Premiér Petr Fiala není v Česku jen neoblíbený. Část společnosti ho jednoduše nenávidí. Političtí marketéři i opoziční politici v tomto ohledu můžou sázet na jistotu: každý příspěvek na toto téma se setká s nadšenou reakcí. Selhání vlády ve školství, sociální politice a dalších oblastech jsou obrovská a propad životní úrovně skutečně vládní koalice nezachrání rétorikou o Západu a demokracii. Atmosféru posledních měsíců pak ozvláštňuje sám extrémně nepopulární Fiala, když v rozhovorech v klidu hovoří o vítězství nad socialismem, populismem a Východem. Ve svém světě Fiala nemůže prohrát. V roce 2014 se stal předsedou ODS s úkolem vrátit stranu na politické výsluní. Tato mise se po roce 2017 spojila s úkolem vrátit Česko do „normálu“, tedy k vládě bez Babiše. Aby všechno zapadlo do příběhu polistopadové demokracie, byl miliardář Babiš pravicí chápán především jako populista táhnoucí zemi do minulosti a na východ. A takto ho také demokraté porazili. Ani minulost se ale nedá porážet donekonečna, stejně jako se nedá donekonečna slibovat budoucnost s německými platy. Svět se změnil.
Kvůli obrovskému bohatství a moci současné oligarchie se někdy mluví o obnovení feudalismu nebo o techno-feudalismu.
Po každé krizi, které svět čelil v posledních dvaceti letech, byla globální oligarchie bohatší, chudší polovina společnosti ještě chudší a krajní pravice silnější. To všechno se děje v souladu s ideologií stran, jakou je ODS. A především v souladu s jejich ekonomickou politikou. Důraz na konsolidaci veřejných financí a snižování daní nevyhnutelně vede k posilování velmi úzké vrstvy nejbohatších, a tedy i frustraci širokých vrstev. Politika s důrazem na vyrovnaný státní rozpočet a nízké daně se sice rétoricky dělá ve prospěch střední třídy, ale ta dosahuje na stále menší kus koláče. Politika pravého středu vždy počítala s tím, že široká část společnosti dokáže díky volnému trhu prosperovat a bohatnout a že k tomu potřebuje co nejmenší zásahy státu. Aktivní lidé měli bohatnout především v důsledku vlastní píle, vzdělání, inovací a podnikatelských nápadů. Jenže globální a domácí oligarchie v současnosti hromadí už příliš velké množství zdrojů a pro střední třídy jich zůstává méně a méně. Oligarchové navíc přestávají potřebovat prostředníky v podobě pravicových politiků. Pravice typu Spolu Petra Fialy nemá na tuto situaci žádnou odpověď.
Kapitalismus krize
Během finanční krize v letech 2008 a 2009 přišly v USA stovky tisíc domácností o bydlení, které si v předchozích letech pořídily na hypotéku. Tehdejší nejbohatší muž planety Warren Buffett přišel v roce 2008 po pár měsících na vrcholu o místo nejbohatšího muže USA a jeho společnost přišla o značnou část zisků. V nejtěžších chvílích nakoupil akcie krachujících bank a finančních institucí, které díky mohutné finanční injekci vlády krizi přežily, a rychle se vrátil do hry. Navíc společnost Clayton Homes, kterou koupil už v roce 2003 a která byla největším výrobcem levných prefabrikovaných domů v USA, se po krizi v roce 2008 ukázala jako významná akvizice v jeho portfoliu. Hodně Američanů si tehdy nemohlo dovolit dražší bydlení. Další Buffetova společnost Vanderbilt Mortgage poskytovala na nákup těchto domů úvěry. Navzdory veřejným deklaracím o budování dostupného bydlení pro Američany jeho společnost poskytující půjčky na bydlení čelila žalobě za nekalé praktiky a novináři popisují i další pochybné metody. Po krizi 2008 se staly součástí realitních portfolií velkých investičních skupin také trailer parky. Chudoba se stala svého druhu komoditou.
Krize z let 2008 a 2009 naučila velké finanční instituce investovat do levného bydlení. Oslabené domácnosti, státy a samosprávy musely prodávat bydlení ve všech podobách. Společnost Blackstone, která měla od devadesátých let ve svém portfoliu kancelářské budovy a další nemovitostí, investovala v USA v návaznosti na krizi 5,5 miliardy dolarů do nákupu obyčejných domů k bydlení. Od roku 2009 začala ve velkém nakupovat bydlení v Evropě, často za pochybných podmínek. Odkoupila například tisíce bytů v Madridu, původně určených pro sociální bydlení. Akvizicí Blackstone v Evropě se staly i bývalé byty OKD, které společnost získala ve spolupráci s fondem Round Hill Capital se sídlem v Lucembursku. Fond s více než 42 tisíci byty byl později přejmenován na RESIDOMO. Byty postavené pro někdejší zaměstnance Ostravsko-karvinských dolů se definitivně proměnily v obchodovatelnou položku v portfoliu nadnárodního investičního fondu. V roce 2020 mohl Blackstone úspěšně prodat balík těchto hornických bytů za 1,3 miliardy eur společnost Heimstaden.
V Česku krize způsobila vysokou nezaměstnanost. Pravicová vláda vedená ODS navíc krizi řešila škrtáním veřejných výdajů, doprovázeným rétorickými útoky na nejnižší třídy. Viníkem krize měly být podle pravicové vlády právě různá „nefachčenka“, „nepřizpůsobiví“ a „přebujelý sociální stát“. Podvázáním investic každopádně vláda krizi v Česku ve srovnání s okolními zeměmi nebývale prodloužila a zabetonovala ji až do roku 2013, kdy v předčasných volbách málem zvítězil Andrej Babiš, který skončil těsně druhý za sociální demokracií – tehdy ještě s mixem antikorupční, populistické, manažerské a středopravicové rétoriky. Politicky se ke krajní pravici Babiš začal sunout až později. V USA se v reakci na krizi zrodila konspirační, ultrapravičácká platforma republikánské strany Tea Party, ze které později vzešel trumpismus, ve Francii začala po krizi opětovně sílit Národní fronta a v Maďarsku globální krize umetla cestu k moci pro Viktora Orbána, který zvítězil v roce 2010.
V desetiletí po krizi levice nedokázala nabídnout srozumitelnou alternativu k neoliberálnímu systému, která by zvítězila v některém z významných států, a byla tak schopná prosadit zásadní omezení oligarchie zvětšující svou moc. Oligarchové využili kvantitativního uvolňování během krizí, kdy centrální banky vypouštěly do oběhu obrovské množství peněz, a deregulací k další konsolidaci majetku. Místo systémové změny se vlády zaměřily na technokratické reformy. Centristické strany sice politicky mobilizovaly na „obranu demokracie“ (Macron, Biden, Tusk, u nás PirSTAN), ale bez zásadních změn nemohla (a nemůže) tato strategie fungovat. Covidová krize o dalších zhruba deset let později znamenala další zrychlení bohatnutí extrémně bohatých. Podle Oxfamu deset nejbohatších lidí na světě v letech 2020 až 2024 zdvojnásobilo své jmění. „Miliardy lidí nesou následky pandemie, inflace a války, zatímco bohatství miliardářů dál strmě roste. Tahle nerovnost není náhodná, miliardářská elita si zajišťuje, aby jim korporace přinášely ještě víc zisku, na úkor všech ostatních,“ uvedl prozatímní výkonný ředitel Oxfamu Amitabh Behar. Současnou vládu Donalda Trumpa nelze chápat bez tohoto kontextu vysvětlujícího obrovské sebevědomí superbohatých oligarchů.
Pandemie a na ni navázaná ekonomická krize tvrdě zasáhly drobné podnikatele a živnostníky i pracovníky ve službách. Řada lidí musela žít z úspor, které rychle vyčerpala. Globálně na pandemii zbohatli majitelé technologických gigantů jako Elon Musk, Jeff Bezos, Bill Gates. Česko jako periferní stát, ve kterém je vzdělání prioritou pouze na billboardech před volbami, technologické giganty nemá. Z domácích miliardářů pomohl covid například majiteli Rohlíku Tomáši Čuprovi – právě díky pandemii jeho firma výrazně zvýšila objem i zisky a expandovala. Princip byl ale stejný celosvětově. Nově vytvořené bohatství se v drtivé většině koncentruje u nejbohatšího jednoho procenta a zbytek má štěstí, když zůstává na svém. Během pandemie oslavovaní „klíčoví pracovníci“ dostali za své úsilí symbolické bonusy k platům, ale oblasti jako zdravotnictví nebo školství dál zůstávají ve stavu pomalého úpadku.
Nový feudalismus
V souvislosti s ruskou invazí do Ukrajiny v únoru 2022 přišla další krize – energetická. V Česku, které poznamenala ve srovnání s jinými zeměmi ještě citelněji, zafungovala opět učebnicově. Bohatí bohatli a chudí chudli takřka v přímé úměře. Zdražování energií prospělo oligarchům jako Daniel Křetínský a dopadlo na chudší domácnosti, kde jsou výdaje na energie výraznou položkou v rozpočtu. Takzvaná energetická chudoba se nepoměrně více dotkla lidí žijících v nájemním bydlení, například také v někdejších bytech OKD, které od roku 2021, po schválení prodeje antimonopolním úřadem, ovládal švédský Heimstaden.
Kvůli válce na Ukrajině zbohatli výrazně zbrojaři a nepřehledná situace na mezinárodních trzích vedla také k ziskům spekulantů s komoditami, jako jsou energie a potraviny. Na své si přišly i bankovní domy. Další a výrazný růst zisků se pak nezastavil a pokračoval i v dalších letech. V Česku vláda prakticky nezasahovala ve prospěch širokých vrstev s propadající se kupní silou a dělala jen symbolická a marketingová opatření jako Deštník proti chudobě a zdanění mimořádných zisků. Deštník proti chudobě přitom nabízel ohroženým domácnostem pouze poradenství. Daním z mimořádných zisků se banky i energetické společnosti jednoduše vyhnuly a jediný, kdo platil, byl státem spoluvlastněný ČEZ.
Větu „Toto není krize kapitalismu, ale kapitalismus krize“ napsal anarchistický Neviditelný výbor v knize Vzpoura přichází už v roce 2008. Oligarchie jednoduše nemá žádný zájem na ukončení krizí, na kterých bohatne. Ideologie demokratických pravicových stran tváří v tvář dále rostoucím brutálním nerovnostem nemá co nabídnout. Voličská základna ODS (případně Spolu) sice může mít dost prostředků na to, aby nejpalčivější důsledky krizí necítila příliš bolestivě, ale i tyto vrstvy v současnosti spíš stagnují, než že by vysloveně prosperovaly. Navíc i vyšší střední třídy prosperují spíše díky vlastnictví kapitálu, v Česku nejčastěji v podobě investičních nájemních bytů, než díky výsledkům své práce a růstu mezd. Drobní investoři do bytů spolu s těmi velkými zcela ovládají v Česku debatu o nájemním bydlení, která se vymyká jakékoliv kontrole, a landlordi získávají dojem, že stojí nad zákonem a můžou si na svých državách dělat, co chtějí. Kvůli obrovskému bohatství a moci současné oligarchie se někdy mluví o obnovení feudalismu nebo techno-feudalismu; mizerná ochrana nájemníků v Česku umožňuje majitelům několika bytových jednotek feudalismus v malém.
Krom majitelů bytů se česká pravice svou politikou snaží uspokojit například vysokopříjmové živnostníky z lukrativních oborů, kteří platí disproporcionálně nízké daně. Přesto je současná vláda schopná zajistit bohatnutí pouze relativně nevelké části společnosti. V kombinaci s vysokou inflací, kvůli které padá spotřeba lidem s nižšími příjmy, tak zůstávají neuspokojení skoro všichni. Některé trendy se z České republiky ovlivnit nedají, ale vláda selhává i tam, kde vliv má. Za všechny příklady lze zmínit bydlení, které je ponecháno jako investiční příležitost pro vyšší střední třídy s přebývajícím kapitálem, a investiční fondy. Opatření, které to mělo teoreticky řešit, tedy zákon na podporu bydlení, který nakonec v extrémně okleštěné podobě nedávno schválila Poslanecká sněmovna a poslala ho dál do Senátu, si ani náznakem nedovolil sáhnout na zisky velkých i malých landlordů. Pomáhá tak v zásadě jen těm nejohroženějším, a to nikterak zásadně. Bezzemkům nového feudalismu má pomáhat poradenstvím a zárukami pro pronajímatele.
Demokratický tábor
Antibabiš v pojetí současného premiéra Petra Fialy vždy znamenal, že „pro českou společnost je oligarchizace politiky stejně nebezpečná jako socialistická cesta“, jak řekl dnešní premiér v roce 2016. Dnes Fiala opět chce ve volbách bránit demokracii, Západ a „správnou stranu“. Zastupitelské demokracie jsou v různé míře ohrožené po celém světě, zejména ze strany rostoucí moci a ambic oligarchů. Superbohatí v kapitalistických zemích vždy vlastnili média, měli silnou lobby a otevřené dveře do nejvyšších pater politiky. S rostoucí mocí ale oligarchie v různých částech světa postupně ztrácejí ochotu nechat se kontrolovat zákony a soudy, řídit se pravidly společnými s ostatními. Místo toho se snaží přetvořit stát podle svých potřeb. K tomu oligarchii slouží krajně pravicová ideologie. Ale tuto prostou skutečnost se Fiala bojí vyslovit. Pošlapávání lidských práv od někoho jiného než komunistů je pro něj těžko představitelné.
Obrazy přechodu z právního na policejní stát v posledních pár týdnech v USA snad ani nemohou být výmluvnější. Maskovaní agenti zatýkají na univerzitních kampusech i jinde bez potřeby se legitimovat. Už jen tím porušují americké zákony. Noční můra, kterou zažívají Spojené státy, jejichž prezident se posmívá nespravedlivě deportovanému nevinnému člověku, se nedá ignorovat dokonce ani z České republiky. Dění v USA má nepochybně vliv i na českou a evropskou politiku a má tu hodně aktivních následovníků.
Pokud se Fialovi političtí soupeři přímo hlásí k Trumpovi, mohl by tuto skutečnost alespoň pojmenovat. Místo toho se za ODS (a tedy i za Spolu) k Trumpovi nejhlasitěji vyjadřuje Alexandr Vondra, který sice ochladl po zmatečném zavádění cel, celkově ale zůstává na vlně trumpistické ideologie. Jedním z nebezpečí možné příští vlády premiéra Andreje Babiše může být například Trumpův nekritický obdivovatel Filip Turek na pozici ministra průmyslu a jeho stranický kolega Petr Macinka třeba na vnitru. Nemluvě o možných ministerských křeslech pro Okamuru nebo třeba Janu Bobošíkovou, podle toho, jak vyjde povolební matematika. Jak proti tomu ale může ODS varovat, když sama po eurovolbách Turkovi zkoušela lézt do zadku a europoslanec Vondra se snažil získat ho do své frakce v Evropském parlamentu? Fiala na to neřekl ani popel.
Fialovo Spolu opustilo po většinu své vlády rétoriku proti chudým jako vyžírkům. Ještě po finanční krizi z roku 2008 provázela vláda ODS své škrty a omezování sociální pomoci řečmi o parazitech a nutnosti „motivovat“ chudé. Tím jen zvyšovala napětí mezi těmi, které krize zasáhla, a těmi, kteří jí prošli bez větších problémů. Fialova vláda se podobné rétoriky zpočátku zdržela. I když škrtala, mluvila o soudržnosti a o tom, že nikoho nenechá padnout. Tu nejodpornější rétoriku nechávala SPD. Nakonec to ale nevydržela a do nejchudších se pustila. Ministr Jurečka si udělal z „boje s leností nezaměstnaných“ hlavní politické téma a letos do kampaně přinesl i interaktivní ceduli urážející lidi na dávkách. Když Spolu nedokáže zajistit důstojný život většině lidí, zkouší si aspoň ulevit ponižováním těch nejchudších. ODS dokonce chtěla jít ještě dál a navrhla propouštění zaměstnanců bez udání důvodu. I to by byla forma ponížení zaměstnaných, tentokrát už uzákoněná. Taková politika je ale typická pro krajní pravici – a ne pro strany, které by byly hrází proti ní.
Žádné změny
Nezpochybnitelným spoluvítězem voleb v roce 2021 byl spolek Milion chvilek pro demokracii, respektive demokratický antibabišovský étos, který se v Česku podařilo vyvolat. Koalice Spolu a samozřejmě také STAN jako garanti nebabišovského vývoje země mají dodnes podporu prozápadních a liberálních lidí, osobností z kultury a podobně. Jeden z nich, autor knihy o prokrastinaci Petr Ludwig, se pustil do propagace vlády memy – potenciálními billboardy. Předtím si pozval do svého podcastu někdejšího šéfa Milionu chvilek pro demokracii Mikuláše Mináře.
Ludwig, byť v menší míře, dělá podobný typ aktivity jako Milion chvilek a ve veřejném prostoru varuje před vládou Babiše a krajní pravice. V jednom ze svých AI generovaných billboardů/memů zobrazil Babiše, který „zabil důchodovou reformu“. Na obrázku leží umírající, staří lidé a vedle nich Babiš počítá dolary. Výjev, který je paradoxní hned na několika úrovních, zároveň dobře ilustruje tragédii českého politického konfliktu. Vláda ve stavu legislativní nouze protlačila, aby lidé odcházeli do důchodu až v 68 letech. Ve veřejných debatách se ani neobjevil návrh řešit financování důchodů radikálně jinak. Nikdo si nepoložil zásadní otázky, proč bohatnoucí společnost nebude mít ani na zajištění elementární důstojnosti pro staré lidi a kam se vytrácejí peníze, které by toto měly zajišťovat. A že se důchody dají financovat například férovým zdaněním superbohatých. Nic z toho Fialova vláda ani nevyslovila, stejně jako nic z toho nevyvolalo větší otřesy v české občanské společnosti. Zato vláda famózně selhala při snaze zdanit mimořádné zisky bank a energetických firem. Nakonec tedy Babiš na obrázku počítá penízky správně, jenže je počítá díky Fialově vládě, která si nikdy nedovolila sáhnout lidem jako on na zisky.
Ludwig přitom není z těch pravičáků, kteří vidí v nástupu Trumpa a oligarchů „skvělou byznysovou příležitost“. Naopak. Bije na poplach a kritizuje vládní strany a jejich marketéry za nedostatečné zdůrazňování nebezpečí, které přichází s Babišem 2.0, zvoleným do světa Trumpa 2.0, ruské agrese na Ukrajinu, ultrapravičáckých spojenectví po Evropě a rizika vítězství fašismu. Přesto ani on se nezamyslí nad tím, že svým billboardem hájí práci skoro do sedmdesáti let a nekriticky přebírá vysvětlení, že toto je odpovědná politika. Při výrobě obrázku proti autoritářství se otázka „Jak se stalo, že se odchod do důchodu skoro v sedmdesáti stal součástí demokratické agendy?“ přitom celkem nabízí.
Asociálnost Fialovy vlády připravuje Babišovi a jeho (budoucím) spojencům hladkou cestu k moci. Přechod bude plynulý. Nejde jen o frustraci, kterou asociální opatření vlády způsobují, jde i o to, že jiná než asociální opatření už nikdo nenabízí. Že za všechno může Green Deal, vědí v ODS, v SPD i u Motoristů. Ví to Babiš i Fiala. Podobné názory mají také na příčiny chudoby, nezaměstnanosti nebo bytové nouze. Meme zobrazující tiskovku po podepsání spolupráce mezi SPD s dalšími ultrapravicovými subjekty ukazuje, kdo všechno z představitelů těchto stran je bývalý člen, poslanec nebo volič ODS: všichni. A mohl by tam s nimi stát i Babiš i Macinka. Možná by tam nemohl stát šéf Stačilo Daniel Sterzik, ale i on už přemítá, kdo by mohl být českým Elonem Muskem, který by pořádně ořezal státní výdaje. Není tak vůbec jisté, že Babišův tábor ve vládě opravdu zruší důchodovou reformu, dá víc peněz do školství nebo zvýší minimální mzdu. Zato je takřka jisté, že nezruší ochuzující „superdávku“.
Jurečkovo idiotské pobíhání s cedulí o „dávkách bez práce“ není jen nechutný lidovecký marketing podle starého lidoveckého hesla „ještě horší svět je možný“. Odráží se v něm myšlenka, že ekonomické potíže se řeší tak, že se „šetří“ a že lidé by měli trpět. Že se ve všem ustupuje velkému kapitálu, který nemá rád regulace a byrokracii. Ekonomickým vyjádřením Muskových poznámek o „sebevražedné empatii“ je omezování přístupu k bezplatné lékařské péči nebo vyvolávání třídní zášti vůči chudým.
Posledním – a pro českou pravici typickým – zoufalým plácnutím do vody v tomto volebním období by tak mohlo být schválení zákona proti propagaci komunismu. Návrh tří koaličních poslanců mimo jiné říká, že „kdo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let“. Tento zákon by se mohl ve velmi blízké budoucnosti hodit na kriminalizaci demokratického, protioligarchického hnutí, mezi jehož požadavky bude muset patřit i zásadní přehodnocení ekonomických nerovností, a tedy i zdanění nebo částečné vyvlastnění nejbohatších. Což je, jak by řekli představitelé současné koalice, „vyvolávání třídní zášti“. Dokud si budeme vybírat jen mezi různými druhy oligarchické vlády, všechno bude jen horší.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás