Daníme majetek jako chudé země, a proto jsme chudá země. Stanjura z toho má radost

V Deníku E15 vyšel text s poněkud matoucím názvem „Žebříček 10 vyspělých zemí s nejnižším zdaněním majetku. Česko je na špičce“. Byť je to zavádějící termín, z vyspělých zemí najdeme v žebříčku jen Rakousko – na šestém místě. Česko se dostalo na druhé místo, kdy přeskákalo země jako Slovensko, Litvu, Mexiko nebo Kostariku. Ze zemí OECD mají nižší majetkové daně pouze v Estonsku, které zůstává věrné svým neoliberálním experimentům, jako je rovná daň zvýhodňující vysokopříjmové skupiny.

Pravdou je, že investoři mají stabilní prostředí pro své investice, škoda, že takto spekulují zrovna se základní lidskou potřebou a stát jim v tom ještě nadšeně umetá cestu.

Český ministr financí Zbyněk Stanjura článek nasdílel s radostí odpovídající jeho prostoduchosti a s výkřikem „Jsme v Top 10 na světě!“, jako by snad bylo co slavit. Nicméně podobně před pěti lety Stanjura nadšeně poskakoval, když se jeho ODS spolu s Babišem a Okamurou podařilo zrušit bez adekvátní náhrady superhrubou mzdu a ožebračili tak státní rozpočet o více než sto miliard korun. To Stanjura slavil slovy „státu dieta prospěje“.

Následně se čtyři roky lopotil se sestavováním rozpočtu na dietě, který neprospěl nikomu. To zvláště oceňují voliči v Moravskoslezském kraji, kde koalice Spolu nasadila svého účetního coby lídra v následujících volbách. V kraji Stanjuru hodnotí negativně dvě třetiny voličů a pouhých devět procent ho vnímá pozitivně. Koalici Spolu zde předběhlo v preferencích dokonce i lobotomické SPD. Horší skóre než Stanjura už nemá nikdo. Možná ani nikdy neměl. Ale třeba Stanjurovi dieta voličských hlasů prospěje. Uvidíme.

Dietní kúra pro pracující

Zrušení superhrubé mzdy nebyla jediná zničující dieta, kterou tehdy Stanjurova ODS s opozicí protlačila. O další miliardy přišel rozpočet zrušením daně z nabytí nemovitosti, na čemž nejvíce vydělali spekulanti s bydlením, což nás vrací zpět k nejnižšímu zdanění majetku v OECD, s čímž napomáhá i neexistující dědická daň.

Daně z nemovitostí v Česku patřily a patří k nejnižším v Evropě. Jejich systém je nastaven tak, že po jejich mírném zvýšení nejvíce dopadají na nejchudší domácnosti, protože skoro nereflektují polohu a už vůbec ne reálnou hodnotu nemovitosti. Daň ze stometrové luxusní vily v centru města a stometrové chalupy na periferii se liší prakticky jen ve stokorunách. Pro chudé se jedná o citelný jednorázový výdaj, bohatí si daně ani nevšimnou.

Protože jsou příjmy veřejných rozpočtů ochuzeny o adekvátní majetkové daně, doháníme to daněním práce a spotřeby. A můžete hádat, z koho náš daňový mix vytáhne více peněz: zda z rentiéra stometrové vily ve městě, nebo z pracujícího z chalupy na periferii.

To vše dohromady vytváří prostředí, kdy v Česku máme jedny z největších majetkových nerovností vůbec, což nadšeně oslavuje ministr financí, který by se měl starat především o zajištěné veřejné rozpočty a blaho všech obyvatel. Že svou roli, pozici ani situaci nechápe, rozvádí Stanjura ve svém krátkém oslavném postu na téma nejnižších majetkových daní, kde píše:

„Co to znamená v praxi? Vlastnictví nemovitostí není u nás zatíženo nesmyslnými daněmi, převody majetku mezi generacemi zůstávají férové, lidé mají stabilní prostředí pro investice i budování vlastního zázemí. Peníze mají zůstat u lidí, kteří si je vydělali.“

Nic z toho ovšem neplatí. Ministr financí, který považuje daně za „nesmyslné“, by měl nejspíš dělat něco jiného než řídit ministerstvo spravující daně. Převody majetku bez jakéhokoli zdanění samozřejmě nejsou férové nijak, protože z tohoto transferu vynechávají všechny ty, kdo se prostě nenarodili do bohatých rodin. Umožňují destruktivní kumulaci majetku nejbohatšími, vytvářejí sociální nerovnosti a rozkládají společenskou soudržnost.

Vedle toho je tento systém rájem pro spekulanty s nemovitostmi, čehož výsledkem je situace, kdy máme v Česku prakticky nejméně dostupné bydlení v Evropě a nejmladší generace jsou z naděje na střechu nad hlavou jednoduše vyřazeny. Pravdou je, že investoři mají stabilní prostředí pro své investice, škoda, že takto spekulují zrovna se základní lidskou potřebou a stát jim v tom ještě nadšeně umetá cestu. Což vede k poslednímu bodu, kdy peníze nezůstávají u těch, kdo si je vydělali, ale jsou přesouvány k těm nejbohatším. Náš ministr financí si myslí, že je to důvod k oslavám. Že opoziční strany sahají po možné ústavní většině v příštích volbách, je do značné míry důsledek jeho práce.