Fosilní hlídači historické paměti, česká cancel culture a návrat závadové mládeže

Česko prochází možná jednou z nejvýznamnějších zkoušek demokracie. Souvisí s nástupem mladší generace a jejích témat do veřejného prostoru.

Eva Klíčová
Foto Pixabay, CC0 1.0

O cancel culture se většinou uvažuje v souvislosti s bojem za lepší svět, který mívá na svědomí levice – naopak pravice se často domnívá, že v nejlepším ze všech možných světů už žijeme a nedá se s tím nic dělat. Typickou „cancelovací“ kauzou pak bývají případy, kdy na zcitlivění veřejného prostoru narazí něco, co bývalo běžnou součástí komunikace či kultury. Zvláště mladší generace je zkrátka empatičtější vůči různorodosti lidského společenství a háklivější na mocenské disproporce. Vtip, který kdysi rozesmál diváky takového Televarieté, může mladším najednou připadat trapný nebo dokonce ponižující, rasistický nebo sexistický.

Nejznámější případy se většinou týkají celebrit, tedy lidí, kteří mají výsadní zastoupení ve veřejném prostoru. I do Česka tak doputovalo zápolení Joanne Rowling s ženami a menstruujícími lidmi. Hezkým domácím příkladem může být Ondřej Sokol, jehož blackface se konečně (poté, co se tu léta místní celebrity natírají za nebělochy v pořadu Tvoje tvář má známý hlas) dočkala kritické reakce, což „pronásledovaný“ herec náležitě – jak jinak než mediálně – oplakal. Sem nakonec spadá i případ s Alenou Mornštajnovou a kritikou, jež mimo jiné mířila na způsob, jakým zachycuje „MeToo motiv“ v Lese v domě. Právě v této literární souvislosti se daleko častěji místo cancel culture ozývalo tradičnější slovo cenzura, přestože se spisovatelčina práva ani mediální prostor nijak neumenšily – podobně jako v případě Rowling a Sokola.

Záměna cancel culture s cenzurou tu není náhodná – příznačně ukazuje, jak do současné reality překlápíme historizovaný a politizovaný kontext reality před rokem 1989. A tak kritika sněhových vloček a zcitlivění veřejného prostoru je častým tématem médií, které zároveň zapadá do matrice všeobecné představy, že mladí lidé žijící v kapitalistickém blahobytu jsou nevděční a změkčilí, zatímco generace jejich rodičů nejen zničila komunismus, ale taky si (paradoxně) nikdy na nic nestěžovala. O tom, jak se v zápase o veřejný prostor střetávají generace, jak to souvisí s antikomunismem, občanskou společností a jak tento proces formují média a sociální sítě, je následující text.

Platforma X, uliční výbor kapitalismu?

Když vznikaly současné dominující sociální sítě (s výjimkou čínského TikToku), většina lidí je vnímala jako nástroj demokratizace. Po více než dekádě se z Facebooku stalo něco jako reklamní zásilkový katalog. Twitter, v současnosti přejmenovaný na X, také prošel změnami – jak rychle zavedl nástroje pro boj s dezinformacemi, tak je taky rychle zrušil. Kromě dezinformací, které se ve velkém vyrábějí, jako donedávna v Agentuře pro výzkum internetu, na sítích „vrtí psem“ množství falešných účtů, mnohdy spravovaných marketéry politických stran – v Česku byl takto odhalen účet Jie@, který před volbami horečnatě pracoval ve prospěch ODS a po (vítězných) volbách zase pro Úřad vlády. X je zároveň pravicový i oficiálně – jeho majitel Elon Musk se opakovaně vyjadřoval v dezinformačních narativech o levici, progresivismu, Sorosovi nebo ekoteroristech. Nakonec Twitter koupil právě proto, aby levice „nerozložila civilizaci“. A zrovna u nás se to X daří téměř na jedničku, kdy je proslulý šikanózním prostředím například vůči veřejně činným ženám. Přispívá k tomu i skutečnost, že statisticky (s hrubým odhadem vzhledem k tomu, že o svých účtech toho neví zdaleka tolik jako Meta) mu vládnou muži (téměř tři čtvrtiny) z Prahy (více než polovina všech účtů).

Sněhové queer vločky se staly naší novodobou „závadovou“ mládeží.

Následující příběh popisuje, co se vám může přihodit, když podle měřítek postkomunistického common sensu ohrožujete kapitalismus, a jak se potencují konzervativní média, síť X a generační propast.

„Před necelými dvěma měsíci jsme byli na prohlídce prostoru, kde bychom chtěli otevřít první feministické a lidskoprávní knihkupectví v Česku. V zahraničí tenhle koncept funguje dlouhodobě skvěle a podle nás je už na čase, aby tady konečně vzniklo něco podobného,“ popisuje Jana Myšáková, která se svým kamarádstvem využila na financování nápadu platformu Donio. Tito lidé se aktivismu k tématům queer a trans menšin věnují od roku 2020, včetně přednášek o bezpečném prostoru na školách nebo ve firmách. Od té doby se podle svých slov potkali se spoustou nenávisti. „Na výhružky i nadávky jsme si už nějak zvykli, ale nečekali jsme, jak moc se to zhorší tím, že budeme chtít otevřít knihkupectví s kavárnou.“

Přesto vše začalo dobře a příslušníci „přecitlivělé generace“ se nadšeně pustili do akce. Poté, co našli prostory a domluvili se se stávajícími nájemci z veganského bistra, spustili kampaň na Doniu. Když se po měsíci měli všichni sejít s majiteli nemovitosti a v zásadě dokončit formality, přišlo první překvapení. „Kluci, kteří tam bistro teď provozují, zmínili, abychom před majiteli umírnily slova o feminismu a aktivismu, protože to jsou starší lidé.“ Zároveň se domnívali, že stávající veganské bistro polepené anarchistickými samolepkami se z pohledu starších lidí zase tak neliší od feministického knihkupectví s kavárnou. Schůzka nakonec ale probíhala tak trochu, jako byste chtěli někomu v domě otevřít night club nebo nonstop zastavárnu. „Majitelé (pán a jeho matka) dorazili, usadili se a hned jako první věc řekli, že viděli naši kampaň. Poté následovala série otázek o feminismu. Jestli bude kavárna proti mužům a co má společného feminismus s lidskými právy,“ líčí šokovaná aktivistka a dodává: „Celé to probíhalo hrozně nepříjemně, cítili jsme se jako malé děti, které si dovolily něco říct, a pak byly kárány dospělými. Naše zkušenosti s podnikáním a školami jako by neslyšeli.“ Nakonec k dohodě s majiteli nedošlo, ti argumentovali ekonomickou rizikovostí podniku. Aktivisté bezprostředně poté narazili na facebookovém profilu příslušné pražské čtvrti na inzerát hledající do vyhlédnutého prostoru nájemce, prý „klidně na provoz kavárny“.

Do této chvíle lze celou věc vnímat prostě jako smůlu na landlordy. Jenže kde se vezme ten mindset, že se leknete tematického knihkupectví s kavárnou? Jde o příčinu, nebo následek atmosféry léta budované ve veřejném prostoru? Popsané události totiž vyústily ve změnu popisu kavárny na Doniu z feministické na lidskoprávní. „Tuto změnu začala česká pravice na twitteru řešit poměrně rozsáhle. Začaly se šířit fámy, že si to měníme, jak chceme, že jsme změn udělaly už víc a víckrát (což není pravda) a jedna slečna, na twitteru uvedená jako Lena Cohen, dokonce napsala, že ji sám zakladatel Donia David Procházka řekl, že nás již varoval, že to dělat nesmíme. To je však lež, nikdo, a už vůbec ne on, nám nikdy nic jako upozornění, že se jméno měnit nesmí, nenapsal. Naopak nám jedna pracovnice vstřícně pomáhala a důvod chápala.“ Právě zmíněný profil „studentky VŠE“ se vznik kavárny snažil skandalizovat, a to i apelem na provozovatele Donia.

Dnes evidentně vůbec není potřeba uliční výbor, máme X! Když umolousáni obcházením aut parkujících na místech pro pěší jedno vyfotíte, stanete se v očích „liberální pravice“ udavačem.

„Kauzy“ se nakonec chytilo i eXtra.cz, jedno z mnoha českých „konzervativních“ médií. Přestože podle slov Jany Myšákové na novinářův dotaz ke kauze reagovali během čtyřiceti minut, výsledný článek tvrdí opak. Že snahu otevřít safe space kavárnu rámuje jako podvodnou, skandalizuje levicovost projektu a označuje jej jako komerční, a tedy nepatřící na portál, kde „zoufalí rodiče prosí o příspěvky pro nemocné děti“, představuje už takovou klasiku poplašné pravicové žurnalistiky. Donio má samozřejmě i rovnocennou sekci, kde se vybírá na řekněme komerční projekty, jakkoliv je někdy hranice neostrá. Stejně tak to vypadá, že „lidé“, na něž se text článku odvolává, jsou zastoupeni opět především profilem tentokrát už „ekonomky“ Leny Cohen.

Kdyby v současnosti projekt feministického knihkupectví a kavárny nebyl ohrožen právě tím, že nemá prostory, byla by to jen jedna upatlaná kapitolka české publicistiky. Takhle se ale chce zvolat, kde jsou všichni ti pravičáci, liberálové a konzervativci, kteří varují před levicovou cancel culture? Není tohle cancel culture spíše než kritika celebritích výkonů?

Média, hlídací pes kapitálu

Popsaná komunikace s vlastníky prostoru mimochodem prozrazuje, jakým způsobem se tu přemýšlí o feminismu nebo lidských právech, a je dokladem paranoie z čehokoliv progresivního či levicového, která se zmocňuje generace primárně formované porevolučním antikomunismem. Jakkoliv by se to hodilo už před rokem 1989, moc zaťatých antikomunistů mezi lidmi tenkrát nebylo. Zato dnes je jich dvanáct do tuctu, alespoň ve veřejném prostoru, v němž se interpretace naší novodobé historie zmocnila spíše ne úplně nezávislá média a neziskové organizace než profesionální historici.

Příklad za všechny – asi největší, nejbohatší a nejviditelnější je Paměť národa a její projekt Post Bellum, jehož partnery jsou veřejnoprávní Česká televize, odborně stále kontroverznější ÚSTR a hlavně BPD Partners. Velkolepé miliardářské kariéry zakladatelů podnikatelské skupiny BPD Petra Pudila a Vasila Bobely jsou spojeny s Mosteckou uhelnou, jejímiž se nakonec stali spolumajiteli s extravagantním buddhistou Antonio Koláčkem (ten je zatím ve Švýcarsku odsouzen pravomocně, zde nepravomocně, další osoby jsou vyšetřovány). Pudil s Bobelou své podíly posléze odprodali Pavlu Tykačovi, stejně jako Jan Dobrovský, který pro změnu působil v nástupnické Czech Coal. O své zisky dnes pečují společně právě v BPD Partners.

Vzhledem k tomu, že i většinu médií zde ovládá přinejmenším původem, nebo i akvizicemi fosilní byznys a uhlomagnáti (prostřednictvím Bakalovy Economie, Czech News Center Křetínského a Tkáče nebo Novy spadající pod Kellnerův koncern PPF), lze s trochou nadsázky říct, že náš vztah ke komunistické minulosti ovládá byznys vyrostlý z privatizace především (post)socialistického těžebního průmyslu.

Proč by to mohlo vadit? A může něčemu škodit, když bude Post Bellum mapovat příběhy obětí represivního režimu před listopadem 1989? Ničemu? Možná v situaci, kdy by to tvořilo součást širšího spektra přístupů k minulosti a hlubšího humanitního vzdělání, což se úplně neděje – včetně zastavení projektu Dějepis+ prostřednictvím nového vedení ÚSTR.

Veřejný prostor si naopak libuje ve výrobě paranoie z komunismu a pěstuje atmosféru, kdy je až příliš snadné cokoliv, co překáží strážcům mediálních pořádků, označit za levicové, neomarxistické, neokomunistické, antikapitalistické apod. Zmíněné přívlastky jsou pak signálem, že názorem se není třeba dále vůbec zabývat. Odmítání diskuse se pak už dávno neděje na základě „zkušenosti s komunismem“, ale s pomocí setu zbytnělých frází (Chceš zpátky komunismus? / Budeš zavírat lidi do lágru? / Znárodníš mi auto? Byt? / Odstěhuj se do Ruska…), přičemž mnohdy stačí oponenta označit za „soudruha“ a kohokoliv, kdo usiluje o jakoukoliv změnu nebo cokoliv kritizuje, za „svazáka“.

Tento antikomunismus přitom nerozlišuje mezi jednotlivými dekádami poválečných dějin, vše zabalil do strašidelného balíčku komunismu, kam přihodil i Stalina a gulagy. Nutné je si zároveň přiznat, že naše poválečná modernizace byla nejen socialistická, ale hlavně – s krátkou výjimkou šedesátých let – konzervativně socialistická, což v žádném případě není to samé. Navíc neoliberální ekonomický cynismus pronikal perestrojkou do Československa ještě před pádem železné opony, což zásadně formovalo právě tu generaci, která dnes drží ekonomickou a mediální moc. Naopak v logice bipolárního mustru myšlení se nekritizovatelným stává kapitalismus. Jenže ani množství miliardářů na počet obyvatel, ani volný trh o míře demokracie ve společnosti nic neříkají.

Safe space? Určitě ne v Českých Budějovicích

V souvislosti s příběhem knihkupectví se mohou vynořovat otázky, zda vůbec trans a queer lidé nebo feministky potřebují nějakou extra kavárnu. Proč nemohou chodit do normálních kaváren v normálním světě? A co je normální svět? Je to tam, kde na vás obsluha houkne: „Vám naleju, ale tomu buzerantovi ne“, jak se mi před lety stalo v soukromém podniku, kde si majitel „může dělat, co chce“?

Minulý rok jsme se scházeli, abychom zapálili svíčky za oběti v bratislavském klubu Tepláreň, které zavraždil pravicový extremista. Útočník mimo jiné věřil konspiračním teoriím o tom, že „LGBT propaganda“ má za cíl vyhubit bílou rasu. Možná si to přečetl na X. Ani tenkrát si nikdo nemyslel, že by se něco takového nemohlo stát u nás, už proto, že s homofobií máme vlastně zkušenost tak nějak všichni a v rodině často máme někoho, kdo podobným narativům rád věří. O tom, kolik osudů může zasáhnout nenávist, si lze přečíst třeba v tomto příběhu. Jiná událost, naštěstí s ne tak fatálními důsledky, se stala minulý pátek, kdy v Českých Budějovicích tři muži napadli dvojici lidí kvůli duhové vlajce kolem krku.

Událost Alarmu popsal básník Šimon Leitgeb: „V pátek 1. 12. jsme ve Wortnerově domě Alšovy jihočeské galerie organizovali čtení queer autorů/ek v rámci literárně-hudebního pořadu Mezi náma, který v Budějicích už léta organizuji, sem tam za pomoci přátel. Jelikož to probíhalo ve spolupráci se zmíněnou galerií, pomáhali mi s tím jako její zaměstnanci Adéla Procházková a její přítel Sebastian Vošvrda. Všichni autoři z Nakladatelství Adolescent také byli ubytovaní u nich doma. Po této akci jsme všichni šli do Výměníku podpořit lokální budějovickou LGBTQ+ komunitu BUDQueer. Na místě probíhalo další autorské čtení, diskuse a pub quiz.“ Během přesunu se skupina mladých rozdělila, někteří se šli ubytovat, další si odskočili na kebab. A to byla osudová chyba: „Když šel po ulici tak ho naproti kavárně Datel napadli tři fašouni kvůli queer vlajce, kterou měl obmotanou kolem krku, a pěkně ho zřídili (…) Okamžitě jsem mu pak zavolal a on mi to po pár minutách zvedl s tím, že si oplachuje obličej v karaoke baru vedle zmíněné kavárny. Byli jsme od sebe paradoxně jen třicet čtyřicet metrů. Hned jsem tedy vyběhl na pomoc. Oběhl jsem ulici tam a zpátky, abych zjistil, jestli někdo něco neviděl či jestli se ti fašouni ještě nenacházejí na místě. Nikdo nic neviděl a oni samozřejmě hrdinsky utekli, tak jsem šel vyzvednout zmláceného Sebastiana.“ Byla přivolána policie a napadený nakonec skončil v nemocnici, kde mu ošetřili „rozseknutou bradu, pohmožděnej de facto celej obličej, natrženej ret a díru nad obočím“.

Šimon Leitgeb nechápe, že někdo může člověka napadnout kvůli tomu, že jde po ulici, zároveň je přesvědčený, že každý si má nosit, co chce, a dodává: „Nejsem zastáncem unifikovaný společnosti.“ Zdaleka ne to samé si ale myslí mnozí další. V diskusích se k události velmi často objevovaly hlasy, které útok schvalovaly: dotyčný dostal co proto, takto by se měl zachovat každý slušný občan a oběť především „neměla provokovat“. Že by mohlo jít o formu cancel culture, ale nikoho nenapadlo. Útočil přece pravičák pěstmi, což je v antikomunistickém ráji v pořádku.

Co vlastně dnes znamená provokovat? Být feministkou? Chtít otevřít knihkupectví a kavárnu? Nosit si duhovou vlajku? Jít po ulici ve tři ráno? Přestože politická reprezentace se oběti zastala, konkrétně členové vládní pravicové koalice Vít Rakušan a Ivan Bartoš, na platformě X to opět schytali jako „komunisti“, přičemž Bartošovi nepomohlo ani to, když se sám ve své paranoie z komunismu před nedávnem distancoval od účasti spolustraničky Jany Michailidu na přednáškové akci Dny antikapitalismu, což nakonec vedlo k jejímu odvolání z širšího vedení strany.

Závadová queer mládež

V každém případě, jestli byly nějaké znaky pozdně socialistické společnosti obzvlášť nápadné, bylo to zavírání lidí s postižením do ústavů, šikana sexuálních menšin a nerovnost v podílu na moci mezi ženami a muži včetně ekonomické nerovnosti a konzervativních představ o fungování rodiny. Na okraji společnosti se i tehdy ocitali Romové nebo další etnické menšiny, které byly přinejlepším neviditelné, o dělnících z Kuby nebo Mongolska se v podstatě nemluvilo jinak než s rasistickým despektem. Asi není nutné připomínat šikanu a případnou cenzuru kultury nebo nejen severočeské ekologické protesty a iniciativy.

Z této perspektivy to pak vypadá, že přestože se antikomunismus vidí jako historicky vítězný a svobodomyslný, ve skutečnosti mu překážejí stejné věci jako někdejším komunistům u moci. Paralelní despekt je pak přenášen na ty, kteří nedisponují ekonomickou, politickou ani symbolickou mocí. Sněhové queer vločky se staly naší novodobou „závadovou“ mládeží.

Historické paralely jsou vůbec nejen zábavné. Můžeme v osmdesátkových diskofilech vidět hipstery? V trampech nerůstové ekoteroristy? V pankáčích pankáče? Mají něco společného, samozřejmě kromě drog, máničky s dredaři? A jak moc na Pražské matky navazují současné iniciativy za zklidnění automobilové dopravy v Praze a dalších městech, nebo dokonce feministky? Stali se z tehdejších veksláků ekonomičtí liberálové a mladí konzervativci? A jak moc se vlastně současné politické spektrum, kde absentuje levice a vůbec politická agenda pro mladé, podobá národní frontě?

Stejně jako zpovykaná mládež před Listopadem nebo tehdejší opozice, i dnes jsou ti, kteří narušují pořádky, často spojováni se Západem a jeho indoktrinací. Jen dnes není „imperialistický“, ale „pokrokářský“ a nově reprezentovaný Bruselem, EU nebo klidně „propagandou Netflixu“ či agresivním americkým feminismem, kde nemůžete nikomu podržet dveře. Na celé historické paralele je možná nejslabším místem fakt, že deklarativně je zákon a mnohdy i politické proklamace na straně progresivní mládeže, která v podstatě usiluje o důslednější naplnění demokracie, i to, že queer mládež v Budějovicích nemusí třeba rozhánět fízlové se psy jako kdysi v nedalekém Rudolfově na koncertě Plastiků a DG 307. Na tom lze ukázat zásadní dějinný pokrok. Zkrátka tak, jako se soudruzi u moci naučili, že není třeba se hned vzájemně věšet, ale že daleko účinnější a lidskoprávně nenapadnutelné, je disciplinovat lidi kariérně, ekonomicky a kulturními zákazy nebo cenzurou, poučili se i dnešní mocní.

Už nikoho nebudou nahánět kvůli vlasům policajti, dokonce si můžete psát a zpívat, o čem chcete – pokud tety nenapíšete něco jako Zrušte rodinu, aby na vás číhala Prima CNN. Právě ekonomická a mediální moc měkké propagandy a filantropického zmocnění se dějin, stejně jako informační dopad sociálních sítí, které fungují mimo profesní a etické limity, nás totiž posunula do situace naprosté diskreditace progresivní levice. Cancelovat tady cokoliv levicového se pak na rozdíl od kritiky popkultury vůbec nevnímá jako kultura rušení nebo nějaká forma násilí a praktiky ohrožující demokratický prostor. Prostě provokujete. Stávající antikomunistický kapitalismus přitom bohatne nejen na tom, že lidi zabíjí ekologickou katastrofou, ale i tím, že bohatne na nenávisti včetně paniky kolem cancel culture, kterou ve společnosti živí.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Eva Klíčová je literární kritička a publicistka. Psaní se věnuje od roku 2009. Členkou redakce Alarmu je od roku 2022. Společně s Janem Bělíčkem tvoří literární podcast TL;DR. Kromě literatury píše také o filmech a kulturně společenských tématech. | [email protected]