Jako houby po dešti. Neonacisté se o víkendu setkali v Olomouci i Berlíně

Nikdy ve svém dospělém životě jsem nezažila pochody neonacistů. Neviděla jsem veřejné popírání holokaustu ani reálný neonacistický antisemitismus. Vždy jsem myslela, že jde o relikt devadesátých, nultých a začátku desátých let. Že jde o děsivou minulost, která stála několik desítek Romů a antifašistů život a další stovky lidí hluboce traumatizovala, a která se už nebude v České republice opakovat.

Oldschool „náckovství“ měla být uzavřená kapitola. Však náckové dnes už nosí místo bomberů saka a místo toho, aby se rvali s antifašisty, hodují na luxusních banketech. Místo kryptických tajných znaků dělají YouTube videa o tom, jak posilovat nebo si vydělat co nejvíce peněz. Moderní neonacisté v mém vnímání opustili fyzické násilí a rozdmýchávají hlavně násilí diskurzivní, skryté, sofistikované. Tato představa o zániku devadesátkových „nácků“ nicméně byla mylná, jak ukazují poslední týdny v Německu, na Slovensku, ale i u nás. Jakmile vycítili příležitost, zase se vyrojili jako houby po dešti.

V ultrapravicovém diskurzu, který se rychle šíří do mainstreamu, přestávají být lidmi kromě Romek a Romů také lidé v Palestině, queer a trans lidé nebo ženy.

„Minulý víkend se naši aktivisté zúčastnili vzpomínkového pochodu za generála Hristo Lukova v bulharské Sofii,“ píše na svém profilu zapsaný spolek Nacionalisté. Na přiložených fotografiích plají pochodně, obličeje černě oděných účastníků jsou rozmazané v postprodukci. Generálporučík Lukov, jehož pochod oslavuje, vedl za druhé světové války fašistický a antisemitský Svaz bulharských národních legií a měl blízké kontakty s nacistickým Německem. Ačkoli spolek Nacionalisté odmítá pojem „nácci“, jen těžko vnímat oslavy Lukova, nebo například truchlení za německou neonacistku Ursulu Haverbeck jinak než jako vyznávání extremistické ideologie.

Evropo, povstaň!

Právě spolek Nacionalisté, jenž vede bývalý politik Dělnické strany sociální spravedlnosti Erik Lamprecht, pořádal v sobotu v Olomouci mezinárodní boxovací turnaj Virtus et Honor. Jak upozorňují antifašistky a antifašisté v tiskové zprávě, tak se podobných turnajů účastní lidé v minulosti souzení za rasistické útoky, antisemitismus nebo útoky na queer lidi. Sám Lamprecht byl souzený za podporu neonacismu, když v roce 2011 nesl v prvomájovém průvodu v Brně transparent „Evropo, povstaň!“ (variace na nacistické „Německo, probuď se!“).

„Letošní přesun turnaje do Olomouce signalizuje oživení místní neonacistické chuligánské scény, která má na kontě rasistické útoky především z doby před 10–15 lety,“ shrnuje v tiskové zprávě jeden z občanů Olomouce, který se sám věnuje bojovým sportům. Pro svou bezpečnost se rozhodl zůstat v anonymitě.

Stejnou sobotu, kdy se konal turnaj v boxu, se sešly stovky neonacistů v Berlíně. A proti nim několik tisíc protestujících. Při konfliktech zatkla policie více než sto lidí, kromě hajlujících neonacistů šlo ale i o antifašistky a antifašisty, k nimž se na zveřejněných videích policie chová bezmála stejně násilně. Počet neonacistů pochodujících německými ulicemi přitom sílí – od prosince, kdy se demonstrací za „bílé Německo“ účastnilo pár desítek lidí, se počty znásobily až na sobotních osm set padesát účastníků.

Při letmém prohledání sociálních sítí českého spolku Nacionalisté můžeme vidět, že se přívrženci neonacismu silně podporují napříč evropskými zeměmi. Na turnaji v Olomouci měli být mimo jiné také „aktivisté“ a bojovníci například z Maďarska, Rakouska nebo Německa. Nehledě na národnost, deklarovaný cíl jednotlivých spolků a aktivistů zůstává stejný – zajistit „bílou“ Evropu. Síťování pak dostává poněkud bizarní rozměr ve chvíli, kdy spolek Nacionalisté zveřejňuje na svém Telegramu rozhovor s kolumbijským neonacistou, jenž svou afinitu k bílé rase vysvětluje skrze koloniální historii. Vnímá se jako potomek Španělů, Španěle pak zase chápe jako potomky Římské říše.

Z internetu do ulic

Minulý týden v romské osadě ve Veľkém Šariši vypukl požár, v němž zahynulo pět lidí, čtyři z nich byly malé děti do čtyř let. V debatě na sociálních sítích se okamžitě vyrojily dehumanizační komentáře, z nichž některé odmítaly dokonce přijmout fakt, že i Romky a Romové jsou lidé. Že jsou někteří uživatelé internetu občas rasisté, není novinka. Novinka nicméně je, že podobnou rétoriku dnes využívají nejmocnější postavy mezinárodní politiky. V ultrapravicovém diskurzu, který se rychle šíří do mainstreamu, přestávají být lidmi kromě Romek a Romů také lidé v Palestině, queer a trans lidé nebo ženy.

V momentě, kdy je možné veřejně hajlovat bez postihu, můžeme očekávat návrat násilí i v lokálním „malém“ provedení. Ve stejný čas, kdy se zvedaly počty pochodujících v Německu, kolovaly po sociálních sítích varovné záběry maskovaných lidí, jež měli útočit na „alternativně vypadající“ osoby v Bratislavě. Účastníci údajných útoků byli potetovaní nacistickými symboly a na fotografiích ukazovali gesto značící bílou nadřazenost.

Je otázka, jakým způsobem spolu budou interagovat moderní ultrapravicoví politici v oblecích a maskovaní neonacisté v bomberech. Není ani jasné, do jaké míry se tyto skupiny mohou překrývat. Jisté ale je, že nástup k moci ultrapravicových konzervativních patriotů může být pro dlouho ostrakizované neonacisty příležitostí. Nakonec například německá AfD, v níž je za podporu nacismu jeden politik přímo odsouzený, má už vlastní politický think tank. Ačkoli zatím funguje pouze díky sponzorům a členským příspěvkům, je možné, že dostane na provoz finance přímo z německého státního rozpočtu.

Rasistické a queerfobní politiky se přitom mohou rychle přelít také do ulic. Míra násilí ve společnosti roste – ať už mluvíme o strukturálním útlaku nebo o šíření nenávisti proti menšinám. Normalizace neonacistických „historických předmětů“, ale i diskurzu, je extrémně nebezpečná hlavně pro ty nejzranitelnější. A stát ani policie zdaleka nemusí sloužit jako ochránce. Naopak tyto instituce bývají často zdrojem dalšího útlaku i násilí. Po zhlédnutí videí z Německa, ale i při sledování české politické scény, se ukazuje, že spolehnout se v této chvíli můžeme hlavně na sebe navzájem.

Komentář původně obsahoval jméno člověka, který měl být odsouzený za rasistický útok. Po šetření se ukázalo, že v původní tiskové zprávě, z které jsme vycházeli, byla nepravdivá informace. Dotyčný sice souzen byl, ale nebyl odsouzen. Jméno jsme proto odstranili.