivé státy, jako je tomu v případě šestimilionového Dánska.
Vnější hrozba je často účinným katalyzátorem vnitřní jednoty. Krize je chvílí, kdy nám dochází, že máme něco společného a sdíleného, a to dokonce napříč celým kontinentem, který mluví nepřebernou změtí jazyků.
Byť se to nabízí, nesmíme podlehnout laciné imitaci v podobě občas se objevujícího hesla Make Europe Great Again. Je to nebezpečné, zcestné a pitomé heslo, které by nakonec jen odkazovalo do časů, kdy byla Evropa nekonečným zdrojem vnitřních krvavých konfliktů a vnější kolonizace světa. Kdy byla ve stavu, do jakého Spojené státy táhne Donald Trump, obklopený bandou patolízalů, oligarchů nebo psychopatů ze Silicon Valley, z nichž někteří otevřeně volají po konci demokracie i člověka.
Skutečným vrcholem evropského dědictví je překonání těchto siláckých macho vizí a kultu géniů a vůdců. Vytvoření světa masivního sociálního státu, kde nikdo není ponechán napospas náhodným ranám osudu, každý má nárok na dostupnou zdravotní péči nebo bezplatné školství a sociální ochranu. Kde místo autority jednotlivce rozhoduje to otravně dlouhé hledání konsensu a kde místo práva silnějšího vládne Právo a všechny ty omezující byrokratické předpisy.
Nesmíme si nechat vnutit představu, že abychom obstáli v současném běsnícím světě, musíme ze sebe udělat něco jako Spojené státy. Naopak jejich úpadek musíme pečlivě sledovat a poučit se. Připomenout si, že extrémní růst nerovností je zdrojem extrémních sociálních pnutí a konfliktů. Že s přesunem bohatství k úzké vrstvě na vrcholu přesouváme také moc a ve zbytku společnosti zanecháváme bezmoc. Že o tyto zdroje ožebračené veřejné rozpočty pak roztáčejí politiku škrtů, která dále akceleruje frustraci v rozšiřující se částí společnosti, která se začíná obávat o svou budoucnost nebo již rovnou strádá.
Připomenout si, že dlouhodobě centrum žádné země nemůže vzkvétat, pokud nechá napospas osudu své vlastní periferie, že bydlení je základní lidské právo, se kterým se nesmí spekulovat. A že když se nechá situace dojít dostatečně daleko, vždy nakonec přijde někdo jako Trump, kdo místo řešení předhodí vnější i vnitřní nepřátele a místo uklidnění vztek a agresi.
Vždyť už to tenhle kontinent všechno několikrát zažil. Možná bychom tentokrát mohli zvládnout postavit na nohy celou společnost a do centra dění vrátit sociální stát, bezpečí, péči a jistoty bez toho, že bychom jako kdysi museli nejdřív upadnout do temného pekla války.
To všechno také znamená, že tváří v tvář globálnímu běsnění nejsme ani tady v Česku bezmocní. Také u nás se to hemží stoupenci amerického autokrata, kteří nahlas či potichu hýkají z každého jeho senilního výstupu, protože jim ještě nedošlo, že další na řadě jsme my všichni. Zabránit americkému scénáři znamená sjednotit Evropu a doma pak vyřešit naše zdroje neštěstí a konfliktů, ať již v podobě nerovností a segregace ve školství, pomalého kolapsu některých regionů, extrémní krize bydlení či kumulace bohatství a moci v rukou hrstky oligarchů, kteří si podmaňují společnost, vládu i média. Z toho je také jasné, že současná vláda je součástí problému a nikoli řešení.
Porazit ji však nemůže jen verbální slušnost a vzývání Západu, ale reálná politika, která bere vážně problémy každého člena společnosti a která se nenechá paralyzovat běsněním tam venku, protože se mu dá předejít u nás doma. A když každý stát našeho kontinentu odvede svou domácí práci, společně možná přispějeme k tomu, že bude Evropa znovu nebo stále tím nejlepším z možných světů. Jisté to není, ale je to cesta, která někam vede.
A aby o tom všem bylo možné otevřeně mluvit, je zásadní udržet v chodu také redakci Alarmu, protože Oligarchii se nepřizpůsobíme.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás