Starosta Istanbulu Ekrem İmamoğlu měl být v neděli 23. března jmenován prezidentským kandidátem hlavní opoziční strany CHP (Republikánská strana lidu) pro volby v roce 2028. Místo toho jej minulou středu v ranních hodinách doprovodila stovka policistů do vazby a v neděli soud definitivně rozhodl o jeho zatčení. V Istanbulu navzdory plošnému zákazu veřejného shromažďování propukly masivní protesty proti jeho zatčení.
İmamoğlu čelí stíhání ve dvou na sobě nezávislých případů – korupce a podpory terorismu. Obě obvinění jsou přitom vysoce politicky motivovaná a vycházejí z dlouhodobých snah prezidenta Erdoğana zabránit svému hlavnímu rivalovi v politické činnosti. Coby nejvhodnější sok se İmamoğlu podle expertů jevil již při prezidentských volbách před dvěma lety, tehdy ovšem CHP do čela kandidátky zvolila méně charismatického pragmatického byrokrata a dlouholetého předsedu strany Kemala Kılıçdaroğlua. Proti İmamoğluovi bylo navíc zahájeno soudní řízení o zákazu činnosti v politice, které v minulém týdnu vyvrcholilo zneplatněním jeho univerzitního diplomu. Bez něj se totiž podle ústavy nemůže účastnit prezidentských voleb. Nynější předseda CHP Özgür Özel nazval rozhodnutí o zatčení svého stranického kolegy politickým pučem a razantně vyzval obyvatelstvo k podpoře. Jenže samotná CHP – strana, která stála u zrodu moderního Turecka a tradičně zastupuje sekulární a městské liberální obyvatelstvo – prožívá možná fatální vnitřní pnutí.
Erdoğanovo politické déja vu
Příběh İmamoğlua nápadně připomíná začátky politické dráhy samotného Erdoğana. I on je považován za charismatického řečníka se sjednocující aurou. Politický vzestup mu také přineslo křeslo starosty turecké metropole. V roce 2019 jej CHP díky němu získala vůbec poprvé, a to i po opakování údajně zmanipulovaných voleb. Erdoğana od té doby porazil ještě dvakrát, byť se nikdy neutkali přímo. Překvapivě jasná prohra přišla minulý rok v komunálních volbách. V těch sice sám Erdoğan nekandidoval, ale vládnoucí strana AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje) vsadila v kampani zcela na jeho osobu – jako strana se totiž těší o poznání menší popularitě než její lídr. I přesto v komunálních volbách poprvé od roku 2002 propadla – a radoval se právě İmamoğlu.
Spousta mládeže, jež se politizovala při protestech v roce 2013 známých jako Gezi, viní Erdoğana za zmařené naděje demokratizačního procesu a teskní po modelu země, který nikdy nenastal.
Aktuální turecká ústava nedovoluje více než dvě konsekutivní kandidatury, a Erdoğanovi tak zatím neumožňuje znovu kandidovat. Ten přesto zastává prezidentský úřad již třetí období – v roce 2014, kdy byl zvolen poprvé, ještě Turecko nebylo poloprezidentským režimem, což mu umožnilo ústavu obejít. Nyní se spekulovalo, že by ji mohl změnit prezidentskou vyhláškou, ještě předtím se však rozhodl odstranit svého potenciálně nejsilnějšího soupeře. A to způsoby, které pro něj kdysi představovaly překážky. Sám Erdoğan nemá univerzitní diplom – respektive si nechal zhotovit falešný. Před výstupem na politické výsluní strávil několik měsíců ve vězení za recitaci islamistické básně. Od té doby sází na image antihrdiny – zbožného vůdce z lidu, který jej reprezentuje proti „kulturně cizí a zkorumpované elitě“. Na základě tohoto diskurzivního triku se mu i nadále daří získávat politický kapitál, byť již přes dvě desetiletí formuje a zastupuje nové politické elity a establishment právě on.
Podobně jako Erdoğan i İmamoğlu působí na voliče vřele a autenticky. Je oblíbený u střední třídy, staršího městského obyvatelstva, ale také, jak ukazují současné protesty, mladých, kteří se často spíše přiklánějí k levicovým stranám jako DEM (Demokratická strana lidu a rovnosti) nebo TİP (Turecká strana pracujících). Heslo jeho kampaně „Stále máme mládí“ („Hâlâ gençliğimiz var“) nejen oslovovalo mladé voliče, ale podtrhovalo i jeho vlastní věk – rodákovi z černomořské oblasti je 55 let. Při zatčení zveřejnil video, ve kterém tiše ale razantně odmítá veškerá obvinění a zdůrazňuje, že je připraven bojovat a nadále zastupovat vůli svých voličů proti „zradě, která na nich byla spáchána.“ Od té doby také pravidelně píše zprávy ze Silivri, jedné z nejpřísněji střežených věznic v Turecku, kde se nyní nachází. Oproti tomu 71letý Erdoğan stárne, o jeho zdravotních problémech se dlouho spekuluje a mezi mladými už nemá takovou podporu. Spousta mládeže, jež se politizovala při protestech v roce 2013 známých jako Gezi, viní Erdoğana za zmařené naděje demokratizačního procesu a teskní po modelu země, který nikdy nenastal.
Druhý potenciální kandidát na prezidenta z řad CHP a současný starosta hlavního města Ankary Mansur Yavaş zůstal bezprostředně po obvinění svého spolustraníka spíše v pozadí. Veřejně proti jeho zatčení vystoupil až o pár dní později a v polarizačním projevu označil kurdské účastníky protestů za „teroristy z východu“. Spekulace o vnitřním rozkladu strany na dva tábory byly ještě posíleny zveřejněním zprávy o údajných İmamoğluových úplatcích kolegům ve volbách stranického předsedy. V nich stál na jedné straně Kılıçdaroğlu, který působil ve vedení CHP od roku 2010, ale ani jednou ji nedovedl k vítězství nad AKP. Proti němu kandidoval mladší a charismatičtější Özel. Ten nakonec zvítězil – za pomoci údajných úplatků od İmamoğlua – a poražený Kılıçdaroğlu se stáhl do ústraní. Některé hlasy z toho dodnes viní právě İmamoğlua.
Rozdíly mezi dvěma tábory nejsou ani tak ideologické, roli hraje spíše věk a politické vyčerpání – pod vedením Kılıçdaroğlua nejen CHP osmkrát prohrála, ale politikovi je již 76 let a v posledním klání mu k vítězství nepomohla ani koalice šesti pravicových stran. Reakce CHP přitom bude jeden z nejdůležitějších faktorů, který nasměruje důsledky současné situace. Pokud nevyužije momentum širokých řad obyvatelstva na své straně a bude se naopak prezentovat jako nejednotná, obvinění z korupce İmamoğlua padne na úrodnou půdu a z klání vyjde vítězně opět Erdoğan.
Kurdové a expanze marginality
İmamoğluovo zatčení těžce zasáhlo tradiční opoziční stranu CHP a pro některé přišlo možná nečekaně. Podíváme-li se však na politickou krajinu posledních dvaceti let a způsob, jakým si Erdoğan upravuje pravidla soutěže, nelze tento krok považovat za ojedinělý ani nahodilý. Jedná se o dobře známou a promyšlenou taktiku, jejíž nejviditelnější obětí byl doposud Selahattin Demirtaş, předseda prokurdské strany DEM (tehdy HDP) a kandidát na prezidenta z roku 2014 a 2018. I jeho prezident podobně jako nyní İmamoğlua poslal za mříže. Stejně tak nařčení z terorismu – velmi vágní a široké kategorie – je Erdoğanovou nejvyužívanější vyhláškou od roku 2016, kdy poprvé vyhlásil výjimečný stav na základě nezdařeného vojenského puče. Od té doby v podstatě vládne prostřednictvím prezidentských dekretů, nařčením z terorismu zároveň efektivně umlčuje opoziční hlasy.
İmamoğlu je nyní mimo jiné obviněn za napojení na guerrillovou organizaci PKK (Kurdská strana pracujících), kterou Turecko, EU i USA považují za teroristickou. Zda se jedná o staré známé šermování s PKK, nebo je onou nálepkou terorismu označena prokurdská strana DEM, s níž İmamoğlu navázal spojenectví, nehraje až tak zásadní roli. Případ İmamoğlu spíše naznačuje, že nedemokratické politiky, jimiž Erdoğan doposud cílil na kurdské obyvatelstvo a také LGBTQIA lidi, jež také nedávno zaskočil přípravou nových kriminalizačních zákonů, se rozšiřují i na sekulární, liberální a cisheterosexuální obyvatelstvo.
Turecká teoretička Evren Savci nazývá takový způsob vládnutí expanzí marginality. V rámci tohoto mechanismu se i ti, jež byli Erdoğanovým režimem dříve respektováni, nyní stávají podezřelými, nežádoucími nebo rovnou teroristy. Kritérium navíc přestává být transparentní – zatímco doposud byli terčem útoků ti, kdo nezapadali do Erdoğanovy cisheteropatriarchální, etnonacionalistické a zbožné vize národa, nyní stačí nebýt podporovatelem vládní koalice AKP-MHP (Strana nacionalistického hnutí). Jedná se o jedno z nejpevnějších pout, které v Turecké politice sledujeme, a to nejen mezi dvěma nacionalistickými stranami, ale také mezi Erdoğanem a předsedou MHP Devletem Bahçelim. Jeho podpora je sice procentuálně mizivá, avšak společně s Erdoğanem řídí politiku právě on. „Naše soudnictví je nezávislé a budeme respektovat jeho rozhodnutí,“ nechal se slyšet k zatčení İmamoğlua. Šlo přitom o jeho první veřejné prohlášení od té doby, co začal zastupovat turecký stát v jednání s vězněným lídrem PKK Abdullahem Öcalanem. Na jeho základě došlo na konci února k historickému rozhodnutí o rozpuštění PKK a k novým jednáním s prokurdskou stranou DEM.
I její reakce bude v současné situaci klíčová. Kurdové jsou v Turecku tradičně označováni za úhlavního veřejného nepřítele, zároveň se o jejich hlasy přetahují obě nejsilnější strany. S více než 15 miliony obyvatel tvoří přibližně 20 procent voličské základny. Jednání s PKK naznačuje, že strategie AKP půjde cestou zahájení nových mírových procesů s tradičním mediátorem kurdsko-tureckých vztahů, zatímco DEM prozatím podpořila İmamoğlua a vyzvala své voličstvo k účasti na protestech po boku CHP. Během oslav kurdského a perského nového roku Newroz, na který v neděli do Istanbulu dorazilo přibližně 800 tisíc lidí, však byla podpora CHP ze strany Kurdů vlažná. Když vystupující řečnice za DEM přečetla zprávu od předsedy CHP Özela, dav ji přerušil hlasitým bučením, a nakonec ji ani nedokončila. Ve večerních hodinách pak v prozatím největším protestu od zatčení starosty kráčely bok po boku velmi rozdílné skupiny obyvatel. Skrze slogany a transparenty ovšem někteří příznivci CHP vyjadřovali nesouhlas s přítomností „teroristů“ (Kurdů) a „barevných“ (LGBTQIA).
Jedním z hlavních hesel, které od minulého úterý zní nejen v ulicích, ale i ve stanicích metra, je sice sjednocující „není záchrany, pokud jsi sám, buď my všichni, nebo nikdo z nás,“ (Kurtuluş yok! Ya hep beraber ya hiçbirimiz!) přesto však současné vlně protestů, které jsou pravděpodobně největší od Gezi protestů v roce 2013, zatím chybí silnější sjednocující prvek.
Studentstvo v předních liniích
Tím by nakonec mohlo být studentstvo, které jako první masově a opakovaně vyráží do ulic a okupuje své univerzity nejen v Istanbulu, ale i v dalších regionálních centrech, jako je Ankara nebo İzmir. Solidaritu se zatčeným starostou projevuje od začátku tohoto týdne také prostřednictvím hromadného bojkotu výuky a poukazuje tak na absurditu svévolného rozhodnutí o odebrání İmamoğluova univerzitního diplomu. Jejich boj se navíc nevyčerpává u vyjádření solidarity s politikem – „Nebojujeme jen za spravedlnost pro İmamoğlua, ale především za naši budoucnost,“ zdůrazňuje studentstvo na svých sociálních sítích. Míní tím nejen absolutní rozklad právního státu, ale také nežitelné podmínky vzhledem k raketově stoupajícím cenám nájmů a potravin po celém Turecku a vysokou nezaměstnanost u absolventstva.
Sociální sítě byly od začátku mobilizace několikrát zablokovány, účty studentských organizací svolávajících k akci smazány a 37 lidí bylo za svá slova podpory zatčena. Opět se jedná o taktiku, kterou Erdoğan využívá rád a dlouhodobě, naposledy v létě při dvoutýdenní cenzuře Instagramu, kdy platforma sloužila jako mobilizační těžiště při protestech proti kriminalizačním zákonům o toulavých zvířatech. Tehdy podobně jako s platformou X došlo k domluvě o kontrole obsahu tureckými úřady. Právě média, z nichž většina podléhá Erdoğanově kontrole, podpírají zeď jeho neporazitelnosti. Pro obyvatelstvo mimo velká města, které má přístup pouze k základnímu televiznímu programu, je téměř nemožné slyšet alternativní vize než ty, které prezentuje Erdoğan. Sobotní vystoupení předsedy CHP Özela, v němž nabádá k bojkotu firem a médií podporujících Erdoğana, bylo provládní televizí NTV v polovině přerušeno a ani další programy jej neodvysílaly. Nezávislá média čelí kromě účelových obvinění z terorismu či urážek prezidenta také finančním pokutám, které nadále znemožňují jejich fungování. Kvůli nízké sledovanosti plynoucí z nutnosti zachovat si nenápadný profil ve vyhledávačích nedávno skončil oblíbený nezávislý magazín Gazete Duvar. A média podporovaná CHP, jako je Halk TV nebo Sözcü dostala od začátku „puče“ více pokut než kdy dřív.
Vládnutí skrze prezidentské dekrety, snaha o odstranění opozičních hlasů a kontrola médií dokazují, že v posledních letech v Turecku pozorujeme sílící hegemonii, která proniká do všech oblastí života. Studentstvo, nejaktivnější hlas nynějších protestů, je také často rámováno coby teroristické, a to právě na základě svého nesouhlasu s podřízením se vládnoucímu režimu. Policie proti němu již týden v kuse tvrdě zasahuje –zatčení nebo pozůstatky od slzného plynu či vodních děl patří do běžné výbavy většiny studujících. Během jednoho týdne od vypuknutí protestů zatkla policie více než 1800 lidí a násilí postupně eskaluje – mnozí z protestujících skončili v nemocnicích po ranách od vodních děl a slzného plynu. Policejní násilí zatím nemá efekt rozpuštění protestů, právě naopak – do ulic vychází čím dál víc lidí a studentstvo navíc pořádá vlastní pochody blíže Taksimskému náměstí, jež má symbolickou hodnotu danou založením republiky, ale také je místem veškerých levicových protestů v zemi. Z ústředny CHP v Saraçhane, která je zatím centrem protestů, jsou veškeré přístupové cesty na Taksim uzavřené a střežené policejními složkami. „Özgüre doveď nás na Taksim,“ (Özgür bize Taksime getir) zní z řad studentstva, které tak dává najevo, že rozhodně nemá v plánu ustupovat.
Studentstvo má – stejně jako Kurdové – navíc přímou zkušenost s politikou správcovství. Ta obchází ústavu a umožňuje prezidentovi nahradit ve volbách zvoleného kandidáta vlastním člověkem, tzv. správcem (kayyum). Od svého prvního využití za výjimečného stavu se stala běžnou praxí, díky níž Erdoğan získává kontrolu jak v rámci politické soutěže, tak nad kulturními a akademickými institucemi. Správci byli dosazeni také namísto zvolených rektorů na většinu univerzit, včetně Istanbulské a Blízkovýchodní technické, hlavními dějišti současného vzdoru. İmamoğlua, který byl společně s rozhodnutím o zatčení odvolán z funkce starosty, pravděpodobně vystřídá právě zvolený správce. Kromě kurdských provincií by se tak Istanbul stal prvním velkým městem s dosazeným správcem.
Proti tomu se v nedělních primárkách na prezidentského kandidáta za CHP vyjádřilo téměř 15 milionů lidí. Jedná se o obrovské číslo, nejen vzhledem k rozšíření volebního práva pro všechny občany Turecka – v klasických primárkách mohli doposud volit pouze členové CHP, ale vypovídá také o İmamoğluově popularitě. Objevují se spekulace, že správce bude dosazen i do samotné strany CHP, kterou 6. dubna čekají další, tentokrát předsednické volby. Jako kandidát se pravděpodobně znovu přihlásí i již zmiňovaný staronový (ne)přítel Kemal Kılıçdaroğlu.
Všichni jsme cílem
Pokud poslední demokratická instance země, tj. volby, není respektována a zvolení kandidáti jsou systematicky zatýkáni a zastrašováni, nelze hovořit ani o demokracii, ani o kompetitivním autoritářství. Přední turecký politolog Berk Esen na svém účtu X několikrát prohlásil, že v těchto chvílích sledujeme již de facto autoritářství. Naopak reakce Západu, jenž Turecko stále vnímá jako hybridní demokracii, je doposud dost zdrženlivá. Za starostu Istanbulu se postavili pouze jeho evropské protějšky na komunální úrovni a USA zatím situaci nijak nekomentovaly.
I přes všeprostupující hegemonii a narůstající autoritářské způsoby vládnutí mají tyto protesty potenciál přelít se v širší společenské hnutí, především pokud dokáží překonat rozdělující diskurz, a naopak za výchozí bod využít, že terčem svěrací kazajky vládního režimu již nejsou pouze Kurdové, LGBTQIA lidé a další marginalizovaní, ale tentokrát jsou – jak zdůrazňuje hashtag kolující po sociálních sítích – „cílem úplně všichni“ (hepimiz hedefteyiz).
Autorka je spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás