Na letošním festivalu dokumentárního filmu v Jihlavě v sekci Česká radost soutěžil i nový film režiséra Jana Strejcovského, „aukční komedie“ Má to cenu?!. Film nás zavádí do světa obchodu s uměním. Jsme svědky série absurdních situací, které nás mají donutit se zamyslet nad „skutečnou“ hodnotou umění. Strejcovského film je velmi vtipný a zábavný, ale je to karikatura uměleckého světa, nic víc, nic míň.
České umění tak získává svůj vlastní žánr, svoje vlastní Pelíšky, které pobaví publikum tím, jak to současné umění je opravdu „crazina“ a ti umělci jsou opravdu „na palici“.
Ve filmu se setkávají umělci (Daniel Dante Hartl, Epos 257, Jiří David) se svými sběrateli či galeristy (Olga Trčková, Zdeněk Sklenář, Robert Runták, René Rohan) v prostředí galerií, soukromých bytů či dokonce bezcelních skladů, kde je umění chráněno před cly a daněmi a jeho hodnota může v klidu stoupat. Ve filmu protagonisté filmu diskutují nad smyslem děl, které si sběratelé pořizují, a jejich hodnotou. Sběratelé tu jsou vesměs v roli obdivovatelů geniálních uměleckých osobností, jakýchsi apoštolů evangelia.
Absurdní rozměr dialogů film záměrně eskaluje a některé scénky se Zdeňkem Sklenářem jsou jak z Monty Python a Svatého Grálu. Film si ostatně jeho protagonisté za rámeček rozhodně nedají. Dokonce jsem slyšela, že někteří z nich to prý nevydrželi a odešli před koncem jim určené projekce, čemuž se vůbec nedivím.
Sběratelé umění jsou tu představení jako naprostí šílenci či v lepším případě podivíni, nesympatičtí zasvěcenci jakési sekty univerzálního dobra jménem umění, do které pumpují peníze, aby jejich život měl aspoň zdánlivě smysl. Sami umělci jsou v podstatě umanutí sebestřední popletenci, které buď vůbec nezajímá svět okolo (Daniel Dante Hartl), nebo je svět kolem zajímá jen naoko, protože je nejvíc zajímají oni sami, případně to „správné“, tedy jejich umění (Jiří David).
Světu podivínů vládnou dva kritikové (Jan Vitvar a Jiří Ptáček), kterým tito umělci velmi uctivě naslouchají. Jakoby přiletěli z první poloviny 20. století, kdy slovo z úst kritika rozhodovalo o tom, jestli umělec existuje či neexistuje. (Dnes se ovšem mluví o jeho deflaci – žádným arbitrem umění už dávno není).
Všechno je v mužském rodě, což není autorský záměr, jak se přiznal sám režisér. Pravda, ve filmu je jednou z ústředních postav galeristka Olga Trčková, kterou, sláva genderové rovnosti, film karikuje úplně stejně jako její mužské protějšky.
Jedinou trojrozměrnou, autentickou a sympatie budící postavou je Epos 257, do jehož myšlenkových pochodů a názorů můžeme nahlédnout blíže. Stává se „Poutníkem“ labyrintu současného umění, tj. bláznivého světa peněz a nesmyslů, v němž se snaží vyznat a udělat něco smysluplného. Jenže nakonec je to stejně pořád o tom samém. Umělci si tu vydělávají něčím, před čím se klaní bohatí lidé jako poddaní nahého císaře. Kdy konečně někdo přijde a řekne, že císař je nahý? Má to cenu? Nemá.
Umění jako kratochvíle
V umění se už profesně pohybuji 20 let. Ale ve filmech jako Má to cenu!? nebo Zkouška umění (z rukou stejného producenta) své pole působení vůbec nepoznávám. Ano, v kapitalismu je umění v prvé řadě investice a prostředek praní špinavých peněz. Ano, trh s uměním je málo transparentní a neregulovaný. V dějinách se tak již podařilo skrze umění vyprat ledacos, včetně nacisty zabaveného umění.
Ale bohatí mecenáši nejsou z levicové perspektivy tím hlavním problémem, jsou jen symptomem systému, který neumí dobře regulovat, distribuovat a danit. To, že nějací lidé zbohatli prapodivně, není ani tak problémem těchto jednotlivců, ale chybou systému, který je nechal zbohatnout neetickým způsobem (nedostatek regulace), který je nenutí odvádět svůj díl zpět společnosti (nedostatečně zdanění), a mohou si tak nakládat se svým bohatstvím podle libosti. Nakonec i bohatí lidé jsou smrtelní a když na to přijde, většina z nás se odebere do hrobu raději jako podporovatelé bohulibých činností než jako sběratelé aut a letadel (i když se najdou výjimky).
V Česku je trh s uměním konzervativní, současné umělectvo, pokud nemaluje závěsné obrazy, se jím živí těžko. Umělci a umělkyně kolem mě, i ti velmi úspěšní, většinou mohou plně provozovat svoji uměleckou praxi především díky tomu, o co se nikterak nezasloužili, díky svému rodinnému zázemí či vlastnictví nemovitosti. Ti, kdo zmíněné nemají, vydělávají si peníze více či méně přidruženou činností a umělecká tvorba se ocitá v ranku „kratochvíle“ (ostatně tak jako v případě režiséra, jak to uvedl v diskusi po promítání).
Jak se asi musí na film dívat někdo, kdo pracuje jako produkční nějakého festivalu, aby ve volných chvílích mohl nacvičovat performance na festival úplně jiný a za honorář, za který si tak maximálně koupí jídlo na týden, když bude držet dietu? Protože to je realita českého současného umění (potažmo kultury).
Možná (nebo určitě) není tak zábavná. Ne jako obraz, který nám poskytuje tento film, kde sledujeme hejska, který má peníze bůhví odkud, aby realizoval nákladnou vitráž o zdánlivě šokujícím tématu a tu následně draze prodal. On i obchod s uměním a svět prodejních galerií vypadá hodně jinak a ano, existují i zcela „normální“ galeristé, kteří nejsou sběrateli-zbohatlíky a jejichž činnost působí mnohem méně spektakulárně než aktivity Olgy Trčkové.
Proto vůbec netvrdím, že něco z toho, co vidíme ve filmu, je realita. Je to jen pokřivený obraz. Problém je, že moc jiného o českém současném umění tu ve filmovém žánru není (čestnou výjimkou je dokument Kláry Tasovské o Libuši Jarcovjakové).
Film Má to cenu !? je medvědí službou umění a Jan Strejcovský to dělá po Komrzé a Bojarově Zkoušce umění už podruhé v řadě. České umění tak získává svůj vlastní žánr, svoje vlastní Pelíšky, které pobaví publikum tím, jak to současné umění je opravdu „crazina“ a ti umělci jsou opravdu „na palici“. Posiluje se tím ale jen oblíbený stereotyp. Současné umění, včetně obchodu s uměním, je jistě rozporuplné a plné napětí a konfliktů, ale z těchto filmů o něm získáváme povědomí jen jako o malém střípku reality. Ke kritickému vyrovnání se s komplikovanou realitou mají oba filmy však daleko.
Autorka je kurátorkou a ředitelkou tranzit.cz.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás