Petr Borkovec (spisovatel)
Divadelník, hudebník a příležitostný recenzent Tomáš Procházka vydal v nenápadné krásné edici Balbineum, za níž stojí Robert Smolík a Lukáš Jiřička, dva básnické cykly pod názvem Stellio maior. V autorské poznámce píše, že kniha obsahuje „dva texty, které každý po svém pojednávají o městě, ve kterém jsem se narodil“. To město je Steinschönau (Kamenický Šenov). A autor si, vypadá to, skromně myslí, že o něm nepíše básně. Že píše stručné postřehy, zapisuje vlastní i cizí reminiscence a sbírá temné báchorky z rodného města, které člení tak, že báseň připomínají. Někde snad ano, většinou ne. Mně jeho básně ze všeho nejvíc připomínají slavnou a pořád tak živoucí Spoonriverskou antologii Edgara Lee Masterse, s tím, že u Procházky si lidé někdy vyměňují místo s věcmi a jevy. V souboru je přítomno mnoho stodol, kůlen, králíkáren a ohňů a močálů, které se vracejí a hrají různé role v různých dramatických situacích. I rybníček s potápníky, šneky a divným pokladem se pravidelně zjevuje – vždycky jiný i stejný. Z Procházkovy knihy o komplikovaném místě mi utkvělo mnoho veršů i celých básní, ale nejvíc mě pronásleduje „strašlivý smrad“ zapálené (léta nepoužívané) králíkárny ze strany 36. „Strašlivý smrad starého hnoje / a dřeva nasáklého králičí močí / se táhl vsí jak morová rána.“ A s tím také souvisí moje jediná výtka: k zápachu dřeva promořeného králičí močí bych se – být autorem – časem vrátil a věnoval mu ještě pár řádek. „Smrad“ coby název té složité vůně neobstojí a přesnější rozbor by mohl přinést nové nečekané obrazy a slova!
Ondřej Císař (sociolog)
Letos vyšla výjimečná kniha Daniely Špinar Zápisky z tranzice (Universum), v níž autorka formou deníkových záznamů sleduje svou cestu k tomu, být vnímána jako žena. Zároveň vychází další podobný memoár – Muzeum sebevražd jedné trans holky od americké psycholožky Hannah Baer. Deníky nesnáším, ten od Špinar se ale vymyká nejen tím, jak skvěle je napsaný, ale především svou metodou, kterou bychom mohli popsat jako brutální autoetnografii. Špinar čtenářstvo nešetří – stejně jako naše společnost nešetří ty, kteří nezapadají do jejích zdánlivě přirozených kategorií. Ten tlak se někde musí projevit a Špinar nám jeho podoby předkládá bez servítek. Zároveň však knize nechybí humor a radost z toho, že i tak je změna možná. Ukazuje, jak nás neviditelné kulturní normy formují a nutí hrát role, z nichž bychom se nejraději vymanili. Zatímco společenské vědy tyto tlaky popisují pomocí složitých konceptů, Daniela Špinar je zaznamenává vlastním tělem. Proto je dokáže nejen teoreticky postihnout, ale také prakticky překonat.
Blanka Činátlová (pedagožka a kritička)
Z české literatury mě uhranul Mistr Pavla Novotného (Trigon). V intermediální dimenzi (básnické, zvukové a vizuální) se snaží rekonstruovat různé absence a ztráty (událostí, věcí, lidí), které ale neustále unikají. Mistr završuje Novotného „rodinnou“ pentalogii. Stejně jako předchozí části se odehrává v trojjediném časoprostoru mezi libereckou sídlištní garsonkou na kopci a vilou pod kopcem, mezi dětstvím a dospělostí, přepíná mezi básnickým a prozaickým modem. Přičemž lyrická obraznost, epická hutnost a rytmizovanost je vlastní oběma polohám. Ukazuje, že mnohem větší požitek než ohledávání limitů subjektivity a objektivity přináší upřené pozorování. Tentýž časoprostor, tytéž situace, totéž rozpomínající já rozprostře do různých perspektiv. Na základě toho, kam směřuje pohled, vymění protagonisty a rozmnoží role autofikčního vyprávějícího já (syn, vnuk, básník, germanista, editor). Novotného pentalogie by možná v kontextu současného boomu autobiografického (autofikčního) psaní nejlépe fungovala jako poetická časosběrná esej, jíž nechybí badatelská umanutost a zápal. A možná jako jedna z mála v současné české próze nás učí vracet se k sobě i k posledním věcem člověka. K popelu, ztraceným obrazům, ke všemu, co nejde. A to nejdůležitější – dělá to s lehkostí a naprosto nelaskavou ironií.
