Jakub Adamec (dramaturg, kurátor PLATO Ostrava, umělec)
Končí těžký rok. Nicotě se v něm podařilo intenzivně expandovat, rozšiřující se močál pohlcuje mnoho živého a smysluplného. Bažina úzkosti a destrukce nás může pohltit, pokud se do ní příliš ponoříme. Je nutné si držet naději a imaginaci.
Ze zahraničí vybírám hlavní výstavu šestého Kyjevského bienále nazvanou Near East, Far West ve varšavském Muzeu moderního umění, která se koná v době probíhajících válek, okupací, etnických čistek a genocidy, širšího fašistického obratu v globální politice a na tyto skutečnosti reaguje a zpochybňuje (neo)koloniální vztahy mezi evropskými metropolemi a jejich periferiemi. Umělci/kyně zde využívají různé strategie mapování a dokumentace, aby ukázali propojení historického a současného násilí včetně válečného traumatu, vysídlení a okupace. Zároveň kriticky reflektují roli umění v emancipačních vizích potlačených militarizací a radikalizací. Výstava zdůrazňuje potřebu etického přehodnocení „západních hodnot“ a nabízí prostor pro antiimperiální politické alternativy, přičemž zároveň nese silný emocionální náboj bolesti, ztráty a naděje v kontextu rozbité sociální a politické soudržnosti regionu.
„Od nás“ zmíním výrazné instituce a události periferie/regionu Hraničář, GAMPA, TIC a PAF. Vysoko drží laťku kvality, dobře: pracují s místem, ve kterém se nachází, spolupracují s jinými subjekty a institucemi, budují komunitu, vzdělávají atd. Vysoko cením a moc jim fandím.
Prognózy nejsou růžové, ale… Ale parafráze Gramsciho zní: „Můžeme být pesimisty v mysli, ale měli bychom zůstat optimisty v srdci.“ A jak píše Rebecca Solnit v Naději ve tmě: „… naděje znamená, že jiný svět by mohl být možný, ne slíbený, ne zaručený. Naděje volá po akci; akce bez naděje není možná.“
Noemi Purkrábková (kritička, kurátorka)
S každým rokem pohybu na scéně výtvarného umění jsem cyničtější. Musím se proto podělit o výstavu, která se mě upřímně dotkla: retrospektivu Eda Atkinse v Tate Britain. Přesvědčivě a s lehkostí propojovala průzkum hyperdigitalizované přítomnosti s velmi intimní rovinou a navíc se humorně vyhýbala institucionálním floskulím. Průchod výstavou představoval cestu po proudu stále dokonalejších obrazových technologií, ale zároveň nebývale citlivé setkání s emočními milníky (umělcova) života včetně smrti blízké osoby, která projekt rámovala. Tuto citlivost Atkins prokázal i darem 100 kreseb lidem, kteří přispěli na pomoc obyvatelům Gazy. Chtěla bych zde také poděkovat domácím uměleckým iniciativám, které i letos sbíraly prostředky pro Palestinu a přinášely příběhy těch, pro které je smrt blízkých denním chlebem – od sbírek jako Auction for Palestine přes Kino Palestine po aktivní studentstvo uměleckých škol.
Matěj Forejt (Iluminace)
Rok 2025 na výtvarné scéně pro mě při zpětném pohledu nemá asi žádný jednoznačný highlight.
Benátské bienále letos připadlo architektuře, kasselská documenta byla v poločase příprav svého 16. vydání. Pražská Národní galerie na sebe nejvíc upozornila asi ve chvíli, kdy se zkraje roku rozhodla letitý hluboký spánek Veletržního paláce ještě pojistit zpoplatněním prostoru Atlas. Tento krok ale naštěstí vyvolal okamžitou negativní reakci veřejnosti, takže se vedení NG rozhodlo krok přehodnotit, o čemž kulturní obec informovalo facebookovým komentářem pod vlastním příspěvkem o plánu na zavedení vstupného.
Příjemná překvapení letos čekala jinde. Třeba v Západočeské galerii v Plzni, kde byly během uplynulého roku k vidění hned dvě výstavy, které představily tvorbu regionálních uměleckých osobností Jiřího Patery a Vladivoje Kotyzy s péčí a na úrovni, jakých se obvykle dostává hlavně oblíbeným uměleckým hvězdám. Nebo v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích, jejíž rozsáhlá výstava Pařížanky věnovaná českým umělkyním působícím ve Francii mohla směle konkurovat ambicióznímu projektu Národní galerie Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900.
Potěšila mě taky výstava umělce Ivána Argoteho v Galerii Rudolfinum, která pro mě byla dalším potvrzením, že je tato instituce stále ve skvělé kondici a že má dokonce odvahu vykročit mimo komfortní zónu recyklace osvědčených jmen nebo rovnou celých putovních výstav a nastolit vlastní agendu s mezinárodním přesahem. Iván Argote je sice umělcem etablovaným na globálních přehlídkách výtvarného umění, ale Galerie Rudolfinum ho představila dosud nebývale rozsáhlou sólovou výstavou.
Galerie hlavního města Prahy zase pokračovala v prezentaci umění mimo tradiční výtvarná média a představila povedenou výstavu Enter the Room, zaměřenou na průsečíky výtvarného umění a herního designu. Zážitek blížící se zkušenosti z pobytu na uměleckém bienále mi v závěru roku vynahradila povedená trojvýstava jihoafrického umělce Williama Kentridge Listen to the Echo ve Státních uměleckých sbírkách v Drážďanech. Návštěva mi trvala asi sedm hodin a opět mi potvrdila, že takřka za kopcem máme příležitost vidět mimořádné výstavní projekty připravené s rozpočty, jaké jsou v českých veřejných institucích nemyslitelné.
A i když je to tak trochu metaudálost (a možná vlastně dokonce meta- na druhou), nechci opomenout ani druhý díl Dějin českých dějin umění, který v létě vydala profesorka Milena Bartlová. Mým prvním předsevzetím v novém roce asi bude, abych si udělal čas ho konečně celý přečíst.
Sofie Gjuričová (architektka, publicistka)
Favority pro letošní rok jsou pro mě dvě, sice zahraniční, ale kontextem nám ne zvlášť vzdálené výstavy. V nově otevřeném Etnografickém muzeu v Bělehradě jsem narazila na expozici naivního umění z vesnice Kovačica ležící v severním Srbsku, kterou od 19. století obývají Slováci v důsledku osidlování Banátu. Ti se od počátku minulého století učili svépomocí malovat. Tradice jejich neuvěřitelně třeskuté, ale tématicky zároveň střízlivé malby se zemědělskými motivy se proslavila a věnují se jí dodnes.
Za podobně střídmý, ale zábavný považuji národní pavilon Polska na letošním Bienále architektury v Benátkách. Výstava s názvem Lárové a Penátové: O budování pocitu bezpečí v architektuře, poskládaná z bezpečnostních prvků polských domácností, kombinovala prvky technické (klíče, kamera, plot) s prvky vycházejícími z pověr (sůl vysypaná do rohu místnosti). Na jinak technologiemi přesaturovaném bienále může jít o trefnou kritiku posedlosti domovní bezpečností i bezbřehé důvěry v technická řešení.
Zbyněk Baladrán (umělec)
Nejočekávanější událostí tohoto roku by mělo být zavedení statusu umělce. Již půl roku existuje na Ministerstvu kultury registr umělců jako základní rámec pro umělecké stipendijní programy. Snad se podařilo a většina umělecstva úzkým hrdlem podmínek zápisu prošla. Nevím, co se k tomu dá jiného ještě napsat. Držme palce, ať to není jen funkční prázdnota, další podoba Potěmkinovy vesnice.
Vzhledem k tomu, že jsem letos neviděl mnoho výstav, zmíním se jen o dvou, které jsem navštívil, nezapomněl na ně a tedy nejspíš odpovídají mému vkusu:
Videa na letní výstavě tchajwanského umělce Li Yi-Fana What Is Your Favorite Primitive v berlínském EIGEN + ART Lab vtipně komentovala napětí mezi zažitými představami o zobrazování a komplikovanou realitou digitální vizuální produkce. Výstava fungovala jako otevřený a kritický experiment o dnešních obrazech, jejich vzniku a významu v době stále složitějších algoritmů a softwaru.
Druhá výstava ECHO DELAY REVERB: American Art, Francophone Thought v Palais de Tokyo v Paříži stále probíhá. Skvělý pokus představit si něco, co lze nazvat francouzskou teorií a jak byla reflektovaná v americkém umění v posledních 60 letech. Evropský pohled na Spojené státy, jakási soustava zrcadel v zrcadlech.
Jiří Sirůček (publicista)
Nejsilnějším a zároveň nejpodnětnějším momentem letoška pro mě bylo dilema, kterým při výběru finalistek a finalistů soutěže Jiné vize na letošním PAFu (Přehlídce filmové animace a současného umění) procházela kurátorka, umělkyně a aktivistka Katarína Skálová. Mezi přihlášenými totiž nebylo mnoho videí, která by tematizovala tíživou situaci v Palestině. Z toho samozřejmě nelze obviňovat přihlášené tvůrkyně a tvůrce, kteří často zaslali skvělá a relevantní díla. Situace ale nutí ptát se, proč je nám dané téma vzdálené nebo proč v mediálním i politickém prostoru existuje až obava se jím zabývat. Především moderovaná diskuse s Katarínou, Anežkou Bartlovou, Noemi Purkrábkovou a Jiřím Žákem na témže festivalu citlivě otevřela otázky angažovanosti i určité (bez)moci umění tváří v tvář šikanóznímu jednání – či hrobovému mlčení – při snahách tematizovat izraelské násilí (viz reakce zasloužilých tvůrců na vyvěšení palestinských vlajek studenstvem na FAMU a dalších školách). Namísto kritiky umělkyň a umělců tak diskuze „naťukla“ širší problémy české (politické) kultury. A i přes to, že otázku, jakou roli má mít umění v kontextu streamované genocidy, nejspíš zodpovědět nelze, diskuze – navzdory smutku, který nejspíš všichni sdílíme – probouzela i chuť něco změnit, což se v kulturním prostředí nestává příliš často.
Marek Pokorný (kurátor)
Nepřispěji ničím překvapivým – na retrospektivu Eleanor Antin v Muzeu současného umění v Lucembursku jsem se nedostal a první evropská přehlídka díla Louise Nevelson začíná v Centre Pompidou-Metz až v lednu. Výstavou roku pro mě tedy zůstává Mlčící jaro: umění a příroda 1930–1970, kterou pro Národní galerii v Praze připravila kmenová kurátorka Eva Skopalová. Na výsledné podobě přehlídky věnované zrcadlení proměn vztahů člověka k přírodě zejména v českém umění s exkurzy do blízkého zahraničí a s intervencemi současných umělců a umělkyň měl zásadní podíl také grafický designér Jan Brož. Bez úzkosti z překročení uměleckohistorického výkladu typického pro velká muzea nabídla tok vzájemně se osvětlujících trsů uměleckých děl, z nichž jsme řadu neměli možnost léta vidět anebo jsme o jejich existenci netušili. Silný statement vyprovokoval dokonce tři důkladné pozitivní kritiky, jejichž autoři a autorky si – zřejmě strženi překvapivou intenzitou projektu – neodpustili vlastní vhled do toho, co všechno kurátorka ve svých východiscích opomněla vzít v úvahu. Což se jindy (netýká-li se to NG) tak nějak odpouští.
Michal Novotný (teoretik, kurátor)
Předcovidová kosmopolitní atmosféra pražské výtvarné scény přežívá v programu galerie Meetfactory pod vedením Jána Gajduška. Meetfactory, Holešovická šachta a galerie Petrohradské Kolektiv v Praze a brněnský Zaazrak|Dornych tak zůstávají těmi několika výstavními prostory, kde se divák stále může setkat s relevantním mezinárodním programem mladého umění. Možnost na chvíli se nadechnout pro mne znamenal také festival Těla touží uvěřit, který připravila iniciativa tranzit.cz pod kurátorským vedením Františka Fekete. Jednovečerní program mezinárodních výtvarných performancí překonal standardy nezávislé kultury nejen šíří uměleckého záběru, ale i profesionalitou produkce a počtem návštěvníků.
Martina Poliačková (kurátorka, publicistka)
Zatiaľ čo tento rok na pôde českého ministerstva kultúry po dlhom a zložitom vyjednávaní vznikol štrukturálny nepodarok „statusu umělce“, ktorý má čoby byrokatický ornament vzkriesiť hlboko prekarizované umelectvo a pracovníctvo v kultúre, tak írskej vláde sa podarilo presadiť od nového roku trvalý nepodmienený základný príjem. Po trojročnej skúšobnej dobe sa totiž ukázalo, že týždenný príspevok 325 EUR nielenže zlepšuje tzv. status umelectva, ale je dokonca ekonomicky výhodný. Treba však oceniť, že ani za ubehnutý rok tunajšie kultúrne pracovníctvo nevzdáva boj za lepšie zajtrajšky, čo vidieť napríklad v aktivitách platforiem ako Kultúrne odbory alebo Otvorená kultúra! na Slovensku alebo študentstva českých vysokých umeleckých škôl, ktoré na rozdiel od mainstreamových médií symbolicky upozorňujú na prebiehajúcu genocídu v Palestíne. K highlightom tohtoročnej výstavnej prevádzky za mňa patrí projekt Mlčící jaro v Národní galerii, kde kurátorka Eva Skopalová ponúkla inštalačne veľmi podarený umelecký crossover vzťahu človeka a prírody, ďalej sólovú prehliadku Stanislava Zábrodského v končiacej Polansky gallery a detašovanú rozvahu o mýtotvornom potenciálu stredoeurópskej krajiny Štepána Broža v kultúrnom centre Schule, situovaného v srdci Orlických hôr. Práve prebiehajúca výstava Skin Care Kateřiny Vincourovej v Rudolfinu je snáď začiatkom splácania obrovského dlhu v žánru monografických výstav českých umelkýň, ktoré v tejto inštitúcii tvoril doteraz výhradne mužský panel.
Jiří Ptáček (publicista)
Rok 2025 byl pro mě především rokem zklamání a obav. Za významné zklamání českého kulturního pracovnictva považuji přijetí tzv. statusu umělce*kyně. Pracovní a sociální podmínky mu totiž nezlepší zhola v ničem. V dané podobě je dokonce výsměchem úsilí profesních organizací, které Ministerstvu kultury dlouho dopředu připravovaly studie a předkládaly návrhy. Optimisty, kteří v něm spatřují platformu, jíž bude možné v budoucnu doplňovat, by měly mírnit nejisté výhledy ohledně kulturní politiky nastupující vlády.
Během jejího strastiplného sestavování totiž vklouzl do křesla ministra kultury plavně a téměř neslyšně muzikant a politický nováček Oto Klempíř. Je do velké míry nepopsaným listem, takže se teprve ukáže, zda bude patřit ke slušnému křídlu partaje antiprogresivistických trollů. Jeho zlověstná shoda s prezidentem republiky, že oba nemají rádi „příliš aktivistické umění“, by nám nicméně měla utkvět v paměti.
Právě z těchto důvodů mě hluboce oslovila kolektivní výstava Transforma v ostravském Futureu, na níž formou uměleckých videí a záznamů akcí krouží bezmála tři desítky autorek a autorů kolem problémů provázejících sociální, ekonomické a politické změny v Polsku, Maďarsku, na Slovensku a u nás od devadesátých let až téměř po současnost. Nejenže ukazovala, že ve visegrádském prostoru toho sdílíme víc, než obvykle bereme na vědomí, ale opakovaně mě atakovala myšlenkou, zda právě aktuální politický vývoj v Česku přiměje zdejší umělectvo opětovně a ve větší míře promýšlet možnosti sociálně pozorného, k systémovým nerovnostem a mocenským zlovůlím kritického umění, pochopitelně i včetně „příliš aktivistických“ uměleckých taktik. Hodný obdivu je v tomto směru srdnatý odboj slovenské kulturní scény proti neonormalizačním praktikám vlády. Zklamaně jsem sledoval, jak se na nich z funkce uměleckého ředitele Slovenské národní galerie aktivně podílí náš kolega, český kurátor Martin Dostál. Rozčarováním pro mě byl i otevřený dopis význačné části liberální „kulturní elity“ proti vyvěšení palestinských vlajek na uměleckých školách. Problematický, dle mého názoru nevhodně načasovaný, akt solidarity s palestinskými civilisty halasně a bez ptaní označila za „akademický antisemitismus“. Měli to ovšem být právě věhlasnější umělci, kteří se navzdory svému nesouhlasu proti zvolené formě kritiky vedení války v Gaze pokusí postoje svých mladších kolegyň a kolegů vnímat (nikoliv uznat) a veřejně je objasňovat.
Upachtěná je rovněž kulturní politika v Českých Budějovicích, kde žiji, v první řadě dlouhodobá nedůvěra v přínos rekonstrukce Domu umění. Ta na samém sklonku roku vyústila v plichtu, že se domu zrekonstruuje pouze necelá polovina. V roce 2028, kdy jihočeská metropole bude Evropským hlavním městem kultury, tedy budeme mít Půldům umění.
Rok 2025 naštěstí přinášel i radost: z malířského talentu mladého Dávida Čerťanského, z nových obrazů Marka Meduny a fotografií Petra Strouhala, z osobní spolupráce s Pavlou Scerankovou a Dušanem Zahoranským na nerealizovaném projektu pro bienále v Benátkách, během níž vzniklo skvělého materiálu na pět až šest čs. pavilonů, dále z návštěv výstav Julie Daňhelové v pražské Claudě, Tove Storch v budějovickém Domu umění, Kateřiny Vincourové v Rudolfinu, Marie Bartuszové v Alšově jihočeské galerii, ale také Marca Chagalla ve Vídni a Fra Angelica ve Florencii. V podstatě neustávající potěšení mi přináší kontakt se studenstvem uměleckých škol, které vůbec není závějemi „snowflakes“, ale citlivou a pozornou nervovou tkání nastávající budoucnosti.
Karel Císař (teoretik umění)
Nejvýznamnější událostí tohoto roku na výtvarné scéně byla nepochybně výstava Kláry Hosnedlové Embrace připravená v berlínském muzeu Hamburger Bahnhof. Výstavu však nelze chápat pouze jako úspěch mladé české autorky, která se po 10 letech od první samostatné výstavy ve školní galerii pražské Akademie výtvarných umění prosadila do jedné z nejvýznamnějších evropských institucí, ani ji nelze chápat pouze jako kolektivní úspěch „světa umění“, který je navzdory krizím schopen stále produkovat nové talenty, nýbrž je potřeba chápat ji především jako prolnutí těchto dvou domněle kontrastních procesů. Napětím, k němuž dochází mezi jejími organickými tapisériemi a anorganickou architekturou, nebo napětím, které vzniká mezi jejími intimními výšivkami a monumentálními reliéfy, jakož i napětím mezi užitým anachronickým folklórem a soudobým rapem, totiž Klára Hosnedlová nepoukázala pouze na své osobní protiklady, nýbrž i na analogické protiklady současného „světa umění“.
Jakub Jansa (umělec)
Hodně mi sedla výstava Ivána Argoteho v Rudolfinu, kde hráli hlavní roli holub a brambora. Celoročně s nadšením sleduju aktivity kolem galerie Šachta vedené kurátorkou Tinou Poliačkovou (většinou online, protože moc nestíhám nikam chodit, ale mám pocit, jako bych tam byl). Zaujala mě vzrůstající kvalita pražského Art Weeku připravovaného Richardem a Lenkou Bakeš, kteří také roky pionýrsky organizují galerii Berlínskej model. Dlouhodobě kvalitní dramaturgie PLATO Ostrava. Výstava Mlčící jaro a Aleš Veselý v NG. A co ještě? Koncert Brennan Jones a Casey MQ na Creepku. Na PAF jsme už dojeli utahaní, ale jsem taky nekonečně šťastný, že pořád existuje. Shout-Out Pjoni za jeho neúnavné sobotní sety. Jako zahraniční počin zmíním konceptuální kouzlo umělkyně Sung Tieu – ta v rámci výstavy 1992, 2025, která se uzavřela v květnu v berlínském KW Institut, instalovala čtyřstránkový dokument popisující dohodu, podle níž bude dílo prodáno za účelem financování pětiletého členství v dozorčí radě instituce pro nového člena nominovaného samotnou umělkyní. Po prodeji díla Declaration of Donation (2025) Tieu jmenovala akademičku a kurátorku Mi You do výkonné rady, která zároveň dohlíží na Berlínské bienále. Kurátorka se tak připojí k osobnostem, jako jsou sběratelky Julia Stoschek a Karen Boros, stejně jako k dlouhodobým figurám světa umění včetně kurátora Klause Biesenbacha a umělce Olafura Eliassona. Sung Tieu tak chytrým a inspirujícím způsobem ukázala, jak se dá narušit gatekeeping kulturní elity. Závěrem upozorním na novou monografii mé kolegyně Julie Béna, kde najdete 20 let její strhující umělecké práce. Objednávejte u Montez Press.
Milan Mikuláštík (umělec, kurátor)
V uplynulém roce jsem osobně navštívil řadu muzeí a galerií a viděl mnoho různých výstav a expozic. Spousta jiných, které bych taky rád viděl, mi ale unikla. Děje se toho tolik. Nechci nic hodnotit z hlediska kvality nebo „důležitosti“ (to první je subjektivní a to druhé nedůležité… a to opravdu důležité se ve skutečnosti děje jinde než v galeriích). Mohu pouze lakonicky sdělit, které mnou loni navštívené výstavní expozice mne oslovily, respektive uvízly v mé děravé paměti:
1. Samostatná výstava „kontroverzního“ rumunského umělce vystupujícího pod jménem Tara (Tara von Neudorf), již jsem měl příležitost navštívit na podzim v bukurešťském alternativním výstavním prostoru Malmaison (budova bývalých kanceláří a vyšetřoven organizace Securitate).
2. Skupinová výstava věnovaná fenoménu sběratelství jako tvůrčímu principu ve službách umění Sedimenty světa kurátorky Nadi Kančevové, která proběhla v Pálfyho paláci v Bratislavě.
3. Budova Muzea města Vídně modernistického architekta Oswalda Haerdtla nedávno rekonstruovaná a dostavěná architektonickým studiem Winkler, Ruck a Čertov a nová stálá expozice této instituce připravená ženským kurátorským týmem pod vedením Elke Doppler a Michaely Kronberger. Otevřeli, myslím, už na konci roku 2023, ale dostal jsem se tam až letos v létě.
4. Návštěva stálé expozice Muzea ropy v Hodoníně. Fascinující rodinná muzejní instituce v části jižní Moravy, kde se od počátku dvacátého století až dodnes těží (sice v minimálním objemu, ale přece) ropa. Muzeum sídlí hned naproti železniční stanici.
5. Soukromé Muzeum hraček v Ostravě s působivou a autentickou „imerzivní“ instalací historických hraček z celého světa.
Matěj Pavlík (umělec)
V rámci rubriky bych rád zmínil výstavu Honour Glans, kterou pro galerii Bílá kostka v MeetFactory připravilo umělecké duo Jakub Hájek a František Hanousek. Kurátorem výstavy byl Jan Gajdušek. Výstava pracovala s historickou obrazotvorností průmyslové revoluce, vycházející mimo jiné z vizuálních forem dobové karikatury. Prostorem výstavy se rozprostíraly kresby zobrazující rozpory a konflikty. Celkové vyznění výstavy velmi dobře konvenovalo se širším zájmem vizuálního umění i filmového průmyslu o téma třídního násilí.
Dále bych určitě rád zmínil činnost iniciativy Kino Palestine. Osobně oceňuji její schopnost vybudovat solidární síť galerií, které iniciativě poskytují zázemí pro naplňování bohatého programu. Iniciativa téměř „guerillovým“ způsobem promítá filmy palestinských filmařů a filmařek, jež často tematizují paměť (individuální i kolektivní) a problematiku sebeurčení. Tato iniciativa mi zároveň ukázala dosud neznámé obrysy konfliktů o historii a politiku paměti.
S postupem času přehodnocuji skutečnost, že určitá část „umělecké scény“ včetně mě bezmezně věřila ve státem podporovanou kulturu jako jedinou možnou formu. Zdá se být nevyhnutelné tuto víru ve stát přehodnotit i s ohledem na současné politické trendy a začít uvažovat o jiných alternativách. Takových alternativách, které nepovedou ke ztrátě sebereflexivních kvalit umění ani k jeho symbolickému „upisování se ďáblu“.
Jozef Mrva (umělec a pedagog)
Jelikož se můžu řadit k tzv. internet native mileniálům, tak události na výtvarné scéně, které mnou rezonovaly, se týkají vývoje výpočetních technologií, memové kultury a vizuálního umění. Byl to divoký rok – viděli jsme, jak se za znovuzvoleného Donalda Trumpa sešikovali všichni dominantní techbros a zbytky iluze o neutralitě online platforem se rozplynuly. AI obraz i text se stal běžnějším, banálnějším i sofistikovanějším. Měli jsme Tralalero Tralala, Bombardino Crocodilo a Tunt Tung Tung Tung Sahura i Labubu Dubai Chocolate Matcha Raves. Skvěle celou tuto situaci shrnul postinternetový umělec a kritik Brad Troemel ve videoeseji nazvané ZIRPSLOP Report (ZIRP = Zero Interest Rate Policy, Slop = virální low-effort AI obsah).
Velice mě ale potěšila výstava Poetika kódování v pražském Rudolfinu. Tato již třetí iterace výstavy sestavená kurátorem Nadimem Sammanem tematizovala kryptičnost výpočetních technologií. Mohli jsme vidět díla Jona Rafmana, kolektivu Clusterduck, Evy a Franca Mattes, Vladana Jolera a Kate Crawford a mnoha dalších.
Piotr Sikora (kritik a kurátor)
Letos mě na pražské scéně nic nenadchlo, nic se mě nedotklo a nic se mi nijak zvlášť nelíbilo. Konstatuji tedy, že to bylo chujový, ale stabilní – a víte, jak to bude dál? Ano, bude líp. A víte proč? Protože je těžké si představit, že by mohlo být hůř. Přestože nic nenasvědčuje zlepšení a jak praví doktrína starověkých českých mudrců „nikdo nikomu nepomůže“, nějak si nedokážu představit, že by tenhle útlum trval ještě déle. Jinde se otevírají muzea a je zaveden nepodmíněný příjem pro umělectvo, bojuje se za svobodnou kulturu nebo se zvyšují honoráře pro pracující v kultuře. U nás ne. Nechci, aby mě moje hořkost otupila a připravila o radost z uměleckého života, takže to konstatuji jednoduše a romanticky – je špatně? Tak musí být líp!
Tereza Stejskalová (teoretička umění)
V tomto roce jsem viděla dvě velká bienále – Berlínské a Istanbulské. Obě kurátorky pocházely z Asie, to Istanbulské kurátorovala Christine Tohmé z Libanonu, spoluzakladatelka věhlasné instituce Ashkal Alwan v Bejrútu, a to Berlínské Zasha Colah z Indie. Obě přehlídky poskytovaly možnost proniknout do neevropských uměleckých scén a obě byly velmi politické. Kdybych to měla srovnat, to Istanbulské mi přišlo lepší. Některá díla vybraná týmem Zashy Colah mi přišla příliš přímočará a ilustrativní, jiná zas příliš přeintelektualizovaná. Výběr děl na Istanbulském bienále byl mnohem pozoruhodnější a poetičtější. Je pozoruhodné, jak samozřejmé, neokázalé a přirozené je v evropských institucích vidět nezápadní feministické umění v době, kdy politický backclash proti myšlenkám, jež pohání tyto kulturní projekty, je čím dál silnější. O čem to vypovídá? To je otázka, kterou by si celý svět umění měl položit. V Istanbulu mi jedna kurátorka vyprávěla, jak je těžké v konzervativní muslimské čtvrti, kde její instituce sídlí, vysvětlovat sousedům, že oni jako instituce sice také podporují Palestinu a vyvěšují palestinskou vlajku, ale to rozhodně neznamená, že jakkoliv podporují Hamás. Přišlo mi to jako zrcadlový obraz našeho kontextu. Kultura je problematická v jakémkoliv konzervativním prostředí, ať tam či onde je palestinská vlajka Hamás a hotovo.
Tento rok začínáme velkou nejistotou, co přinese nová vláda a nový ministr kultury. Nevíme nic a nový ministr nic moc jasného neříká. Víme, že nemá rád politické umění, což tak nějak může být cokoliv od církevních chorálů po obraz bílého čtverce. To, že jeho nový náměstek dělal sociální sítě Dominika Duky ale spíš poukazuje na to, že chorály mu vadit nebudou.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás