Je časně zrána 8. prosince 2024. Na předměstí Damašku vjíždějí první kolony ozbrojenců, jež město obklíčily v průběhu předešlého dne. Dlouholetý vládce Bašár Asad tou dobou v metropoli již přítomný není. Uprchl soukromým letem, nejdříve na ruskou leteckou základnu Hmímím, a poté do Moskvy. Tuto informaci zatajil i před svými nejbližšími spolupracovníky, včetně bratra Mahera či bratranci Ihábem a Ijádem.

V mezičase do centra Damašku přijíždí i vůdce organizace Haját Tahrír al-Šám (HTS) Ahmed Šara (pod krycím jménem Mohammed Džúlání). Jeho skupina, společně s jihosyrskou Southern Operations Room, nesly na dobytí města největší zásluhu. Nejednalo se však o překvapivou nebo nepředvídatelnou ofenzívu, jak ji někteří komentátoři popisovali. Pád syrského režimu byl důsledkem roky trvající občanské války, totalitního režimu i intervencí zahraničních aktérů.

Kořeny totality

Dynastie Asadů, pocházející z uzavřené náboženské skupiny alavitů, se k vládě dostala v sedmdesátých letech minulého století. Háfiz Asad, povoláním pilot syrského letectva, se ujal moci skrze vojenský puč. Syn Bašár původně studoval v Londýně oftalmologii, nicméně úmrtí jeho staršího bratra při autonehodě ho v rodinné hierarchii katapultovalo do čela nástupnictví. Prezidentem Sýrie se stal v roce 2000 po odchodu svého otce.

Zprvu optimistickou náladu záhy vystřídaly frustrace z nenaplněných představ většiny obyvatelstva. Bašár neměl v úmyslu na mocenském monopolu nic měnit. Nepotistický a zkorumpovaný režim se navíc čím dál častěji nedokázal vypořádávat s krizemi, které zemi postihovaly, ať se jednalo o ekonomické otázky nebo období sucha v rurálních oblastech.

Kromě ekonomických ran způsobila válka Sýrii i jizvy na jejím kolektivním psyché. Odhaduje se, že až sto tisíc lidí je nezvěstných. Celá města a sousedství byla vyhlazena bombardováním.

Píše se únor roku 2011. Arabský svět, včetně Sýrie, pohltila vlna demonstrací, které nyní eufemisticky označujeme za Arabské jaro. V provinčním městě Dará, ležícím na dálnici mezi jordánským Ammánem a Damaškem, napsal někdo na zeď slogan „Přišel tvůj čas, doktore“. Odkaz na Bašárovu profesní kariéru nezůstal bez odezvy a následovalo hromadné zatýkání dětí ze všech významných rodin v Dará, které byly hlavními podezřelými. V lokálních věznicích byly posléze vyslýchány a mučeny, což vedlo k masovým protestům. Syrská armáda, vedená Bašárovým bratrem Maherem, se rozhodla město obléhat, tím ale dala místním záminku k ozbrojení a zahájení odporu. Zpětně se tento okamžik považuje za pomyslný začátek syrské revoluce.

Konec nekonečného konfliktu

Nikdo nejspíš nepředpokládal, že občanská válka bude trvat dlouhých třináct let a vyžádá si životy více jak půl milionu Syřanů. Dalších odhadem třináct milionů muselo své domovy opustit. Někteří našli bezpečí v okolních zemích, většina však byla vysídlena uvnitř samotné Sýrie. To zapříčinilo rozložení úzce provázaných komunit, ale také vytvoření nových spojenectví. Takovým případem byl i Idlib, provincie ovládaná téměř po celou dobu války opozičními představiteli, kde ve spojení s mnoha dalšími uskupeními vládl právě Ahmed Šara.

Jeho koalice, držená pohromadě sdíleným odporem k asadovskému režimu, se nakonec ukázala jako dostatečně funkční partnerství na cestě za porážkou stávající vlády. Charakterizovat ji lze jako koalici několika uskupení. Jádro, tvořené členy HTS, doplňovala Syrská národní armáda podporovaná Tureckem a také menší milice založené na základě společné etnicity, ideologie či regionální příslušnosti.

Je otázkou, zda by uskupení samo o sobě obstálo tváří v tvář sjednocené frontě Asadových podporovatelů opírajících se o ruskou leteckou sílu a íránskou logistiku i materiální pomoc. Oslabení tradičních syrských spojenců v několika posledních letech, ať už jde o ruskou agresi na Ukrajině či izraelskou kampaň proti Íránem vedené Ose odporu, nicméně otevřelo operaci dveře.

Kvůli americké okupaci a kurdské samosprávě klíčových ropných polí na západě a severozápadě země navíc Sýrie dlouhodobě přicházela o zásadní zdroj příjmů. Tento nedostatek se dotýkal i ozbrojených sil, které byly značně podfinancované. Sýrii omezoval také komplexní systém sankcí a politického odříznutí od okolního světa. Ačkoliv se v posledních letech režim snažil o normalizaci s arabskými partnery, vyznělo toto úsilí do prázdna. Rodina Asadových se zkrátka ukázala jako přežitek své doby, za niž se už nikomu nevyplatilo riskovat.

Kdo vládne komu?

Na Ahmada Šaru čekaly v měsících po svržení režimu nelehké úkoly. Značná část populace země žila v emigraci či mimo své domovy. Napříč jednotlivými provinciemi existovalo několik mocenských center, často zcela odtržených od centrální vlády. Infrastruktura byla v troskách, ekonomiku sužovaly rozsáhlé sankce.

Po Asadově pádu se vlády provizorně ujal premiér Muhammad Bašír, ačkoliv skutečným vůdcem země byl de facto Šara. To stvrdila i konference v Damašku k příležitosti vítězství revoluce z konce ledna 2025, jejíž účastníci Šaru jmenovali prezidentem. Na konci března téhož roku pak byla oznámena nová, prozatímní vláda.

Složení kabinetu mělo za cíl odrážet různé náboženské a politické frakce syrské společnosti. Proto mezi ministry najdeme alavitu, drúze, křesťana i Kurda nebo bývalého ředitele Bílých helem. Mimo ně si však Šara vzal do vlády i některé své spolupracovníky z Idlibu a HTS jako ministra zahraničí Asada Šajbáního nebo ministra obrany Murhafa Abú Kasra. Napojení ministrů na HTS bylo navíc jedním z hlavních cílů kritiky, jelikož skupinu mnohé západní země dlouho klasifikovaly jako teroristickou organizaci.

Šara od počátku své oponenty ujišťoval, že jeho cílem je Sýrie, která by byla otevřena všem bez ohledu na náboženství či etnicitu. Tato prohlášení směřoval jak navenek k západním zemím, tak i k menšinám uvnitř státu, zejména drúzům, alavitům a křesťanům. O jejich podporu se předešlý režim často opíral, přičemž k tomu měl dva hlavní důvody. Jedním byla legitimita vládnutí, své represe odůvodňoval snahou o potlačení potenciálního islamistického povstání, které by tyto menšiny omezovalo. Druhým důvodem byla snaha o vytvoření protiváhy k většinově sunnitské populaci, čímž se udržoval jistý status quo v duchu rozděl a panuj.

Uklidněním těchto skupin i mezinárodní komunity nová vláda doufala ve zrušení přísných ekonomických represí. Celkový počet sankcí se během války vyšplhal k téměř třem tisícům. Tato taktika se nakonec ukázala jako úspěšná a v průběhu uplynulého roku skutečně došlo k upuštění od většiny opatření. Mimo jiné se jednalo i o odstranění některých představitelů nové vlády ze seznamů osob napojených na teroristické organizace. Poslední velký balíček restrikcí – americký Caesar Act – má v nejbližší době projednávat Kongres a očekává se jeho zrušení.

Zranění syrské společnosti

Kromě ekonomických ran způsobila válka Sýrii i jizvy na jejím kolektivním psyché. Odhaduje se, že až sto tisíc lidí je nezvěstných. Celá města a sousedství byla vyhlazena bombardováním. Symbolem brutality předešlého režimu se stala věznice Sajdnájá, nechvalně známá pro mučení a hromadné popravy odpůrců režimu. Při jejím osvobození našli vojáci za jejími zdmi i řadu dětí – narozených ze znásilnění uvězněných žen dozorci.

Mezi první kroky, ke kterým nová vláda přistoupila, bylo hromadné propouštění příslušníků ozbrojených sil spjatých s Asadovým režimem. Situace evokovala přístup Spojenců při invazi do Iráku v roce 2003. Ti se rozhodli rozpustit Saddámovy ozbrojené složky, čímž poslali domů přes milion mužů – s vojenským výcvikem a bez příjmů. O pár let později to byli ti stejní muži, kteří v mezičase vytvořili organizační základy tzv. Islámského státu. Alavitů, často zastávajících důležité armádní pozice, se propouštění dotklo disproporčně silněji než jiných. Ztráta příjmů a propojení některých členů komunity s bývalým režimem je vystavilo ohrožení ze strany kriminálníků i těch, kteří si žádali odplatu.

Související článek:

Kam směřuje Sýrie po násilí v Suvajdě?

Michal Lipták 1. 8. 2025

Ne u všech totiž Šarova slova o společenském smíru našla ohlas. Během snah o polapení členů bývalého režimu se v březnu 2025 na syrském pobřeží rozpoutaly nepokoje mezi příslušníky vládních milic a Asadovými loajalisty. Tyto přestřelky postupně přerostly v masové vraždění civilistů, zejména alavitů, během kterých zemřelo přes tisíc čtyři sta lidí. Zranitelnost alavitů v novém státě umocňuje fakt, že se ztrátou Asada jakožto patrona skupiny, nemá komunita jasnou strukturu či vůdčí postavu. To dále oslabuje její pozici při jakýchkoliv budoucích vyjednáváních.

Podobná situace se opakovala v červenci téhož roku. Poté, co byl příslušníkem beduínské komunity přepaden a okraden drúzský obchodník, se v jihosyrské Suvejdě rozhořelo ozbrojené povstání proti novému režimu. Důvody pramenily jak z nedůvěry vůči nové vládě a výzvám k odzbrojení místních drúzských milic, tak i vidina možné autonomie. Ta byla posílena prohlášeními izraelských představitelů, kteří se pasovali do role ochránců drúzů.

Jejich motivy mají základ v početné drúzské komunitě uvnitř Izraele. Její členové často vykonávají vysoké armádní pozice a udržují úzké společenské i rodinné vazby na komunity v Sýrii. V sázce je ale i varianta drúzského státu na jihu Sýrie. Ten by pak pro Izraelce mohl představovat jistou nárazníkovou zónu či možnost, jak držet Damašek v šachu. Alternativu federalizace nicméně Šara kategoricky odmítá.

Vláda práva a realita

Pokud jde o legislativu, nepřikročil nynější režim doposud k zásadnějším změnám, které by určily nové státní směřování. V březnu 2025 Šara představil a ratifikoval znění dočasné ústavy, jejíž platnost by měla být pětiletá. Sýrie by podle této ústavy měla být prezidentským systémem s tím, že se ruší funkce premiéra. Ani to se ale neobešlo bez kritiky, zejména ze strany Kurdů, kteří nové ústavě a komisi, která byla za její vznik zodpovědná, vyčítají nereflektování pestrého demografického složení syrské populace.

V říjnu 2025 došlo také k prvním volbám do jednokomorového parlamentu. Celkový počet zástupců měl být dvě stě deset, přičemž sto čtyřicet z nich volily komise složené z lokálních představitelů a odborníků. Zbylých sedmdesát jmenoval prezident. Vláda argumentovala cílem vytvořit spíše technokratický než zastupitelský parlament, který by dokázal pomoci překlenout přechodné období. Dalšími argumenty byla chybějící infrastruktura pro všeobecné volby či data o počtu obyvatel. V některých provinciích, zejména těch ovládaných kurdskými či drúzskými sílami, volby neproběhly.

Jednou z největších výzev zůstává transformace justičního systému. Pokud se bude režim nadále snažit zabránit vraždám z pomsty, bude nezbytné připravit mechanismy pro spravedlivé soudní procesy. A to jak s příslušníky minulého režimu, tak i pro rehabilitaci nezákonně odsouzených. Zároveň z důvodu stále probíhajících střetů dochází k novým případům, které je třeba vyšetřit.

Pro účely vyšetření událostí v pobřežních oblastech z března 2025 byla ustanovena Národní vyšetřovací komise, která během podzimu poslala k civilnímu soudu v Aleppu čtrnáct mužů. Jedná se o první z pokusů o ustanovení nezávislého vyšetřování trestných činů, během kterého byli vyslechnuti účastníci obou stran za přítomnosti nezávislých soudců. Pro vyšetření událostí po roce 2011 byla dále ustanovena Dočasná komise pro spravedlnost, která má na splnění svých závazků spolupracovat s Interpolem.

Sýrie a ti ostatní

Vláda se v mezičase nesoustředila pouze na vnitrostátní situaci, ale i na své postavení na mezinárodní scéně. V tomto ohledu byly úspěchem zářijové vystoupení Ahmeda al-Šáry na zasedání Valného shromáždění OSN a listopadová návštěva Bílého domu, které se zúčastnil jako první syrský prezident.

Hlavními agitátory znovunavázání diplomatických vztahů se Sýrií jsou především země Perského zálivu a Turecko. Motivuje je pokukování po příležitostech dlouhodobých pronájmů syrských přístavů či nové možnosti vedení ropovodů skrze syrskou poušť dále do Středozemí. Syrský režim na oplátku doufá v získání potřebné legitimity a v příslib financí na rekonstrukci země.

Možným budoucím konfliktem je střet geopolitických zájmů Turecka a Izraele. Turci by v ideálním případě chtěli mít za svého jižního souseda centralizovaný stabilní stát, jenž by nepředstavoval hrozbu v podobě útočiště pro kurdské milice. Izrael by si naopak přál fragmentovanou a slabou Sýrii, otevřenou vnitřním rozbrojům různých frakcí. S těmi by pak mohl střídavě vyjednávat podle potřeby, žádná by však nepředstavovala větší bezpečnostní riziko pro izraelskou armádu.

V tomto kontextu jsou zásadní snahy Turecka a Kurdské strany pracujících (PKK) o pokračování mírového procesu, které v uplynulém roce zaznamenaly zásadní posun. Izrael vždy chápal Kurdy jako potencionální protiváhu vůči Turecku i většinové arabské populaci. Nyní by však musel svou taktiku přehodnotit. Vztah s kurdskou samosprávou a její případné začlenění do vize nové Sýrie je ostatně něčím, s čím se potýká i současná vláda. Ačkoliv zkraje roku bylo možné sledovat signály značící společná vyjednávání, zdá se, že celý proces je momentálně v útlumu.

V neposlední řadě je tu také izraelská okupace syrských území. Nejedná se pouze o Golanské výšiny, ale také o nově obsazené oblasti daleko za dohodnutou linií z roku 1974. Izrael do nich přemístil vojáky a techniku po pádu Asadova režimu, ve svém postupu však pokračoval i během celého roku 2025. Momentálně kontroluje i nejvyšší bod Sýrie – horu Hermon. Izraelská armáda podniká své výpady, vytváří nové checkpointy a provádí únosy lidí v podstatě denně. Jedna z nejostřejších eskalací se odehrála v posledních týdnech ve vesnici Bejt Džin. Izraelští vojáci se na obhlídce dostali pod palbu místních, načež izraelská armáda místo vybombardovala a zavraždila třináct lidí a dalších dvacet zranila.

Jak dál?

Město Dará, podzim 2025. Místními vítězi parlamentních voleb jsou ve většině zástupci rodin, jejichž děti byly na začátku revoluce vyslýchány a mučeny v Asadových věznicích. Pocit zadostiučinění nicméně narušuje zoufalá environmentální i ekonomická situace. Poničené studny znesnadňují zemědělské práce, na kterých je závislá většina populace. Nedostačující elektrická síť zase způsobuje pravidelné výpadky proudu. Někteří se obávají rostoucí izraelské agresivity v západní části provincie, další zase obnovení střetů s drúzy na východě. Po třinácti letech války tak v sobě Dará spojuje pozitivní i negativní důsledky revoluce, včetně problémů, kterými si v širší míře prochází celá země.

Před novou vládou stojí řada výzev. Ponecháme-li nyní stranou mezinárodní situaci, bude hlavním úkolem vytvořit prostředí, ve kterém se budou moci všichni bez ohledu na náboženství, pohlaví a názorovou příslušnost aktivně zapojovat do rozvoje země. Tímto způsobem bude možné znovu nastartovat rozvoj ekonomiky a dát do chodu důležité infrastrukturní projekty. Zároveň se ale jedná o jedinou příležitost, jak překonat rozsáhlé rozdíly napříč regiony a dodat důvěru těm, kteří momentálnímu směřování nedůvěřují. Stav, ve kterém se jednotlivec cítí plnohodnotnou součástí společnosti a je přesvědčen o tom, že jeho práce a rozhodování mají hmatatelné výsledky, je cestou k sociálnímu smíru i způsob, jak předejít dalším konfliktům. Teprve tehdy totiž dokáže člověk přijmout stát za svůj.