Doslova brutální ironie patří i k výrazným rysům románu, který mě nejvíc zaujal v letošní překladové beletrii. Román Zsolta Kácsora Cikánský Mojžíš (Protimluv) má podtitul „Anarchistická tóra“. Dal by se číst jako satirický manifest, který až rabelaisovsky reaguje na naprosto konkrétní události nejen současného orbánovského Maďarska, například nárůst rasově motivovaného násilí, ale také jako halucinogenní dystopie nebo jako autorský mýtus, který vypráví alternativní dějiny stvoření a vyvolení jediného anarchistického národa. A to prostřednictvím pěti starozákonních knih, přičemž každou z nich zvládne vměstnat do jednoho souvětí. Překladatel Robert Svoboda dokázal najít všechny lexikální rejstříky hněvu, vzteku, drzosti, ale i houževnatosti, střídá jímavé rytmy biblické Písně písní či žalmů s lidovými baladami, vznešený tón knihy Genesis či homérského eposu s neotřelými metaforami i sprostotou a vulgarismy. Je to kniha mimořádně tělesná – v smíchu, který otřásá, i v odporu a rozhořčení, které zprostředkovává.
Marek Torčík (spisovatel)
Z českých – nebo alespoň česky vydaných – knih musím zmínit dvě. Sbírka povídek Nějaká Cécile a jiné je zatím nejsilnější knihou Petra Borkovce; krátké, někdy vtipné, jindy úderné texty potahuje jakýsi těžko popsatelný smutek. Martin MacInnes v románu Povznesení zase přenáší čtenářstvo z nejhlubších částí oceánu až do nejzazších koutů Sluneční soustavy, aby ukázal, že přes všechnu samotu nejsme nikdy doopravdy sami. Knihou roku je pro mě nakonec útlá novela Killing Stella rakouské spisovatelky Marlen Haushofer. Vypravěčka zůstává o víkendu sama, zatímco její manžel a děti odjeli na návštěvu k příbuzným; v této osamělosti se vrací k tomu, jak do jejich už rozvrácené domácnosti vstoupila mladá dívka Stella, která nedávno tragicky zemřela. Autorka legendárního románu Zeď napsala drásavý hororový příběh o vině, prodchnutý apokalyptickou náladou. Její jazyk je úsporný, přesto v sobě nese něco osudového. Protože vše, co Haushofer řekne, je natolik podstatné, až si člověk pokládá otázku, jak to bez ní mohl tak dlouho vydržet.
Marie Heřmanová (antropoložka)
Letos vyšla česky útlá knížka, kterou anglicky mluvící svět objevil nedávno, ale původně vyšla v roce 1995 francouzsky – jedná se o román belgické spisovatelky a psychiatričky Jaqueline Harpman Já, která nikdy nepoznala muže (Planeta9). Svůj příběh na necelých dvou stovkách stran vypráví bezejmenná dívka, která se narodila v podzemním bunkru a vyrůstala v něm obklopená skupinou žen. Jednoho dne pak z ničeho nic zmizí strážci, kteří bunkr hlídali a všechny ženy se tak dostanou na denní světlo – ale není jasné, kde vlastně jsou, co se stalo, kdo byli strážci, proč vůbec existují bunkry. Žádná z těchto otázek není zodpovězena, protože více než o sci-fi příběh (i když žánrově by to možná bylo nejvhodnější zařazení) se jedná o subtilní meditaci nad tím, jak by vypadal život a preference člověka, který nikdy nepoznal nic z toho, co považujeme za lidskou společnost a její normy.
V rámci diskuzí o různých literárních cenách trochu zapadl román Endling kanadsko-ukrajinské spisovatelky Marii Revy (který byl nominovaný na Booker Prize, ale nedostalo se mu zdaleka tolik pozornosti jako jiným knihám z tohoto seznamu a česky nevyšel). Endling je označení pro posledního příslušníka svého druhu – a tím je v příběhu vzácný šnek, kterého se pokouší zachránit ukrajinská badatelka Yeva. Ta si zároveň na život vydělává jako účastnice „romance tours“, na kterých si západní muži hledají ukrajinské nevěsty. Na těchto tours se její život protne s životem dvou sester, které pátrají po své zmizelé matce, jejíž životní příběh nápadně připomíná osudy účastnic ukrajinského radikálního feministického hnutí Femen. Endling je místy extrémně vtipný a zábavný, místy bizarní, ale celou dobu citlivý portrét žen ztracených uprostřed patriarchátu i uprostřed dějin, prolínající se s osobními meditacemi autorky nad tím, jak prožívat brutální invazi do země, která je i není jejím domovem.
Lucie Jarkovská (socioložka)
Komiks Hovoří Pýthie od Liv Störmquist (Paseka) do komiksové formy překládá sociologická a filozofická pojednání různých autorů a autorek o společnosti, ve které místo abychom žili, se pídíme po dobrých radách, jak máme žít. Kde místo abychom dělali, co nám dělá radost, hledáme návody na to, co dělat, aby to vedlo ke zdravému a efektivnímu životu. Koncept sebepéče se jeví jako něco, co nám má udělat dobře, ale jde spíš komodifikaci aspektů života, na které dříve trh nepomýšlel – emoce, vztahy, radost ze života, pocit sounáležitosti a přináležitosti ke komunitě. Zároveň nás to odvádí od zájmu o aktivní účast na utváření světa a společnosti, jako by štěstí nebylo otázkou společenských podmínek, za které neseme všichni svůj díl odpovědnosti, ale spíše toho, zda si dostatečně opakujeme ranní afirmace a správně provádíme dechová cvičení.
Dora Kaprálová (spisovatelka)
Byla jsem okouzlena sbírkou básní Marie Iljašenko Zvířata přicházejí do města (Host). Zviditelnit bych ale chtěla celou edici Mlat, kde vychází poezie debutujícího básnictva a která je plná drzé hravé poezie, kterou je radost objevovat. A nebudu nejspíš moc originální, když doporučím další vydanou knihu americké povídkářky Lucie Berlinové s českým názvem Večer v ráji (Argo). Už Manuál pro uklízečky (2019) byl čtenářský svátek, i díky skutečně kongeniálnímu překladu Martiny Knápkové, která přeložila i Večer v ráji.
Eva Klíčová (redaktorka Deníku Alarm)
Pro mě se stala literární událostí roku druhá próza Miřenky Čechová Co já? Co ty? (Paseka). A to takovou měrou, že už si skoro nevzpomínám, kdy mě co z domácí tvorby tak nadchlo. Drzý, expresivní, pro někoho jistě až nekorektní jazyk náctileté vypravěčky, která se nachází na samém okraji posmrkaného kapesníku, tedy přesněji řečeno v západočeských Sudetech, v dětském domově jako sirotek bez zázemí, holky, která rychle začíná chápat cenu svojí tělesnosti. Sebebystřejší dítě ale nemá šanci proti dospělému sexuálnímu predátorovi. Sociální a psychologická sonda vrství témata, jako je sexuální práce, sex nebo mateřství. Motivickým srdcem prózy je pak společensky vytěžované a zároveň ponižované ženské tělo. Právě tato perspektiva některé muže, kteří se rádi vyjadřují na internetu, přiměla láteřit nad románem o „extremistické feministické propagandě“, což je myslím vůbec nejlepší doporučení. A nutno podotknout, že Miřenka Čechová svůj monologický román sestavený z hlasových a zvukových záznamů (žádný strach, jde o starou známou ich-formovou vypravěčku) píše velmi živým, přesným a až groteskně vtipným stylem.
Ondřej Lipár (básník a novinář)
Marek Torčík Šedá podél cest (Take Take Take). Novela/povídka v miniaturním balení si mě získala zručným budováním atmosféry, postupným odlupováním vrstev situace, kterou předkládá, i hlavních postav. Soumračné automobilové putování světem a životem, který je v koncích a ze kterého jako by se nedařilo najít odbočku. Utkvěla mi citlivá kombinace křehkosti i tvrdosti vztahu mezi oběma partnerkami.
Ondřej Macl (spisovatel)
V mracích nad Atlantikem jsem přečetlx jedním dechem druhotinu Jakuba Speváka Všetko, čo som ti nestihol povedať, novelu ve formě vinylového alba věnovanou mrtvému otci, který se citově projevoval především výběrem písniček při cestách autem. Na knize je mj. fascinující, jak otcovská figura prorůstá do vypravěče a naplňuje se v jeho kariéře na poli nebinárního dragu.
Z české produkce stojí za pozornost povídkový debut Marie Škrdlíkové Jak dlouho se spí, když kvetou orchideje (Nakladatelství Lidové noviny), už třeba proto, jak svědčí o bolesti mládí, grotesknosti světa kolem nás a hodnotě dívčích přátelství. Na básnické scéně vítám pokračující rozmach trans* lyrických subjektů (letos u Petyi Stach, Mellanie Kašjak, Richarda L. Kramára či v almanachu Zde je místo k vyklepání snů) a vypíchnu i sbírku-manifest Aleše Kauera Lebka hoří neonovým snem, protože se v ní křičí do budoucnosti, abychom v ozvěně rozeznalx ženský hlas.
Kateřina Nedbálková (socioložka)
V loňském roce mě zaujala francouzská autorka Constance Debré. Přečetla jsem všechny tři knihy, které zatím napsala (česky Love me tender, anglicky Play Boy, Name). Debré spadá do populárního žánru na pomezí biografie a autofikce, na rozdíl od pop star této literatury Edouarda Louise však prezentuje opačnou trajektorii sociální mobility, tu sestupnou. Pochází z prostředí francouzské elity, její rodina zahrnuje bývalé ministry a jiné vyšší státní úředníky, Debré sama pracovala jako advokátka. Tuto kariéru ale opustila a soustředila svůj život k tomu, co jí přináší radost (psaní, plavání, sex). Lidé v prestižních pozicích či institucích jen zřídka otevřeně kritizují systém, který reprezentují. Mají obvykle zájem své postavení udržet, a uchovávají tak pro sebe i pro jiné obraz o funkčnosti a spravedlnosti. Knihy Constance Debré jsou pozoruhodné i tím, jak je v nich zachyceno ženství a mateřství – zbavené stereotypů a klišé, které se s oběma rolemi spojují.
Olga Pavlova (publicistka a překladatelka)
Radek Wollmann a Danio Ferrari jsou autoři, kteří by se v reálném životě nejspíš nepotkali, jejich knihy ale dávají smysl vedle sebe. Oba se vracejí k momentům, kdy se láme představa o samozřejmosti společenských řádů. Wollmannova Krev Kruh Černá (Alarm) se noří do konce devadesátých let, do ulic poznamenaných rasistickým násilím, subkulturními střety a chaotickým hledáním politické identity v prostoru, který byl formálně svobodný, ale fakticky plný strachu a agrese. Ferrariho Přestávka skončila (Meridione) na zdánlivě klidné akademické půdě rozkrývá mocenské boje, kde se místo otevřeného násilí uplatňuje hierarchie, intriky a autorita převlečená za odbornost. Wollmann demytizuje levicovou scénu, Ferrari s ironickou přesností popisuje akademii jako uzavřený systém, v němž se ideály podřizují kariéře a „dospělost“ znamená přijetí nepsaných pravidel hry. Obě knihy spojuje zájem o nedávnou minulost a otázku integrity: co z člověka zůstane, když se ideály střetnou s institucemi a realitou.
Derek Rebro (literární kritik, šéfredaktor Glosolálie)
V roku 2025 mi okrem množstva kníh naprieč žánrami urobil radosť návrat vydavateľstva Skalná ruža, ktoré je (podobne ako český Adolescent) po každej stránke, vrátane redakčnej a grafickej, zárukou relevantných umeleckých výstupov. Tentoraz ma v krátkom čase potešilo hneď tromi knihami – Mila Haugová Rarum: priesvitnosť, Anna Ondrejková: Zimostrasť a Eva Luka: Nekromantik.
Michaela Rumpíková (literární publicistka a romanistka)
Část pracovního stolu mi zabírá stoh letošních knih. Většinu z něj tvoří překlady, Fisher, Vergès, Klein, Lumberg, Sinno, mezi tím prosvítají sbírky Musila a Stach. Intuitivně ale sahám po poslední knize – Hannah Baer: Muzeum sebevražd jedné trans holky (Tranzit). Baer zve na sebereflexivní exkurzi vzpomínek a úvah o tranzici, o stávání-se-holkou ve světě, v němž sebe samé stále častěji zakoušíme jako soubor historicky přiřazených symbolů. Muzeum zde funguje jako prostor veřejný i intimní, kde se jednotlivé vrstvy zkušeností setkávají v mnohotvárných spirálách: židovská rodinná minulost, buržoazní vzdělání, tranzice, sex, internet, newyorské ravy, ketaminové mezistavy. Čas i prostor ztrácejí svoji lineární a fyzickou podstatu a stávají se subjektivním prožitkem. Muzeum se zdá být místem, kde se identitou stáváme, kde ji rozkládáme, znovu skládáme a zase vystavujeme pohledu druhých i sobě samým. Samotná Baer zde figuruje jako kurátorka, umělkyně a artefakt zároveň. Pokračuje tak v autoteoretické tradici Preciada či Warka, v níž se žitá zkušenost těsně propojuje s analytickým odstupem. Sebe-psaní u Baer neusiluje o odpověď na otázku „kdo jsem“, nýbrž se proměňuje v sémiotickou hru neustálého přepisování a přiřazování vlastních smyslů. Proto mi její kniha přijde i tak důležitá. „(Do)vzdělává“ nás o trans zkušenosti skrze tělesnost a situovanost, a tím zdůrazňuje význam parciální, situované perspektivy v otázce poznání a prožitku. A navíc je skvěle přeložená!
Michal Tallo (spisovatel a překladatel)
Z uplynulého roku vo mne azda najintenzívnejšie rezonujú dve knihy. Prvou je zbierka poviedok Nějaká Cécile a jiné Petra Borkovca (Fra). Autorova (zatiaľ) najlepšia, zároveň však najbolestivejšia kniha: ostáva hravosť, nejasnosť v kontrastnej symbióze s presnosťou vnímania a jazyková vybrúsenosť, pribúda smútok, vedomie konca, uvedomovanie si krehkosti seba i všetkého naokolo.
Zo zahraničnej beletrie chcem upozorniť na román Halbe Leben rakúskej (no na Slovensku narodenej) prozaičky Susanne Gregor. V češtine kniha zatiaľ dostupná nie je, ale pred pár mesiacmi vyšiel skvelý slovenský preklad Paulíny Čuhovej pod názvom Položivoty. Kniha môže pripomínať prozaické rozvíjanie témy Hrdinov kapitalistické práce Saši Uhlovej. Presvedčivo zachytáva fenomén východoeurópskeho opatrovateľstva v bohatých rakúskych rodinách, zvláštnu vzťahovú dynamiku, ktorá aj pri sebeväčších sympatiách nevyhnutne vzniká v dôsledku triednej nerovnosti a statusovo-mocenskej hierarchie vzťahu zamestnávateľka–zamestnaná.
Ondřej Trhoň (teoretik videoher a umění)
Přítelkyně. Společenská nálepka, která má moc překrýt všechny ostatní části osobnosti. Přítelkyně jako projekt vrcholného osobního popření, patriarchální nirvána, které chce dosáhnout hlavní hrdinka Reality a stát se nejlepší přítelkyní na světě. Ariel je sice přezíravý, toxický a později i násilný, ale Reality zdánlivě nezastaví nic. Všechno je jen další příležitost potvrdit, že během úkolu stát se přítelkyní jde všechno stranou. Přátelé, názory i osobní touhy, potlačené do té míry, že se připomínají jen zřídka, jako podprahové napětí mezi švitořivými promluvami hlavní hrdinky i poetickými popisy otřesných situací, do nichž se dostává. Román Paradise Logic od Sophie Kemp je ironie, satira i milostná poezie s těmi nejpomýlenějšími úmysly, formální experiment, kde se potkává obžaloba patriarchátu, jazyk konverzací z messengeru i psychologické zkoumání, co to znamená zcela se odevzdat společenským tlakům. Je to zábavné i nepříjemné čtení, extrémně současné, a přitom odkazující k celé řadě literárních vlivů včetně prastarých mýtů. Pozoruhodná kniha, která je možná celá metaforou pro dominantní způsoby chápání mezilidských vztahů nebo psaní o lásce. Kniha, která překračuje žánry i škatulky literárního trhu nebo snad politického čtení. Realita i pohádka pro dobu genderového spektáklu. „Protože když zažíváš pocity děsu, může to být proto, že tě čeká nový a vzrušující zážitek.“
Karel Veselý (redaktor deníku Alarm)
Oliver Lovrenski: Když nám bylo míň (Paseka). Literatura ostrá jako rap a strohá jako statusy na sociálních sítích. Když Lovrenski napsal Když nám bylo míň, bylo mu devatenáct, a to je věk, kdy nemáte čas na dlouhé přemýšlení. Kapitoly jeho románu jsou tak krátké, syrové a zdánlivě narychlo psané, jako když potřebujete shrnout svůj den v deníku. Trojici kamarádů z Osla spojuje společenská vyděděnost, která je vede k drogám, zločinu a depresím, Když nám bylo míň ale není sociální porno ani prvoplánová obžaloba systému, na to má Lovrenského styl příliš humorného odstupu a nadsázky. Knihu si navíc náramně užije ten, kdo dokáže pochytat odkazy na současný rap.
Klára Vlasáková (scenáristka a spisovatelka)
Ankety o kulturní, filmový nebo literární zážitek roku často fungují jako katalog děl, která v sobě nesou cosi trvalejšího – něco, co bude podstatné ještě za rok, za dva nebo klidně za několik dekád. Zároveň představují způsob, jak někoho obdarovat vhledem do situace, problému či perspektivy, která by mu jinak zůstala skrytá. Pokud bych přistoupila k tipům právě z těchto pozic, doporučila bych z české produkce Okno na západ Pavly Horákové (Argo), Svatou Sáry Zeithammerové (Listen) a Medúzy Jakuba Stanjury (Host). Generační zkušenost, postavení žen a (ne)důvěra mezi nejbližšími, toxické přátelství a trpící tělo – to všechno jsou témata, prožitky, o kterých je těžké mluvit. Literatura ale může pootevřít dveře. Ze zahraniční překladové beletrie bych potom určitě doporučila Neloučím se navždy od jihokorejské nobelistky Han Kang (Odeon), povídky americké spisovatelky Lucii Berlinové Večer v ráji (Argo)a Čau debile od Virginie Despentes (Vyšehrad). Skvělé texty a autorky, které neuhnou, i když to znamená psát o věcech nepohodlných, bolestných nebo společensky vytěsňovaných.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás