I přes jeho malou rozlohu se v Libanonu často odehrává několik téměř paralelních realit zároveň. V posledních dnech tato skutečnost vygradovala do nových rozměrů. Některé obyvatele zaměstnává snaha přežít pokračující izraelskou agresi, či aspoň částečně opravit své domy, zničené bombardováním během posledních dvou let. Jiní žijí návštěvou papeže Lva XIV.
Ten do Libanonu dorazil v neděli 30. listopadu z Turecka, které bylo také součástí jeho první zahraniční cesty. Křesťanské oblasti Libanonu a většinu hlavních komunikací zahalily vatikánské vlajky a papežovy podobizny. Ty na cestě z letiště vystřídaly původní portréty bývalého vůdce hnutí Hizballáh Hasana Nasralláha, jež byly z nařízení vlády již v minulých měsících odstraněny. Nyní na obchodních domech i dálničních mostech visí bannery s mottem papežovy návštěvy „Blahoslavení jsou ti, kdo tvoří mír“ nebo nápisy jako „Město míru vítá hlas míru“.
Mnozí však na místě čekají už od časného rána. V tisícihlavém davu jsou viditelně zastoupeny migrantky, které do Libanonu přicházejí za prací v domácnostech nejčastěji z afrických a východoasijských zemí.
Během prvních dvou dní se papež setkal s prezidentem i premiérem země a navštívil řadu institucí. Ve všech destinacích byl vítán davem nejen z křesťanských komunit.
Nyní je úterý osm hodin ráno a já se pěšky ospale vleču na místo konání mše, kterou bude papež sloužit před svým návratem do Vatikánu. Ta se koná v pro tuto příležitost zbudovaném areálu nedaleko přístavu v centrálním Bejrútu.
Centrální Bejrút – čtvrť plná výškových budov – povětšinou sídel finančních institucí – byla zbudována v devadesátých letech v rámci obnovy země po skončení občanské války. Její výstavbu realizoval bývalý premiér a developer Rafík Harírí. Ten v zemi prosadil neoliberální reformy zahrnující rozsáhlou privatizaci, podporu bankovnictví a realitních trhů na úkor produktivních sektorů – kroky, které nasměrovaly zemi k dnešnímu ekonomickému rozvratu a k absenci základních služeb.
Teď je v celé oblasti přerušena doprava a ulice zejí prázdnotou. Každý, kdo se pohybuje venku, směřuje na jediné místo. Vstupenky na bohoslužbu bylo možné předem rezervovat zdarma a všech 150 tisíc jich zmizelo během několika hodin, včetně dodatečně přidaných míst na stání.
Instrukce na vstupence jsou velmi striktní, dovnitř se nesmí vnášet žádné jídlo, ani se tam nesmí kouřit. Areál měl být téměř dvě hodiny před začátkem zcela uzavřen pro zajištění bezpečnosti. Někteří se ale i poté snaží dostat dovnitř. „My jsme VIP,“ křičí žena v drahém kostýmu a když je jí sděleno, že již projít nemůže, odstrkuje zátarasu a obchází strážné, kteří se jí v tom ani nesnaží zabránit.
Mnozí však na místě čekají už od časného rána. V tisícihlavém davu jsou viditelně zastoupeny migrantky, které do Libanonu přicházejí za prací v domácnostech nejčastěji z afrických a východoasijských zemí. Jejich pobyt podléhá sponzorskému systému kafala – prakticky formě moderního otroctví. V jeho rámci si ženy musí vyžádat povolení od svých zaměstnavatelů, aby mohly opustit dům. Převážná většina z nich pracuje v křesťanských domácnostech – ač ne výlučně – dnešní mši jich tedy mohly navštívit stovky.
Papež je vzhůru od brzkého rána a stihl již navštívit pracovníky Nemocnice svatého Kříže. Následně se přesunuje na tichou modlitbu za oběti výbuchu v přístavu z roku 2020. Mohutná exploze tehdy zabila přes 200 lidí a další tisíce těžce zranila a vyhnala z jejich domovů.
Ceremonie se přenáší na obrovské obrazovky po celém areálu. Když se na nich poprvé objeví papežova tvář, několik dětí začne křičet „baba, baba“ (otče, otče) a rozběhnou se směrem k nim.
Lev XIV. se v přístavu setkává také s rodinami obětí, které drží fotografie svých blízkých, kteří byli během výbuchu zabiti. Jedna žena se dává do pláče a papež ji objímá. Některé fotografie jsou doplněny nápisy jako „spravedlnost“. Po pěti letech stále nebyli potrestání viníci tragédie.
Pak už papež nasedá do auta a jede směrem k areálu. Celá cesta je monitorována kamerami dronů a přenášena na obrazovky v areálu, kterým se začíná šířit vzrušení. Papež následně přesedá do papamobilu a vjíždí dovnitř.
Přítomní se chovají překvapivě spořádaně, zůstávají na svých místech a pouze se postaví. K zábradlí se tlačíme jenom spolu s několika dalšími nevychovanci. Papež následně obkrouží celý prostor. Když se nedaleko nás vrací k pódiu, padesátiletá účetní Monika, s níž jsem se zatím dala do řeči, mě táhne za ruku doprostřed hloučku, který se papeže pokouší vyfotit. Všichni si vzájemně svými telefony překážejí. Když se pak Moniky ptám, jestli jí po těch třech dnech už také nepřijde unavený, oponuje, že to není možné, protože je požehnán od boha.
Celou událost doprovází propracovaný hudební program a v první řadě sedí prezident, premiér a řada dalších vysoce postavených politiků. Následná mše je sloužena převážně ve francouzštině, s níž se papež trochu trápí. Jeho slova jsou v jedné z částí tlumočena pouze do znakového jazyka. S Libanonem je spojený stereotyp, že všichni v zemi hovoří arabsky, anglicky i francouzsky, to se však týká pouze střední třídy.
Kdo se těšil na papeže
Postoje místních k papežově návštěvě se ostatně, jako všechno v Libanonu, zásadně liší dle jejich původu a souvisejícího socioekonomického postavení. Země funguje na sektářském parlamentním systému, který rozděluje moc mezi tři hlavní skupiny: maronitské křesťany, sunnity a šíity. Žije zde nicméně řada dalších náboženských menšin a Libanon zároveň hostí největší uprchlickou populaci na počet obyvatel na světě – přes milion syrských uprchlíků a statisíce palestinských. Tyto okolnosti výrazně utvářejí historickou i dnešní zkušenost lidí.
„Pro mě jako muslimku to naznamená nic,“ říká mi pětatřicetiletá pracovnice v humanitárním sektoru Maryam ze severního města Tripolis, zatímco si balí cigaretu. „Mám radost, že křesťani se těší, ale ostatní sunniti by si toho možná ani nevšimli, kdyby vláda nevyhlásila dva dny volna.“
Její slova se potvrzují, když v pondělí jedu přes Tripolis taxíkem, jehož řidič neví, proč je ten den volno. „Někdo mi ráno říkal, že je dneska státní svátek, ale to se mě netýká, musím živit rodinu.“
Podobně laxní přístup sdílejí i další sunnité, s nimiž v těchto dnech hovořím. V šíitských komunitách je nálada výrazně jiná, mnozí se cítí zrazeni.
Pár dní před papežovým příjezdem projíždím se čtyřicetiletým Aminem z jižního Bejrútu kolem připravovaného areálu. Svěřuje se, že ho řízení nebaví, ale během izraelského bombardování přišel o svůj obchod. Od bratrance si tedy půjčil motorku, na které nyní jedeme, aby uživil rodinu. Hizballáh mu jednorázově dal tři sta dolarů, to ale na nový obchod nestačí. „Pořád lepší než vláda, ta nám nedala nic. Ale aby postavili tohle, na to peníze mají,“ ukazuje rukou na komplex, kde má za pár dní papež sloužit mši.
Maryam si zapaluje cigaretu a poznamenává, že politické souvislosti se samozřejmě dotýkají všech. „Ještě uvidíme, co znamená, že nás mají takhle v hledáčku.“
Co to znamená, má jasno Hadi, podnikatel z jižního města Týros, které bylo během války značně poničeno. „Prostě nám ukazují, co můžeme čekat, když se podřídíme západním požadavkům – stabilitu, mezinárodní uznání a návštěvy papeže,“ vyjmenovává znechuceně. „Proto mě absolutně nezajímá, že tady je.“
Hlavním požadavkem Západu je nyní kompletní odzbrojení Hizballáhu a všech dalších skupin. Spojené státy tím podmiňují jakoukoli pomoc při obnově regionů zdevastovaných válkou, zatímco jejich klíčový spojenec Izrael vyhrožuje, že pokud k tomu nedojde, Libanon čeká další válka.
Hizballáh požadavek na odzbrojení kategoricky odmítá a svoje zbraně považuje za jedinou obranu země, jejíž suverenitu není podfinancovaná libanonská armáda schopná zajistit.
Současný vůdce hnutí Náim Kasím přivítal papeže prostřednictvím zveřejněného videa, kde zároveň sdělil, že mu pomocí prostředníků zaslal dopis. U silnic papeže vítali také Mahdiho skauti – členové mládežnické organizace, jež je některými západními subjekty osočována z rekrutování dětí do Hizballáhu.
Papežův asfalt
Přípravy na papežův příjezd obnášely také opravy infrastruktury. „Kdyby nic, tak nám tu aspoň opravili nějaký ulice, i když je to trochu bizár,“ směje se Myriam. Odkazuje na praxi, kterou Libanonci nazývají „volební asfalt“ – tedy zrychlené silniční opravy, k nimž se politici běžně uchylují těsně před volbami, aby získali hlasy. Tentokrát se asfaltovalo v oblastech, kudy měl projíždět papež. Některé z nyní spravených cest přitom zůstávaly přes výzvy obyvatel i padesát let nepovšimnuty.
Podle Mahmouda al-Hažara, vedoucího oddělení údržby na ministerstvu veřejných prací a dopravy, bylo na silniční úpravy v zemi alokováno sedm milionů dolarů. Polovina částky byla přidělena právě na opravu trasy, jíž projížděl papež. Ta přitom vedla převážně křesťanskými oblastmi, které jsou tradičně bohatší, především z důvodu silnější historické podpory z časů francouzského kolonialismu.
Kromě opravených silnic byla v Bejrútu zavedena i další opatření. Jejich přijetí bylo dlouhodobě plánováno, nicméně někteří se domnívají, že je papežova návštěva uspíšila. Patří mezi ně zákaz hlasité hudby na veřejnosti a také vybírání odpadků z kontejnerů. Oba prohřešky mají být pokutovány částkou 20 dolarů. Druhá zmíněná činnost je přitom běžnou praxí ekonomicky znevýhodněných obyvatel, kteří hledají cenné předměty nebo plastové obaly, jež sbírají a tím se podílejí na jejich recyklaci.
Právě na recyklaci vynakládají evropské vlády – kterými se nyní ta libanonská snaží zase jednou inspirovat – nemalé částky v rámci rozvojových projektů. Činí tak z přesvědčení, že individuální recyklace je cestou k zastavení globálního znečištění plasty. A to i přes její naprostou zanedbatelnost v kontextu průmyslové výroby. Když se jí však věnují chudí lidé, není najednou oceňována. Nemluvě o tom, že nikdo z těch, kdo pracují na sběru odpadků, nemá 20 dolarů na zaplacení nově zavedené pokuty.
Přestože si mnozí místní nemyslí, že budou pravidla skutečně vymáhána – především s ohledem na absenci policejních složek, prakticky se už dotkla například pouličních prodejců, kteří dle nových nařízení nemohou svoje stánky provozovat bez oficiálního povolení.
„Kdy začnou zavírat ty resorty, které si nelegálně zabraly pláže a zabraňují tak přístupu lidí k moři?“ ptá se spíše rétoricky pětačtyřicetiletá filmařka Mona, když procházíme po pobřežní promenádě v Tripolisu. Tam opatření vešla v platnost již před několika týdny. Dříve živé místo je nyní bez stánků, u kterých si lidé kupovali limonádu a kukuřici, a působí pustě.
„Znám lidi, kteří s tím souhlasí a říkají, že si prodejci mají sehnat povolení. Jak to ale mají udělat, když jsou to většinou uprchlíci?“ dodává palestinská sociální pracovnice z jižního města Sidónu s odkazem k pracovním omezením vztahujícím se na syrskou a palestinskou populaci. „Ty stánkaře vyhnali už tak stokrát a oni se vždycky nakonec vrátili,“ poznamenává nicméně Myriam.
Zahraničními institucemi často oslavovaná nová libanonská vláda v posledních měsících pracuje převážně na kosmetických úpravách týkajících se infrastruktury. Ty sice mnohým zpříjemní každodenní život, jako v případě pokusů o úpravy ve veřejné dopravě. Často ale naopak dopadají na nejslabší členy společnosti.
Činnost vlády také otvírá otázku, jaký předobraz veřejného pořádku následují. Zatím se zdá, že spočívá především ve snaze vytvořit iluzi evropského města v souladu s orientalistickým a místními většinou nenáviděným označováním Bejrútu za Paříž Blízkého východu.
Snaha dohánět Západ je značně křečovitá i v českém prostředí, v Libanonu kvůli jeho historii zanechává ještě silnější pachuť. A to jak v kontextu koloniální minulosti, ale především pro pokračující podporu Izraele ze strany mezinárodního společenství.
Po papeži válka
„Mně přijde hezký, že mají lidi konečně nějakou naději,“ tvrdí pětatřicetiletá pracovnice archivu drúzského původu. Dále se zamýšlí, že sice neví, co přesně si lidi představují, že se změní, ale uzavírá, že prostě doufají, že věci budou lepší.
Dle návštěvníků mše, s nimiž hovořím, spočívá naděje na mír ve dvou ohledech. Jednak doufají, že papež do země nasměroval boží požehnání, které je spolu s Ježíšem ochrání. A to i přesto, že se nyní jednalo o již třetí návštěvu papeže v Libanonu za posledních padesát let.
Současně také věří, že Libanon nyní ukázal, že stojí o mír. Mír je ostatně nejvíce skloňovaným pojmem celé návštěvy. I podstatná část médií papežovu cestu uzavírá tím, že je nyní zřejmé, že si země přeje žít v míru.
V tomto kontextu však vyvstává otázka, zda si do této chvíle někdo myslel, že Libanonci mír nechtějí. Pravděpodobně jen málokdo na celém světě se ráno budí s touhou žít ve válce a být konstantně vystaven násilí a strachu ze ztráty blízkých. Touhu po míru nicméně značně komplikuje pokračující izraelská agrese.
Papež se nyní přímo k izraelským útokům nevyjadřuje, v otázce Palestiny se ale nechal slyšet, že podporuje dvoustátní řešení. To je však kvůli rychle postupující okupaci, především prostřednictvím výstavby nelegálních osad už prakticky nemožné.
Nicméně to, že papež bezprostředně nepřistoupil na sionistickou rétoriku, oceňuje programátorka evropského původu Sofie. „Je to smutný, ale mně docela stačí, že nejel na první návštěvu do Izraele omlouvat se za Františka,“ odkazuje k odporu vůči genocidě minulého papeže.
„Je to vlastně cool, že sem přijede někdo takhle vysoce postavený ze Západu, kdo si je očividně vědomý toho, že válka ještě probíhá,“ uvažuje Myriam. „Třeba zahraniční média, si toho očividně nevšimla,“ komentuje téměř neexistující pokrytí pokračující agrese převážně na jihu země.
Od formálního vyhlášení příměří došlo již k tisícům jeho porušení, téměř výlučně z izraelské strany. Útoky ostatně pokračují i během papežovy návštěvy, ač ve srovnání s uplynulými týdny v nižší intenzitě. Během nich bylo napadeno hlavní město a v jižním městě Sidón došlo k masakru v uprchlickém táboře, kde Izrael zabil 14 lidí, převážně dětí.
I přes slova o míru se nyní řada obyvatel obává, že po papežově odjezdu budou útoky dále eskalovat. V některých humanitárních organizacích již v minulém týdnu probíhaly krizové schůzky připravující se na tuto variantu.
„Když už se připravují neziskovky, tak to bývá blbý,“ myslí si Myriam jakožto zaměstnankyně jedné z nich. „Když nezačnou hnedka bombardovat, tak zase přijede někdo z Ameriky, kdo nás bude vydírat, abychom dělali přesně to, co po nás chtějí,“ uzavírá rozčileně Mona.
Papežova návštěva zanechala v mnohých pocit naděje a radosti. Další vývoj ukážou až následující dny. Už nyní je však jasné, že cesta k trvalému klidu nepovede přes pouhé řeči o míru a úklid ulic. Dokud bude mezinárodní společenství ignorovat vojenskou agresi svého spojence a tlačit země ke změnám podle vlastních představ, nelze dlouhodobý mír očekávat.
Jména respondentů jsou v reportáži změněna.
Autorka je antropoložka žijící v Libanonu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás