Poslanci Spolu jsou hysteričtí. Chtějí zakázat komunismus

Poslanci Marek Benda (ODS), Šimon Heller (KDU-ČSL) a Martin Dlouhý (TOP 09) chtějí  trestat odnětím svobody na jeden rok až pět let kohokoli, kdo „založí, podporuje nebo propaguje nacistické, komunistické a jiné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob.“ Kde všude v české společnosti ale můžeme najít třídní zášť? Je kritika nerovností stejně vážný přestupek jako rasová nenávist? A jsou miliardáři utlačovanou menšinou?

Miliardářům, na něž je ona „třídní zášť“ levicových hnutí mířená, dává naopak stávající systém úlevy a jsou zvýhodňováni víc než kdokoliv jiný.

Zmínění poslanci by si podle autorek Hysterie měli zamést před vlastním prahem. Třídní zášť v české společnosti totiž podněcují hlavně pravicové strany. Ať už jde o prohlášení ministra Jurečky, že „kdo nepracuje a může, ať nejí“ nebo o jeho kampaň na náměstích. Utlačivě pak fungují také politiky jako třikrát a dost nebo kriminalizace bezdomovectví, kterou dnes zavádějí samosprávy. Podněcování nenávisti a opovržení vůči chudým je přitom stavebním kamenem neoliberalismu. Za klesající životní úroveň střední třídy mohou podle jeho logiky „nemakačenkové na dávkách“, kteří vysávají sociální stát, nikoli privatizace infrastruktury, financializace bydlení nebo nedostatečná právní ochrana pracujících.

Miliardářům, na něž je ona „třídní zášť“ levicových hnutí mířená, dává naopak stávající systém úlevy a jsou zvýhodňováni víc než kdokoliv jiný. Morální pravidla o tom, že „dluhy se mají platit“ nebo že si každý musí vše poctivě zasloužit, se na ně nevztahují.

Díky, že nemůžem

Strach z komunismu je pak v české společnosti zřetelný zvláště v předvolebních obdobích. Pravicové strany se totiž nemohou chlubit tím, že by společnost po jejich vládě vzkvétala (ač se nám to premiér Fiala snaží namluvit). A tak místo toho vytasí do předvolební kampaně s hrozivými hesly o „novodobých bolševicích“ a s návrhem na zákaz komunismu, na kterém určitě pár politických bodů seženou. Pokud jsme se tu totiž někdy měli hůř, bylo to opravdu asi jedině v době totality.

Antikomunistické paměťové instituce v českém prostředí reprezentované především Ústavem pro studium totalitních režimů nebo iniciativou Díky, že můžem mají za cíl ukázat „pravou“ podstatu a historii minulého režimu. Tyto instituce jsou ale přinejlepším vyprázdněné, přinejhorším přímo utlačivé vůči progresivním způsobům vnímání historie. Odpovídají jen na frustraci pravice ze stále působících bývalých komunistických organizací a osobností.

Antikomunistické elity si od těchto institucí slibují, že završí „nedokončenou revoluci“. V jejich představách je vliv bývalého režimu stále přítomný (zejména v podobě ruského vlivu), a pokud nedojde k úplnému odstranění levicových sil z veřejného prostoru, společnost se nepodařilo transformovat do pravé (nebo spíše pravicové) demokracie.

Mnohem reálnější hrozbou než komunismus je podle autorek například ohrožení 154 000 lidí bytovou nouzí (z čehož třetina jsou děti). Dalších 1 300 000 lidí v zemi je pak ohrožených ztrátou bydlení. Obecně se v České republice snižuje životní standard a stále méně lidí si může dovolit žít důstojný život. I z těchto důvodů dochází k radikalizaci nejen nižší, ale i střední třídy, která postupně ztrácí pevnou půdu pod nohama a nezbývá jí nic jiného, než volit protestní strany nebo na politiku zcela rezignovat. Kvůli tomuto jevu sílí hlavně ultrapravicové a autoritářské strany. Ty sice s komunismem nemají nic společného, to je ale pro liberální elity zjevně velmi těžké pochopit.

Petr Fiala v této situaci raději už jen pronáší motivační hesla o tom, jak si musíme věřit a jak se máme dobře. Argumentuje makroekonomickými čísly, která s reálnou životní úrovní obyvatel nemají nic společného. Je tedy dost možné, že nám ve výsledku nezbude nic jiného než podle jeho rady manifestovat lepší zítřky. Doufejme, že v nich už nebude figurovat ani alfa Babiš, ani sigma Fiala.