Ukrajina se stala během druhé světové války místem nejbrutálnějších bojů, ale i nejrozsáhlejšího vyvražďování Židů a slovanského obyvatelstva. Ukrajinští nacionalisté přitom souzněli s nacisty, kteří jim měli dopomoci k nezávislému ukrajinskému státu. To ovšem nebyl plán nacistického Německa, které spíše využilo zoufalé situace ukrajinských nacionalistů k udržení genocidní války v chodu. Ukrajinské nacionalistické jednotky se z různých důvodů podílely na protipartyzánských akcích a vyvražďování Židů. Po druhé světové válce tyto okolnosti využila sovětská propaganda k očernění ukrajinských nacionalistů v čele se Stepanem Banderou, z kterého tak udělali Sověti významnější postavu, než jakou ve skutečnosti byl. Po pádu komunismu se politika paměti vychýlila do opačného extrému a pronacističtí nacionalisté začali být částí ukrajinské společnosti, zejména té exilové, oslavováni. Do jaké míry paměťovou politiku na Ukrajině po Majdanu ovládla ultrapravice? A jak se situace vyhrotila po invazi Ruska na Ukrajinu? Přečtěte si rozhovor s Martou Havryshko, ukrajinskou historičkou a expertkou na holokaust na Ukrajině, která v současnosti působí na Clark University v USA.
Během druhé světové války byla Ukrajina centrem nejtvrdších bojů a genocidy židovského a slovanského obyvatelstva. Do jaké míry ukrajinští obyvatelé spolupracovali s nacisty při vyhlazování židovského obyvatelstva?
O druhé světové válce je důležité mluvit, protože v současné rusko-ukrajinské válce je historie a paměť druhé světové války a holokaustu využívána a zneužívána oběma stranami. Co zmínil Putin ve svém projevu, když se rozhodl napadnout Ukrajinu? Jako cíl své „speciální vojenské operace“ uvedl „denacifikaci“. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov se vyjádřil o židovském původu Volodymyra Zelenského a narážel na to, že Zelenskyj je „kápo“ – tedy židovský vězeň, který byl donucen ke spolupráci s nacisty. Hlavní myšlenkou těchto tvrzení je, že Zelenskyj zradil svůj židovský původ a spojil se s „nacistickými silami“ na Ukrajině.
Když označíte jazyk, který používá nejméně polovina ukrajinského obyvatelstva, za „nepřátelský“, vyvoláte ve společnosti obrovské napětí. Pokud vím, ve Lvově už na jedné škole zřídili „jazykové hlídky“.
Ukrajina se zase snaží vyvolat vzpomínky na druhou světovou válku a holokaust, aby mobilizovala obyvatele Ukrajiny k podpoře vlády a k účasti na odporu proti ruské agresi. Například po osvobození Buči a Irpini a po odhalení zvěrstva, které Rusové na Ukrajině napáchali, začali někteří lidé spekulovat, že Buča je ukrajinský Babí Jar. Tyto analogie a paralely jsou ovšem také projevem zneužívání historie. Tyto události nelze vztahovat k Babímu Jaru, kdy během dvou dnů zahynulo téměř 34 tisíc Židů, většinou žen, starců a dětí. Je to zkrátka neetické.
V březnu 2022 pak Zelenskyj vystoupil v Knesetu a řekl, že Ukrajinci se během holokaustu rozhodli zachránit Židy. Vymazal tak důležitou část ukrajinské historie, kdy Ukrajinci spolupracovali s nacisty při vyvražďování Židů. Proč to udělal? Chtěl získat sympatie židovského národa.
Na toto téma jste provedla rozsáhlý výzkum. Můžete nám říct, jaké motivace měli Ukrajinci ke spolupráci s nacisty během druhé světové války?
Jedním z hlavních motivů politické kolaborace byla představa, že by Hitler mohl obnovit Ukrajinu jako nezávislý stát. Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), která vznikla v roce 1929, se o tuto myšlenku silně opírala. Ukrajinští nacionalisté udržovali vztahy s Wehrmachtem a NSDAP. Dostávali školení a informační podporu. Věřili, že pokud projeví loajalitu nacistickému Německu, vznikne nezávislý ukrajinský stát. Nachtigall, jeden z vojenských praporů, který byl velmi brzy po nacistické invazi do Sovětského svazu zformován, vstoupil 30. června 1941 do nacisty okupovaného Lvova. Místní obyvatelé je vítali. Hned po vstupu do Lvova byl vyhlášen nezávislý stát Ukrajina. Němci však nechtěli založit ukrajinský stát. Proto bylo mnoho vůdců, včetně Stepana Bandery, uvězněno. Většinu času během války strávili v různých koncentračních táborech. Přesto mnoho ukrajinských nacionalistů s nacisty nadále spolupracovalo. Proč? Protože chtěli mít přístup k moci, ke zbraním a vojenskému výcviku. Proto byli členy místní správy, pomocné policie a německé armády.
