Protančit se ke svobodě. Žánrový mix Hříšníků ukazuje emancipační sílu hudby

Hororový žánr už dekády představuje jednu z cest, kterými mohou nejen afroameričtí tvůrci zachytit mezirasová napětí či potlačená traumata americké společnosti. Nejpozději od úspěšného snímku Uteč režiséra Jordana Peelea se tato kombinace žánru se společenskou kritikou stala de facto součástí mainstreamové tvorby. Tentokrát do těchto vod vstupuje americký režisér Ryan Coogler, který po svém debutu Fruitvale Station často filtroval zkušenost afroamerického obyvatelstva skrze zavedené žánry a značky.

V době, kdy řada snímků z kategorie prestižního či „elevated“ hororu až okázale usiluje o uznání kombinováním žánrových a artových postupů, se Ryan Coogler vydává opačnou cestou. Svou originalitou převyšuje podstatnou část studiové produkce a neodhlíží od společensky závažných témat.

V boxerském dramatu Creed navazujícím na slavnou sérii Rocky dokázal s lehkostí spojit efektní i komorní polohy sportovního žánru a využít osvědčené žánrové postupy. Black Panther obohatil tehdejší komiksové snímky větším důrazem na společenská témata, díky kterým byly motivace postav zase o něco komplexnější. Nedávné pokračování tohoto snímku představovalo spíše vkusnou pietu věnovanou zesnulému představiteli titulní role Chadwicku Bosemanovi. V jiných ohledech totiž druhý Black Panther působil jen jako další důkaz únavy komiksového žánru, který plýtvá talentem slibných tvůrců.

V kontextu současné hollywoodské produkce, která je do velké míry založena na nekonečném vytěžování existujících značek, je tak důležité, že Coogler svůj nový film pojal jako zcela originální projekt. To však neznamená, že opouští žánrové polohy nebo mainstreamovou tvorbu obecně. Snímkem Hříšníci, zasazeným do segregované Mississippi třicátých let 20. století, naopak dokazuje důležitost žánrů pro zachycení kolektivní zkušenosti. Hříšníci představují film, kterému se daří otevírat závažná společenská témata, aniž by musel rezignovat na divácky vděčnou zábavu.

Návrat domů

Po letech strávených účastí v první světové válce a kriminální činností v Chicagu se dvojčata Smoke a Stack (oba hraje ve dvojroli Michael B. Jordan) vrací do rodného města Clarksdale v Mississippi. Bohaté zkušenosti a až cynický podnikatelský duch však prozrazují, že se nevrací jen za starými známými. Motivuje je totiž především záměr otevřít na kraji města lokál, kde si budou moci místní odpočinout od práce popíjením a tancem.

Právě díky zkušenosti se světem mimo Mississippi oba bratři mezi místními vyčnívají. První třetinu filmu tak sledujeme především to, jak rekrutují zaměstnance do chystaného podniku. Kromě ramenatého vyhazovače a posil do kuchyně nebo na bar však potřebují především hudebníky, kteří zajistí zábavu na večer. Proto se k nim brzy přidává postarší muzikant Delta Slim (Delroy Lindo) a především jejich bratranec Sammie (debutující Miles Caton), jehož talent ve hře na kytaru představuje hlavní tahák. V lehkosti, s níž ostatní přesvědčují, se spojuje upřímná snaha ulevit jim od starostí s až manipulativní svůdností, kdy zprvu zdrženlivé přátele lákají vidinou peněz a alkoholu. Právě tato nejasná linie mezi osvobozující zábavou a hříchem ve filmu postupně vystupuje do popředí.

Co by v jiném filmu působilo jako rozvleklá expozice před očekávaným večírkem, dokáže Cooglerova dynamická režie prodat jako strhující exkurz do prostředí města a mezi jeho obyvatelstvo. Každá z vedlejších postav se v rámci představujících scén dočká důvtipné charakterizace, díky níž je i navzdory menší úloze v ději zajímavou osobností s určitým životním příběhem. Ještě výrazněji však Hříšníci excelují ve vykreslení atmosféry Mississippi. Kameramanka Autumn Durald Arkapaw natáčením na tradiční filmový materiál a střídáním širokoúhlého formátu s formátem IMAX snímá prostředí v až nezvykle velkolepém měřítku, které dokáže vtáhnout i v jinak poklidných scénách. Díky rozostřenému pozadí z filmu přímo sálá dusivá vlhkost.

Osvobodit se hudbou

Scénami se navíc prolíná výrazný bluesový soundtrack, který ale brzy přestává být pouhým prostředkem k vykreslení dobové atmosféry. Jak napovídají camea hudebních osobností jako je bluesman Buddy Guy nebo rapper Saul Williams, sama hudba představuje ústřední motiv filmu. Pro Smokea a Stacka představuje blues hlavní lákadlo večírku. Uvědomují si totiž, že nenabízí pouhou zábavu, ale i vzácnou příležitostí k tomu uvažovat nad svým životem a tím jej vyplnit něčím jiným než celodenní dřinou.

Proto Hříšníci staví blues do kontrastu s gospelem a prostředím kostela. V něm sice místní komunita také používá hudbu k vyjádření své životní zkušenosti, ale vždy s určitou pokorou a ochotou snášet rány osudu. Blues jako pověstná „ďáblova hudba“ v sobě naopak skrývá vzpurnost a touhu po svobodě. Živelně inscenované scény z rozjíždějícího se večírku zachycují elektrizující moc hudby, která splývá s rytmickým podupáváním nebo ranami pěstí při místních potyčkách, zatímco rozdmýchává vzájemnou sexuální chemii mezi přítomnými.

Samotný film uvozuje legenda o moci hudby, která dokáže prolomit hranice mezi minulostí a budoucností. Tu Coogler ve vrcholné scéně extatického koncertu a tance ztvárňuje v nepřetržitém záběru, kdy se bluesové melodie prolínají s tradičními africkými rytmy či výjevy z budoucnosti populární hudby od funku po rap. Tento moment sice může svědčit v první řadě o přemrštěných ambicích tvůrců, to mu ale nijak neupírá na působivosti. Snaha odpočinout si od pracovní rutiny se stává zlomovým bodem pro vývoj moderní populární hudby, která rovnou měrou představuje příležitost k zábavě i nástroj společenské emancipace.

Vysát kulturní identitu

V Hříšnících tak hudba představuje důležité médium, skrze nějž postavy zpřítomňují své pocity. Podobnou funkci zde ale plní i filmové žánry. Snímek totiž v průběhu stopáže obměňuje žánrová schémata, jimiž se snaží zprostředkovat aspirace či obavy svých hrdinů. Po většinu času jsou Hříšníci hudebním filmem, který příležitostně zapojuje ikonografii westernu nebo gangsterky. Ve druhé polovině ale přichází s ostrým zlomem, kdy se proměňuje v krvavý horor s upíry.

Tento posun avizuje jak prolog snímku, tak především mýtický význam hudby, která může komunitu vysvobodit a současně vystavit nebezpečí. Mezi oběma částmi filmu je sice výrazný předěl, přesto tento úklon k hororu neopouští dříve rozvíjené motivy. Tvůrci nejdou předvídatelnou cestou a upíry, které ohrožují většinově afroamerické osazenstvo klubu, nepojímají jako brakovou náhražku za hrozbu otevřeného rasismu, který ve filmu představuje spíše okrajový Ku-klux-klan.

Naopak je vyobrazují jako vřelá až úlisná monstra, která se chtějí protagonistům vlichotit do přízně, aby následně mohla parazitovat na jejich kultuře. Spolu s ní chtějí pohltit i svobodu, kterou začínají účastníci večírku poprvé naplno pociťovat. Namísto otevřeně rasistického násilí tak předjímají subtilnější formy útlaku, kterým bude černá Amerika v budoucnu čelit a jež se týkají především vysátí vybojované kulturní identity.

Cooglerovi se daří budovat tísnivou atmosféru izolované stodoly, která je zvenčí ohrožována nezvanými návštěvníky. Stejně tak vzdává sympatickou poctu proslulému hororu Věc od Johna Carpentera. Přesto další eskalace konfliktu a výsledná konfrontace filmu až do působivého závěru nepřidávají nic zajímavého. Díky střídání žánrových přístupů i nálad jsou Hříšníci sice stále se vyvíjejícím dílem, ale jejich občasná chaotičnost a nepříliš koherentní mytologie svědčí spíše o přehlcení zajímavými nápady než o pečlivě ošetřené tvůrčí vizi.

Navzdory těmto dílčím slabinám působí Hříšníci v kontextu současné tvorby nezvykle svěže. V době, kdy řada snímků z kategorie prestižního či „elevated“ hororu až okázale usiluje o uznání kombinováním žánrových a artových postupů, se Ryan Coogler vydává opačnou cestou. Svou originalitou převyšuje podstatnou část studiové produkce a neodhlíží od společensky závažných témat. Pro zachycení síly populární hudby však volí stejně tak populární formu mainstreamové kinematografie. Žánrové konvence nijak neskrývá, naopak díky nim po delší době dokazuje, že i blockbustery mohou sloužit k zachycení společenských nálad a vyjádření důležitých problémů.

Autor je filmový publicista.