Oslavy konce druhé světové války nepřirostly moderní české společnosti nikdy moc k srdci. Během komunistického období se oslavy nesly v duchu vyzdvihování sovětského podílu na vítězství nad fašismem. Po roce 1989 přišla logicky snaha tento pohled revidovat. Dnes, osmdesát let po konci světové války, politika paměti nabírá novou dynamiku, která vede k dalšímu přepisování dějin.
Komunistický režim již od samotného počátku připomínal druhou světovou válku a její konec jednostranně, v mantinelech sovětského narativu. Role Sovětského svazu během prvních dvou let druhé světové války, kdy si Hitler se Stalinem rozdělili sféry vlivu, byla tabuizována. Stejně tak oficiální výklad pomíjel nekomunistické aktéry boje proti fašismu. Role západního zahraničního odboje byla marginalizována. Naopak všechny zásluhy za osvobození patřily Rudé armádě a východní větvi zahraničního odboje. Stejně tak tomu bylo i v případě událostí konce války v roce 1945, kde oficiální výklad upozaďoval roli vlasovců během Pražského povstání a podíl zejména amerických jednotek na osvobození československého území.
Je zkrátka jednodušší říct, že komunismus k nám v roce 1945 přivezly sovětské tanky, než přiznat masovou podporu KSČ v poválečných letech.
Po roce 1989 se politika paměti začala měnit. Česká a slovenská veřejnost byla netečná k vyprázdněnému normalizačnímu vzpomínání na druhou světovou válku a logicky se raději obracela k novým vyprávěním, která byla v opozici k dosavadnímu výkladu. Pozornosti se začalo dostávat západním spojencům a československým vojákům na západní frontě. V rámci této změny se začal hledat jakýkoliv náznak západní intervence při osvobozování Československa. Oficiální politika také odvrhla sovětský model vzpomínání vystavěný jako vítězství nad fašismem a přijala západní model všeobecného vítězství. Díky tomu se i oficiální svátek 8. května slaví pouze jako Den vítězství. Koncept boje s fašismem zavrhl západní svět poměrně záhy po konci války. V souvislosti s počínající studenou válkou vítězné státy totiž nemohly nadále marginalizovat své spojence Itálii a Západní Německo. Nutno podotknout, že se jednalo o poměrně pochopitelný krok. Sovětská propaganda totiž z druhé strany zase stavěla USA na roveň druhoválečných fašistů a nacistů, přičemž německá otázka ještě přilévala olej do ohně.
Obrat směrem na Západ a pomyslné odstrčení Sovětů z vlastního vzpomínání na osvobození dával v devadesátých letech smysl. Ovšem místo toho, abychom si postupně našli svůj vlastní příběh druhé světové války, přijali jsme západní pohled. Letošní oslavy osmdesáti let od konce války se pod tíhou pokračujícího konfliktu na Ukrajině opět posouvají k přerámování politiky paměti, kde už fašismus není ústřední nepřítel – je jím komunismus v čele se Sovětským svazem.
Putinova druhá světová válka
Během prvních dekád 21. století se zmíněný devadesátkový obrat politiky paměti začal postupně dostávat do střetu s novým ruským přístupem. V Rusku se nejdříve během devadesátých let problematika vzpomínání na druhou světovou válku dostala spíše na okraj oficiální politiky. Boris Jelcin měl jiné starosti a navíc sám také upíral svůj zrak k Západu jakožto novému ruskému spojenci. Po nástupu Vladimira Putina se však situace začala postupně měnit.
Do ruských reakcí na obrat ve výkladu konce druhé světové války se začala nejprve dostávat jistá tenze, která dospěla až k otevřenému konfliktu. Putin totiž začal svůj režim budovat na ideologickém pozadí ruského – nebo spíše carského – imperialismu, který zkombinoval právě se sovětským odkazem konce druhé světové války. Zjednodušeně řečeno, druhá světová válka se stala pro Putina legitimizačním nástrojem nejen vůči vlastní společnosti, ale také v rámci mezinárodní politiky. Volba to nebyla náhodná. Ruská společnost velmi dobře slyší na své vlastní dějiny. Druhá světová válka se dotkla takřka všech Rusů a každý má ve své rodině nějaký příběh spojený s válkou. Vítězství nad fašismem je tak připomínka nejen vlastní rodinné oběti, ale také připomínka dob, kdy Sovětský svaz, respektive Rusko, bylo velké, silné a skvělé.
Odkaz druhé světové války byl také přítomný od samého počátku války na Ukrajině v roce 2015 a získával na intenzitě s tím, jak konflikt Putin eskaloval. Druhá světová válka poskytla nejen legitimizační prostředek boje proti fašismu, ale umožnila ruské propagandě vytvářet jednoduché, černobílé pozadí celého konfliktu. Nehledě na to, že se Putin v tomto ohledu mohl opřít o přítomnost krajně pravicových skupin na Ukrajině a jejich radikalizaci. Kromě toho začal Putin své kroky legitimizovat podílem Sovětů na osvobození, na jehož základě buduje morální právo Moskvy mít vliv na politický vývoj zejména v postsovětských regionech. Česko ve snaze kontrovat ruské propagandě však pouze zintenzivnilo přístup započatý v devadesátých letech. Můžeme se ptát, jestli vymazávání Sovětů z paměti konce války a snaha o diskreditaci jejich role nehraje Putinovi do karet, aby mohl ukázat domácímu publiku, že Západ Rusko skutečně nenávidí.
Dvojí okupace? Orbánovská viktimizační strategie
Oblíbeným tématem posledních let je teze o dvojí okupaci. Sověti nás podle této teze neosvobodili, nýbrž pouze došlo k tomu, že místo nacistické okupace přišla ta sovětská. V příběhu tohoto vzpomínání se propojuje osvobození Československa roku 1945 se srpnovými událostmi v roce 1968. Teze o dvojí okupaci je přitom import z orbánovského Maďarska. Objevuje se dokonce i v tamní ústavě z roku 2011. Historička Andrea Petö poukazuje na to, že tímto způsobem se orbánovské Maďarsko zbavuje nepříjemné vzpomínky na odpovědnost maďarské politické reprezentace a veřejnosti za holocaust. Konkurenční narativ o viktimizaci maďarské společnosti je tímto vyviňuje z odpovědnosti a přenáší ji na Němce a následně též na komunistickou diktaturu.
Česká verze teze o dvojí okupaci je v podstatě jen pokračováním již tradiční vlastní viktimizace v dějinách. Místo nového příběhu konce války zohledňující také další aktéry a negativní jevy jako například chování k českým Němcům, však česká společnost osciluje mezi dvěma póly – proruským a antiruským. A přesně tento narativ sdílí při vzpomínání na konec války česká vláda v rámci své oficiální komunikace na sociálních sítích. Snaha převrátit chápání sovětského podílu na porážce nacismu zapadá do dlouhodobé viktimizační strategie politiky paměti ve snaze vyhnout se přiznání podílu na poválečném vývoji.
V tomto pohledu je zkrátka jednodušší říct, že komunismus k nám v roce 1945 přivezly sovětské tanky, než přiznat masovou podporu KSČ v poválečných letech. V honbě za novým výkladem dějin navíc o konci války hovoříme pouze z české perspektivy, i když šlo o osvobození Československa. Slovenský příběh a boje na tamním území se z nového narativu naprosto vytrácí, díky čemuž se pak ztrácí role československé armády a partyzánů.
Teze o dvojí okupaci je v posledních letech stále silnější a častější i v důsledku ruské invaze na Ukrajinu. Putinovské Rusko se zaměňuje se Sovětským svazem a díky tomu je tento narativ působivý a účinný. Nicméně v době osvobozování Československa patřil Sovětský svaz ke Spojencům. USA a Sovětský svaz byly v tehdejší době stále ještě skutečnými partnery. Obě strany ještě tehdy doufaly, že se jim podaří společně porazit fašismus a vytvoří nový mírový poválečný svět. Zároveň musíme mít na paměti i to, že Sovětský svaz nebyli jen Rusové. Mezi Rudoarmějce patřili také Ukrajinci (druhá nejpočetnější národnost v rámci Rudé armády), Bělorusové, Gruzínci, Arméni, Uzbekové a další národy, které patřily pod Sovětský svaz. Už jen kvůli tomu bychom neměli naskakovat na Putinův přístup, který do hlavní role osvobození Evropy od fašismu staví Rusko.
Sejde z očí…
V tomto duchu přitvrzuje také přístup politiků a veřejnosti k samotným místům paměti v podobě památníků, soch nebo válečných hrobů. Jejich vandalizace, postupné ničení a odstraňování je jen pokračováním dosavadního trendu, který se ani nesnaží odlišit účel a dobu vzniku pomníku. Řada těchto míst totiž vznikala v době normalizace u příležitosti kulatých výročí roku 1945. To samozřejmě vzbuzuje kontroverze, protože daný pomník spíše lidem připomíná normalizaci než konec války. Každopádně ve snaze o revizi těchto míst nejsou jejich kritici schopni či ochotni odlišit právě normalizační památníky od těch, které vznikly krátce po konci války ještě před rokem 1948. Mnoho těchto míst paměti vzniklo jakožto výsledek upřímné snahy československých občanů vzdát hold vojákům, kteří bojovali a umírali ve válce proti nacismu. Rudoarmějci byli oslavováni i v literatuře, poezii a filmu. Vzpomenout můžeme například báseň Dík Sovětskému svazu či básnickou knihu Rudoarmějci od Vladimíra Holana, které vznikly krátce po válce. Utrpení, smrt a hrdinský odboj vzbuzovaly všeobecný obdiv k sovětskému lidu.
Otázka pomníků je typickou situací, kdy se s vaničkou vylévá i dítě. Mnohá tato místa jsou totiž přímo válečnými hroby, kde vedle rudoarmějců místy leží také vojáci jiných spojeneckých armád, partyzáni nebo českoslovenští vojáci. Přístup přehlížející tato místa jen uvolnil prostor jiným radikálním skupinám. Typický je příklad motorkářského gangu Nočních vlků, který si z objíždění hrobů a památníků vytvořil vlastní agendu zapadající do putinovské propagandy o západní nenávisti vůči Rusku. O to úsměvnější je, že řada těchto motorkářů jsou neonacisté. Někteří se to dokonce nesnaží ani skrývat a během pokládání květin na hroby vojáků padlých v boji proti nacistům mají neonacistické symboly.
S pomníky nemizí jen připomínka osvobození, ale také obecně vzpomínání na to, jak druhá světová válka vypadala na východní frontě. Sovětský svaz během války přišel o více než dvacet milionů občanů. Na jeho území docházelo k nejbrutálnějšímu vyvražďování civilního obyvatelstva ze strany německých jednotek. Byl dějištěm rozsáhlé partyzánské války, na což zejména jednotky SS odpovídaly dalším vražděním. Jestliže si u nás oprávněně připomínáme vypálení vesnic Lidice a Ležáky nebo valašských vesnic v čele s Prlovem a Ploštinou, podobných vypálených vesnic byly na území Sovětského svazu desítky. I tuto součást druhé světové války nám sochy a památníky rudoarmějců připomínají. Stejně jako nám můžou připomenout brutální, téměř devět set dní trvající blokádu Leningradu, během níž zahynulo přes půl milionu civilního obyvatelstva, nebo obklíčení Stalingradu a následný obrat ve válce, který právě zde nastartoval. To všechno měly symbolizovat pomníky postavené těsně po válce.
Připomínáním osvobození Československa Rudou armádou, nebo vzpomínáním na partyzány na Valašsku či na Vysočině přece nevzdáváme hold putinovskému Rusku. Agresivním vymazáváním této naší paměti naopak potvrzujeme to, co Putin namlouvá obyvatelům bývalého sovětského prostoru. Tedy to, že Západ je nenávidí. Válka na Ukrajině a brutální autoritářský režim v Rusku svádí k velkým gestům a přetrhání vazeb s touto zemí. Vymazáním role rudoarmějců z našeho vzpomínání na konec druhé světové války ale nepřispějeme vůbec k ničemu. Pouze se tím připodobňujeme k Putinovi a jeho manipulativnímu výkladu dějin. Zároveň tím přenecháváme památku na rudoarmějce ultrapravicovým skupinám, které je zneužívají ke svým vlastním zájmům. Přitom jejich odkaz by se dal připomínat v opozici k Putinovi. Můžeme vzpomenout na příslušníky Rudé armády z řad Židů, Romů nebo Ukrajinců či Československé armády, stejně jako na celou řadu československých partyzánů. I ti byli součástí tohoto příběhu a měli bychom je brát jako součást našich dějin.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás