Závěrečná skladba zakládající desky českého rapu Repertoár z roku 2001 se nese ve vyklidněném duchu. „Už bude úplnej klid,“ zpívá r´n´b vokalista David Čokoláda v refrénu, který dal písni jméno a vyjadřuje touhu, že po divokých spratkovských letech puberty a zrání zachycených v drážkách debutu pražských PSH, přichází konečně rozvážná dospělost.
Třeba se to tak na začátku třetí dekády života člověku na chvíli skutečně jeví (Vladimirovi 518 bylo tehdy 23, Orion byl o dva roky starší), nicméně realita je nakonec obvykle zcela opačná – dospělost přináší jen další a další dilemata, chaos neustává a klid je ve skutečnosti ještě vzdálenější, než se zdál být v osmnácti.
Stárnout s rapem je nevděčné. Nejde rozhodně jen o úbytek mladické dravosti, která se může promítnout do rapové flow. Mnohem zásadnější je ztráta relevance v žánru postaveném na nesmlouvavé soutěživosti a chytání nových trendů.
O čtvrtstoletí později už mají členové první rapové generace dávno přes čtyřicet, doma na ně čekají potomci a musí platit hypotéky. A najednou začíná být zajímavé o tom všem rapovat. V žánru, který je posedlý mladickou energií, progresem a sebevědomím, konečně přišel čas také na pohled do zadního zrcátka. James Cole na své dvanácté (!) sólové desce DONE natočené s producentem Ideou pohřbívá všechny svoje masky a boří čtvrtou stěnu žánrových iluzí o bohatství a slávě. Vladimir 518 a zpěvák 7krát3 na White Boy otevírají otázku, kde jsou v rapu hranice imitace.
Nepřítel uvnitř
Stárnout s rapem je nevděčné. Nejde rozhodně jen o úbytek mladické dravosti, která se může promítnout do rapové flow. Mnohem zásadnější je ztráta relevance v žánru postaveném na nesmlouvavé soutěživosti a chytání nových trendů. Jen se zkuste postavit před posluchače o jednu či dvě generace mladší a přesvědčit je, že řešíte stejné problémy jako oni, přestože už vypadáte spíše jako jejich rodiče.
Daniel Ďurech aka James Cole oslavil čtyřicátiny minulý rok, na svých posledních deskách Alien (2022) a Down 4 Life (2023) ale pořád zněl, jako kdyby chtěl soupeřit s hladovými mlaďochy, kteří do rapu právě přišli. Na druhé jmenované desce Coleovi s iluzí relevance pomáhali současné hvězdy P.T.K., Nik Tendo a Yzomandias, které ochotně přišly složit (zaslouženou) poctu legendě českého rapu. Ani oni ale nezastavili Coleovo další vzdalování se od pelotonu domácí rapové scény.
Už na této desce se ale Cole ohlíží do minulosti a střízlivě rekapituluje své lepší i horší časy („Byl jsem tak high, že jsem málem chcíp.“). Beat ke skladbě Brody dělal Idea (v tracku i hostuje), šéf labelu Ty Nikdy Records a rapper, který se poslední roky pouští do rozmáchlých konceptuálních projektů propojujících rap a elektronickou hudbu (Tempo, Puls). Právě od něj údajně přišel nápad, aby Cole zkusil na další desce něco trochu jiného a kyselinové, minimalistické elektronické beaty, vyměnil za dekonstrukci dřevního hiphopového soundu. Je to styl, kterým se proslavil na začátku nultých let losangeleský producent J Dilla a dodnes má i díky Kendricku Lamarovi silné slovo na rapové scéně, byť zní zároveň staromilsky i moderně. Ideovy produkce na DONE jsou plné zbloudilých taktů, do nichž může Cole znovu technicky excelovat a udivovat lehkostí, s níž ohýbá češtinu stejně, jako to dělal na kultovní desce Supercrooo Toxic Funk z roku 2004.
To nejpodstatnější se ale odehrává v textech. Hned v úvodní skladbě Zlatý klas Ďurech symbolicky zabíjí Jamese Colea, aby tentokrát mohl dostat prostor Dan. Tedy už ne další rapová postavička, kterých za kariéru zrodil několik (Phat, Kapitán Láska, Stanley Kuffenheim atd.), ale on sám. V úvodu desky vzkazuje „Tvý problémy v životě nevyřeší to, / že nakoupíš si nový Yeezy / Až ucejtíš váhu tý schízy, / tak to se ti nebude líbit. / Už nebudeš chtít flexit / Už budeš hledat jenom exit.“ Zní to možná na první poslech jako typický rapový tropus spílání druhému (konkurenčnímu) rapperovi, nicméně tady je ve skutečnosti adresátem, a tedy úhlavním nepřítelem už jen on sám.
Maska dolů
„Sundal jsem kostým / už dávno skončil Halloween,“ rapuje Cole v prvním singlu z desky a ve skladbě Daniel odhazuje všechny masky, za něž se v minulosti schovával. Rapová identita je něco jako brnění, které si navléknete, abyste vytvořili iluzi drsného já, pod brněním se ale v jeho případě dál schovával člověk závislý na alkoholu a drogách. „Co jsem to zapíjel, co jsem v sobě zabíjel?“ ptá se a na DONE rapuje o střízlivosti, očištění a nalezení nového smyslu života, který mu dala rodina.
Sunshine je track o jeho dceři, ve kterém ale vyplouvají na povrch i otcovské neduhy („Nenávidím, když mám stres a pak nejsem duchem přítomnej, to je pro mě zlej sen.“). V Když je nad náma měsíc rapuje o tom, jak dětem čte před spaním pohádky a Spolu je v podstatě rapový lovesong pro manželku. „Na počátku byly věty, teď spolu máme děti, / udržet se nad vodou, to vnímám jako přepych,“ vzkazuje. Motiv člověka, který si po letech hledání dal konečně svůj život dohromady, se vrací hned na několika místech. Není to ale typické rapové vychloubání o finanční nezávislosti, v Coleově podání zní z veršů i vděk a pokora.
Když podobné téma nedávno zpracovával MC Gey na desce O tatínkovi, který usnul (vyšla mimochodem na Ideově labelu Ty Nikdy), vyneslo mu to rapového Anděla za rok 2023. Kde ale MC Gey často skončil v humorné nadsázce, boří se Cole do hořkosti, která je už jen surově realistická: „Už chápu, proč jsem strávil celej život nachcanej / Abych nemusel čelit tomu, jak jsem nasranej.“ (Daniel) Někdy je nicméně cítit, že Coleovi nejdou hlubší témata přes rty tak jednoduše jako agresivní bars na Down4Life. Viz třeba trochu klopotný verš z Halloween: „Většinu života jsem jenom sípal, / namrdal se pivem a brkama a pak chcípal. / Doma sám jsem samotu vítal. / Pád tak pomalej, že jsem ten pohyb sotva vnímal.“
Ve skitech se Cole ještě jednou převtěluje do svých starších „zmrdských“ alter-eg. Pro Supercrooo byly rapové postavičky způsobem, jak se vysmát příkazu opravdovosti (realness), kterým byla posedlá první generace českého rapu. Co když nejvíc „real“ je ve skutečnosti být „fake“? Na DONE je návrat starých „já“ možná jen úlitbou skalním fanouškům, a možná je to součást konceptu desky, podle nějž boj se sebou samým vlastně není nikdy úplně vyhraný. To je asi nejsilnější vzkaz rappera, který po letech hledání alternativních identit, nakonec našel sebe sama – otce od rodiny, který se na obal desky vyfotí před rozestavěný dům.
Jsem měkkej
Když se v devadesátých letech rodila česká rapová subkultura, panoval mezi jejími protagonisty zarytý odpor k napodobování západních vzorů, jejichž klipy rotovaly na MTV. Domácí pionýři jako WWW, PSH a Coltcha se pokoušeli vyrobit svébytnou středoevropskou verzi hip hopu navázanou na domácí kulturní kontext. Jestli Wu Tang Clan samplovali soulovou zpěvačku Gladys Knight, museli si PSH vypůjčovat útržky z písní Lenky Filipové (Za všechno může čas). Pro dnešní rappery a rapperky je to už nepochopitelné dilema, český rap je plně globalizovaný a kopírovat západní trendy je zcela běžné.
Střetávání kulturních identit je jedno z hlavních témat desky White Boy, na níž se potkali Vladimir 518 (46 let) s o jedenáct let mladším zpěvákem 7krát3. V úvodní (a titulní) skladbě první jmenovaný vypráví o svém setkání s Afrikou Bambaataa, klíčovou postavou raných dějin zámořského hip hopu. Místo společné fotky se ho tehdy v polovině devadesátých let Vladimir drze zeptal na vliv německých elektroniků Kraftwerk a odpověď legendy mu potvrdila teorii, že dějiny rapu jsou skutečně víc „černo-bílé“, než se může zdát.
Hip hop je houba, která vsakuje inovace jiných žánrů a přivlastňuje si je podle potřeby, až – stejně jako u jazzu – není vůbec jasné, kde impulz jednoho žánru začíná a kde končí. Vladimirovi tehdy setkání vyřešilo dilema, jestli „bílí muži“ vůbec můžou rapovat. Smí, protože identita žánru je hybridní, což otevírá nekonečné možnosti. Jinými slovy – smí se všechno, tak proč by nemohli běloši zpívat r´n´b a rapovat do funky-electro podkladů, jako se to děje na desce White Boy.
V rozhovoru pro podcast Back From The Dead dalšího oldschoolera Abdula52 (ex-Coltcha) mluví Vladimir o tom, že White Boy je jeho „další poslední deska“. Se světem rapu se už párkrát rozloučil, aby mu po letech došlo, že se ještě potřebuje vrátit a něco doříct. Aktuální „poslední“ album začalo vznikat jako kolaborace s producentem DJem Wichem, který je podepsaný pod instrumentálním podkladem kultovního Repertoáru. Společné album se mělo jmenovat Domov a mělo završit pomyslný kruh mezi koncem devadesátek a současností. Wichovi na desce zůstal jeden beat, o další se postarali DTonate, Mike Trafik nebo Roman Holý.
Pozůstatkem původního konceptu je nejspíš i skladba Domov, kde se typicky rozmáchlý „vladimirovský“ patos prolíná s velmi osobní rovinou a to často v jediném verši („Když vidíš porod, najednou je ve všem jasno/ Byl by to horor, kdybys v tu chvíli neřek „Ano“ / pozor – nech mluvit srdce, vede samo.“) Na Repertoáru Vladimir zastupoval svébytnou poetiku pouličního flanéra, kterému graffiti dalo nástroj k nahlédnutí města neobvyklým způsobem. Tato optika se pak otiskla i do jeho subkulturních či architektonicko-popularizačních prací, kde působil věrohodněji než na svých sólových deskách jako Idiot a Ultra!. S nástupem drsňáků se z českého rapu tento alternativní pohled spíše vytratil a nahradila ho klišé. Na White Boy se ale Vladimir 518 nebojí přiznat „Jsem měkkej“.
Boření pomníků
7krát3 vlétl na českou scénu před šesti lety s hity jako Promiň nebo Tygrovanej sprej, které čerpaly vibe z afroamerického r´n´b a funku. Dávalo tak smysl, aby se spojil s rappery z Vladimirovy stáje Bigg Boss. Ta už dnes oficiálně neexistuje, ale napojení zůstalo a výsledkem je společné album, na kterém ale 7krát3 hraje spíše druhé housle. Je v pozici refrénového doplňku a když dostane vlastní skladbu – poctu pornografickým soundtrackům Quattro for Magic –, skončí už trochu za hranou slizké parodie. Na jiných místech mu nezbude nic jiného než vokalizovat rapperova slova.
Výborný je ale jeho refrén ze skladby Spadl jsem mezi ně, kde do energického Trafikova beatu Vladimir vysvětluje, jak se už necítil pohodlně v rapové divočině, v níž se všichni poměřují a soupeří. „Chceš pomník jak maršál, jak papež, jsi ulít. Skučíš na síti, že tvý zásluhy jsou velký,“ vzkazuje Vladimir v úvodu skladby a jeho slova možná míří k Ektorovi, který si před rokem v jednom rozhovoru stěžoval, že přes vysoké prodeje dosud neobdržel ani jednoho Anděla. Ať už je ale adresátem kdokoliv, Vladimir oponuje, že jedinou hodnotou je hudba samotná a potěšení z její tvorby. Všechno ostatní je vedlejší.
Ektor mimochodem bude mít čtyřicet letos v prosinci a nedávno ohlásil, že si v kariéře dává na pár let pauzu. A to i přesto, že se mu jako jedinému rapperovi ze starší generace stále daří držet s mladými krok v popularitě a vloni vyprodal O2 Arénu. Vybírá si to ale nejspíš také svoji daň, ostatně rapuje o tom v rozlučkovém hitu PTSD.
Vykročit ze světa rapové džungle a na chvíli soupeřit jen se sebou samým může být velmi osvobozující a nové desky Vladimira 518 & 7krát3 a Jamese Colea s Ideou jsou toho důkazem. Na White Boy a DONE konečně čeští rappeři stárnou se svými fanoušky, kteří už vyrostli z prvoplánových drsňáckých témat a zajímá je spíš, jak ukočírovat život s dětmi a hypotékou. Aneb jak říká James Cole: „Kámo, já už nechci řešit fame / Dvě děti na krku visej mi jako chain.“ Klid? Ten stále nepřichází, ale tak to nejspíš má být.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás