Furious, v hlavní roli vztek, pomsta a PTSD

Pokud vás frustruje, že celé „Epstein files“ kamsi vyšuměly a nikomu, samozřejmě s výjimkou všech obětí, se vlastně nic nestalo, pak by vaší pozornosti neměl uniknout seriál Furious. Ne že by seriál řešil přímo dokumenty týkající se Jeffreyho Epsteina, nebo že by se snad jednalo o bitvu v soudní síni, která vyvrcholí tím, že zlí muži skončí ve vězení. Zlí muži zde skončí. Ale bez soudu a rovnou na hřbitově. Stará se o to sériová vražedkyně, kterou žene pomsta za všechno, co jí a její kamarádce udělali během dospívání. Za seriálem společnosti Disney stojí scenáristka a producentka Elizabeth Hughes Meriwether, která sklízela ovace již za loňský počin Dying for Sex.

Je o světě, v němž oběti násilníků nemají jména ani tváře, zatímco muže ani na vteřinu nenapadne, že by mohli čelit jakýmkoli důsledkům za své činy.

Ve Furious pronásleduje mladou vražedkyni Catherine Grace (Lola Petticrew) agentka FBI Alice Black (Emmy Rossum). Její první případ u FBI současně dozoruje zkušená Nora Washington (Quincy Tyler Bernstine). A už samotné herecké výkony ústřední trojice vás spolehlivě udrží u obrazovky.

Ale udrží vás především děj, jímž seriál vybočuje z obvyklých klišé a stereotypních očekávání. Co začíná jako jednoduchá zápletka vražedkyně vs. agentka FBI, se velmi rychle promění v komplexní studii posttraumatické stresové poruchy a hledání cest, jak ji překonat a najít v sobě sílu postavit se světu a dosáhnout alespoň nějaké spravedlnosti.

Děj hnaný motorem traumatu

Všechny hlavní ženské postavy bojují se svými vlastními démony a traumaty. Stárnoucí agentka Nora, cedící mezi zuby své životní postřehy zahuštěné černým humorem a cynismem, se utápí v alkoholu. Její mladší kolegyně Alice se snaží vyrovnat s násilím, kterého se na ní dopouštěl její expartner a současně bývalý policejní kolega, pomocí – dalšího násilí. A mladistvá vražedkyně Catherine je obětí sexuálního násilí a nucené sexuální práce v období dospívání, kdy byla součástí eskortu pro bohaté a mocné muže.

V průběhu událostí, na které si až do závěrečného zdrcujícího finále nedokáže vzpomenout, zemřela při eskortu u jednoho mocného miliardáře její nejlepší kamarádka, a to krátce poté, co porodila. Pomsta a touha zjistit, co se stalo a kdo ji zabil, Catherine předurčila k vražedné misi s injekcí fentanylu v ruce. Během této mise střídá identity, kdy se místy ztrácí sobě, když v rámci disociativní reakce na prožité hrůzy nevnímá své vlastní ruce.

Jak v opilecké jasnozřivosti nastolí hned v závěru prvního dílu agentka Nora slovy „když jsi obětí násilí, začneš být chladnější a vypočítavější. Oběti násilí jsou nejnásilnější.“ Zdá se, že v tu chvíli hovoří o sériové vražedkyni, kterou právě začínají pronásledovat. Ale jak se postupně ukazuje, její slova také trochu předjímají vývoj, který v průběhu série prodělá agentka Alice. Jestli totiž seriál něco nedělá, tak jsou to černobílé postavy. Že je někdo oběť, ještě neznamená, že to z něj dělá dobrého člověka, deklamuje Nora ve stejném monologu. A mezi dobrem a zlem se pohybují všechny tři.

„Ženy mají být mláceny a znásilňovány a pak mají odejít a tiše zemřít… Ať uděláš cokoli, ti, kdo za to můžou, se nenechají chytit. Nikdy. Nikdy,“ vysvětluje Nora důrazně Alice, kdy je z výrazu její tváře patrné, že v ní ona slova cosi spustila a mozek jí jede na plné obrátky.

Takto jsou postavena základní východiska série. Mocní muži nejsou nikdy chyceni, a nakonec zemřou v klidu své vlastní postele. Cesty, jak tomu zabránit, leží mimo zákony, které ostatně ti stejní muži vystavěli na svou obranu. A tak zde máme Catherine s injekcí fentanylu a dvě agentky, které ohýbají pravidla místy až za mez, kdy začínají povolovat.

Nečekejte černobílou bitvu à la Kill Bill, v níž by zúčastněné ženy disponovaly superschopnostmi. Podstatnou část děje zabere jejich boj s vlastními démony a traumaty. Stárnoucí agentce alkohol chvílemi kalí úsudek, mladší kolegyně zápolí s tíhou zrady prakticky od všech, kterým kdy důvěřovala, a samotná vražedkyně místy neví, kým vůbec je. Čím dál víc je přitom jasnější, že Alice a Catherine toho více spojuje, než rozděluje, vždyť nakonec jim jde oběma o totéž: o spravedlnost.

Když překonají samy sebe a dojde na konfrontaci se silnějšími a hrozivějšími mužskými těly, ženy je neskládají pěstmi, ale manipulací, lstí, hraním rolí, vydíráním či omamnými prostředky. Smysl mají hodnoty a zásady, které vám pomáhají přežít a porazit silnější.

Jednou z vrcholných částí seriálu je tak scéna, v níž se agentka Alice musí vyrovnat se svým expartnerem. Ten ji surově zmlátil a ona kvůli němu utekla od policie k FBI, přičemž její původní jednotka jí – až na jednu výjimku a jediného kladného muže v celém ději, nevěří a pokládá ji za zrádce.

Pozve expartnera k sobě do bytu a divák dlouho netuší, co přesně se vlastně děje. Zda spadla zpátky do vztahu plného násilí, ze kterého nedokáže uniknout, tak jako všechny další oběti v podobné situaci, nebo se dokázala vší prožité hrůze navzdory ovládnout a nastražila léčku, v níž je návnadou ona sama. Už jen za tuhle část si Emmy Rossum zaslouží Emmy za nejlepší herecký výkon. Ale je to jen jedna scéna z mnoha.

Seriál žene vpřed ostré tempo, kdy nejvyhrocenější scény jsou často ty nejpomalejší. Nabízí množství zvratů a odboček a tempo vyprávění graduje až ve skvělém finále. Ale o tom, jak to nakonec přesně bylo a jak to všechno dopadlo, Furious tak úplně není. Je o světě, ve kterém není možné hnát k odpovědnosti ty, kdo disponují neomezeným množstvím peněz a z nich plynoucí mocí. Je o světě, v němž oběti násilníků nemají jména ani tváře, zatímco muže ani na vteřinu nenapadne, že by mohli čelit jakýmkoli důsledkům za své činy. Kde jedinou cestou ke spravedlnosti je překračování všech mezí. Ale kdo je chce překročit, musí nejprve překročit sám sebe. O tom všem seriál je, a taky o lásce, něze a přátelství.