Přímo se podíleli na holokaustu tím, že střežili Židy, dopravovali je na místa vraždění, podíleli se na přímém zabíjení, lovili je v úkrytech a předávali je Němcům. Antisemitismus hrál důležitou roli i v politické kolaboraci. Mezi ukrajinskými nacionalisty byl populární koncept židobolševismu. Ten spojoval Židy se sovětskou mocí a kolektivně obviňoval Židy ze sovětských zločinů na Ukrajině, včetně holodomoru, velkého hladomoru v letech 1932 a 1933. Německá okupace, která sdílela tytéž nálady vůči Židům, byla vykreslována jako spojenec, který by mohl pomoci ukrajinskému lidu zbavit se Židů a jejich údajné moci.
Další motivací pro spolupráci s nacisty a jejich spojenci byl pragmatický oportunismus, který byl typický pro všechny evropské země v době války. Lidé chtěli přežít, zlepšit svou ekonomickou situaci, získat moc nebo udělat kariéru, aby ochránili své rodinné příslušníky před nucenými pracemi a represemi. Ve skutečnosti mnozí z těch, kteří byli dozorci v koncentračních táborech, byli bývalí členové komunistické strany nebo vojáci a důstojníci Rudé armády. Váleční zajatci v nacistickém zajetí hromadně umírali. Miliony z nich zemřely hlady, na nemoci a špatnou lékařskou péči. Raději se rozhodli kolaborovat, protože kdyby to neudělali, byli by mrtví.
Zmínila jste Stepana Banderu. Můžete nám přiblížit jeho roli za druhé světové války?
Bandera byl posedlý myšlenkou na vytvoření ukrajinského státu. Narodil se na západní Ukrajině, která v meziválečném období patřila k druhé polské republice. Formálně byl tedy polským občanem, který nenáviděl všechny okupanty – Poláky, Rusy, Maďary – a další „nepřátelské“ skupiny včetně Židů. Snil o nezávislém ukrajinském etnickém státě s fašistickým politickým režimem. Aby tento sen uskutečnil, stal se členem a poté vůdcem OUN. Věřil, že nacistické Německo podpoří ukrajinské aspirace, ale místo toho se dostal za mříže, kde strávil téměř celou německo-sovětskou válku. Na válečných zločinech OUN a jejího vojenského křídla UPA se tedy nepodílel, ale nikdy je výslovně neodsoudil. Navíc za tyto zločiny nese odpovědnost jako vůdce OUN. Někteří členové OUN a UPA kritizovali jeho radikalismus, fanatismus a posedlost mocí. Po druhé světové válce začal ztrácet popularitu, ale „získal“ ji zpět po svém zavraždění sovětským agentem v roce 1959. Násilná smrt z něj učinila mučedníka a klíčovou postavu ukrajinského hrdinského panteonu. Sovětská propaganda k banderovskému mýtu přispěla velkou měrou, dokonce více než Banderova vlastní politická činnost.
Byl Bandera mezi Ukrajinci oblíbený už během války, nebo až po ní?
V Sovětském svazu byl Bandera démonizován. Jeho jméno se stalo synonymem pro ty, kteří byli považováni za ukrajinské nacionalisty a disidenty, a to navzdory jejich skutečnému postoji k Banderovi a jeho odkazu. Po rozpadu Sovětského svazu se Bandera stal mimořádně populárním na západní Ukrajině, kde působily OUN a UPA. Jeho památku připomínala četná pamětní místa. Naproti tomu většina obyvatel východní a jižní části Ukrajiny k němu měla skeptický a negativní postoj. To se trochu změnilo po Majdanu, kdy nově založený Ukrajinský institut národní paměti (UINM) začal jeho osobu a celé ukrajinské nacionalistické podzemní hnutí rehabilitovat. Tyto snahy zesílily po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022. Byly po něm pojmenovány četné ulice v Poltavě, Oděse a Charkovské oblasti. Oficiální video UINM zobrazovalo Banderu ve stylu křesťanské ikonografie. Státní i nestátní aktéři ukrajinské paměti ho zobrazují jako symbol současného ukrajinského odporu proti ruské agresi.
Kdo další se za války zapojil do nacionalistického hnutí?
Ukrajinští nacionalisté byli během druhé světové války rozděleni. Jedna část ukrajinských nacionalistů poslouchala Banderu, zatímco druhá část stála za Andrijem Melnykem. A tato frakce byla ještě loajálnější k nacistickému Německu než frakce banderovců. Tito lidé byli například pro vytvoření haličské divize Waffen SS, která byla oficiálně založena v dubnu 1943. Bandera byl proti tomu, protože se domníval, že ukrajinská mládež by měla přejít do Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Desetitisíce mladých ukrajinských mužů vstoupily do Waffen SS. Bandera nemohl tento proces zastavit, a tak se rozhodl infiltrovat divizi SS. Když byla haličská divize v červenci 1944 poražena v bojích s Rudou armádou u Brody, někteří její příslušníci dezertovali k UPA a stali se součástí ukrajinského osvobozeneckého hnutí pod vedením Bandery a Šuchevyče.
Můžete přiblížit, kdo byl Roman Šuchevyč?
Roman Šuchevyč byl stejně jako Bandera v meziválečném období aktivním členem OUN. Když Třetí říše v červnu 1941 napadla Sovětský svaz, vstoupil do Lvova jako velitel nacisty zformovaného praporu Nachtigall (pod velením německého Abwehru). V roce 1942 se tento prapor účastnil trestných operací proti partyzánům v Bělorusku, při nichž bylo zabito mnoho Židů a dalších civilistů. Později se stal velitelem Ukrajinské povstalecké armády (UPA), která prováděla etnické čistky Poláků a lovila Židy v lesích. Tisíce nacistických kolaborantů z ukrajinské pomocné policie sloužily pod jeho velením. Tito lidé již byli vycvičeni v protižidovském násilí, takže do UPA přinesli své zkušenosti.
Lze mezi ukrajinskými nacionalisty najít vůbec nějaké demokratické síly?
Ano, v OUN existovala socialistická frakce vedená Ivanem Mitrynhou, ale i on byl zastáncem ukrajinského etnostátu. V jeho představě o budoucnosti Ukrajiny mohli mít plné občanství pouze etničtí Ukrajinci. Zvláštní nepřátelství projevoval vůči Židům, které obviňoval z „kosmopolitismu“, a podporoval moskevský imperialismus. V roce 1941 se Mitrynha rozešel s OUN pod vedením Bandery a založil vlastní Ukrajinskou lidově demokratickou stranu. „Demokratizace“ celého ukrajinského nacionalistického hnutí byla nutností po vojenských neúspěších nacistického Německa, kdy se jeho porážka zdála nevyhnutelná.
Jak se vzpomínalo na druhou světovou válku za komunistického režimu? Banderu jsme už zmínili, ale co role Ukrajinců během genocidy židovského obyvatelstva? Bylo to tabu?
V sovětském období byl vytvořen mýtus „velké vlastenecké války“. Součástí tohoto mýtu bylo úplné popření paktu Molotov–Ribbentrop, který rozdělil Polsko, pobaltské státy a Finsko mezi nacistické Německo a SSSR. Dalším klíčovým pilířem tohoto mýtu bylo vytvoření konceptu „mírumilovných sovětských občanů “jako kolektivních obětí nacistického Německa, který zastínil holokaust jako specifickou židovskou součást nacistického vraždění. Ukrajinské nacionalistické hnutí bylo démonizováno a dehumanizováno. Členové OUN a UPA byli líčeni jako chladnokrevní vrazi, násilníci a kolaboranti s nacisty. Proč tomu tak bylo? Protože OUN a UPA byly po druhé světové válce největším protisovětským odbojem. Desetitisíce jejich členů bylo zabito nebo uvězněno v gulagu, členové jejich rodin byli posláni na Sibiř. Démonizací OUN a UPA chtěl sovětský režim ochránit svou moc a zabránit novému ozbrojenému odporu. Součástí této démonizace bylo vytváření různých historických mýtů. Jeden z nich je ten o údajné účasti oddílu Nachtigall na pogromu ve Lvově v červenci 1941. Nelze vyloučit, že se na něm podíleli někteří příslušníci, ale ne prapor jako takový. Je známo, že Nachtigall se v roce 1941 podílel na protižidovských násilnostech ve Vinnycké oblasti z vlastní iniciativy, nikoliv na základě německého rozkazu.
Výsledkem tohoto překrucování ukrajinské historie bylo, že po rozpadu Sovětského svazu došlo k opačnému extrému. Mnoho pamětníků začalo „rehabilitovat“ historii ukrajinského nacionalistického hnutí za druhé světové války. Začaly se šířit nové mýty. Ospravedlňovaly se například etnické čistky Poláků, stejně jako kolaborace s nacisty. Účast na protižidovském násilí byla líčena jako plnění rozkazů německých okupantů v situaci bezvládí. Víme však, že ukrajinští nacionalisté se účastnili pogromů na Židy ještě před příchodem nacistů, když Rudá armáda ustoupila a vakuum legální moci vytvořilo nové příležitosti pro extremisty a oportunisty. V mnoha lokalitách Ukrajinci, včetně členů OUN, přepadali židovské domy, rabovali je, znásilňovali ženy a dívky, veřejně Židy ponižovali a mnohé z nich zabili. V některých případech mělo toto protižidovské násilí podobu etnických čistek.
Zlomovým bodem v nejnovější historii Ukrajiny byl rok 2014 – anexe Krymu a začátek války s Ruskem. Jak válka s Ruskem změnila celý tento historický narativ?
Byl to zlomový okamžik. Mnoho ultranacionalistů obsadilo klíčové mocenské pozice a začali budovat paměťovou politiku, která je založena na heroizaci OUN a UPA. Klíčovým aktérem se stal Ústav národní paměti, založený v roce 2014 pod vedením nacionalistického historika Volodymyra Vjatroviče. Ten se stal zastáncem dekomunizačního zákona, který vyznamenal OUN a UPA jako „bojovníky za nezávislost Ukrajiny ve 20. století “. Mnozí odborníci byli tímto kontroverzním zákonem rozčarovaní, protože podkopával a ohrožoval relevanci odborných kritických studií o historii a odkazu OUN a UPA.
Myslíte si, že krajně pravicové skupiny využily příležitosti během událostí na Majdanu a prosadily svou ideologii v ukrajinské společnosti?
Ano, jsem přesvědčená, že Majdan umožnil ultranacionalistům zmocnit se paměťové politiky na Ukrajině. Začali prosazovat ultranacionalistický narativ. Přitom od začátku tomu mnoho lidí nebylo nakloněno. Mnoho se jich proti tomuto narativu postavilo. Nechtěli mít ve svých městech pomníky a ulice banderovců a šuchevyčů. Někteří byli i proti „Leninopádu “, který začal poškozením Leninova pomníku v Kyjevě 1. prosince 2013. Po Majdanu bylo po celé Ukrajině zbouráno a strženo více než tisíc Leninových pomníků, pomníků dalších komunistických vůdců, vojáků Rudé armády a sovětských partyzánů. Byly přejmenovány desetitisíce ulic, ale i měst a vesnic. Stalo se tak bez řádné diskuse s místními obyvateli a historiky. Mnohá z těchto opatření byla prostě vnucena a místní obyvatelé museli všechny tyto změny prostě přijmout. Ti, kdo se proti tomu postavili, byli označeni za loajální k Rusům nebo za „zrádce ukrajinského lidu“.
Tyto rozpory ohledně sovětského dědictví se ještě více prohloubily po zahájení „dekolonizace“ v roce 2023. Ta v podstatě znamená, že veškeré ruské dědictví, které je na Ukrajině přítomno, má být odstraněno. Puškin, Bulgakov, Achmatovová, Babel, všechny památky těchto osobností mají být odstraněny. Je to absurdní, protože mnoho významných děl, ale i měst na Ukrajině vzniklo a vzkvétalo za ruského impéria. Na budování tohoto impéria se podílelo mnoho etnických Ukrajinců. Byli aktivními aktéry politických, ekonomických a kulturních procesů, nikoli jen objekty imperiální moci. Zničením této paměti Ukrajina zlikvidovala důležitou část své vlastní historie, čímž se stala méně rozmanitou a inkluzivní a více etnonacionalistickou a mytocentrickou. Jedním z vedlejších produktů této „dekolonizace“ je šikana lidí, kteří používají ruský jazyk. Dokonce i první dáma Olena Zelenská tvrdila, že by se nemělo mluvit rusky, protože je to „nepřátelský jazyk “. Když označíte jazyk, který používá nejméně polovina ukrajinského obyvatelstva, za „nepřátelský“, vyvoláte ve společnosti obrovské napětí. Pokud vím, ve Lvově už na jedné škole zřídili „jazykové hlídky“. Myšlenka jazykových hlídek spočívá v tom, že ukrajinsky mluvící studenti budou hlídat rusky mluvící studenty. Problémem je, že rusky mluvící studenti jsou většinou nuceně vysídlení obyvatelé z válkou zmítané východní a jižní části Ukrajiny. Ti, kteří touto válkou utrpěli nejvíce, jsou tak sledováni a šikanováni.
Další iniciativou na státní úrovni je legislativní zákaz používání ruštiny o přestávkách ve všech ukrajinských školách. Tento zákon zatím nebyl přijat, ale ve společnosti vyvolal bouřlivé diskuse. Dovedete si představit, že by ukrajinští uprchlíci v České republice byli nuceni používat o přestávkách ve škole pouze český jazyk a byli by za to trestáni a jejich rodiče by byli pokutováni za používání ukrajinského jazyka o přestávkách ve škole? Ty děti jsou traumatizované. Utekly ze svých domovů a zanechaly za sebou svůj život. Tato jazyková „dekolonizační“ hysterie způsobila rostoucí počet násilných incidentů ve veřejných prostranstvích, kdy byli lidé v kavárnách, autobusech a tramvajích ponižováni a biti za to, že mezi sebou mluvili rusky. Tyto incidenty jsou častější v převážně ukrajinskojazyčných západních regionech, kde místní úřady, politici, novináři a aktivisté veřejně diskutovali o tom, co dělat s krajany, kteří nadále používají ruštinu v soukromém životě.
Po ruské invazi v roce 2022 se mnoho věcí dramaticky změnilo. Řekla byste, že v ukrajinské společnosti nyní převládá krajně pravicový narativ o druhé světové válce?
Ruská invaze dramaticky radikalizovala ukrajinskou společnost. Mnozí se začali zajímat o kořeny ruského imperialismu i odpor proti němu. Proto se historie OUN a UPA stala jádrem nacionalistické paměti jako příklad nekompromisního boje a oběti za ukrajinskou nezávislost. Tato paměť je plná mýtů a zamlčování nepohodlných záležitostí, které se nehodí do hrdinského vyprávění. Kromě toho tato paměť zlehčuje kolaboraci s nacisty za druhé světové války jako „menší zlo“. Proto jsou oslavováni nejen členové ukrajinského národního podzemí, ale i příslušníci vojenských jednotek, které nacisté vytvořili, přísahali Hitlerovi a bojovali za zájmy nacistického Německa. Mám na mysli haličskou divizi Waffen SS, zapojenou do protipartyzánských trestných akcí na Slovensku a ve Slovinsku v roce 1944.
Oslavování Waffen SS bylo dlouho lokálním fenoménem, protože její příslušníci se narodili v Haliči. To se však po roce 2022 změnilo. Mnoho jednotek ukrajinských ozbrojených sil založených na krajně pravicových skupinách Pravý sektor, Karpatská Sič nebo Azov začalo otevřeně oslavovat divizi jako jednotku, která „bojovala s bolševismem za ukrajinskou nezávislost“, a nosilo nášivky s jejím logem – rusínským lvem. Třetí útočná brigáda, která je součástí Azovu, dokonce udělala výstavu v Kyjevském muzeu, kde byly vystaveny dvě fotografie příslušníků haličské divize Waffen SS. Tato výstava byla otevřena několik dní po notoricky známém vystoupení Jaroslava Hunky, osmadevadesátiletého veterána Waffen SS, v kanadském parlamentu, kde se mu za přítomnosti Zelenského dostalo mohutného potlesku vestoje. To vyvolalo v Kanadě obrovský skandál a politickou krizi. Na Ukrajině se naopak někteří politici, intelektuálové a vojáci začali Hunky zastávat jako „ukrajinského hrdiny“. Ukrajinský Ústav národní paměti mlčel a nikdy tento problematický diskurz nezpochybnil. Centrum pro boj s dezinformacemi, pracovní orgán Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny, začalo hájit haličskou divizi Waffen SS a tvrdilo, že všechny informace o jejích údajných zločinech jsou „ruskou propagandou“.
Když jsem kritizovala všechny tyto znepokojivé události týkající se oslav nacistických kolaborantů, byla jsem vystavena šikaně, pronásledována, očerňována a bylo mi vyhrožováno smrtí. Takováto kritika ukrajinské paměťové politiky je v době války privilegiem a můžou si ji dovolit především intelektuálové mimo Ukrajinu. Většina Ukrajinců si to nedovolí kvůli strachu z obvinění z podněcování „ruské propagandy“, tedy „kolaborace s nepřítelem “, což může znamenat i soud a uvěznění. Svoboda slova se ve válkou zmítané Ukrajině, v níž jsou etnonacionalistické historické mýty jádrem válečné propagandy, stala luxusem.
Text vznikl díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás