Bytová krize provázela českou společnost už od druhé poloviny 19. století, ale až po vzniku samostatného Československa v roce 1918 se stala masovým problémem a intenzivně probíraným sociálním a politickým tématem. Souvisela s rozvojem průmyslu, migrací obyvatelstva z venkova do měst za účelem hledání zaměstnání a s nedostatečným množstvím bytů. Asi nejviditelněji lze dopady této krize sledovat na území hlavního města, ale patrná byla také v dalších městech Československa. Nešlo o výlučně československý fenomén, také v zahraničí, například ve Vídni, Berlíně nebo Budapešti vznikaly na periferií měst nouzové kolonie.
V nové republice
Radost drtivé většiny pražských obyvatel ze získané samostatnosti v říjnu 1918 byla především u dělnických vrstev vystřídána velice rychle deziluzí a tvrdou realitou každodenního života. Už z května 1919 pocházejí zprávy o projevech lidové nespokojenosti, které vyústily v sociální bouře, tzv. šibeničkové demonstrace podle šibenic, které demonstranti nosili. Akce byly primárně zaměřeny proti tzv. keťasům neboli lichvářům. V následujícím roce podobné protesty pokračovaly a v policejních zprávách můžeme nalézt i zmínky o samovolném nastěhování do bytu bez vědomí příslušného úřadu či o obsazování nevyužívaných či velkých bytů.
Situaci jistě nevyřešil fakt, že Praha se stala hlavním městem státu a řada budov sloužila centrálním úřadům a jako sídla velkých firem. Navíc, v roce 1922 vznikla tzv. Velká Praha, kdy bylo na základě zákonů č. 114–116 z února 1920 ke stávající Praze připojeno dalších 37 obcí. Hlavní město se tak nově rozkládalo na 171,5 km2 a mělo 676 tisíc obyvatel (německé obyvatelstvo tvořilo 4,6 procenta populace). Velká Praha zahrnovala plně rozvinutá města jako Vinohrady nebo Smíchov, z větší části to však byly vesnice či polovesnice, některé navíc značně vzdálené jako Motol nebo Hodkovičky. Výraznější nárůst počtu obyvatel lze sledovat od druhé poloviny dvacátých let a v roce 1930 dosáhl počtu 848 tisíc obyvatel. Nárůst obyvatel souvisel s postupující industrializací Prahy, získání statusu hlavního města, ale i s větší geografickou mobilitou chudších vrstev.
Lidé bydleli dokonce v pecích zrušených kruhových cihelen a vápenek, ale i tam platili nájem majiteli pozemku.
Pokud pomineme inženýrské práce spojené s regulačním a zastavovacím plánem (např. stavba komunikací, úprava vltavského koryta), tak se stavební ruch soustředil do dvou hlavních oblastí: do stavby reprezentativních budov pro úřady či jiné instituce a do bytové výstavby. S bytovou nouzí se po skončení první světové války musela vyrovnávat většina evropských měst. Tehdejší potřeba bytů byla v Praze vypočtena na velice vysoké číslo 30 tisíc. Městská správa iniciovala výstavbu vlastních činžovních domů, nejprve s podporou státu, když stát s podporou ustal, tak bez ní. Situaci sociálně slabých Pražanů tím ale příliš neřešila, protože výše činží musela pokrýt alespoň stavební náklady, které byly v raných poválečných letech velmi vysoké. V letech 1919–1940 bylo v Praze postaveno 23 005 nových domů, čímž se domovní fond města více než zdvojnásobil. Téměř třetinu novostaveb provedla stavební družstva a veřejné korporace. Mezi novostavbami převážil typ malého rodinného domu do tří místností (40 procent), mezi byty malý byt o jednom pokoji a kuchyni (42 procent), čtvrtina všech nových bytů sestávala z jedné obytné místnosti s příslušenstvím. Zbouráno bylo 1 959 domů v nevyhovujícím stavu. Zároveň však nedostatek vhodných, a především levných bytů vedl ke vzniku hromadného bydlení, přelidněných bytů, nouzových kolonií a jsou známé i případy osidlování cihelen, vápenek nebo slují.
Vleklá krize bydlení
Existence nouzového bydlení je doložena už koncem 18. století, kdy byly pro dělníky získávány starší opuštěné stavby, např. letohrádky. Na počátku druhé poloviny následujícího století existovaly případy přespávání v dílnách smíchovských přádelen a sirkáren. Až ve 20. století se tento jev stal častějším a v případě Velké Prahy nabyl masovějších rozměrů. Problematika nevyhovujících bytů se týkala především dělnických čtvrtí, kde byla v roce 1921 přelidněna polovina bytů. Nouzové kolonie vznikající převážně nelegálně na periferii města měly podobu dřevěných a plechových baráků, později obezdívaných, vyřazených železničních vagónů nebo maringotek. Nejhorším případem pak bylo přespávání v opuštěných cihelnách nebo v jeskyních. Mnoho rodin bydlelo v jeskyních v Jinonicích, Hlubočepech, Břevnově, Proseku atp. Lidé bydleli dokonce v pecích zrušených kruhových cihelen a vápenek, ale i tam platili nájem majiteli pozemku. Nejznámějším příkladem tohoto typu bydlení byl v této době tzv. Bílý hrad v branické vápence. Nevhodné bydlení mělo vliv i na šíření různých nemocí, z nichž nejvážnější byla tuberkulóza, nazývána proletářskou nemocí.
Jednalo se také o výbušné politické téma. Vedení města bylo od vzniku Velké Prahy do roku 1939 v rukou představitelů Československé strany socialistické (od roku 1926 s doplněným názvem Československá strana národně socialistická). Nebyl to ale primátor Karel Baxa, ale především jeho blízký spolupracovník Petr Zenkl, který se snažil realizovat mnoho opatření zlepšujících sociální postavení obyvatel. Zenkl jakožto předseda Ústředního sociálního sboru hlavního města Prahy navrhl vybudování rozsáhlých Ústředních ústavů sociální péče v Krči nazývaných Masarykovy domovy a otevřené k desátému výročí vzniku republiky. Jednalo se o unikátní projekt, který se těšil pozornosti mnoha zahraničních delegací. Jeho otevření sice znamenalo výrazné omezení té největší bídy, ale zdaleka nepomohlo vyřešit bytovou krizi.
Další z projektů realizovaných v letech 1926 a 1927 byly tzv. čekatelské domky. Jednalo se o 338 objektů buď o jedné místnosti nebo dvou místnostech v přízemí a jedním pokojíkem v podkroví, případně se dvěma pokoji, kuchyní a příslušenstvím. Žadatel musel předem složit 10 procent celkového nákladu, což znemožňovalo účast řadě dělníků s nízkým příjmem. Těchto domků byly ve Velké Praze postaveny čtyři kolonie (např. ve Vršovicích u Bohdalce). S problémy v bytové politice se Zenkl potýkal i poté, co v roce 1937 vystřídal Karla Baxu na primátorském stolci.
Na poměry v nouzových koloniích nejvíce upozorňovali představitelé levicových stran. Vedle zmíněných národních socialistů také sociální demokraté a komunisté. Posledně jmenovaní byli v tomto ohledu nejaktivnější a nejhlasitější. Důvodů byla řada a kromě toho, že mezi obyvateli nouzových kolonií nacházeli značnou podporu, tak někteří z pražských zastupitelů byli zároveň obyvateli těchto obydlí. Například pozdější poslankyně Anežka Hodinová-Spurná obývala železniční vagón v nouzové kolonii Červená skála na Žižkově a její příbuzní domek v kolonii Za Horou v Hloubětíně. KSČ také prostřednictvím svých satelitních organizací pomáhala obyvatelům v nouzi. Když došlo například ke zbourání nouzové kolonie Eden v roce 1930, opatřila Rudá pomoc osadníkům oblečení a provizorní stany. Komunisté také organizovali demonstrace ve prospěch a za účasti obyvatel nouzových kolonií. Kromě politiků na problémy kolonistů upozorňovali převážně levicově orientovaní publicisté jako Karel Ladislav Kukla, Franta Sauer nebo Karel Teige. Velmi známým se stal text Karla Čapka Na Rafandě popisující vznik nouzové kolonie Pod Bohdalcem v Michli.
Život kolonistů
V roce 1930 bylo v Praze zhruba 3 000 obytných nouzových staveb s téměř 15 000 obyvateli. Počet nouzových kolonií není snadné určit a jejich odhad značně kolísá od 21 do více jak 60. Pražské nouzové kolonie vznikaly převážně v letech 1922–1930 a vytvořil se v nich specifický způsob života a vztahů, který připomínal více venkovské než městské prostředí. Pravicové Národní listy v červenci 1925 nouzové kolonie hodnotily takto: „Kolonie stavěny jsou bez jakéhokoliv plánu a pořádku a ve většině případů nemají nejjednodušších opatření zdravotních. Mnohé z nich nemají nejen kanalisace, nýbrž ani odpadových stok a jam, takže splašky a odpadky povalují se v nejbližším okolí obydlí.“ Do značné míry jde o konstatování pravdivé, není ale důvod si myslet, že se obyvatelé kolonií nesnažili o zvelebení svého dočasného obydlí, které se mnohdy stávalo domovem na několik let. Vytvářely se občanské výbory a pravidla (řády) kolonií, upevňovaly se sousedské vztahy. Kolonisté, jak se obyvatelé nazývali, si budovali zahrádky okolo svých domků, běžně se zde chovala hospodářská zvířata.
Zároveň se především ve větších koloniích rozvíjel čilý kulturní a politický život, kterým nejvíce proslula kolonie Na Slatinách. Působilo zde nejen větší množství sportovních klubů, ale také Baráčníci, dobrovolní hasiči nebo ochotníci. V prosecké kolonii se dařilo cyklistickému kroužku, který pořádal závody a spanilé jízdy a výlety nejen v Praze, ale i mimo území hlavního města. Některé kolonie byly soběstačné i co do dostupnosti obchodů a živností. V mnohých vznikly hospody a hostinské sály, krejčovství, ševcovství, koloniály apod.
Díky soustavnému etnografickému výzkumu Ústavu pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd (dnes Etnologický ústav AV ČR), trvajícímu od šedesátých let do roku 1990, máme k dispozici značné množství fotografií, nákresů nouzových obydlí, plánků a výpovědí pamětníků. Jedná se o neocenitelný pramen k sociálním i urbánním dějinám hlavního města. Návrat k tomuto tématu v posledních letech souvisí, mimo jiné, i se značnou aktuálností tématu bydlení a bytové krize, ale i s neschopností nebo neochotou ze strany státu tuto krizi soustavně řešit.
Většinu mužských obyvatel nouzových kolonií tvořili dělníci, u žen převažovaly posluhovačky, pradleny atd. V roce 1929 byla necelá polovina obyvatel nezaměstnaná. Zbytek byl zaměstnán na celý nebo zkrácený úvazek a nízký výdělek jim neumožnil nalézt si jiné bydlení. Plat obyvatel nouzových kolonií se koncem dvacátých let pohyboval od 200 do 560 Kč měsíčně. Dle dochovaných údajů šla v roce 1930 pronajmout dřevěná bouda v Edenu za 100 Kč měsíčně.
Typologie
Z hlediska typologie bydlení a vlastnických vztahů můžeme na území hlavního města rozlišit čtyři typy nouzových kolonií. Prvním byly tzv. zahrádkářské kolonie, které vznikaly na pozemcích pronajatých za účelem zřizování zahrádek a stavby zahradních domků. Místo z nich ale vznikaly nepovolené stavby, které byly majiteli často tolerované. Taková nouzová kolonie se nacházela například na žižkovském Krejcárku, byla jednou z největších (cca 150 domků) a lze ji považovat za jednu ze stavebně kvalitnějších, protože zde byl zřízen vodovod, elektřina nebo telefon. V kolonii fungoval také koloniál.
Druhým a mnohem méně zastoupeným typem byly kolonie vystavěné na vlastních odkoupených pozemcích. Malé zastoupení tohoto typu kolonií má svůj důvod ve vyšší finanční náročnosti na stavbu a odkup pozemku. Mnohdy se také stávalo, že se po dokončení stavby obyvatelé dozvěděli, že jejich dům může být kdykoliv zbourán. K tomu se však přistupovalo zřídka. Tento typ kolonie reprezentuje dodnes stojící hloubětínská kolonie Za Horou, kde pozemky kolonistům prodával z velké části řád Křížovníků s červenou hvězdou.
Třetím typem byly neudržované obecní kolonie. Ty začínají vznikat později v polovině dvacátých let, když si vedení města uvědomí, že vyřešit bytovou nouzi klasickou cestou, tedy výstavbou, nebude v dohledné době možné. Přistupuje tedy k tomu, že pronajímá obecní pozemky a povoluje zde výstavbu obecních domů. Výjimkou není vedle klasických zděných, dřevěných nebo plechových domů i obývání vyřazených železničních vagónů. Značným problémem tohoto typu kolonií bylo, že obec neinvestovala do jejího zvelebování, úpravy komunikací atd. Tento typ kolonie představoval například Hliník nebo Slatiny.
Posledním typem byla obecní kolonie udržovaná na náklady obce. Jednalo se o bydlení na poměrně dobré úrovni. Kolonie se budovaly z dřevěných či zděných domků. Byly to například Arizona, Mexiko či Za Aero. Ve vysočanské kolonii Za Aero se obyvatelé mohli dokonce těšit z luxusu v podobě splachovacího záchodu, což v té době u tohoto typu výstavby rozhodně nebylo obvyklé.
Za zmínku stojí také názvy nouzových kolonií, které mohou odkazovat např. k poloze (Za Aero, U Bulovky), ale časté bylo také užívání exotických názvů (Arizona, Čína, Mexiko) míněných někdy pejorativně, když odkazovaly na skutečnou i domnělou zvýšenou úroveň kriminality, kterou si s těmito lokalitami obyvatelé města spojovali. Typickým příkladem bývalo libeňské Údolí děsu. Se zesměšňováním či pohrdáním lidmi z kolonií se setkáváme u různých kreslených či psaných vtipů tehdejší doby. Kolonisté začali brzy organizovat vlastní pořádkové výbory a chtěli svoji pověst očistit. Výbory se podílely na zvelebování okolí v koloniích, v některých koloniích byl dokonce vydán řád, obdoba domovních řádů.
Pestrá je nejen typologie bydlení, ale i samotných staveb. Takto v roce 1963 popsala etnografka Vanda Tůmová bydlení důchodkyně Jany Nové v kolonii Na Krejcárku: „V malé předsíňce je jen skříňka na boty, malé okénko. V pokojíku (původní prostora domku z vozu) jsou dvě postele – jedna kovová, druhá dřevěná, obě bíle natřené, pod oknem stůl s jednou židlí, vedle dveří stolička a na ní rádio. Stěny jsou světle jednobarevně vymalovány – každý rok je majitelka vylepuje papírem, natře zinkovou bělobou s klihem a pak barvou. Na dřevěné posteli jsou nastlány peřiny, na ní květovaný přehoz a několik polštářů. Nad ní na zdi visí zrcadlo a dva obrázky – malý obrázek s fialkami. Nad druhou postelí jsou fotografie Gottwalda a Zápotockého. Kamna v pokojíku přes léto nejsou, dávají se tam jen na zimu.“
Popisovaný typ stavby lze jistě považovat za ten lepší. Jednou z variant představovaly vyřazené železniční vagóny nebo plechové boudy, které byly ale často postupně obezdívány. U některých staveb je popisován provizorní sklep na uskladnění zeleniny. Běžné bylo postupné přistavování a rozšiřování prostor. Zde je popsána situace rodiny Strašilů z nouzové kolonie U Bulovky v pražských Jinonicích: „V roce 1924 najali parcelu asi 18 × 36 m, kterou jim přidělil magistrát, a začali stavět. Materiál sehnali, kde se dalo, staré dříví a cihly. Stavělo se provizorně, platilo, že podle příkazu úřadu by museli kolonisté domky během osmi dní zbourat. Stěny dělali ze dřeva, pobili rákosem, omítnuli. Příčka je z cihel, jen „čtvrtková“, bez malty, jen „na hlínu“. Stavba trvala asi 8 neděl.“Někteří kolonisté si k sobě především v počátcích existence nouzových osad přibírali nájemníky, kteří mohli přespávat buďto v samotném domě nebo v kůlně na zahradě.
Mimo představenou typologii kolonií stojí výše zmíněné obývání skalních bytů. Jejich počet je složité určit. V roce 1937 zahájil Ústřední sociální úřad města Prahy snahu o nalezení vhodného bydlení pro obyvatele skalních bytů v tzv. Plockových skalách v Břevnově, v jeskyních pod Ladronkou v Motole, na Vidouli v Jinonicích, ve skalách na Zlíchově i jinde. Z dalších dokumentů je patrné, že k rychlému vystěhování a nabídnutí náhradního bydlení nedošlo. Úřady narážely na řadu problémů včetně nedostatku vhodných a levných bytů, které by vystěhovaným nabídli, či na nechuť majitelů pozemků i samotných obyvatel skal se přestěhovat.
Konec kolonií
Nouzové kolonie nejsou zdaleka jen záležitostí meziválečného Československa a po mnoha proměnách existují některé i dodnes. Už tedy ne jako bydlení nouzové, ale jako trvalé či rekreační. Od roku 1948 sílil tlak na odstranění nouzových staveb. K argumentům urbanistického, sociálního a lékařského charakteru přibyl i argument politický. Nouzové kolonie byly považovány za neblahý pomník kapitalistické meziválečné republiky, s kterým je nutné co nejdříve skoncovat.
Až masová bytová výstavba sedmdesátých let umožnila, že obyvatelům kolonií mohlo být nabídnuto adekvátní bydlení. V případě, že se jednalo o kolonie úředně bourané, tak jejich obyvatelé dostávali byt přednostně. Zajímavá je zpráva o průzkumu pražských nouzových kolonií přednesená na květnové schůzi rady Ústředního národního výboru hlavního města Prahy roku 1951. Zpráva uvádí, že se na území hlavního města nachází 61 kolonií s 2 937 objekty celoročně obývanými 11 463 obyvateli, z nichž je 85 procent dělníků. Ještě v roce 1976 zbývalo 733 nouzových staveb k likvidaci, nejvíc v nouzové kolonii Pod Bohdalcem.
Nouzové kolonie a jednotlivě roztroušené nouzové stavby přečkaly v některých případech do dnešních dnů. Dnes už ale nelze hovořit o nouzovém bydlení, kdy tyto typy staveb představují plnohodnotné bydlení či rekreační objekty. S faktickým zánikem nouzových kolonií však nezmizel problém bytové nouze. Masivní privatizace bytového fondu hlavního města na počátku devadesátých let a rezignace vedení hlavního města na výstavbu bytového fondu způsobují, že se Praha umisťuje na předních příčkách cen bytů v rámci Evropy. Jedná se o aktuální výzvu, kterou je nutné řešit.
Martin Dolejský je historik, David Platil je sociolog a sociální antropolog.
Autorům v květnu vychází v nakladatelství Paseka v edici Zmizelá Praha kniha Nouzové kolonie.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás