Vznik Československa v roce 1918 znamenal mimo jiné také rozchod s předchozí represivní autoritářskou politikou habsburské monarchie a větší demokratizaci společnosti. To znamenalo také posílení role odborových organizací, větší práva pro dělníky a zlepšení pracovních a mzdových podmínek. Československo v prvních letech své existence přijalo řadu velmi progresivních sociálních zákonů, které představují pilíře demokratické společnosti. K tomu všemu se ale společnost dopracovala skrze několik dekád bojů dělnického hnutí za větší zrovnoprávnění ve společnosti. Často to znamenalo fyzickou konfrontaci s majiteli továren, za kterými stál stát s vojenskou podporou. Důležitým mezníkem pro další vývoj vyjednávání mezi dělníky a majiteli továren bylo přijetí tzv. koaličního zákona ze 7. dubna 1870, který legalizoval odborové organizace a právo na stávku.
Jeden z prvních zákonů Československa bylo uzákonění maximálně osmihodinové pracovní doby. Dále šlo například o uzákonění povinnosti dovolené pro všechny složky pracujících včetně dělnictva nebo důchodového pojištění.
Jaké strategie volili majitelé továren k rozbití organizovaného dělnictva? Jakým vývojem prošly samotné odbory do konce první světové války? A na co všechno díky odborovému hnutí máme dnes nárok? Na tyto otázky jsem se zeptal historika Jakuba Rašky z Historického ústavu AV ČR, kterému příští rok vyjde v Nakladatelství Academia kniha o počátcích odborového hnutí v českých zemích.
Kdybychom měli nastínit situaci dělnictva v první polovině 19. století, s jakými výzvami a nejistotami se museli dělníci v této době vypořádávat? A jak moc se lišila situace dělnictva v Británii, kde odstartovala průmyslová revoluce v druhé polovině 18. století, od situace v českých zemích?
Když si představíme Evropu okolo roku 1800, tak je diametrální rozdíl mezi kontinentální Evropou a mezi Británií. V Británii neměla vrchnost lepší postavení v rámci obchodu a výroby. Neexistují tam už cechovní monopoly. Ty se rozpustily v pozdním středověku. V Británii rostou velké továrny, které jsou poháněny stroji, od konce 18. století. Lidé se ve velkém počtu stěhují do měst a to vyvolává různé sociální problémy jako jsou přelidněnost, špatná hygiena, alkoholismus, velká koncentrace chudých nezaopatřených lidí nebo zvýšená úmrtnost kojenců. Pracovní podmínky dělnictva byly šílené. Pracovalo se 15 hodin denně, chodilo se spát do místností, které bychom jen stěží mohli nazvat domovem.
Pak je tu zkušenost kontinentální Evropy. Proces průmyslové revoluce v období první poloviny 19. století příliš významně prostor střední Evropy a českých zemí nepoznamenal. Cechovní organizace převládají ve městech na našem území až do roku 1859, kdy byly zrušeny. Změny se děly zejména na venkově. Dochází k paradoxní situaci, kdy větší změny v produkci před nástupem techniky iniciuje vrchnost, která měla možnost ovlivňovat směřování ekonomiky, jelikož disponovala nevolníky, volným kapitálem a půdou, kde mohla podnikat. Zatímco ve městech ovládaných zájmy cechovních mistrů se toho tolik nedělo, tak na venkově byly zakládány manufaktury.
Ale už v první polovině 19. století se v Praze setkáváme se strojovou výrobou například v pražských kartounkách, kde dochází i k prvnímu odporu vůči zavádění strojové výroby, což byl často spouštěcí mechanismus pro organizovaný odpor dělnictva vůči změnám, které přinesla průmyslová revoluce.
V českých zemích nehrála strojová výroba v první polovině 19. století velkou roli, ale přesto byly obory, kde byla zaváděna. A to byl zpočátku především textilní průmysl. Během napoleonských válek se přestalo dovážet textilní zboží z Velké Británie do Evropy, jelikož zde byla zavedena tzv. kontinentální blokáda. To vyvolalo vlnu zakládání textilek pro masovou produkci u nás. Nejznámější z nich byly tzv. kartounky, což byly textilní továrny na potiskování bavlny. Byl to jeden z prvních příkladů oboru, který byl mechanizovaný. Stroje, které nahrazovaly lidskou práci, se nazývaly perrotiny. Ty se rozšiřovaly v Praze ve dvacátých letech 19. století. První větší odpor vůči tomuto zavádění strojové výroby v kartounkách se rozšířil do českých zemí v roce 1844. Kartounkáři tehdy demonstrovali za lepší platové podmínky. Během nich se demonstrativně rozbíjely stroje, což je něco, co vidíme v Británii u hnutí tzv. ludditů.
Označil bys podobné vlny sociálních nepokojů, jako byla například ta zmíněná z roku 1844, za určitý způsob vyjednávání s majiteli továren? Protože tehdy dělnictvo nemělo vlastně žádné zastoupení a bylo čistě na vůli zaměstnavatele, jaké budou mít pracovní a mzdové podmínky.
Ano, to je důležitá poznámka, protože úloha cechů se v ekonomickém životě měst a vrchnosti na venkově stále zmenšuje a na jejich místo hned nenastupuje stát, který by se stal garantem pracovních podmínek, kvality výrobků nebo pečující institucí o nezaopatřené řemeslníky a poddané. Stát v první polovině 19. století víceméně pouze podporuje technologické inovace a dohlíží na to, aby jejich zavádění příliš neohrožovalo stávající rozložení společnosti a politické moci. V potenciálních střetech mezi zaměstnavateli a zaměstnanci stojí spíše na straně zaměstnavatelů, jelikož jakákoliv dělnická aktivita byla asociována s destrukcí a revolucí, jako se to stalo ve Francii. Představa tripartismu s úlohou státu jako moderátora zájmů zaměstnanců a zaměstnavatelů se rozšiřuje vice až po první a především po druhé světové válce.
Pokud bychom se přesunuli do období revoluce 1848, tak jakou roli v ní sehrálo dělnictvo? Jaké požadavky přinášelo do dění revoluce a jak úspěšné s nimi bylo?
Když se podíváme na dělnické hnutí v Praze nebo v Brně, tak tady už minimálně v textilním průmyslu bylo několik tisícovek lidí, kteří tvořili svébytnou sociální vrstvu. V zájmu středních vrstev, které tu revoluci vedly, bylo zpacifikovat dělnický hněv. Z toho důvodu zakládaly střední vrstvy pro dělníky různé dobročinné spolky, které jim měly pomáhat. V Praze byl založen časopis pro dělníky, ale zároveň v něm žádní dělníci nefigurovali. Čili v českých zemích se dělníci ani nedostali k tomu, že by mohli vytvořit nějaký vlastní politický program, který by představoval vizi jiného světa nebo alternativní spravedlnosti. Jiná situace ale nastala ve Vídni, v Berlíně nebo v Lipsku, kde dělníci zakládali odbory, politické spolky a dokonce vstupovali do dialogu s radikálními demokraty a snažili se přemýšlet i o politice a podílet se na ní.
Kdy tedy začíná nějaká větší dělnická organizace v českých zemích a v jakých odvětvích?
V počátcích dělnického hnutí tvořili hlavní sociální nositele proletarizovaní řemeslníci, kteří přicházeli o zakázky z důvodu zavádění strojové výroby, jelikož továrny a manufaktury dokázaly vyprodukovat výrobky rychleji a levněji. Během padesátých let 19. století, tedy během tzv. Bachova absolutismu, se průmysl nesmírně akceleruje. Režim sice tvrdě upozaďuje jakékoliv politické aktivity, ale zároveň rozjíždí ekonomiku a podnikatelskou aktivitu. V podstatě vysílá do společnosti takový signál, že můžete podnikat, můžete nesmírně zbohatnout, ale nepleťte se nám do politiky. Padesátá léta 19. století jsou u nás začátkem velkého průmyslu, což znamená, že teprve tehdy vznikají ta průmyslová města, jak si je představujeme – plná kouřících komínů a tisícovek dělníků.
To se pak projevuje v šedesátých letech 19. století, což je období, kdy se opět nastoluje téma občanské společnosti. To, co nevyšlo v revoluci 1848-1849, se znovu nastoluje v této době. Uzavřela se tedy určitá dohoda s představiteli státu, že se nějaké občanské zrovnoprávnění bude dít, ale nebude to skokově, nýbrž postupně. V této době začínají dělníci více vstupovat do veřejného prostoru. Dochází tu k velké změně v rámci národního hnutí. Ještě v polovině století si různí vůdci českého národního hnutí jako Havlíček nebo Palacký představovali jako typ ideálního člověka z lidu spíš rolníky. Oslavoval se především český venkov, zatímco těkaví dělníci jsou vykreslováni spíš jako něco nespolehlivého. Jenomže od těch šedesátých let je jasné, že dělnická vrstva bude stále početnější, a v důsledku to znamená, že ani idea českého národa nemůže být úspěšná, pokud v ní nebudou zahrnuty i dělnické vrstvy.
Takže ta změna spočívá v tom, že je v důsledku průmyslového rozvoje v českých zemích jasné, že dělnictvo bude stále silnější a jeho role důležitější a bude se s ním muset počítat jako s podstatným politickým i společenským aktérem?
Ano. A to je v podstatě i počátek organizovaných odborů. V této době už vidíme dlouhodobou dělnickou činnost, která byla kulturní – to znamená, že dělníci organizovali kurzy dalšího vzdělávání po práci nebo se ve více oborech formovaly různé podpůrné spolky. Dělníci si říkali, když se o nás ten stát nepostará, musíme se postarat sami o sebe. Takže si zakládali různé podnikové nebo městské pokladny, kde se vzájemně podporovali v případě nemoci či úrazu. V případech, kdy zemřel dělník, který byl dlouhodobým členem spolku, se ten spolek postaral o jeho pozůstalé.
Zásadní pro české dělnické hnutí je pak přelom šedesátých a sedmdesátých let, kdy se z ekonomického hlediska jedná o období velké hospodářské konjunktury. Když dělníci viděli, že se ekonomice daří, tak více vystupovali i se svými požadavky. Proto v této době dochází v českých zemích zhruba ke stovce stávek v různých oborech. V té době české národní hnutí požaduje zrovnoprávnění Čechů vzhledem k monarchii a pořádá tzv. táborové hnutí, kam jsou přizváni i zástupci dělnictva. Očekávalo se, že se tím podstatně zvýší účast na těchto demonstracích. A to se potvrdilo. Najednou to byly desetitisícové akce. Dělníci od toho zase na oplátku očekávali, že budou moci veřejně artikulovat své sociální požadavky.
Z toho, co říkáš, vyplývá, že se tady formuje nějaké dělnické hnutí s třídním vědomím. Do jaké míry mezi sebou dělníci z různých odvětví spolupracovali na demonstracích a svých požadavcích na změny pracovních a mzdových podmínek?
Pro české prostředí jsou šedesátá léta 19. století skutečně zlomová. Předtím různí kvalifikovaní dělníci, jako například typografové, shlíželi shora na nekvalifikované dělníky, kteří pracovali například v textilních podnicích, a nechtěli s nimi mít nic společného. Tento jejich pocit pořád přetrvával, ale už se to v těch šedesátých letech nehodilo říkat veřejně nahlas. V této době vznikají první dělnické časopisy v českém jazyce. Samozřejmě ve Vídni byla situace mnohem víc vyhrocená. Tam už se konala na konci roku 1869 dvacetitisícová dělnická demonstrace za všeobecné volební právo pro muže. To v českých zemích ještě bylo něco nepředstavitelného, ale každopádně už i zde byla reálná sociální síla, se kterou se muselo počítat.
Kdy se dělnické hnutí aktivizuje v politických otázkách a jak se dělníci začínají zapojovat do politického dění?
Souvisí to s tím, jak se aktivizuje v šedesátých letech 19. století odborové hnutí. Na pořad dne se dostávají i politické otázky, jako zejména občanské zrovnoprávnění dělnictva. Od počátku sedmdesátých let se v monarchii začínají už i mezi dělnictvem šířit socialistické myšlenky, které dělnictvu poskytují první koherentní sociální i politický program. V roce 1874 vzniká celorakouská sociální demokracie a v roce 1878 se od ní odděluje česká odnož. V reakci na to začíná stát, podpořen například Bismarckovým tažením proti socialistům v sousední Německé říši, velmi ostře vystupovat proti jakékoliv socialistické politice. Odehrává se několik monstrprocesů s tzv. velezrádci. Nikdo není sice odsouzen k trestu smrti, ale odsouzení dostanou několikaměsíční či několikaletý žalář. Znamená to taky to, že dělnictvo se v reakci na politickou perzekuci vrací opět k ekonomickým tématům. A právě sedmdesátá a osmdesátá léta zaznamenávají první kroky v uzavírání kolektivních smluv a smírném jednání mezi zaměstnanci a zaměstnavateli.
Opravdový boom dělnické politiky nastává od devadesátých let 19. století. Jednak se dělnické hnutí stává masovým a už přestává být problémem, když se někdo veřejně hlásí k sociální demokracii. Zadruhé se v této době dokončuje přeměna společnosti ze staré, stavovské, velmi hierarchizované patriarchální na masovou občanskou, kde společenská komunikace probíhá prostřednictvím masmédií a kde je legitimní, že všichni lidé mohou ovlivňovat veřejný prostor. Společnost na přelomu 19. a 20. století se již velmi podobá té naší.
Dne 7. dubna 1870 byly povoleny tzv. koaličním zákonem odborové organizace a s nimi i právo na stávku. Jak k tomu došlo? A jak probíhalo třeba vyjednávání odborů s majiteli továren v této době?
Koaliční zákon z 7. dubna 1870 je jeden z nejdůležitějších mezníků českých dějin 19. století. Souvisí to s celoevropským procesem, kdy jsou během šedesátých let povoleny dělnické, respektive odborové, organizace ve Francii a v Belgii a dochází ke schválení liberálnějších zákonů v Anglii. Zákon ze 7. dubna 1870 odpovídá na celospolečenskou poptávku. Nejsou to již pouze dělníci, kteří požadují zákon, ale jsou to také liberální novináři, kteří mají velkou moc ovlivňovat dění nejen ve Vídni, ale i v Praze, a kteří vydávají nespočet článků o tom, jak je nefér, že se dělníci nemohou organizovat na základě svých ekonomických požadavků. Nepíšou sice ještě, že by měli dostat politická práva, na to podle nich přece jen ještě nebyli dostatečně kulturně připraveni, ale měli mít možnost vyjednávat o svých pracovních podmínkách. Perzekuce dělníků už nejsou tak strašné, jako tomu bylo předtím. Ještě na počátku šedesátých let mohl stávkující dělník dostat veřejně naplácáno na zadek rákoskou, ke konci šedesátých let pak bylo trestem několik dnů až týdnů vězení.
Pak ale přišel rok 1870. Schválení zákona uspíšila stávka textilních dělníků ve Svárově u Jablonce nad Nisou na jaře 1870. Byl to velký komplex, kde byly zaměstnány tisíce dělníků a dělnic. Tehdejší majitel jim ze dne na den zmenšil mzdy o 10 procent. Stávkovalo se několik týdnů a nakonec se stávku podařilo zlomit za pomoci vojska. Během potlačení stávky bylo zastřeleno několik stávkujících a mezi oběťmi byla i jedna šestnáctiletá dívka a asi devítiletý chlapec. Pro tehdejší už v celku humanistickou společnost to byl velký šok. Tato událost uspíšila hlasování o koaličním zákoně, který nakonec prošel vídeňským parlamentem jen asi týden po svárovské stávce.
Jaké strategie k rozbití dělnického odporu volili majitelé továren v situaci, kdy odbory a stávky byly povoleny?
Jednou z oblíbených strategií bylo rozdělení dělnictva na kvalifikované a nekvalifikované. Rozdělili tím jeho zájmy. Odbory kolem roku 1870 nebyly organizací, která měla sloužit všem zaměstnancům, ale spíš těm nejlépe postaveným a nejvíce kvalifikovaným dělníkům. Když došlo ke stávce a kvalifikovaní dělníci požadovali zlepšení podmínek, tak majitelé továren na to řekli, dobře, tak si stávkujte, ale k těm strojům, kde jste stáli vy, kvalifikovaní, půjdou nekvalifikovaní a my si je rychle zaučíme. Často to byly právě nekvalifikované dělnice, kdo je měl nahradit.
Z dnešního pohledu je to velmi paradoxní situace. Ženská práce byla v 19. století synonymem špatně placené a nekvalifikované práce. Kvalifikovaní dělníci stále žijící v řemeslnické ideologii o svém lepším postavení se už nějak smířili s tím, že s nimi v podnicích pracovaly i ženy, ale velmi ostře vystupovali proti tomu, aby pracovaly na kvalifikovaných pozicích. Majitelé továren tohle vycítili a prostřednictvím nekvalifikovaných žen, které v tom podniku pracovaly, se jim dařilo zlomit odpor těch kvalifikovaných dělníků. Majitelé továren se tak někdy i ve své veřejné činnosti stávali proponenty emancipace žen na pracovišti a dělníci naopak jejími odpůrci.
Kdy se ženy poprvé dostávají do odborových organizací?
Dochází k tomu od devadesátých let 19. století, kdy se mění odborové strategie. Tehdy si masově rostoucí dělnické hnutí uvědomilo, že odbory nemohou hájit pouze zájmy kvalifikovaných dělníků. Už bylo jasné, že bude přibývat strojové výroby a továren – a tudíž dbát důraz pouze na zájmy nejlépe postavených dělníků představovalo špatnou strategii. Odborové spolky se tudíž otevírají i těm nekvalifikovaným a do odborových organizací jsou přijímáni i nekvalifikovaní pracovníci včetně žen. Tahle ekonomicky racionální úvaha byla pak podpořena i socialistickou rétorikou.
Kdybys měl vypíchnout hlavní úspěchy odborových organizací do konce první světové války, co bys zmínil?
První velký úspěch bylo samozřejmě to, že se s odbory vůbec počítalo. Že ta tradiční patriarchální společnost, kde úcta k autoritám byla nejvyšší hodnotou, najednou akceptovala, že i níže postavený, v tomto případě dělník, může mít nějaké požadavky a nároky na představené, tedy majitele továren. Akceptace a legalizace jejich činnosti je nesmírně důležitý sociální a kulturní mezník a předpoklad čehokoliv dalšího.
Druhá důležitá věc je rozšíření kolektivních smluv. První kolektivní smlouva v celé monarchii byla uzavřena mezi majiteli továrny a zaměstnanci v roce 1848 a týkala se typografů ve Vídni. Podobná smlouva byla uzavřena v Praze na konci šedesátých let a opět to byly typografové. V průběhu devadesátých let nastal velký boom uzavírání podobných kolektivních smluv. První kolektivní smlouva, kterou uzavřely dělnice s majiteli továren, byla uzavřena v roce 1907 a týkala se dámských krejčích ve Vídni. Uzavírání kolektivních smluv ale zpočátku rozporovali vůdci socialistického hnutí s tím, že se jedná o zradu dělnické třídy a revoluce, jelikož podle nich mělo jít o uzavírání smíru s vykořisťovateli. Nicméně brzy se v tomhle ustálil konsenzus, že podobné smlouvy přece jenom zlepšují pracovní podmínky bez nutnosti absolvování vyčerpávajících stávek, které drtily dělnictvo a jeho rodiny.
Třetí podstatnou věcí bylo první sociální zákonodárství. Rakousko a Německo patřilo k pionýrům sociálního zákonodárství, k čemuž docházelo v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století. Původní cíl sociálního zákonodárství, tedy sociální reformy shora, byl zlomit revoluční potenciál dělnického hnutí. Nicméně tu byl garantován nějaký systém státního pojištění pro lidi, kteří se zranili při výkonu práce nebo byli dlouhodobě nemocní. Další reformy – jako pojištění ve stáří, důchody nebo podpora v nezaměstnanosti – se řeší až v meziválečném období ve 20. století.
Poslední věc, kterou bych zmínil je to, že si dělníci vydobyli, aby stát začal víc kontrolovat, jak se jeho zákony, například na ochranu pracujících dětí, v různých podnicích dodržují. Zákony, které omezovaly zaměstnávání malých dětí, tady byly už od Marie Terezie a Josefa II., ale nikdo je nedodržoval, protože to nikdo nekontroloval. Od osmdesátých let, kdy vzniká Institut živnostenských inspektorů, se to zlepšuje. Devadesátá léta 19. století a nultá léta 20. století jsou dobou zvyšující se bezpečnosti práce a také ústupu dětské práce, která se potom zase zvyšuje během první světové války, protože muži jsou na frontě.
Kdybychom srovnali vývoj odborů u nás a v Británii, jaké zásadní rozdíly bys našel?
Ty rozdíly jsou obrovské. V roce 1845 vydal Friedrich Engels svůj spis „Postavení dělnické třídy v Anglii“, který napsal během svého pobytu v Manchesteru, kam ho poslal otec, aby dohlížel na jeho podnik, čímž z něj chtěl vypudit jeho komunistické blouznění. Engels byl fascinovaný dělnickou otázkou a coby mladý pokrokový hegelián viděl v utrpení dělnického hnutí záblesk lepší budoucnosti. Socialismus v předbřeznové době byl hodně mesianistický. Ve svém spise píše Engels, že pokud je Anglie první průmyslová země, tak tam taky nastane první dělnická revoluce, která bude mnohem brutálnější než třeba francouzská revoluce.
Jenomže to se nepotvrdilo, jelikož liberálnímu hnutí v Anglii se brzy podařilo dělníky integrovat pod svá křídla. Navíc dělnické aktivity v Anglii nebyly vystaveny tak tvrdé státní perzekuci, jako tomu bylo v Rakousku nebo v Německu, a proto nikdy nebyly tak revoluční. Když v Anglii vzniklo první všeobecné dělnické hnutí, tedy Chartisté ve třicátých letech, tak tam nebyl jediný sociální požadavek. Oni požadovali volební právo, tajnou volbu a to, aby zástupci v parlamentu byli placení, aby to nebyla funkce jen pro bohaté. Jejich požadavky sice nebyly přijaty ihned, ale postupem času prostřednictvím reforem se k tomu skutečně dopracovali. Když potom byla založena Labour Party, tak nevznikla na bázi socialistické ideologie – vznikla prostřednictvím spojení různých odborových svazů. Nezanedbatelnou roli jistě hrála i tradice ostrovního sociálního myšlení, které bylo vždy velmi orientováno na praxi a kde měly významnější místo utopické ideje naposled snad v době anglické občanské války v polovině 17. století, rozhodně ne ve století devatenáctém. Dělníci z britských ostrovů tak nebyli apoštolové sociální revoluce, ale roku 1844 například založili první dělnické družstvo. Na druhé straně dělnické hnutí v Německu nebo u nás v habsburském Rakousku ochotněji slyšelo na volání socialistických svůdců, jelikož bylo tak dlouho vyčleněno mimo politickou i kulturní emancipaci, že pak přijalo model zcela alternativního světa, který musí samo stvořit. To, jaké absurdní formy tyto v zásadě osvícenské demokratické ideály nabyly ve 20. století, je věc jiná.
Když v roce 1918 vzniklo samostatné Československo, v jaké pozici se tehdy odbory nacházely?
Když vzniklo Československo, tak veškerá politická reprezentace i společenské nálady počítaly s tím, že nový stát bude o mnoho demokratičtější, rovnější a sociálnější než habsburská říše, kde platila privilegia a kde měla silné slovo katolická církev. Zároveň se měl zlepšit i stav pracujících, protože na jejich spokojenosti se začala tvořit legitimita režimů v meziválečné době. Postavení odborů na začátku československého státu je tedy velmi dobré. Zvláště v prvních letech republiky jsou uzavřeny tisíce kolektivních smluv a celá řada velmi progresivních sociálních zákonů. Jeden z prvních zákonů Československa bylo uzákonění maximálně osmihodinové pracovní doby. Dále šlo například o uzákonění povinnosti dovolené pro všechny složky pracujících včetně dělnictva nebo důchodového pojištění. To byla velká věc, jelikož poprvé měli lidé, kteří celý život jen pracují, vidinu, že někdy v pozdějším věku nebudou muset dřít a budou mít nějaké příspěvky od státu. Tohle všechno bylo postupně prosazováno v celé Evropě, ale je důležité, že v Československu tohle vznikalo spontánně ze strany státu. V průběhu let se pak postavení odborů postupně zhoršovalo, například po hospodářské krizi nebo v období pozdních třicátých let, kdy se do vlády dostávaly pravicovější politické proudy.
Text vyšel s podporou české pobočky nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás